ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3262.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3262/2018-1294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovanému P. Š. , místem podnikání XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupenému JUDr. Františkem Nunvářem, advokátem se sídlem v Poličce, Šaffova 29, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 542/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 18 Co 711/2015-1203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11 2014, č. j. 9 C 542/2003-1015, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 300.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně od 22. 11. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 198.705,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně od 3. 12. 2002 do zaplacení (výrok II.) a v části, jíž žalovaný po žalobkyni požadoval zaplacení dalších 12.600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 3. 12. 2002 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05% z částky 211.305,60 Kč od 3. 12. 2002, vzájemnou žalobu zamítl (výrok III.). Státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 251.169 Kč k rukám jeho zástupce (výrok V.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 18 Co 711/2015-1203, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, změnil jej ve výroku IV. tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách 50 % nákladů státu ve výši 11.364,57 Kč a ve zbytku České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, a ve výroku V. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 27.317 Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 7. 2002 smlouvu o dílo č. 62/02, v níž se žalovaný (zhotovitel) zavázal provést pro žalobkyni (objednatelku) rekonstrukci statku č. p. XY v XY v termínu od srpna 2002 do října 2002 za cenu 778.087,80 Kč, včetně DPH, přičemž cena za dílo byla stanovena dohodou smluvních stran na základě rozpočtu zhotovitele, který je nedílnou součástí smlouvy o dílo. Účastníci se ve smlouvě dohodli, že v případě prodlení žalobkyně s úhradou faktur je tato povinna zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,05% z dlužné částky za každý i započatý den prodlení. Smlouva o dílo mohla být měněna pouze písemnými dodatky, které byly oboustranně odsouhlaseny a podepsány zmocněnými zástupci smluvních stran. Dne 18. 10. 2002 uzavřeli účastníci písemný dodatek ke smlouvě, v němž se strany dohodly, že termín dokončení díla bude prodloužen do 7. 11. 2002 a že některé práce podle původní smlouvy nebudou provedeny a naopak budou provedeny práce jiné. Práce byly žalovaným po dohodě účastníků ukončeny dne 5. 11. 2002 (žalobkyně žalovaného v dopisech z 24. 10. 2002 a 6. 10. 2002 opakovaně vyzývala, aby další práce již neprováděl) a dílo bylo následně protokolárně dne 21. 11. 2002 předáno žalobkyni za účasti svědka Ing. Šmejkala, znalce z oboru ekonomika, stavebnictví se specializací na vady a poruchy staveb, který stavbu domu ohledal, pořídil fotografie a zaznamenal vady a nedodělky. V předávacím protokolu bylo uvedeno 6 vad díla, které žalobkyně žalovanému již následně neumožnila odstranit. Žalobkyně zaplatila žalovanému zálohu na cenu díla ve výši 500.000 Kč. Dne 2. 12. 2002 vystavil žalovaný žalobkyni fakturu č. 21593 k úhradě částky 111.305,60 Kč za provedené práce na objektu v XY podle dodacího listu a dne 18. 10. 2002 fakturu č. 21384 za práce provedené na rekonstrukci střechy statku v XY; tyto faktury žalobkyně neproplatila s odůvodněním, že dílo je nekvalitní („vykazuje nedostatky“). Zjištěný skutkový stav věci odvolací soud poměřoval ustanoveními §§631 – 656 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že smlouva o dílo je pro neurčitost vymezení předmětu díla neplatná, odvolací soud posoudil smlouvu o dílo jako platný právní úkon. Výklad smlouvy provedený soudem prvního stupně označil za velmi formální a dovodil, že právě z přílohy smlouvy lze předmět smlouvy spolehlivě dovodit, neboť je zde přesně popsán s jednotlivými cenami. V průběhu stavby docházelo ke změnám předmětu díla, které byly stranami dohodnuty a popsány ve stavebním deníku. Dohodou došlo ke změně termínu dokončení díla a také ke sjednání víceprací. Odvolací soud uzavřel, že zhotovitel (žalovaný) má právo na zaplacení ceny za práce, které provedl, tedy na zaplacení víceprací, na jejichž provedení se s žalobkyní dohodl, a které žalobkyně požadovala provést. Žalovanému proto náleží za provedené práce cena přiměřená ve výši 198.705,60 Kč, která byla stanovena na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Přichystalem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud se při posouzení otázky (ne)platnosti změny smlouvy (provedení víceprací) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozhodnutími např. sp. zn. 23 Cdo 1357/2016, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, nebo sp. zn. 23 Cdo 2856/2009. Prosazuje, že žalovanému nevznikl nárok na zaplacení jím provedených víceprací, neboť nedošlo k platné změně smlouvy, resp. při změně smlouvy ohledně víceprací nebyla užita forma, dohodnutá ve smlouvě o dílo. Odvolací soud vykročil z textu smluvního ujednání smluvních stran o formě dodatků v její neprospěch coby spotřebitele, resp. použil výklad při spotřebitele nepříznivý. Žalobkyně je nadále přesvědčena, že má nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku vadného provedení prací žalovaným. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že zánikem samotné smlouvy o dílo zanikly její nároky z titulu odpovědnosti žalovaného za vadné plnění; tímto závěrem se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 3 Cdon 1408/96 a sp. zn. 33 Cdo 2632/2010. Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že řádně nevyhodnotil důkaz znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce, čímž se odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 2704/2015. Pominul, že znalec Ing. Přichystal nesplnil soudem vymezený úkol, neboť se nevyjádřil ke všem vadám, které žalobkyně žalovanému vytkla. V poslední řadě pak dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Podle §631 obč. zák. se smlouvou o dílo zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.
S žalobkyní lze souhlasit potud, že se nachází v postavení spotřebitele; tuto premisu ostatně odvolací soud nijak nezpochybnil. Nelze ovšem již přesvědčit názoru žalobkyně, že odvolací soud vyložil ujednání obsažená ve smlouvě v její neprospěch. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a též jaký typ smlouvy pro případ občanskoprávního styku zvolí. Posuzovaná smlouva důvod k pochybnostem o jejím obsahu nezavdává, ujednání v ní obsažená jsou formulována (jazykově vyjádřena) jasně, určitě a srozumitelně pro všechny účastníky (kontrahenty), takže není dán důvod pro aplikaci interpretačního pravidla k ochraně žalobkyně jako spotřebitelky a současně strany, která výrazu nepoužila jako první. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat; jsou pro dovolací soud závazná), skutečná vůle smluvních stran nebyla v okamžiku uzavírání smlouvy v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření tohoto právního úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle, jak v dovolání prosazuje dovolatelka; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud, nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 1357/2016, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 a sp. zn. 23 Cdo 2856/2009. Naopak odvolací soud v intencích závěrů dovozených v uvedených rozhodnutích danou věc posoudil. Účastníci řízení se na provedení víceprací dohodli, neboť ze stavebního deníku se podává nejen jejich vůle prodloužit termín dokončení díla, ale i dohoda, že některé práce podle původní smlouvy nebudou provedeny a naopak budou provedeny práce jiné (vícepráce). Pokud ve smlouvě o dílo ze dne 12. 7. 2002 bylo sjednáno, že její změny musí být provedeny písemně, pak tato forma byla dodržena zaznamenáním vůle žalobkyně ve stavebním deníku, který podepsala; na tom nemůže nic změnit, jak byl právní úkon označen (nazván). Lze uzavřít, že vícepráce (práce, které nebyly sjednány v původní smlouvě o dílo) byly smluvními stranami sjednány ve formě, kterou vyžadovala smlouva o dílo pro změnu smlouvy, tedy písemně. Nadto nelze přehlédnout, že součástí předávacího protokolu ze dne 21. 11. 2002 byla i písemná dokumentace skutečně provedených prací, žalobkyně se s ní nejpozději před podpisem předávacího protokolu seznámila, a jelikož je předávací protokol podepsán oběma smluvními stranami, je splněna podmínka písemného odsouhlasení provedených změn signací obou stran.
Na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že zánikem samotné smlouvy o dílo zanikly i její nároky z titulu odpovědnosti žalovaného z vadného plnění a z odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou porušením smluvních povinností, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalovaný provedl všechny práce řádně a včas. Nedostatky, které žalobkyně žalovanému vytkla v předávacím protokolu (k předání díla došlo za účasti znalce Ing. Šmejkala), již neumožnila žalovanému odstranit. Tyto nedostatky byly oceněny znalcem Ing. Přichystalem a odvolacím soudem při rozhodování zohledněny. Je tedy zcela zjevné, že závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1408/96 a sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, na daný případ nedopadají.
Výtka žalobkyně, že odvolací soud při hodnocení znaleckého posudku Ing. Přichystala nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozhodnutí ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, přípustnost dovolání nezakládá. Z použité argumentace je totiž zřejmé, že žalobkyně v této souvislosti zpochybňuje pouze správnost skutkového zjištění ohledně ceny díla, počtu vytčených vad a výši částky potřebné k jejich odstranění. Námitkami, že znalecký posudek je vadný, neboť znalec nesplnil úkol a do posudku nezahrnul další vytýkané vady díla (problémy septiku, vady zakrytých prací), nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Bezcenná je tedy polemika žalobkyně týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky dovolatelky, doprovázené odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, v čemž dovolatelka současně spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
Dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu