ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3575.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3575/2017-191
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46 (identifikační číslo 618 60 069), o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 186/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, č.j. 8 Cmo 128/2015-121, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, č.j. 8 Cmo 128/2015-121, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č.j. 36 Cm 186/2014-62, zrušil rozhodčí nález „vydaný rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské Předměstí, Vysoké Mýto, PSČ 566 01, č.j. Va 1-398/2010-11 dne 26. 4. 2010,“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, č.j. 8 Cmo 128/2015-121, Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu není podstatné, že rozhodčí doložka, která se vztahovala i na spor o nároky ze směnky, nebyla sjednána individuálně, rozhodující není ani velikost písma, kterým byl text smluvních podmínek vytisknut; výběr rozhodců, z nichž pravomoc spor projednat a rozhodnout měl ten, jemuž strana žalující doručí žalobu, byl dohodnut transparentně a jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení není ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry představuje k újmě spotřebitele (žalobkyně) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§55 odst. 2, §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně rekriminuje odvolací soud z toho, že se při posouzení platnosti rozhodčí smlouvy (doložky) obsažené v ujednáních smlouvy o revolvingové půjčce odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou označila a z níž obsáhle citovala. Má za to, že rozhodčí doložka je neplatným právním úkonem, protože má povahu smluvního ujednání, jež zhoršuje postavení spotřebitele (§55 odst. 2, §56 odst. 1 obč. zák.). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.); platnost rozhodčí doložky posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit (písm. a/), spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (písm. b/), věřitelem fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob (písm. c/).
Podle §12 zákona o spotřebitelském úvěru splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru.
Podle §52 odst. 1 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
Podle §55 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Podle §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami (smlouvou o revolvingové půjčce a rozhodčím nálezem), vyšel z toho, že smlouvou o revolvingové půjčce z 18. 12. 2003, č. 61727/03018, kterou žalovaná (věřitelka) poskytla žalobkyni (spotřebitelce) půjčku ve výši 36.000 Kč, se účastnice dohodly na tom, že „pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o půjčce nebo v návaznosti na ni, má dle zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu.“ „Rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukáží nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé.“ „Pro rozhodčí řízení bude přiměřeně použit řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky OV02/94 v platném znění účinný od 1. 1. 1995.“ Podle článku 5 bodů 1, 2 smlouvy se žalobkyně zavázala „vystavit a předat“ žalované v den podpisu smlouvy (jednu) vlastní blankosměnku s tím, že žalovaná je oprávněna vyplnit na směnce částku nepřesahující celkový splatný dluh (včetně smluvních pokut) ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, datum i místo splatnosti a „domáhat se uspokojení z blankosměnky.“ Povinností žalobkyně bylo předat věřitelce „jeden originál pravdivě vyplněného potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu … a dva originály dohody o srážkách ze mzdy … potvrzené zaměstnavatelem“ (článek 7 smlouvy). Článek 11 smlouvy pojednával o sankcích (smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou splátek, smluvní pokuta za porušení dalších povinností dlužníka). Žalobkyně vystavila směnečné vyplňovací prohlášení na blankosměnku bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a platebního místa na řad žalované. Rozhodčím nálezem z 26. 4. 2010, č.j. Va 1-398/2010-11, JUDr. Eva Vaňková – jedna ze tří výslovně určených rozhodců – uložila žalobkyni a M. Š. zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalované (v rozhodčím řízení straně žalující) směnečný peníz 30.640 Kč se specifikovaným příslušenstvím /úroky z prodlení/ a na nákladech řízení 1.600 Kč. Z odůvodnění vyplývá, že rozhodkyni byl předložen prvopis směnky a vyplňovací prohlášení.
Platnost rozhodčí smlouvy (doložky) uzavřené před 1. 4. 2012 se v řízení o zrušení rozhodčího nálezu posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), ve znění účinném do 31. 3. 2012 (srov. čl. II bod 2, části první zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Pro souzenou věc z toho vyplývá, že platnost dvoustranného právního úkonu – rozhodčí doložky z 18. 12. 2003 – nelze poměřovat tím, zda JUDr. Eva Vaňková o věci rozhodla v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem (viz §31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016). Jinak řečeno, v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není obecný soud oprávněn posuzovat správnost rozhodnutí rozhodce po věcné stránce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3958/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2014).
Pro projednávanou věc je podstatné, že smlouva o revolvingové půjčce se smluvními ujednáními (např. smluvní odměna věřitelky, zajištění dluhu, sankce) je zachycena na předtištěném formuláři; jde tedy o adhezní smlouvu, pro niž je charakteristické, že její obsah byl určen předem žalovanou (podnikatelkou), aniž spotřebitel měl možnost její obsah ovlivnit. Vystavení blankosměnky vlastní na řad žalované (věřitelky) bylo podmínkou pro uzavření smlouvy a poskytnutí peněžní částky. Rozhodčí doložka – součást ujednání adhézní smlouvy – obsahuje předem vyplněná jména tří rozhodců, takže spotřebiteli nebylo umožněno o osobách rozhodců vyjednávat. Tímto způsobem sjednaná smlouva včetně jejího zajištění vykazuje znaky obchodního jednání charakterizovaného pojmem „přijmi nebo nech být“ ( take it or leave it ); spotřebitel nemá jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek.
Ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle článku 4 směrnice se posuzuje nepřiměřenost smluvní podmínky s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází (odst. 1). Posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem (odst. 2). Z toho plyne povinnost soudu vykládat i §56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.
Podle článku 3 odst. 1 směrnice smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že 1) pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; 2) za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry,“ je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016). Podle článku 3 odst. 2 směrnice je podmínka vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek (článek 6 odst. 1 směrnice).
V rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013 (dále jen „R 93/2013“), Nejvyšší soud – s odkazy na rozhodnutí Evropského soudního dvora, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a odbornou literaturu – obsáhle vyložil metodu interpretace národní úpravy ve světle směrnice, resp. se zřetelem na její účel. V případě spotřebitelského úvěru – argumentuje – nelze posuzovat práva a povinnosti ze smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (a sjednaných sankcí); ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. je proto nutno vykládat tak, že „nedovolenými (zneužívajícími) podmínkami (klauzulemi) jsou v první řadě taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.“ Přesto, že rozhodčí smlouvu (doložku) lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011), že absence ústního jednání a přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci nezpůsobuje bez dalšího neplatnost rozhodčí doložky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, jímž se vymezil k bodu 23 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, rozsudek ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014), a že dvojinstančnost není obecným principem ani občanského soudního řízení, ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009), je v projednávané věci třeba rozhodčí doložku posuzovat v souvislosti s dalšími ujednáními formulářové smlouvy o revolvingové půjčce. Forma smlouvy o revolvingové půjčce, předtištění jmen rozhodců v textu smlouvy, podmíněné poskytnutí peněžních prostředků vystavením blankosměnky včetně zajištění závazku žalobkyně dalšími způsoby, naplňují znak nepřiměřené (zneužívající) podmínky rozhodčí doložky, neboť vyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami, přičemž tato nerovnováha dosahuje takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků (spotřebitele). Okolnost, že rozhodci neměli spor projednat a rozhodnout podle zásad spravedlnosti, jak tomu bylo v případě řešeném v R 93/2013, na tom nic nemění.
Sluší se dodat, že odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nejsou případné; v prvních dvou Ústavní soud řešil otázku rovného postavení účastníků exekučního řízení, resp. nesprávný postup exekučního soudu, který se nezabýval pravomocí rozhodce vydat exekuční titul, posledně zmíněný nález se týkal případu, kdy pravomoc rozhodkyně projednat a rozhodnout spor nebyla vůbec doložena (absence rozhodčí doložky).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu