ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.382.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 382/2018-430
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Vyskočilova 1422/1a (identifikační číslo 256 72 720), zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému R. H. , bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 326/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 96 Co 270/2015-389, takto:
I. Rozsudek ze dne 12. 9. 2017, č. j. 96 Co 270/2015-389, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 C 326/2014-232, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala „aby rozsudkem soudu byl návrh žalovaného v řízení zahájeném dne 9. 1. 2013 podle §8 zák. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, ve věci žalovaného proti žalobci zamítnut i v části týkající se zaplacení 605 Kč s tím, že tento rozsudek nahrazuje výrok 2. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/5680/2014, sp. zn. 19/SU/2013 ze dne 22. 7. 2014, a výrok I. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 3. 12. 2013, evid. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013,“ se mění tak, že návrh, kterým se žalovaný v řízení před finančním arbitrem domáhal po žalobkyni zaplacení 605 Kč, se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 30.456 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 C 326/2014-232, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byl zamítnut „návrh žalovaného v řízení zahájeném dne 9. 1. 2013 podle §8 zák. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, … i v části týkající se zaplacení 605,- Kč s tím, že tento rozsudek nahrazuje výrok 2. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/5680/2014, sp. zn. 19/SU/2013 ze dne 22. 7. 2014, a výrok I. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 3. 12. 2013, evid. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013,“ a rozhodl o nákladech řízení. Ujednání článku 206c Všeobecných obchodních podmínek [oprávnění banky měnit poplatek za vedení úvěrového účtu (dále jen „PVÚÚ“), „a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem“ ], které spolu se sazebníkem cen za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby jsou součástí smlouvy o úvěru Konsolidace z 11. 11. 2008, posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou část právního úkonu z důvodu neurčitosti (§37 odst. 1, §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále též jen „obč. zák.“, §4 odst. 2, písm. d/, §6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 321/2001 Sb.“). Žalovanému, který z částečně neplatného právního úkonu plnil, žalobkyně neposkytla žádné plnění nad rámec sjednaný úvěrovou smlouvou, které by mělo být vypořádáno oproti zaplacení částek (jednostranně) zvýšeného PVÚÚ (§451, 457 obč. zák.).
V rozhodnutí ze dne 19. 4. 2017, č. j. 33 Cdo 2335/2016-362, kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 96 Co 270/2015-298, Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání o výši poplatku za spravování úvěru vymezuje cenu plnění ve smyslu §56 odst. 2 obč. zák., a proto je vyloučen jeho přezkum z hlediska přiměřenosti; nelze však dovodit, že se tato výjimka vztahuje i na ujednání, které upravuje změny (zvyšování) předmětného poplatku (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, C-472/10, a ze dne 26. 11. 2015, C-326/14). Odvolacímu soudu uložil, aby – s přihlédnutím ke všem okolnostem a specifikům konkrétní věci – podrobil ujednání článku 206c Všeobecných obchodních podmínek přezkumu přiměřenosti.
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 96 Co 270/2015-389, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.342 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že „smluvní ujednání v článku 206c VOP je zcela neurčité, netransparentní a po podrobení testu přiměřenosti představuje nepřiměřené smluvní podmínky, a je tedy absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 občanského zákoníku.“
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně namítla, že závěr, podle něhož ujednání o zvyšování PVÚÚ v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele (žalovaného) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§56 odst. 1 obč. zák.), odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Tzv. test přiměřenosti daného ujednání odvolací soud učinil bez jakékoliv analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by byly použity v případě neexistence dohody stran, bez přezkoumání právního postavení, v jakém se spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí, a bez ověření, zda podnikatel mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
Žalovaný se vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu co do řešené právní otázky a výsledku za správné a plně odkazuje na zjištění soudů nižšího stupně, jakož i na argumentaci obsaženou v jeho dovolání ze dne 18. 3. 2016, kterým napadl v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu; navrhl, aby dovolání žalobkyně dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák. –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kterou žalobkyně spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikovala, je dovolání přípustné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Podle ustanovení §56 odst. 3 písm. h/ obč. zák. nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně (banka) a žalovaný (klient) uzavřeli 11. 11. 2008 smlouvu o úvěru Konsolidace, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 200.000 Kč (177.800 Kč účelově na předčasné splacení jiného závazku žalovaného). Splatnost sjednaly strany v 84 měsíčních splátkách po 3.519,86 Kč. Vedle „anuitní řádné měsíční splátky“ (platba jistiny a úroků) se zavázal žalovaný hradit „dle platného sazebníku“ (měsíční) poplatek za vedení úvěrového účtu (PVÚÚ), jehož výši účastníci – odkazem na sazebník – sjednali částkou 40 Kč. Splatnost poplatku kopírovala splatnost měsíčních splátek úvěru. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 11,90% p.a. a roční procentní sazba nákladů na úvěr (RPSN) 12,86%. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky (VOP), jejichž článek 206c zněl: „Banka je oprávněna upravovat RPSN, jakož i úrokové sazby, poplatky a ostatní náklady nezahrnuté do RPSN, a to zejména v závislosti na změnách objektivních skutečností, jako jsou hlavně změny diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou či jiné změny podmínek na peněžním trhu České republiky, anebo změny indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných Českým statistickým úřadem, a to formou změny či doplnění sazebníku, resp. úrokového lístku banky. Změny anebo doplňky sazebníku, resp. úrokového lístku banky nabývají účinnosti ke dni uvedenému v příslušném rozhodnutí banky o změně sazebníku, resp. úrokového lístku banky. Úrokový lístek a aktuální úplné znění sazebníku a jeho konkrétní změny banka uveřejní. Dojde-li zároveň k úpravě výše RPSN, banka tuto informaci uveřejní, popř. informuje klienta o této skutečnosti i jiným vhodným způsobem.“ Podle článku 206f „Banka informuje klienta o tom, který poplatek vstupuje do výpočtu RPSN.“ Žalobkyně jednostranně zvýšila PVÚÚ od 7. 2. 2009 na 49 Kč, od 1. 1. 2012 na 69 Kč a od 1. 1. 2013 na 79 Kč; celková částka, kterou žalovaný zaplatil žalobkyni na zvýšených poplatcích za vedení účtu, činila 605 Kč. PVÚÚ nebyl zahrnut do výpočtu RPSN (nebyl jeho součástí). Žalovaný se neplatnosti ujednání článku 206c VOP dovolal výzvou z 12. 11. 2012, jíž uplatnil nárok na vrácení zaplacených poplatků.
Dne 9. 1. 2013 bylo k návrhu žalovaného, který požadoval po žalobkyni 2.494 Kč, zahájeno řízení před finančním arbitrem (§8 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů). Nálezem z 3. 12. 2013, ev. č. 10000/2013, reg. č. 19/SU/2013, finanční arbitr uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 605 Kč, tj. částku převyšující výši PVÚÚ sjednaného na počátku úvěrového vztahu, co do 1.889 Kč návrh žalovaného zamítl a žalobkyni uložil zaplatit na označený účet ČNB sankci (15.000 Kč). Dovodil, že článek 206c VOP zakládá ve vztahu k PVÚÚ značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, jde tedy o podmínku nepřiměřenou, která naplňuje generální klauzuli §56 odst. 1 obč. zák.; za využití eurokonformního výkladu jde i o ujednání nepřípustné podle §56 odst. 3 písm. h/ obč. zák. Pro žalovaného jsou závazné smlouva o úvěru, všeobecné obchodní podmínky a sazebník, účinné v době uzavření smlouvy (platby PVÚÚ zaplacené ve výši přesahující 40 Kč měsíčně představují plnění na základě neplatného právního úkonu /§451 odst. 2, §457 obč. zák./). Námitky žalovaného i žalobkyně finanční arbitr zamítl (rozhodnutí z 22. 7. 2014, ev. č. FA/5680/2014 (sp. zn. 19/SU/2013).
Pro obchodní závazkové vztahy spadající do kategorie tzv. absolutních obchodů (zde smlouvy o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jejichž stranou je osoba, která není podnikatelem, se použijí ustanovení občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch strany, která není podnikatelem (srov. §262 odst. 4 cit. zákona, §52 a násl. obč. zák).
I pro smluvní vztahy podléhající režimu obchodního zákoníku se uplatní ustanovení §41 obč. zák., podle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z toho důvodu je třeba hodnotit platnost jednotlivých smluvních ujednání zvlášť a vážit, zda jejich případná neplatnost způsobuje neplatnost celé smlouvy, nebo zda zbylá (platná) část smlouvy sama o sobě obstojí.
Pro aplikaci právních předpisů je rozhodné jejich znění účinné v době uzavření smlouvy o úvěru (11. 11. 2008). Podle ustanovení §55 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 7. 2010 platilo, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Odvolací soud doplnil dokazování o výpisy z účtu žalovaného č. 2009/1, kterým bylo oznámeno, že od 7. 2. 2009 dojde ke změně Sazebníku cen za obchodní služby, jedná se zejména o vedení některých typů běžných a úvěrových účtů, platebních karet a transakcí, s tím, že je možné se s nimi seznámit na webových stránkách banky (jde o zvýšení z původní částky 40 Kč měsíčně na 49 Kč měsíčně), č. 2011/10, jehož příloha oznamovala, že s účinností od 1. 1. 2012 dochází ke změně v Sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele, a to ke změně poplatku za vedení úvěrového účtu ze 49 Kč a 59 Kč na 69 Kč pro Expres půjčku i Konsolidaci půjček bez ohledu na výši úvěru (důvodem jsou rostoucí náklady spojené se zvyšováním kvality poskytovaných služeb a správou úvěrových nákladů), a č. 2012/9, který v příloze obsahuje obsáhlou informaci o změnách, kde se pro úvěrové produkty mimo jiné uvádí, že banka upravuje poplatek za vedení úvěrového účtu u Expres půjčky i Konsolidace půjček, který bude od 1. 1. 2013 činit 79 Kč. Změny se nejvíce dotýkají služeb, které mají levnější variantu, nebo poplatků, kterým je možno se zcela vyhnout, a dále jsou změny odůvodněny rozšiřováním poboček a bankomatů.
Ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i §56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.
Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti (srov. rozsudek ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11).
Podle článku 3 odst. 1 směrnice smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle článku 4 odst. 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že 1) pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; 2) za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry,“ je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016).
Požadavek dobré víry uvedený v ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti (srov. např. Hruda, O. Poplatek za vedení úvěrového účtu – mají mít i české banky důvod k obavám? Právní rozhledy 2012, č. 2, s. 57 an., dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 490 an., a Dančišin, M. a kol. Sporné poplatky za vedení a správu úvěru – k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, in www.epravo.cz , stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2014).
Předně je třeba předeslat, že test přiměřenosti ujednání článku 206c VOP provedený odvolacím soudem nenaplňuje ve své úplnosti požadavky dovozené judikaturou Nejvyššího soudu. Generální klauzule testu přiměřenosti nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách je obsažena v ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. Ten výslovně uvádí, že „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že v rámci testu přiměřenosti podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. je rozhodující, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013).
V daném případě testu přiměřenosti podléhá článek 206c VOP, ve kterém je zakotvena možnost jednostranného zvýšení PVÚÚ žalobkyní. V takovém případě musí být uveden především důvod nebo způsob změny a spotřebitel musí mít právo od smlouvy odstoupit. V rámci tohoto posouzení je nutné zejména ověřit, zda ve světle všech klauzulí uvedených v obecných podmínkách spotřebitelských smluv, jichž je sporná klauzule součástí, jakož i s ohledem na vnitrostátní právní předpisy upravující práva a povinnosti, které se mohou pojit k právům a povinnostem stanoveným v dotčených obchodních podmínkách, jsou důvody nebo způsob změny nákladů souvisejících se službou, která má být poskytnuta, formulovány jasným a srozumitelným jazykem a případně zda spotřebitelé mají právo od smlouvy odstoupit (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, C-472/10).
Standardizovaná klauzule umožňující jednostrannou změnu musí splňovat požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti. Je věcí vnitrostátního soudu, aby v každém konkrétním případě určil, zda se jedná o takový případ (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 3. 2013, C-92/11).
I samotná směrnice ve své preambuli říká, že při posuzování přiměřenosti musí být brán zvláštní ohled na povahu zboží a služeb, na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele; že požadavek přiměřenosti může být uspokojen prodávajícím nebo poskytovatelem, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu.
Ve světle výše uvedených kritérií pro provedení testu přiměřenosti Nejvyšší soud připomíná, že v takovém případě s ohledem na vnitrostátní úpravu obsaženou v ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. je však nezbytné přihlédnout též ke specifickým okolnostem konkrétní věci. Původní PVÚÚ byl sjednán při uzavření smlouvy ve výši 40 Kč měsíčně. K následnému zvýšení PVÚÚ došlo od 7. 2. 2009 na částku 49 Kč, od 1. 1. 2012 na částku 69 Kč a od 1. 1. 2013 na částku 79 Kč. Výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (spočívajícím v platbě zvýšených PVÚÚ) zaslal žalovaný žalobkyni až dne 12. 11. 2012. Z toho vyplývá, že v období od 7. 2. 2009 do 12. 11. 2012 žalobkyni PVÚÚ dobrovolně hradil, a to i v částce po příslušných zvýšeních. I když ohledně poplatků za vedení účtů probíhala v minulosti nemalá diskuse, v současnosti jsou běžným finančním institutem, jehož existence byla jak odbornou veřejností, tak i soudní praxí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13) shledána oprávněnou. Z hlediska zásad pacta sunt servanda a autonomie vůle při uzavírání smluv – které platí i v rámci smluv spotřebitelských – lze uzavřít, že samotný PVÚÚ i možnost jeho zvýšení nepředstavuje v obecné rovině nic, co by zákon nedovoloval. Žalobkyně poplatek nezvyšovala svévolně a bez jakýchkoli výhod pro své klienty. Z dokazování naopak vyplynulo, že postupné zvyšování PVÚÚ bylo odůvodněno rostoucími náklady spojenými s růstem kvality poskytovaných služeb a správou úvěrových nákladů a dále také např. rozšiřováním poboček a bankomatů či poskytování služeb internetového bankovnictví. Skutečnost, že žalovaný PVÚÚ žalobkyni řádně plnil i ve zvýšené částce – k vydání bezdůvodného obohacení ji vyzval až v listopadu 2012, tedy před zvýšením poplatku od 1. 1. 2013 –, jen dokládá, že do té doby opatření v zásadě nepokládal za způsobující značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a ochrany se domáhal až po značné době (téměř čtyři roky od prvního zvýšení PVÚÚ v únoru 2009). Ochrana spotřebitele má své meze; je potřeba vážit, zda v konkrétním případě nedochází ke zneužívání institutu spotřebitelské ochrany. Samotné zvýšení PVÚÚ proto není s ohledem na požadavek dobré víry a značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran nepřiměřené. V této souvislosti nelze opomenout ani požadavek na poctivost při sjednávání spotřebitelských smluv. V obecném smyslu lze odkázat na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle nichž Ústavní soud vymezil povinnost obecných soudů poskytovat ochranu zásadě poctivosti rovněž v rámci všeobecných obchodních podmínek. Aplikováno na souzenou věc, není nepoctivým jednáním, zvyšovala-li žalobkyně PVÚÚ – byť na základě důvodů nikoliv přímo uvedených v obchodních podmínkách – za situace, kdy prokazatelně docházelo k rozšiřování poskytovaných služeb a kdy žalovaný zvýšený poplatek řádně hradil. V konečném důsledku tedy Nejvyšší soud neshledal v jednostranném zvýšení PVÚÚ rozpor s ustanovením generální klauzule uvedené v §56 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení §56 odst. 3 písm. h/ obč. zák., které nedovoluje dodavateli jednostranně měnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, není možné posuzovat izolovaně, tj. bez ohledu na znění generální klauzule (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 2015, C-143/13, nebo ze dne 1. 4. 2004, C-237/02, podle nichž „ S přihlédnutím k cíli sledovanému přílohou směrnice 93/13, jež má sloužit jako „šedá listina“ klauzulí, které lze považovat za zneužívající, by zahrnutí takových klauzulí, jako jsou klauzule, které umožňují věřiteli jednostranně změnit úrokovou sazbu, do tohoto seznamu, z velké části pozbylo užitečného účinku, pokud by tyto klauzule byly bez dalšího vyloučeny z posouzení jejich případného zneužívajícího charakteru podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13.“ ).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že článek 206c VOP není ujednáním, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nutno zdůraznit, že závěr o přiměřenosti ujednání o jednostranném zvýšení PVÚÚ je založen na specifických okolnostech projednávané věci; nelze jej aplikovat obecně, ale vždy – a v případech ujednání obsažených v §56 odst. 3 obč. zák. to platí o to více – je třeba posuzovat přiměřenost v komplexní rovině vztahů mezi konkrétními subjekty.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil (§243d písm. b/, §243f odst. 4, §245 o.s.ř.).
Námitku dovolatelky, podle níž má být nepřiměřené ujednání ve spotřebitelské smlouvě uzavřené do 31. 7. 2010 spojováno se sankcí relativní neplatnosti, považuje dovolací soud za bezpředmětnou. Již v usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud konstatoval, že instituce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv vedla k nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmé nespravedlnosti, umožňující dodavatelům porušovat práva spotřebitelů a následně z takového protiprávního jednání výrazně profitovat. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv označil za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Závěr Ústavního soudu, podle něhož je nezbytné i v poměrech, na které dopadá právní úprava účinná před 1. 8. 2010, porušení §56 odst. 1 obč. zák. spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo , aniž by se spotřebitel musel neplatnosti dovolat, dává dostatečnou odpověď na výhradu dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015).
Žalobkyně má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalovanému, který nebyl ve sporu úspěšný (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013, zrušil s účinností od 7. 5. 2013 vyhlášku č. 484/2000 Sb., aplikoval Nejvyšší soud při určení výše náhrady nákladů řízení vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění, dále jen „advokátní tarif“ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Odměna za zastupování advokátem (§137 odst. 2 o.s.ř.) v řízení před dovolacím a odvolacím soudem sestává z celkem tří úkonů právní služby. První úkon je ve smyslu §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu vyjádření k dovolání, druhým potom písemné podání ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu a třetím účast na jednání před soudem ve smyslu §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu. U jednotlivých úkonů právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 50.000 Kč (§9 odst. 4 písm. d/ advokátního tarifu). Tomu odpovídá sazba 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (§7 bod 5 advokátního tarifu). Při celkovém počtu tří úkonů tvoří odměnu částka 9.300 Kč. S náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon (900 Kč) a s náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 21% (2.142 Kč) jde o částku 12.342 Kč. Celkem tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni na náhradě nákladů předchozího dovolacího a odvolacího řízení 12.342 Kč.
Náhrady nákladů řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, se obě strany výslovně vzdaly.
Žalobkyně měla úspěch i v tomto dovolacím řízení, čemuž (při identickém výpočtu jako pro odvolací řízení podle advokátního tarifu v aktuálním znění) odpovídá částka 4.114 Kč a spolu se zaplaceným soudním poplatkem za dovolání ve výši 14.000 Kč jde o 18.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu