ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4136.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4136/2018-290
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. V., bytem XY, b) XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupených Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Praha, Belgická 276/20, proti žalované PROJEKT WELLNEROVA s.r.o., se sídlem Olomouc, Hodolany, Fibichova 1141/2, identifikační číslo osoby 26818299, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, se sídlem Brno, Riegrova 1378/1, o uložení povinnosti bezplatně odstranit vady, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 382/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2018, č. j. 69 Co 639/2017-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2018, č.
j. 69 Co 639/2017-262, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j.
69 Co 639/2017-262, potvrdil rozsudek ze dne 25. 7. 2017, č. j. 27 C
382/2016-201, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali uložení povinnosti žalované na vlastní náklady odstranit vadu domu na
adrese XY, projevující se zatékáním vody do prostoru garážových stání a sklepů
v 1. PP stropem v prostoru atria domu a rozhodl o nákladech řízení, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež učinil soud prvního stupně, že žalobci v
souladu s reklamačním řádem stavby ze dne 1. 1. 2008 uplatnili v záruční době
(dne 30. 5. 2008) vadu domu na adrese XY, projevující se zatékáním vody do
prostoru garážových stání a sklepů v 1. PP stropem v prostoru atria, s tím, že
požadovali její bezplatné odstranění. Žalovaná započala s opravami, ale k
odstranění vytčené vady nedošlo. Odvolací soud (k námitce žalované) dovodil, že
právo žalobců na odstranění vad je promlčeno, neboť uplynula tříletá promlčecí
doba, jejíž počátek připadá na den, kdy byla dotyčná vada nejen vytčena, ale
bylo uplatněno právo na její bezplatné odstranění. Námitku žalobců, že
uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neshledal
opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve
smyslu §237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení
otázky doposud nevyřešené ohledně samostatného běhu záruční doby a promlčecí
doby v případě, kdy dochází ke stavění záruční doby ve smyslu §627 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kteroužto
odvolací soud nesprávně posoudil. Přípustnost dovolání dále zakládají na
přesvědčení, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou posoudil otázku
promlčení jejich práva na odstranění vady, aniž vzal v úvahu přípis ze dne 18.
2. 2009 (ve spojení s přípisem ze dne 16. 1. 2009), jímž došlo „k uznání dluhu“
žalovanou. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury
při řešení otázky posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání nezakládá dovolateli formulovaná otázka týkající se řešení
samostatného běhu záruční doby a promlčecí doby v případech, kdy dochází k
jejímu stavení, založená na přesvědčení, že v důsledku stavení záruční doby
mělo dojít k počátku běhu nové tříleté promlčecí doby od okamžiku (včasného)
uplatnění reklamace. Odvolací soud otázku uplatnění práva z odpovědnosti za
vady posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž práva z odpovědnosti
za vady prodané věci, pro které platí (zákonná nebo smluvní) záruční doba,
zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době. Jestliže prodávající neuspokojí
právo, které bylo uplatněno v záruční době, může se kupující domáhat ochrany u
soudu; promlčení tohoto práva nastane uplynutím tří let ode dne, kdy bylo
uplatněno u prodávajícího (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016,
sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1847/2015).
Uvedené je v souladu i se závěry prezentovanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 939/2016, na které žalobci odkazují, a od
nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Žalobci ve své argumentaci zjevně
přehlížejí rozdíl mezi během (stavením) záruční doby pro uplatnění práva z
odpovědnosti za vady a během promlčecí doby pro jeho uplatnění.
Opodstatnění však nelze upřít argumentaci, že pro posouzení otázky, zda došlo k
promlčení práva na bezplatné odstranění uvedené vady, bylo podstatné, že
žalovaná svou povinnost odstranit dotyčnou vadu (v přípisu ze dne 18. 2. 2009
ve spojení s předloženým plánem odstraňování vad na společných částech domu a
řešení reklamačních případů ze dne 16. 1. 2009) uznala.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(promlčení práva na bezplatné odstranění vady).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně
uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání
došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od
uplynutí této lhůty.
Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové
promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé
promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník
právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení
uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka,
který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony
(§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1
větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§
40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak i jeho výše.
Odvolací soud vycházel ze zjištění (jež převzal od soudu prvního stupně), že
žalobci vadu, která je předmětem v projednávané věci, dne 30. 5. 2008 nejen
vytkli, ale současně uplatnili i právo na její bezplatné odstranění. Z toho
dovodil právní závěr, že uplynutím tříleté promlčecí doby, jejíž počátek
stanovil ode dne uplatnění práva z odpovědnosti, došlo k promlčení práva
žalobců na odstranění vady, aniž zohlednil zjištění soudu prvního stupně (jež
nebylo v odvolacím řízení zpochybněno), že žalovaná se v přípisu ze dne 18. 2.
2009 plně přihlásila k odpovědnosti za odstranění vad na společných částech
domu v rozsahu a v termínech vyplývajících z jejího sdělení datovaného 16. 1.
2009 (i ohledně zatékání do 1. PP stropem v prostoru pod atriem) s tím, že
cílem je udělat vše pro jejich dodržení. Z obsahu vyjádření jasně vyplývá vůle
žalované uznat právo žalobců na bezplatné odstranění zmíněných vad, včetně té,
která je předmětem sporu, tudíž obsahově splňuje veškeré náležitosti shora
zmíněné pro závěr, že jím došlo k uznání práva na bezplatné odstranění vady,
která je předmětem řízení.
Jak vyplývá z ustálené judikatury, pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje
uznání dluhu co do důvodu a výše, je důsledkem tohoto úkonu přetržení promlčecí
doby podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33
Cdo 948/2008, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, ze dne 23. 5. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, nebo ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015).
Lze proto uzavřít, že právní posouzení otázky promlčení práva žalobců na
bezplatné odstranění vady, která je předmětem sporu v projednávané věci,
odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn
opodstatněně.
S ohledem na výše uvedené logicky odpadá důvod pro přezkum správnosti řešení
otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu