ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4231.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4231/2018-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. B. , bytem XY, zastoupené JUDr. Mariem Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovaným 1) V. P. , bytem XY, a 2) V. P. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, o 397.372 Kč a 200.000 Kč s příslušenstvími, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 460/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č.j. 17 Co 102/2018-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č.j. 22 C 460/2014-243, uložil 1) žalovaným zaplatit žalobkyni 397.372 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 347.372 Kč od 14. 9. 2013 do zaplacení „s tím, že v rozsahu plnění uložené povinnosti jedním z žalovaných zaniká povinnost plnit druhého žalovaného,“ 2) žalované zaplatit žalobkyni 200.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 150.000 Kč od 21. 8. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č.j. 17 Co 102/2018-289, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu jsou smlouvy o půjčkách z 23. 11. 2012 a z 1. 3. 2013 platnými právními úkony (§657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), stejně jako ručitelské prohlášení žalovaného ve smlouvě z 23. 11. 2012 (§546 a násl. obč. zák.). Včasné a řádné splnění dluhů bylo zajištěno smluvními pokutami, jejichž výše je s ohledem na konkrétní okolnosti půjček přiměřená. Námitku započtení, kterou žalovaní vznesli v odvolacím řízení, a jíž se bránili žalobě, nepovažoval odvolací soud za důvodnou a nepřihlédl k ní; je založena na nových skutečnostech a důkazech.
Dovolání, kterým žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela s žalovanou 23. 11. 2012 smlouvu o půjčce, podle níž jí předala 490.417 Kč; dlužnice potvrdila podpisem převzetí peněz a zavázala se dluh splácet na účet věřitelky nebo v hotovosti v měsíčních splátkách po 20.435 Kč splatných nejpozději do dvacátého dne každého měsíce počínaje prosincem 2012. Strany si sjednaly, že splatnost celého dluhu nastane, nebude-li splátka uhrazena řádně a včas; žalovaná se navíc zavázala zaplatit do deseti dnů ode dne splatnosti dlužné splátky smluvní pokutu 50.000 Kč. V článku IV smlouvy se žalovaný zavázal ručením. Žalovaná žalobkyni uhradila sedm splátek, tedy celkem 143.045 Kč. Další smlouvu o půjčce žalobkyně a žalovaná uzavřely 1. 3. 2013; předmětem byla peněžní částka 150.000 Kč. Žalovaná převzetí peněz opět stvrdila podpisem listiny a zavázala se peníze žalobkyni vrátit do 30. 6. 2013; dluh věřitelce neuhradila. Porušení povinnosti řádné a včasné úhrady dluhu bylo zajištěno smluvní pokutou 50.000 Kč.
Judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že námitku započtení - s následky uvedenými v §98 o.s.ř. - může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř. vylučuje (mimo jiné) užití §98 o.s.ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (§41a odst. 3, §211 o.s.ř.), a 2) námitku započtení může považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1738 s.). V rozsudcích ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu §205a odst. 1 písm. f/ o.s.ř., k nimž odvolací soud – byly-li uplatněny v odvolání – přihlédne (srov. §212a odst. 3 o.s.ř.). Skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující však odvolací soud smí vzít v úvahu jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, rozsudek ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a rozsudek ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015).
V projednávané věci soud prvního stupně poučil účastníky podle §119a odst. 1 o.s.ř. (viz protokol o jednání z 26. 9. 2017, č.l. 235). Uplatnila-li žalovaná v odvolání proti žalobním požadavkům pohledávky 345.450 Kč a 202.600 Kč s tvrzením, že 9. 7. 2012 plnila žalobkyni nedluh, resp. v dubnu 2013 převedl V. F. peníze na účet žalobkyně, je závěr odvolacího soudu v souladu s tím, co je uvedeno výše.
Námitka dovolatelů, že jim bylo upřeno právo na soudní ochranu, neprovedl-li soud jimi navržený důkaz výslechem svědka V. F., neobstojí. Soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování zamítl při jednání 26. 9. 2017 usnesením, které ústně odůvodnil; v rozsudku pak uvedl, že „ skutečnost, kdo skládal uvedené finanční prostředky na účet žalobkyně a zda šlo o úhrady splátek podle smlouvy 1, je pro posouzení platnosti smlouvy 1 i převzetí půjčky žalovanou irelevantní.“
Ve vztahu k otázce přiměřenosti výše smluvní pokuty je dovolání žalovaných vadné, protože nevymezili, které z hledisek taxativně vyjmenovaných v §237 o.s.ř. považují za splněné (§241a odst. 2 o.s.ř.). Z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Výtka, že odvolací soud „nijak nezdůvodnil, proč … pro svou argumentaci neužil bohaté judikatury … ke smluvním pokutám sjednaným ve smlouvách o půjčce,“ není způsobilým vymezením toho, v čem žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Neuvedli-li žalovaní žádnou právní otázku zakládající přípustnost dovolání a trpí-li dovolání vadou, která nebyla včas odstraněna a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu