ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4825.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4825/2017-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Základní školy a mateřské školy KLAS s.r.o. , se sídlem v Pardubicích - Rosicích, Školní náměstí 37 (identifikační číslo 465 77 742), zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, proti žalovaným 1) Z. V. , bytem XY, a 2) Z. V. , bytem XY, zastoupeným Mgr. Janem Portem, advokátem se sídlem v Teplicích, Kašparova 3244, o 30.420 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 135/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č.j. 23 Co 76/2017-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.194,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Petra Wildta, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č.j. 25 C 135/2015-75, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 30.420 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 17.000 Kč od 19. 10. 2014 do zaplacení a z částky 13.420 Kč od 19. 10. 2014 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 41.425,30 Kč; žalované dále zavázal k úhradě nákladů, které vznikly státu (1.160 Kč). Podle soudu prvního stupně nároky, kterých se žalobkyně domáhá a jejichž oprávněnost prokázala, mají základ ve smlouvě o poskytování školního vzdělání nezletilým dětem žalovaných a ve smlouvě o stravování nezletilých dětí žalovaných; obě smlouvy vyhodnotil jako nepojmenované dvoustranné právní úkony, které neodporují obsahu nebo účelu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“).
Rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č.j. 23 Co 76/2017-114, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.253 Kč. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že smlouvy, které účastníci uzavřeli, jsou platné (§39, §51 obč. zák.) a že žalobkyně závazek z nich plynoucí – poskytnout dětem žalovaných specifikovanou školní výuku a zajistit jim stravování – splnila. K námitkám týkajícím se kvality výuky dětí, aprobace zahraničních učitelů a nedodržení podmínek stanovených v povolení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, odvolací soud nepřihlédl; s předmětem sporu nesouvisí, neboť jde o tvrzené vady žalobkyní poskytnutého plnění.
Dovolání, kterým žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Přestože peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto, nepřevyšuje 50.000 Kč, nelze aplikovat §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože jde o vztahy ze spotřebitelských smluv.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Ze shodných tvrzení účastníků (§120 odst. 3 o.s.ř.) pro soud prvního stupně vyplynulo, že děti žalovaných – AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) – navštěvovaly od října 2013 do června 2014 školu, kterou žalobkyně provozovala na základě rozhodnutí ze 13. 2. 2007 a z 22. 3. 2012, jimiž jí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy povolilo vyučovat podle školního vzdělávacího programu blíže specifikované předměty v anglickém jazyce pedagogickými pracovníky s odbornou kvalifikací pro pedagogickou činnost a s dosaženou (doloženou) minimální jazykovou úrovní C1 podle společného evropského referenčního rámce pro jazyky. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že s žalovanými proběhlo standardní jednání o podobě smluvního vztahu stejně jako s jinými rodiči, jmenovitě s G. K. a H. H.. Žalovaný měl možnost seznámit se se způsobem výuky, protože školu navštívil již rok před nástupem dětí. Žalobkyně předala žalovaným písemné návrhy smluv obdobné těm, které akceptovali rodiče jiných dětí, jmenovitě G. K. a H. H.. Žalovaní se smluvními ujednáními souhlasili, žádné změny nepožadovali, ovšem návrhy smluv vrátili žalobkyni, aniž by je podepsali. Podle smluvních ujednání se žalobkyně zavázala poskytnout dětem žalovaných školní výuku zahraničními a českými učiteli (některých předmětů v anglickém jazyce v rozsahu příslušného rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy) kvalifikovanými pro práci s dětmi školního věku a žalovaní se zavázali za školní výuku řádně platit a dodržovat povinnosti vyplývající ze smlouvy a provozního řádu. Cena školní výuky (školné) – AAAAA (pseudonym) 9.000 Kč měsíčně, BBBBB (pseudonym) 8.000 Kč měsíčně – nezahrnovala cenu učebnic, učebních textů a školních potřeb, rovněž stravování dětí nebylo součástí školného. Žalobkyně v rámci své činnosti zajišťovala distribuci jídel dodaných jinými subjekty, doplňkovou stravu a nápoje dětem žalovaných (55 Kč za oběd). Pokyny ohledně stravného byly umístěny na webových stránkách školy, rodiče byli informováni o čerpaných stravovacích službách vyvěšením přehledu v jídelně. Individuální dohoda o ceně obědů nebyla možná. Na úhradu školného zaplatili žalovaní 136.000 Kč, dluží žalobkyni úhradu za jeden měsíc, tj. 17.000 Kč. Za stravu (obědy) dluží žalobkyni 6.380 Kč za AAAAA (pseudonym) (116 x 55) a 7.040 Kč za BBBBB (pseudonym) (128 x 55).
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. Žalovaní zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť nesouhlas s právním posouzením staví na vlastní skutkové verzi, že cena školní výuky dětí neodpovídá informacím z webových stránek žalobkyně, že písemné návrhy smluv o poskytování školní výchovy a o stravování neměli vůbec k dispozici a že panoval nesoulad „ŠVP ZV s aktuálně platným Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělání.“
Zbylé výtky vůči postupu soudů obou stupňů v řízení k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalovaní jimi namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení důkazů účastnickými výslechy, emailovou korespondencí, školním vzdělávacím programem, rozvrhem hodin ve školním roce 2013 - 2014 s vyznačením tzv. „záskoků“, třídními knihami a znaleckým posudkem k obsahu webových stránek žalobkyně v rozhodném období). K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Závěrem odvolacího soudu – učiněným nad rámec právního posouzení věci soudem prvního stupně –, že smlouva o poskytování školního vzdělání není smlouvou spotřebitelskou, protože žalobkyně byla oprávněna poskytovat vzdělání teprve po splnění podmínek vyplývajících ze zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a školní výchova dětí není službou ve smyslu §2 odst. 1 písm. g/ zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 27. 12. 2015, se dovolací soud nezabýval; na správnost rozhodnutí totiž nemá žádný vliv.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaní sice výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesli.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu