ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5035.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5035/2017-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně obce Průhonice , se sídlem obecního úřadu v Průhonicích, Květnové náměstí 73, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovaným 1) J. S. a 2) E. S. , oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, o nahrazení prohlášení vůle a o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 35/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 Co 1/2017-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.253,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Monsporta, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaných žalobou v konečném znění nahrazení prohlášení jejich projevu vůle směřující k uzavření darovací smlouvy o bezúplatném převodu sekundární infrastruktury – komunikace, chodníků a veřejného osvětlení a spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV XY v katastrálním území XY.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 Co 1/2017-305, potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 31. 8. 2016, č. j. 7 C 35/2012-264, kterým Okresní soud Praha – západ zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření specifikované darovací smlouvy a zamítl požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000.000 Kč s příslušenstvím; změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastníci uzavřeli dne 14. 11. 2003 smlouvu o investiční činnosti (dále jen „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“ či „sporná smlouva“), jejímž předmětem byla spolupráce smluvních stran při výstavbě rodinných domů. Smlouvu podepsali oba žalovaní a starostka obce Průhonice. V čl. II odst. 2 se žalovaní zavázali do 30 dnů po nabytí posledního rozhodnutí o kolaudaci bezplatně převést na žalobkyni pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a sekundární infrastrukturu vybudovanou na příjezdové komunikaci parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek a sekundární infrastruktura“). Pro případ, že by své povinnosti nedostáli, byl jejich závazek zajištěn smluvní pokutou ve výši 1.000.000 Kč. Kolaudační rozhodnutí o používání stavby – komunikace – bylo vydáno 16. 3. 2009. Žalobkyně vyzvala žalované k předání sekundární infrastruktury a pozemku 31. 8. 2011, čemuž žalovaní nevyhověli. Výkladem čl. II odst. 2 smlouvy, provedeném v kontextu zjištěných skutečností, dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně podle citovaného článku projevila vůli nabýt do svého vlastnictví pozemek a sekundární infrastrukturu, přičemž smluvní strany jednoznačně vyjádřily svůj vzájemný závazek ke společnému postupu v realizaci projektu výstavby rodinných domů. Nepřiklonil se k verzi žalobkyně, že smlouva o investiční výstavbě obsahovala pouze závazek žalovaných k bezúplatnému převodu pozemku a sekundární infrastruktury, avšak nikoliv závazek žalobkyně bezúplatný převod přijmout.
Zjištěný skutkový stav posoudil odvolací soud po právní stránce podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle něj účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., která je sice vzhledem ke zjištěným okolnostem dostatečně určitá, je však absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro nesplnění podmínek předepsaných §85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, v rozhodném znění, tedy konkrétně pro absenci schválení zastupitelstvem obce, které je vyžadováno v majetkoprávních věcech. Čl. II odst. 2 smlouvy posoudil jako dohodu o uzavření budoucí smlouvy darovací ve smyslu §50a obč. zák., kterou se smluvní strany zavázaly uzavřít do 30 dnů od vydání posledního kolaudačního rozhodnutí, k čemuž došlo 16. 3. 2009. Jelikož žalobkyně podala žalobu na nahrazení projevu vůle až 17. 2. 2012, tedy po uplynutí jednoroční lhůty stanovené §50a odst. 2 obč. zák., odvolací soud přisvědčil i námitce promlčení vznesené žalovanými, jejíž uplatnění neshledal rozporným s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru, že smlouva o investiční výstavbě je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. pro absenci rozhodnutí zastupitelstva obce podle §85 odst. 1 písm. a) zákona o obecním zřízení a dále proto, že nárok je promlčen, neboť se žalobkyně domáhá nahrazení prohlášení vůle žalovaných po uplynutí jednoroční lhůty stanovené §50a odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Uvedené závěry se uplatní i v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka aplikace §50a odst. 2 obč. zák., kterou žalobkyně považuje za otázku dosud neřešenou. Svou argumentaci totiž zakládá na vlastním zjištění, že v čl. II odst. 2 smlouvy o investiční výstavbě nebyl smluvními stranami dohodnut závazek žalobkyně uzavřít darovací smlouvu, nýbrž pouze závazek žalovaných převést na ni bezúplatně pozemek a sekundární infrastrukturu. Polemizuje tak primárně se správností skutkových zjištění, respektive se zjištěním obsahu smlouvy o investiční výstavbě odvolacím soudem. Judikatura dovolacího soudu je ovšem dlouhodobě ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co si účastníci sjednali (k čemu směřovala jejich vůle), a to i za pomoci výkladových pravidel ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., je skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, na něž Nejvyšší soud navázal v mnoha dalších rozhodnutích). Odlišnou prezentací skutkových zjištění a interpretací obsahu smlouvy žalobkyně formuluje vlastní verzi skutku, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve vztahu k přezkumu otázky promlčení uplatněného nároku ve smyslu §50a odst. 2 obč. zák. neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nemohl dovolací soud správnost uvedeného závěru přezkoumávat; tím se stalo nadbytečným zabývat se druhým dovolacím důvodem, tedy správností závěru, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen (tj. absolutní neplatností smlouvy o investiční výstavbě ve smyslu §39 obč. zák.), neboť i kdyby odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně sice výslovně v dovolání avizuje, že jím napadá i nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k němu však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu