ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5289.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5289/2017-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. M. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované Agro Mohelno, s. r. o. se sídlem v Mohelnu 541, identifikační číslo 49450522, zastoupené Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Praze 10, U Hranic 1384/9, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 46/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2017, č. j. 47 Co 330/2015-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246,- Kč k rukám Mgr. Marka Zvěřiny, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 5 C 46/2015-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 2. 11. 2011 účastníci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky (ve znění dodatku č. 1), kterou žalobce převedl na žalovanou svoji pohledávku ve výši 9.248.062,75 Kč za dlužníkem P. T. (původním věřitelem byla GE Money Bank a. s.). Cena za postoupení byla sjednána částkou 1.323.000,- Kč; splatnost byla určena dnem 2. 11. 2011. Podle soudu prvního stupně se žalované nepodařilo v řízení prokázat, že spornou částku zaplatila žalobci před zahájením řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 47 Co 330/2015-136, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zjistil, že dne 2. 11. 2011 účastníci uzavřeli smlouvu, kterou žalobce jako věřitel postoupil žalované pohledávku ve výši 9.248.062,75 Kč vyplývající ze smlouvy o úvěru reg. č. 8207000005 ze dne 8. 8. 2007, a smlouvy o kontokorentním úvěru reg. č. 8207000012 z téhož dne, uzavřené s původním věřitelem GE Money Bank, a. s. a podnikatelem P. T.. Podle čl. II. dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2011 „postupní cenu ve výši 1.323.000,- Kč (…) zaplatil postupník postupiteli převodem na účet číslo XY, vedený u KB, a. s. před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky a tohoto jejího dodatku .“ Odvolací soud považoval za prokázané, že na účet žalobce byly poukázány platby ve výši 500.000,- Kč, 700.000,- Kč a 323.000,- Kč. Plněním jednatele žalované A. U. (většinového společníka žalované) mohlo dojít ke splnění závazku zaplatit postupní cenu žalobci. V prvé řadě se odvolací soud zabýval tím, zda odpor žalované proti vydanému platebnímu rozkazu ze dne 27. 1. 2015 lze považovat zároveň za uznání nároku ve smyslu §153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001, zdůraznil, že jen „procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle §153a o. s. ř.“ Jelikož z odporu žalované nevyplývá její vůle nárok žalobce ve výši 500.000,- Kč nepodmíněně uspokojit, nedošlo k částečnému uznání nároku s účinky podle §153a o. s. ř. v případě, že by žalovaná nárok na zaplacení částky 500.000,- Kč uznala, mohl by soud rozhodnout rozsudkem pro uznání k návrhu žalobce, k čemuž ovšem nedošlo. Odvolací soud vyložil otázku rozložení důkazního břemene v případě tvrzení, že vymáhaná pohledávka zanikla splněním. Poukázal na obsah listiny – dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky – podle níž cena za postoupení pohledávky byla uhrazena před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky a jejího dodatku č. 1. Žalobce popřel pravdivost této listiny s tím, že si tvrzenou úhradu neověřil. Cituje rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu, odvolací soud akcentoval, že „důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi. Důkazem významným pro posouzení, zda došlo ke splnění dluhu, je písemné potvrzení o zaplacení dluhu – kvitance. Kvitance je důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený, a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Pouhé popření ani nepodložené zpochybňování kvitance nemůže mít za následek oslabení její důkazní síly.“ K tomu dodal, že není-li pravost podpisu zpochybněna, případně je-li prokázána, v souladu s obecnými zkušenostmi se předpokládá, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a dále také, že to co podepsal, odpovídá skutečnosti. Po doplnění dokazování obsahem e-mailové korespondence mezi účastníky řízení odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal uzavření ani obsah tvrzené dohody o odměně za zajištění souhlasu s připojením fotovoltaické elektrárny žalované, na základě které by žalobci vzniklo právo na odměnu ve výši 1.200.000,- Kč, která odpovídá součtu částek 500.000,- Kč a 700.000,- Kč, jež poskytl jednatel žalované v září 2011 žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť spočívá na řešení otázky rozložení důkazního břemene ohledně tvrzení o zániku sporné pohledávky splněním, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98. Zároveň podle jeho přesvědčení rozhodnutí spočívá na dosud neřešené otázce hmotného práva, zda je náležitostí uznání dluhu podle §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) výslovný projev vůle dlužníka zaplatit dluh věřiteli. Ve vztahu k odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, má dovolatel za to, že chybně odvolací soud přenesl důkazní břemeno o (ne)pravdivosti dodatku č. 1 smlouvy o postoupení pohledávky na žalobce. Prosazuje názor, že zásadně stíhá důkazní břemeno pravosti a správnosti (pravdivosti) soukromé listiny (zde dodatku č. 1 smlouvy – kvitance) toho, kdo z ní dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky a to, byť po formálním popření pravosti a správnosti soukromé listiny druhým účastníkem. Pravdivost kvitance byla vyvrácena shodným tvrzením účastníků, podle něhož žalovaná teprve v březnu 2012 zaplatila žalobci částku 323.000,- Kč na cenu postoupené pohledávky. Ve vztahu k otázce odporu žalované ze dne 27. 1. 2015 prosazuje názor, že jeho obsahem je uznávací prohlášení žalované co do částky 500.000,- Kč podle §2053 o. z., přičemž i podle protokolu o jednání ze dne 19. 3. 2015 plyne, že si žalovaná byla vědoma svého dluhu vůči žalobci v rozsahu částky 500.000,- Kč. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, částečně dezinterpretuje: citované rozhodnutí je založeno na závěru, že „důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. Pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi; pokud bylo prokázáno, že taková pohledávka skutečně vznikla, může se dlužník bránit tvrzením, že tato pohledávka již zanikla. Důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi. Důkazem významným pro posouzení, zda došlo ke splnění dluhu, je písemné potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Podle §569 obč. zák. věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn. Dlužník je oprávněn splnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení. Kvitance je tedy důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Zda toto prohlášení dostačuje ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud v rámci volného hodnocení důkazů. Pouhé popírání ani nepodložené zpochybňování kvitance nemůže mít za následek oslabení její důkazní síly. Písemná kvitance je soukromou listinou. Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené (…) Hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle §132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř. Jinak bude třeba přistupovat k důkazu kvitancí, vystavenou věřitelem a jinak k důkazu listinou, ve které dlužník tvrdil, že dluh splnil, a konečně jinak k dopisu, ve kterém osoba třetí sděluje, že byla přítomna splnění dluhu. Pokud věřitel popře pravdivost listiny, ve které sám dlužník tvrdí, že ke splnění dluhu došlo, bude tuto skutečnost třeba hodnotit jinak, než popření pravdivosti kvitance, kterou popírající věřitel sám vystavil. Závěr, že pokud věřitel popře pravdivost kvitance, kterou sám vystavil, musí dlužník prokázat, že kvitance je pravdivá, je nesprávný. Jiné důsledky, než popírání pravdivosti soukromé listiny, má popření její pravosti (…) břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky (…) je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.“ Z pohledu shora uvedených závěrů rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, je rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky rozdělení důkazního břemene při popírání pravdivosti obsahu soukromé listiny (potvrzení o splnění dluhu), správné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony, a lze je vztáhnout bez dalšího na námitku, že odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 27. 1. 2015 obsahuje projev vůle žalované, kterým uznává částku 500.000,- Kč za svůj dluh. Touto výhradou žalobce nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale nesouhlasí s jeho skutkovým zjištěním. Obsahově tak tato námitka nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu