ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.546.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 546/2018-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce L. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalované B. B., bytem XY, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 137/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 55 Co 148/2017-517, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 8 C 137/2012-461, zamítl žalobu na určení, že „nemovitosti zapsané na LV č. XY, k.ú. XY, obec XY, a to pozemek p.č. XY a pozemek p.č. XY z 11. 8. 2012 jsou ve společném jmění manželů L. B. a I. B., nyní P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Návrh žalobce na nařízení mediace a na přerušení řízení zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 55 Co 148/2017-517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce spolu s tehdejší manželkou I. B. darovali žalované nemovitosti v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY; v té době žili manželé s žalovanou a její mladší sestrou XY na adrese XY; dům byl v květnu 2011 na základě úředního rozhodnutí jako nepovolená stavba zbourán. Od roku 2008 se vztahy mezi žalobcem a jeho manželkou zhoršovaly, v roce 2009 byla zrušena jejich společná domácnost a v roce 2010 se matka s žalovanou a její sestrou odstěhovaly; manželství bylo posléze - přes nesouhlas žalobce - rozvedeno. V roce 2004 si žalovaná na žádost žalobce zřídila bankovní účet, kam její rodiče posílali své finanční prostředky, aby je „ochránili“ před věřiteli. Z tohoto účtu žalovaná na písemný pokyn své matky ze dne 20. 11. 2009 převedla finanční prostředky na matkou označené účty a svůj bankovní účet zrušila. V letech 2010 a 2012 docházelo v rodině opakovaně ke konfliktům, které řešila policie. Od roku 2010 podával žalobce na členy své rodiny různé žaloby; k 18. 8. 2014 jich soudy evidovaly 357. Dopisem ze dne 7. 8. 2012 žalobce žalovanou vyzval k vrácení daru s odůvodněním, že mu „vyrabovala“ a zpronevěřila svěřené peníze tím způsobem, že je na pokyn své matky převedla na jí označený bankovní účet, ze svého účtu odmítala platit platby spojené s žalobcovou podnikatelskou činností, neposkytovala mu pravidelné výpisy ze svého účtu, na svém bankovním účtu zadržovala a ukrývala mzdu své matky, která patřila do společného jmění manželů, nepřispívala na společnou domácnost, dvakrát ho vystěhovala z jeho ložnice, nezastala se ho při útoku na jeho tělesnou integritu, vystěhovala ho z domu a účastnila se bourání tohoto jeho obydlí, odmítla mu vydat souhlas s dodatečným povolením montovaného rodinného domu, odmítla udělit souhlas se stavbou oválného domu, zrušila dohodu o právu stavby a přípojek na pozemku ze dne 18. 1. 2006, odmítla mu udělit plnou moc k zastupování v řízení o věcném břemeni telekomunikační společnosti, nesvolila k tomu, aby si na jejím pozemku postavil maringotku k nouzovému bydlení, popř. aby se nastěhoval do jejího bytu v XY, nedala mu peníze na zastřešení bazénu a bránila mu v jeho užívání, nepozvala ho na svou promoci, ani na své narozeniny, nepopřála mu k narozeninám a k Vánocům, nepomohla mu s předvánočním úklidem, odmítla mu platit výživné, když byl propuštěn ze zaměstnání, nesdělila mu bydliště své sestry XY, nevydala mu peníze na obhajobu v trestním stíhání, ani na advokátní služby, zatajovala před ním věci rodičů, zavinila jeho zatčení policií a nechala jej vyvést v poutech, neposkytuje mu pomoc v nouzi a neprojevuje o něho zájem. V žádném z prokázaných jednání žalované soudy neshledaly hrubé porušení dobrých mravů a naplnění skutkové podstaty ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); připomněly, že mnohá z vytýkaných chování již byla předmětem předchozích řízení o vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení, zda žalovaná chováním, které je důvodem pro uplatnění práva na vrácení daru, hrubě porušila dobré mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3193/2011, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 88/2013, z nichž cituje pasáže vztahující se k výkladu pojmu „rozpor s dobrými mravy“. Vedle toho namítá, že „otázka porušení dobrých mravů takového rozsahu a intenzity, jako je tomu v dané věci“ dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení zjištěné chování žalované vůči němu je namístě posoudit jako hrubě porušující dobré mravy.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze přisvědčit dovolateli, že otázka porušení dobrých mravů takového rozsahu a intenzity, jako je tomu v posuzovaném případě, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a že dovolání je proto přípustné.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je vždy věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně, nelze ji „objektivizovat“. Akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalobcem by vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Souhlasit nelze ani s dovolací námitkou, že odvolací soud se při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §630 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. od tezí přijatých v žalobcem označených rozhodnutích.
Především je namístě připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Bezpředmětné jsou tudíž námitky, jimiž žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávně, popř. neúplně zjištěný skutkový stav věci při prosazování vlastní skutkové verze, například že žalované svěřil své finanční prostředky na základě příkazní smlouvy, přičemž ona je svévolně, proti jeho výslovné vůli zaslala na účet J. P.. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se v souzené věci nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Pojem „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Zdůraznil, že soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015). Chování obdarovaného totiž mnohdy odvisí od chování dárce, může být pouhou – byť nevhodnou - reakcí na jeho závadné počiny spočívající například ve fyzickém násilí, psychickém týrání či v hrubých urážkách. Vzájemné chování účastníků právního vztahu je proto vždy na místě zohlednit. Názor, že pro rozhodování o vrácení daru je zapotřebí zabývat se názorem dárce a tím, jaký subjektivní dopad bude mít chování obdarovaného na jeho postavení a život, je sice správný, nicméně dobrými mravy je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad (každé jednání musí být v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti §630 obč. zák. obecně přijal, a jeho úvahy o aplikovatelnosti §630 obč. zák. – o intenzitě rozporu jednání žalované s dobrými mravy nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu