ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.983.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 983/2019-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně S – Consulting s.r.o. , se sídlem v Praze 7, V háji 1092/15 (identifikační číslo osoby 251 16 291), zastoupené JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, proti žalovanému P. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 42/19, o zaplacení 28.560.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 48/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. 53 Co 161/2018-462, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 56.040 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Čestmíra Kubáta, CSc., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti [srov. §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“)].
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1873/2017, které obstálo i v rovině ústavně právní, neboť stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 4011/18, odmítl). Není totiž úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalobkyně shora uvedenému požadavku nedostála, neboť v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Omezila se na pouhou citaci ustanovení §237 o. s. ř., aniž specifikovala, které ze čtyř v něm uvedených kritérií a ve vztahu k jaké právní otázce má za naplněné. V čem žalobkyně spatřuje přípustnost svého dovolání nelze dovodit ani z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.); podstatu dovolání totiž tvoří výtky, že soudy zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že porušily svou poučovací povinnost, což mělo za následek nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, nerespektovaly právo žalobkyně na spravedlivý proces a neprovedly potřebné dokazování). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018).
Absence údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Protože v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Pouze pro úplnost uvádí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkového stavu věci, na němž je právní posouzení odvolacím soudem založeno, a že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. regulérně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 3189/2008); skutkový základ sporu je tak pro dovolací soud závazný.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu