ECLI:CZ:NS:2019:33.ICDO.116.2018.1
KSPL 65 INS XY
165 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 116/2018-85
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, proti žalovaným 1) J. H., nar. XY, a 2) J. H. , nar. XY, oběma bytem XY, zastoupených Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, o určení nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 165 ICm XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j. 104 VSPH XY, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j. 104 VSPH XY, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2017, č. j. 165 ICm XY, rozhodl, že „ žaloba na určení, že pohledávka žalobkyně uplatněná v insolvenčním řízení, které je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. KSPL 65 INS XY v rámci dílčí pohledávky č. 2 pod číslem 1 ve výši 31 200 Kč s příslušenstvím ve výši 1 813,93 Kč, v rámci dílčí pohledávky č. 2 pod číslem 2 ve výši 20 800 Kč s příslušenstvím ve výši 1 209,29 Kč, dále v rámci dílčí pohledávky č. 2 pod číslem 3 ve výši 10 400 Kč s příslušenstvím ve výši 595,34 Kč, z titulů smluvních pokut, se zamítá “, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že J. H. ml. jako dlužník uzavřel dne 2. 6. 2011 s Raiffeisenbank a.s. jako věřitelem smlouvu o úvěru ve výši 520 000 Kč, věřitel po opakovaném porušení smluvních povinností dlužníkem svou pohledávku z uvedené úvěrové smlouvy postoupil dne 25. 2. 2016 žalobkyni, pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem zřízeným zástavní smlouvou ze dne 3. 6. 2011 uzavřenou mezi dlužníkem a žalovanými jako zástavci a Raiffeisenbank a.s. jako zástavním věřitelem. V zástavní smlouvě byla sjednána smluvní pokuta až do výše 2 % jistiny úvěru za porušení povinností ze smlouvy vyplývajících. Předmětem řízení jsou pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení vedeném vůči žalovaným - smluvní pokuta za porušení závazku zástavců a dlužníka zajistit, aby předmět zástavy nebyl dále zatížen zástavním právem (čl. 5.1 písm. a/ smlouvy), dále smluvní pokuta za porušení povinnosti ujištění, že zástavci nejsou v prodlení s plněním svých daňových povinností či jiných platebních povinností a veřejných odvodů (čl. 5.1 písm. d/ smlouvy), a smluvní pokuta za porušení povinnosti předložit žalobkyni doklady potřebné k provedení aktualizovaného odhadu předmětu zástavy (čl. 4.4 písm. h/ smlouvy).
Soud prvního stupně poukázal na nepřehlednost pasáží vztahujících se ke smluvní pokutě, závazek spočívající v požadavku na předložení dokladů k novému odhadu shledal neurčitým a nepřiměřeným, neurčitým shledal i ujednání o výši smluvní pokuty, jestliže její volbu ponechává na vůli věřitele. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „vidí smluvní pokutu jako neplatnou“, neshledal navíc splnění podmínek pro její uplatnění, jestliže sice z katastru nemovitostí vyplývají zástavy k dotyčným nemovitostem pro jiné subjekty, jež ale vznikly až po uzavření předmětné zástavní smlouvy. Nebylo prokázáno, že by žalovaní měli v době uzavření zástavní smlouvy dluhy na daních či jiných odvodech státu. Smluvní pokuta tak odporuje požadavku přiměřenosti, neboť „znázorňuje nerovnováhu práv a povinností v neprospěch dlužníků – spotřebitelů“.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 104 VSPH XY, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že jsou po právu dílčí pohledávky č. 2/1 ve výši 30 200 Kč s příslušenstvím ve výši 1 813,93 Kč, č. 2/2 ve výši 20 800 Kč s příslušenstvím ve výši 1 209,29 Kč, a č. 2/3 ve výši 10 400 Kč s příslušenstvím ve výši 595,34 Kč, přihlášené žalobkyní pod č. P2 do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužníků J. H. a J. H. pod sp. zn. KSPL 65 INS XY, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po zopakování některých důkazů dospěl k odlišným právním závěrům. Předně se zabýval otázkou určitosti, výše a platnosti sjednaných pokut za porušení povinností dle zástavní smlouvy, a dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána zcela určitým způsobem nevzbuzujícím pochybnost o jejím výpočtu a o tom, že může být za jednotlivé porušení vyměřena v nejvyšší možné výši 2 % z částky 520 000 Kč.
Dovodil, že ujednání ohledně „zajištění nezřízení dalšího zástavního práva smluvní pokutou“ (čl. 5.1 smlouvy) nelze považovat za nadbytečné nebo nepřiměřené, neboť jde o legitimní ochranu práva zástavního věřitele na udržení hodnoty zajištění jeho pohledávky například v situaci, že by byla nařízena exekuce pro pohledávku jiného zajištěného věřitele, o níž by se žalobkyně nedozvěděla, nepřihlásila by se do exekuce se svým právem včas, v důsledku čehož by mohlo dojít ke snížení hodnoty zajištění, jež by se ocitlo ve zřejmém nepoměru k zajišťované pohledávce.
I v případě ujednání v čl. 4.1 písm. h/ smlouvy dospěl odvolací soud k závěru, že splňuje veškeré funkce zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli, jenž má legitimní právo dohlížet na to, aby nedošlo ke znehodnocení zástavy nebo ke snížení její hodnoty. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek na předložení katastrální mapy či výčtu vad a nedodělků je zjevně neadekvátní, naopak jej shledal běžným a legitimním.
Dále dovodil, že dohodnutá smluvní pokuta za porušení jednotlivé povinnosti je i v její maximální výši, která činí 10 400 Kč, přiměřená k závazkům žalovaných, takže není neplatná a není ani důvod k její moderaci podle §301 obch. zák. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaní porušovali své smluvní povinnosti opakovaně, byli pasivní, a proto je nelze povinnosti smluvní pokutu zaplatit zprostit. Smluvní pokutu neshledal v rozporu s dobrými mravy, ani jako ujednání, jež by způsobovalo nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě spotřebitele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázku určitosti smluvních pokut posoudil odvolací soud v rozporu s dosavadní praxí Nejvyššího soudu shrnutou v usnesení sp. zn. 21 Cdo 127/2017; s odkazem na závěry uvedené v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 2730/2017 a sp. zn. 33 Cdo 694/2011 dovozují, že stanovení smluvní pokuty nesplňuje požadavek dostatečné určitosti konkrétní povinnosti zajištěné tímto institutem, přitom zdůrazňují, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. Byť jsou si dovolatelé vědomi rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že určení výše smluvní pokuty její maximální výší není neplatné, mají za to, že by uvedená otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Neplatnost ujednání bez stanovení jednoznačné konkrétní výše smluvní pokuty spatřují v tom, že takové ujednání je klamavé, neboť spotřebiteli slibuje, že smluvní pokuta může být i nižší. Ostatně, když by smluvní pokuta byla určena konkrétní výší, bance by nic nebránilo v tom, aby neuplatňovala pokutu v celé její částce. Kladou tedy otázku, proč ve smlouvě bylo uvedeno „ až do… “.
Dovolatelé dále namítají účelovost uplatňování smluvních pokut ze strany žalobkyně s cílem maximalizovat zisk, aniž by primárně sledovalo splnění povinností pokutou zajištěných. Takový postup je v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014. Poukazují přitom na judikaturu „nižších soudů“, které v totožné věci rozhodují odlišně, a dovolávají se porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudů.
Napadené rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud sice přijímá určité právní závěry, avšak neuvádí, jak k nim dospěl. Neuvedl, proč se odchýlil od závěrů, jež učinil v jiném svém rozhodnutí, a nevypořádal se s vyjádřením žalovaných, v důsledku čehož takové rozhodnutí „nevyhovuje zásadě spravedlivého procesu a judikatuře Ústavního soudu“.
Žalobkyně navrhla dovolání jako neopodstatněné zamítnout. Žalovanými odkazovaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud při řešení jimi vymezených otázek odchýlit, na danou problematiku nedopadají. Z obsahu dotyčné smlouvy vyplývá, že ujednáním o smluvní pokutě jsou zajištěny toliko povinnosti sjednané v článku 4.1 téže smlouvy, takže nejde, jak prosazují žalovaní, o případ, kdy by smluvní pokuta měla zajišťovat splnění jakéhokoliv (libovolného) závazku ze smlouvy. Ujednání o těchto povinnostech jsou přiměřená a imanentní principu hypotečního úvěru, který byl zástavním právem zajišťován, a „obecným elementárním povinnostem toho kterého zástavního dlužníka“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 493/2011 je požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou naplněn i v případě, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení povinností ve smlouvě konkretizováno. Tak je tomu v případě povinnosti podle čl. 4.1 písm. h/ smlouvy a povinnosti předložit doklady potřebné k provedení aktualizovaného odhadu nemovité zástavy. Jde o běžnou a legitimní povinnost. Ohledně ujednání o výši smluvní pokuty odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 426/2001 a závěry v něm uvedené, proto ani v požadavku dovolatelů na jiné řešení uvedené otázky nepovažují dovolání za důvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka týkající se otázky „určitosti ujednání o smluvní pokutě sjednané v závěrečných ustanoveních obecně pro případ porušení a/nebo nedodržení jakýchkoliv závazků uvedených ve smlouvě“. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011, dovodil, že „dohodly-li si účastnice ve smlouvě o výhradním zprostředkování, že se smluvní pokuta bude vztahovat na "porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy", nezanechává takto vyjádřený smluvní projev vůle žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Je zcela nepochybné, že účastnice vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy o zprostředkování. Požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003).“ Od uvedených závěrů nemá dovolací důvod se odchylovat ani v projednávané věci. Z čl. 6.1 smlouvy ze dne 3. 6. 2011 uzavřené mezi žalovanými a původním zástavním věřitelem vyplývá, že v případě porušení nebo nedodržení závazků uvedených „výše ve smlouvě“ je zástavní věřitel oprávněn požadovat, aby mu zástavce zaplatil smluvní pokutu až do výše 2 % z jistiny úvěru. Takové ujednání samo o sobě nevzbuzuje pochybnosti o tom, že se má jednat o porušení těch povinností, k nimž se žalovaní v uvedené smlouvě zavázali.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně dále zpochybňuje správnost právního závěru, že ujednání o smluvní pokutě splňuje požadavek určitosti konkrétních zajištěných povinností.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat otázku posouzení určitosti a srozumitelnosti smluvní pokutou zajištěné povinnosti.
Dovolání je důvodné.
Judikatura dovolacího soudu se ustálila na závěru, že jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, k níž se dlužník na základě smlouvy zavázal a v důsledku jejíhož porušení má věřitel právo vůči němu na zaplacení smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008). Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, plnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená, při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011).
Byla-li v projednávané věci smluvní pokutou zajištěna v čl. 4.4 písm. h/ dotyčné zástavní smlouvy povinnost „předložit žalobkyni potřebné doklady k provedení aktualizovaného odhadu ceny předmětu zástavy“, aniž by bylo ve smlouvě konkretizováno, o které doklady se má jednat, je takové ujednání z důvodu neurčitého vymezení zajišťované povinnosti neplatné.
Obsahem čl. 5.1 písm. a/ a e/ zástavní smlouvy je prohlášení zástavce (tedy žalovaných), že „ je ke dni podpisu této smlouvy neomezeným a výlučným vlastníkem předmětu zástavy, že zástavní věřitel na základě smlouvy získá zástavní právo k předmětu zástavy, dále že předmět zástavy není zatížen žádným zástavním právem, předkupním právem, ani věcným či jiným břemenem, a že žádná třetí osoba nemá k předmětu zástavy smluvní nebo věcné právo s výjimkou omezení, se kterými zástavního věřitele seznámil a která jsou pro zástavního věřitele akceptovatelná “. Dále je jeho obsahem prohlášení zástavce, že „ ke dni podpisu této smlouvy není v prodlení s plněním svých daňových povinností ani jiných platebních povinností veřejných odvodů vzniklých na základě právního předpisu (…) a že podle svého nejlepšího svědomí zástavce neprobíhá a ani nehrozí žádné jednání, žaloba anebo jiné řízení před soudem či správním orgánem, rozhodčí řízení, exekuce ani šetření týkající se záležitostí zástavce, jeho majetku, práv, které by při nepříznivém rozhodnutí mohlo bránit zástavci v plnění jeho povinnosti podle této smlouvy “. V čl. 5.2 zástavní smlouvy je uvedeno, že „ každé z prohlášení a ujištění zástavce se považuje za zopakované ke každému dni v období trvání smlouvy. Nepravdivost uvedených prohlášení a ujištění je případem porušení pro účely Úvěrové smlouvy “.
Jestliže jsou obsahem citovaných ustanovení čl. 5.1 smlouvy jednostranná prohlášení zástavce učiněná ke dni uzavření smlouvy a ke dni vzniku zástavního práva, ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu „v případě jejich nedodržení“ podle čl. 6.1 smlouvy dostatečně určitě nevymezuje žádnou povinnost (závazek) žalovaných, kterou by svým jednáním či opomenutím mohli porušit. To platí tím spíše, jestliže odvolací soud ani ohledně konkrétních porušení uvedených povinností neuvádí žádná skutková zjištění. Dovolací soud má pochybnosti o relevanci prohlášení či ujištění učiněných ve smlouvě i tzv. „do budoucna“, jak to vyplývá z čl. 5.2 věty první smlouvy, podle níž „ každé z prohlášení a ujištění zástavce uvedené v tomto článku výše se považuje za zopakované ke každému dni v období trvání této smlouvy “. Konečně nelze přehlédnout ani to, že v poslední větě čl. 5.2 smlouvy je uvedeno, že „ nepravdivost uvedených prohlášení a ujištění je případem porušení pro účely Úvěrové smlouvy “. Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že posouzení otázky odvolacím soudem, zda byly v zástavní smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezeny povinnosti, k nimž se žalovaní na základě smlouvy zavázali a v důsledku jejichž porušení žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, správné není.
K dovolateli předestřenému jinému řešení otázky, „ zda lze považovat smluvní pokutu určenou maximální výší za dostatečně určitou “, lze uvést, že dovolací soud neshledal důvody pro to, aby se odchýlil od závěru v rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, podle něhož ujednání o smluvní pokutě „ do výše … z konkrétní částky “ je třeba považovat za dostatečně určité. K tomuto závěru se dovolací soud přihlásil i např. v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2618/2011. Dovolatelé nepřednesli nosnou argumentaci, jež by ústila k opodstatněným úvahám o potřebě revize uvedeného závěru.
Námitkami proti postupu žalobkyně a připomínkou rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014, dovolatelé nevymezili žádnou konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, a kterou předkládají k přezkumu dovolacím soudem.
Splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. lze vázat toliko na rozhodovací praxi dovolacího soudu, tudíž jsou irelevantní námitky založené na nesouladu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími nalézacích soudů v obdobných věcech.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikované pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně (i s přihlídnutím k obsahu dovolání) není. Dovoláním napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se v něm vypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi, a jasně a srozumitelně rozvedl, proč shledal dotyčné dílčí pohledávky po právu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek včetně akcesorického výroku o nákladech řízení zrušil a podle odstavce 2 téhož ustanovení věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu