ECLI:CZ:NS:2019:33.ICDO.53.2018.1
KSOS 34 INS XY
34 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 53/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. Michala Machka , se sídlem Moravská Ostrava, Dlouhá 53/6, jako insolvenčního správce dlužníků K. T. aj. T., zastoupeného Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Dlouhá 3355/6, proti žalované Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 3024/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2017, č. j. 17 VSOL 192/2017-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 712 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že dílčí pohledávka žalované č. 1.1 ve výši 750 Kč z titulu rozhodčího poplatku a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 143 556,14 Kč z titulu smluvní pokuty z dohody o uznání dluhu č. 1084229112 ze dne 5. 9. 2011, které žalovaná přihlásila přihláškou P7 do insolvenčního řízení dlužníků K. T. a J. T. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, nejsou po právu. Jako důvod popření obou pohledávek uváděl neplatnost rozhodčí smlouvy.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 34 ICm XY, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 17 VSOL XY, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že pokud se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, nelze rozhodčí smlouvu považovat za neplatnou. Stejně tak neplatnost nelze dovodit z absence ujednání o ústnosti a z vyloučení přezkumu rozhodčího nálezu. Dále se zřetelem k tomu, že rozhodčí nález obsahoval (byť stručné) právní posouzení, nemůže být jiné právní posouzení důvodem k popření pohledávky insolvenčním správcem (§199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:
- zda je při posuzování platnosti sjednané rozhodčí doložky přípustné, aby odvolací soud nezohlednil všechny okolnosti vedoucí k uzavření rozhodčí smlouvy, kdy se nezabýval formulářovou podobou této smlouvy ani souvislostmi jejího uzavření, zejm. pak tím, jestli měl dlužník reálnou možnost ovlivnit obsah této smlouvy;
- zda byly splněny podmínky na ochranu spotřebitele za situace, kdy měl věřitel (tj. žalovaný) zcela ve své dispozici výběr osob rozhodců i stanovení podmínek pro vedení rozhodčího řízení;
- zda je při posuzování platnosti sjednané rozhodčí doložky přípustné, aby odvolací soud nezohlednil všechny okolnosti nastolující nerovnováhu v právech a povinnostech věřitele a dlužníka, potažmo aby tyto posuzoval samostatně a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti;
- zda je přípustné, aby v rozhodování odvolacího soudu absentovalo odůvodnění, z něhož by bylo možno zjistit, jak se odvolací soud vypořádal s právními argumenty odvolatele a z jakého důvodu potvrdil prvostupňové rozhodnutí;
- zda je přípustné, aby se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a to:
- „zda je osoba jediného rozhodce určená věřitelem skutečně nezávislá a nestranná, pakliže je tato osoba věřitelem pravidelně odměňována za výkon činnosti jediného rozhodce ve věřitelem vedených sporech (z titulu sjednaných nároků na náhradu nákladů rozhodčího řízení) a je tak nepřímo ekonomicky motivována k rozhodování sporů ve prospěch věřitele“, a
- „zda vede takováto ekonomická závislost jediného rozhodce k nastolení nerovnováhy v právech a povinnostech věřitele a dlužníka“.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je – oproti mínění dovolatele – v posouzení pro věc rozhodných otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem [k tomu srov. rovněž i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12)]. V usnesení ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že „ nelze shledat uzavřenou rozhodčí smlouvu neplatnou, pakliže ji dovolatelka identifikovala – ve své úplnosti – jako rozpornou s dobrými mravy pouze proto, že jí protistrana (úvěrující) předložila k podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři, který obsahoval konkrétní jména třinácti ‚ad hoc‘ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru ‚nemohla nikterak ovlivnit‘. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§2 odst. 1 z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde rozpor s dobrými mravy – bez dalšího – dovozovat. Dovolatelka totiž neuvádí, co jí konkrétně překáželo, jestliže by v době uzavírání úvěrové smlouvy měla za to, že nabízení rozhodci jsou ‚ekonomicky závislí‘, jim ve standardním kontraktačním procesu čelit; bylo nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou .“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od výše uvedených závěrů neodchýlil, neshledal-li v projednávané věci neplatnou rozhodčí doložku, podle níž může být spor rozhodnut kterýmkoliv ze šesti konkrétně určených rozhodců, jemuž bude doručena žaloba.
Námitka dovolatele, že odvolací soud „ nezohlednil všechny okolnosti vedoucí k uzavření rozhodčí smlouvy a že se nezabýval formulářovou podobou smlouvy ani souvislostmi jejího uzavření “ přípustnost dovolání založit nemůže, jestliže žalobce žádné takové skutkové okolnosti netvrdil a neprokazoval. Jeho poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, není přiléhavý. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, přípustnost dovolání shledal v tom, že skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, neumožňoval přistoupit k učiněnému právnímu posouzení věci. Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť žalobce v rámci vymezení důvodů popření vykonatelné pohledávky žádné skutkové okolnosti neuvedl. Navíc se sluší připomenout, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitky nesprávně (či nedostatečně) zjištěného skutkového stavu věci nebo vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností přípustným dovolacím důvodem. V nálezu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, Ústavní soud řešil skutkově zcela odlišnou situaci, kdy rozhodce byl vybrán jednatelem rozhodčí společnosti ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž bylo nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný a může být tedy v okamžiku uzavření rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu.
Odklon od ustálené judikatury nepředstavuje ani závěr, že absence ujednání o ústnosti rozhodčího řízení a vyloučení přezkumu rozhodčího nálezu nezakládá závěr o neplatnosti rozhodčí doložky. V rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, Nejvyšší soud odkázal na závěr vyslovený např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, podle něhož rozhodčí doložka sjednaná v rámci smlouvy o úvěru se spotřebitelem, v níž se strany dohodly na tom, že jejich případný spor rozhodne rozhodce „ bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, bez možnosti přezkumu “, nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. Dále dovodil, že není-li absence ústního jednání nijak zneužito, nelze říci, že by vyloučení ústnosti samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Co se týče nemožnosti přezkumu, konstatoval, že zákon č. 216/1994 Sb. připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly; „ jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručujících rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici “. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014). Lze tudíž uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu není v rozporu s výše uvedenými závěry, podle kterých neplatí, že vyloučení ústnosti rozhodčího řízení a přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci bez dalšího (automaticky) způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, zda lze připustit, aby v rozhodnutí odvolacího soudu absentovalo odůvodnění, z něhož by bylo možno zjistit, jak se odvolací soud vypořádal s právními argumenty odvolatele a z jakého důvodu potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Nejvyšší soud nadto neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo takové vady odůvodnění (představované výrazným odklonem od kritérií daných §157 odst. 2 o. s. ř.), jež by bránily dovolacímu přezkumu dovoláním vymezených otázek. Poukaz na rozhodnutí citovaná dovolatelem není přiléhavý, navíc se opět jedná o rozhodnutí vydaná v době, kdy vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností přípustným dovolacím důvodem, což v projednávané věci nejsou.
Otázka, zda určený rozhodce mohl v dané věci rozhodovat nestranně a nezávisle, přestože „vykazuje znak ekonomické závislosti“, má být podle dovolatele „ dovolacím soudem posouzena jinak, kdy dovolateli není známo, že by tato otázka byla dovolacím soudem řešena “. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však nedostál požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti. Navíc nejde o otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, které je založeno na závěru, že sjednaná rozhodčí doložka není neplatná. Posouzení otázky případného vyloučení rozhodce z rozhodování vybočuje z rámce vymezeného žalobcem uplatněným důvodem popření vykonatelné pohledávky, jímž bylo tvrzení o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. Jen pro úplnost - nelze přisvědčit dovolateli ani v tom, že jde o otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou. K otázce tzv. ekonomické závislosti rozhodců ve vztahu k jejich případnému možnému vyloučení byl v ustálené judikatuře soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017) přijat závěr, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu