ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1076.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1076/2019- 1553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY ve XY, občana Slovenské republiky, bytem na ul. XY v XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2019 č. j. 2 To 21/2019-1463 v trestní věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 35 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2018 č. j. 35 T 9/2017-1259 byl obviněný M. G. uznán vinným jednak pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a dále přečiny nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„1. dne 8. 4. 2017 v době od 16:25 do 16:45 hodin v XY, na ul. XY, na konci veřejně přístupné příjezdové cesty vedoucí k domu poškozených č. p. XY a sousednímu domu obžalovaného bez čísla popisného, po předchozím uvážení všech okolností chystaného útoku, zahrnujícím volbu místa, času i útočné zbraně, s předem pojatým záměrem usmrtit zastřelením své sousedy, poškozené M. M., nar. XY, a E. M., nar. XY, znalý jejich aktuálního denního režimu, vyzbrojen nelegálně drženou zbraní - pistolí ČZ 50, ráže 7,65 mm, v. č. XY, kterou si opatřil v přesně nezjištěné době a nezjištěným způsobem, s cílem maximalizovat pravděpodobnost jejich usmrcení, sledoval ze svého sousedního pozemku již během celého odpoledne předmětného dne pohyb poškozených na zahradě jejich rodinného domu č. p. XY a vyčkával na nejvhodnější okamžik uskutečnění svého záměru a ve chvíli, kdy M. ve svém osobním motorovém vozidle zn. Chrysler, RZ: XY, řízeném E. M., vyjížděli branou ze zahrady u svého domu, na jmenované zaútočil ozbrojen uvedenou zbraní, nejprve tak, že se postavil před přední část osobního automobilu, zamířil zbraní drženou v obou rukou před sebou a ze vzdálenosti asi 2 m jedenkrát vystřelil na poškozeného M. M. sedícího čelem k němu na sedadle spolujezdce, v důsledku čehož střela pronikla čelním sklem vozidla a zasáhla poškozeného do hrudníku, načež v úmyslu pokračovat ve střelbě zamířil na poškozenou E. M., rovněž sedící čelem k němu ve vozidle na sedadle řidiče, přičemž výstřelu zabránilo toliko zaseknutí náboje ve zbrani, s níž byl proto nucen několik sekund manipulovat, čehož využila E. M. a ve snaze zabránit další střelbě se pokusila rozjezdem vozidla srazit útočníka k zemi, podařilo se jí však obžalovaného pouze přední částí vozidla odstrčit vzad, protože po ujetí přibližně 4 m ve zmatku narazila do zděného sloupu společné části oplocení mezi domem obžalovaného a poškozených, proto oba poškození okamžitě vystoupili a prchali ve směru od vozidla a obžalovaného po louce směrem k ulici XY, načež obžalovaný opět zamířil zbraň a vypálil za prchajícími poškozenými otočenými k němu v té chvíli zády nejméně 4 další rány v úmyslu oba poškozené zastřelit, z nichž 3 vystřelené projektily zasáhly poškozeného M. M.,
2. následně se vrátil do svého domu bezprostředně sousedícího s pozemkem poškozených, aby zde vzal již připravený plastový kanystr s benzínem, s nímž došel nejprve k uzavřené kovové výklopné vjezdové bráně oplocení pozemku manželů M., snažíc se ji otevřít a vstoupit na jejich pozemek, což se mu nepodařilo, proto přistoupil ke stojícímu osobnímu vozidlu poškozených tov. zn. Chrysler, RZ: XY, které částečně polil benzínem, a to jak jeho střechu, tak interiér v místě spolujezdce, poté násilím vytlačil výklopnou vjezdovou bránu, neoprávněně vnikl na pozemek poškozených, kde rozlitím benzínu a jeho zapálením založil požár v prostorách verandy před vstupními dveřmi do domu, hrozící rozšířením po vnějších stavebních konstrukcích do druhého nadzemního podlaží a na dřevěnou sedlovou střešní konstrukci domu, k čemuž nedošlo pouze díky jeho včasnému uhašení, čímž způsobil škodu na vozidle, vstupní bráně, ohořené části domu i zde uložených věcech v celkové výši 156.722 Kč, následně opustil pozemek poškozených, vrátil se ke stojícímu automobilu, kde po příjezdu hlídky Policie ČR na místo obrátil střelnou zbraň proti sobě a v úmyslu spáchat sebevraždu se střelil jednou ranou do oblasti pravého spánku;
3. tímto svým jednáním způsobil poškozenému M. M. tři střelná poranění v podobě život ohrožujících zástřelů zraňujících životně důležité orgány - žaludek, plíce i srdce, jež si vyžádala okamžitou hospitalizaci a život zachraňující operativní zákrok ve Fakultní nemocnici v Ostravě, s průměrnou délkou léčení a omezení běžného způsobu života v trvání nejméně 2 až 3 měsíců, přičemž vzhledem ke způsobu napadení, použité střelné zbrani, lokalizaci útoku do oblasti s životně důležitými orgány i četnosti vypálených ran jen shodou šťastných okolností, nezávislých na vůli obžalovaného M. G., a včasnému a vysoce odbornému lékařskému zákroku, nedošlo k usmrcení poškozeného M. M. a k současnému zranění a usmrcení poškozené E. M., kterou se mu nepodařilo zasáhnout i přesto, že se o to snažil, k čemuž mohlo v dané situaci reálně dojít“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle toho mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, konkrétně zajištěné pistole ČZ vzor 50 se zásobníkem a střelivem a kanystru červené barvy, a podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku také trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil jednak povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Ostrava, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Masarykovo náměstí 24/13, Ostrava, částku 1.254.627 Kč, České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, částku 125.909 Kč, Pojišťovně Kooperativa a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha, částku 23.520 Kč, M. M., nar. XY, bytem XY, částku 278 Kč a E. M., nar. XY, bytem tamtéž, částku 64.209 Kč, a dále povinnost zaplatit z titulu nemajetkové újmy M. M. částku 695.756,40 Kč a E. M. částku 255.100 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal soud manžele M. výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně se odvolali obviněný a poškozený M. M. Obviněný své odvolání zaměřil do všech výroků rozsudku, poškozený pak do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Olomouci o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného M. M. rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích, jakož i ve výroku, jímž byl poškozený odkázán se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a za splnění podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. poté obviněnému nově uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 895.756,40 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného vrchní soud samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. G. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, byl nesprávně posouzen jako pokus zločinu vraždy na dvou osobách, neboť E. M. nemínil jakkoli ublížit. Právě proto po ní ani jednou nevystřelil. Byl poměrně dobrým střelcem, a kdyby ji zasáhnout chtěl, jistě by se mu to podařilo. Své střelecké dovednosti dostatečně prokázal tím, že opakovaně a s vysokou úspěšností zasáhl výhradně prchajícího M. M. V jeho jednání tedy nebylo možno dovodit vražedný úmysl i vůči výše jmenované svědkyni. V rozporu se závěrem krajského soudu nebyl a ani nemusel být srozuměn s eventualitou, že může usmrtit i ji. Soud se po výtce obviněného nevypořádal ani s jeho námitkou, že v momentě střelby jednal v afektu. Závěr, že šlo o „zlobný afekt“, který se u něho vystupňoval až v průběhu útoku na poškozené, podle jeho názoru neměl v provedených důkazech žádnou oporu. Jeho jednání v kritický den bylo rovněž nesprávně posouzeno jako „předchozí uvážení činu“. Byť se mohlo jevit jako podivné, lze je přičíst na vrub požitému alkoholu. Že by se na čin předem připravoval, nebylo možno dovozovat ani z toho, že si dopředu „zkompletoval“ svoji zbraň. Přestože obviněný tyto skutečnosti namítal již ve svém odvolání, Vrchní soud v Olomouci se s nimi po jeho výtce v kusém odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevypořádal. Pouze paušálně konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně považuje v daném směru za správný, a blíže se věnoval toliko zdůvodnění vlastního nového výroku o náhradě škody. Svůj přezkum tak zatížil vadou předpokládanou v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání rozhodl tak, že „napadený rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem podotkla, že obviněný v podstatě znovu opakuje argumentaci známou z předchozích fází trestního řízení, s níž se již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. Jeho obhajoba byla jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy, zejména kamerovými záznamy, které detailně zachytily situaci na místě činu i jeho vlastní počínání, dále výpověďmi poškozených M. a E. M. a dalších svědků a konečně fotodokumentací automobilu poškozených, z níž je patrné, že ani prvotní průstřel čelního skla obviněnému nijak významně nebránil v průhledu sklem do interiéru vozu na poškozenou E. M. Znaleckým posudkem pak bylo doloženo, že obviněný v době spáchání činu netrpěl žádnou forenzně významnou duševní chorobou nebo psychózou a jeho schopnosti správně vnímat, hodnotit a řídit vlastní jednání byly zachovány i přes požitý alkohol v kombinaci s léky. Z hlediska dovolacího přezkumu pak pokládá státní zástupkyně za podstatné především to, že obviněný v rozporu s hmotněprávní povahou deklarovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti způsobu, jakým soudy realizovaly proces dokazování, a tím se domáhal zásadní revize skutkových zjištění ve svůj prospěch. Uplatnil tedy námitky procesního charakteru, které žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl (mimo jiné) zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Vyjadřující se státní zástupkyni je třeba přisvědčit potud, že v posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku mimo jiné jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a také vůči jejich výsledným skutkovým závěrům. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil nikoli na zpochybnění hmotněprávního posouzení jednání obviněného, nýbrž na výhradách směřujících proti skutkovým závěrům soudů, a v důsledku toho domáháním se zásadního přehodnocení (revize) zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu pak namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu krajského ani vrchního soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Z podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by jeho skutkové závěry byly výsledkem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi. Způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s argumenty obhajoby, jimiž obviněný odůvodnil i své dovolání, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na příslušné pasáže písemného vyhotovení rozsudku lze plně odkázat (viz zejména body 45/ až 49/ odůvodnění). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací se následně v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal i vrchní soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu prezentoval v pasážích odůvodnění svého rozsudku pod body 18 až 20 v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem.
Navzdory výše uvedenému Nejvyšší soud pokládá za potřebné reagovat alespoň na některé výhrady dovolatele, které ve svém výsledku usilují o zpochybnění použité právní kvalifikace jednání jako pokusu trestného činu vraždy předem uvážené, na dvou osobách. Je však třeba předeslat, že i dovolací soud je toho názoru, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu našel odpovídající vyjádření v použité právní kvalifikaci. Pokud totiž dovolatel namítá, že v jeho jednání absentoval úmysl usmrtit poškozenou E. M. a kvalifikační znak podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tak nebyl pokryt zákonem požadovanou formou zavinění, účelově odhlíží od té části skutkového děje, kdy po prvním výstřelu, jímž z bezprostřední blízkosti zasáhl přes čelní sklo vozidla do prsou M. M., sedícího na místě spolujezdce, učinil rychlé úkroky vpravo tak, že předstoupil přímo před poškozenou, svou nabitou zbraň namířil i proti ní a stiskl spoušť. Výstřel z pistole nevyšel jen proto, že se v ní vzpříčil náboj. Vzhledem k pozici poškozené je přitom zřejmé, že projektil ji měl zasáhnout do horní části trupu, krku nebo hlavy, tedy míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poranění nezřídka vyústí ve fatální následek v podobě smrti oběti. Tato skutečnost je notoricky známa i podprůměrně intelektově disponovanému dospělému člověku. Již v této fázi útoku, bez ohledu na jeho další pokračování (střelbu na prchajícího M. M.), tedy dovolatel nesporně naplnil veškeré znaky pokusu vraždy na dvou osobách, včetně tzv. subjektivní stránky trestného činu. Přisvědčit mu nelze ani v názoru, že soudy v jeho útoku nesprávně dovodily kvalifikační znak „usmrcení jiného po předchozím uvážení“ podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Dané právní posouzení plně odůvodňovalo důkazně podložené zjištění, podle nějž se v kritický den ozbrojil pistolí, kterou při sobě podle vlastního vyjádření jinak nenosil a měl ji uloženou doma v rozebraném stavu, minimálně tři hodiny před samotnou střelbou systematicky monitoroval a kontroloval pohyb a činnost poškozených na jejich pozemku a k samotnému útoku na ně zvolil takové místo, čas a především situaci, kdy je měl tak říkajíc „pěkně pohromadě“ a kdy se poškození proti neočekávanému a zákeřnému útoku střelnou zbraní z bezprostřední blízkosti prakticky nemohli účinně bránit a zároveň neměli šanci z místa okamžitě utéct a skrýt se.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. G. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho ani dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jeho dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu