ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1102.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1102/2019- 415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 10 To 98/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 126/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 2 T 126/2018, byl obviněný P. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 26. 06. 2017 v 00:20 hodin při řízení osobního motorového vozidla Škoda Octavia, RZ: XY, maje v krvi nejméně 1,68 promile alkoholu, po pozemní komunikaci č.I/38 v obci XY ve směru jízdy od obce XY k obci XY, nepřizpůsobil rychlost jízdy stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, při počáteční rychlosti vozidla 125 km/hod. v obci uvedl vozidlo do smyku a následně sjel s vozidlem do prostoru pravého silničního příkopu, kde narazil do betonového mostku, následkem tohoto nárazu se vozidlo převracelo a rotovalo kolem podélné a svislé osy a dopadlo na terén příkopu levým bokem a levou zadní částí, přičemž spolujezdec na předním sedadle F. K., nar. XY, utrpěl při nehodě zranění spočívající v krevních podlitinách v krajině obou očnic více vpravo, otřesu mozku, sériových zlomeninách VII. - IX. žebra vlevo, plášťovém pneumothoraxu a ložiskovém pohmoždění pravé plíce, zlomenině hrudní kosti a zlomenině bližších článků IV. a V. prstu pravé horní končetiny, která si vyžádala hospitalizaci na chirurgickém oddělení Oblastní nemocnice Kolín, a.s. od 26. 06. 2017 do 30. 06. 2017 s klidovým režimem na lůžku, dále s umístěním sádrové fixace na pravou ruku po dobu nejméně 6 týdnů a krčního límce na krk po dobu nejméně jednoho měsíce, kdy jmenovaný byl omezen na běžném způsobu života po dobu nejméně 6 týdnů omezením při sebeobsluze, osobní hygieně a nemožností plného úchopu pravou rukou a nejsou vyloučeny trvalé následky u prstů pravé horní končetiny, které byly potvrzeny lékařem dodatečně, dále spolujezdec sedící na pravém zadním sedadle vozidla P. S., nar. XY, utrpěl při nehodě zranění spočívající ve zlomenině klíční kosti vpravo, které si vyžádalo jednorázové ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice Čáslav spojené s fixací delbetovými kruhy ve zraněném klíčku vpravo po dobu do 6 týdnů s omezením na běžném způsobu života po tuto dobu omezením na pohybu pravé ruky, při sebeobsluze a osobní hygieně, dále spolujezdkyně sedící na levém zadním sedadle I. R., nar. XY, utrpěla při nehodě zranění spočívající v otřesu mozku, nestabilní zlomenině 7. krčního obratle s posunem a poškozením vazů páteře, zlomenině III. záprstní kosti pravé horní končetiny a tržnězhmožděné ráně na hlavě čelně až týlně vlevo, která si vyžádala hospitalizaci s trvalým umístěním na lůžku na traumacentru a ortopedicko traumatologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady od 26. 06. 2017 do 10. 7. 2017 s chirurgickým ošetřením rány na hlavě, opakovaným operačním ošetřením zlomeniny krčního obratle s umístěním vnitřní kovové fixace a zpevněním krční páteře tvrdým krčním límcem po dobu 7 týdnů, dále umístěním sádrové fixace na pravou horní končetinu po dobu 5 týdnů, čímž byla jmenovaná omezena na běžném způsobu života omezením na pohybu v oblasti krční páteře, při sebeobsluze a osobní hygieně po dobu nejméně 7 týdnů, a uvedeným jednáním porušil ustanovení §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. a), b), c), §5 odst. 2 písm. b), §6 odst. 1 písm. a), §11 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů.
Za shora uvedené přečiny a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 34/2018, uložil Okresní soud v Kutné Hoře obviněnému podle §147 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 5 T 34/2018, jakož i dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému F. K., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 73 200 Kč, poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, škodu ve výši 130 704,75 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 3 113,10 Kč, poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 471144975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 2 186,25 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. K. a poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ 41197518 a poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 471144975, odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 2 T 126/2018, podal obviněný odvolání do všech výroků. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR podala odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 10 To 98/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným F. K. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a nezměněném výroku o trestu znovu rozhodl tak, že obviněnému byla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Komenského 193, Kolín, škodu ve výši 31 131 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. K., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 10 To 98/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve vztahu k výroku o vině obviněný namítá extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Následně uvádí, že soudy při právní kvalifikaci celého skutku pominuly zjevné rozpory ve výpovědích svědků (poškozeného K. a svědka S.) a skutečnost, že byl nezpůsobilý řídit jakékoliv vozidlo vzhledem k množství zkonzumovaného alkoholu. Závěr soudů, že svědek K. je věrohodný je zcela neuvěřitelný, když tento svědek jako jediný uvedl, že on, tedy obviněný, nepil alkohol. Podle názoru obviněného nelze odstranit pochybnosti o osobě řídící vozidlo a v pochybnostech měl být zproštěn obžaloby. Neztotožňuje se ani s výší škody přiznané Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, neboť poškozený K. si musel být vědom jeho podnapilého stavu a vozidlo mu svěřil, přičemž podotýká, že poškozený je majitelem taxislužby a měl by si být tedy vědom nesprávnosti celého jednání a dbát bezpečnosti při silniční dopravě.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 957/2019, sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k podání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když konkrétně namítá neprokázání skutečnosti, že by předmětné vozidlo řídil on.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (osobu řidiče havarovaného vozidla), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny osoby, které byly na předmětné dopravní nehodě účastny, a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Petrem Balážem, protokolu o dopravní nehodě, plánku a fotografií z místa činu, naměřených hodnot alkoholu v dechu, protokolů o lékařském vyšetření obviněného, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetiky a znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava vypracovaného Ing. Zdeňkem Mrázkem, Ph.D. Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně, potažmo str. 3-4, bod 7. – 11. rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi svědka K., jak naznačuje obviněný, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Dovolatel především poukazuje na neschopnost řídit vozidlo vzhledem k množství zkonzumovaného alkoholu. Zde je třeba uvést, že obviněnému byla naměřena hodnota 1,89 promile v dechu a následně v krvi 1,68 promile, přičemž vlivem delší doby od měření je vysoce pravděpodobné, že v době řízení vozidla by byla naměřená hodnota v krvi obviněného vyšší. Samotná tato skutečnost ovšem neznamená, že nebyl schopen předmětné vozidlo řídit, když je obecně známo, že i osoby s vyšší hladinou alkoholu v krvi jsou schopny motorové vozidlo řídit, ale také v praxi velmi často řídí. Pokud obviněný dále namítá, že vozidlo neřídil, tak je třeba zdůraznit, že o tom, kdo byl řidičem předmětného vozidla, zcela jasně vypovídá provedené dokazování. Soudní znalec MUDr. Petr Baláž zkonstatoval, že obviněný musel sedět na levé straně s nejvyšší pravděpodobností na místě řidiče s ohledem na jeho zranění a zranění způsobená ostatním pasažérům vozidla. Závěry tohoto znaleckého posudku jsou v souladu s výpovědí svědka K., když nakonec i z výpovědi svědka S. vyplývá, že obviněný musel sedět vpředu. Svědkyně R. pak nebyla pod vlivem alkoholu schopna popsat rozesazení posádky, když o její podnapilosti svědčí skutečnost, že ani nepostřehla přesun do jiného vozidla z vozidla taxislužby. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud shodně se soudem druhého stupně (viz str. 4, bod 9. rozsudku) předestírá, že provedené důkazy fakticky vylučují možnost řízení vozidla jinou osobou nežli obviněným.
Nejvyšší soud se ani neztotožnil s tvrzením obviněného, že svědek K. soudu sdělil, že obviněný nic nepil, z čehož dovozuje jeho nevěrohodnost. Takové tvrzení obviněného je zcela liché. Svědek K. vypověděl, že neví, zda obviněný něco pil, že se ho jen zeptal, zda je schopen řídit vozidlo a že se ho výslovně nedotázal, zda požil nějaké alkoholické nápoje. Rovněž námitka obviněného ohledně přiznané výše škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR je zcela bezpředmětná a irelevantní. Řidičem vozidla byl nade vši pochybnost právě obviněný, který se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž v důsledku jeho jednání vznikla poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škoda, která musela uhradit léčebné náklady spojené s léčbou poškozených. Soud plnou výši škody snížil o 25 % z důvodů spoluzavinění poškozených, neboť do vozidla nasedli sami a dobrovolně, ačkoliv věděli, že obviněný konzumoval alkoholické nápoje, a chtěl i přes tuto skutečnost řídit. Současně ovšem nelze pominout, že to byl právě obviněný, kdo řídil vozidlo v obci pod vlivem alkoholu rychlostí 125 km/h , zjevně agresivním a riskantním stylem jízdy, zcela nezodpovědně a hazardně ohrozil život svůj i ostatních členů vozidla, když současně porušil §5 odst. 2 písm. b), §6 odst. 1 písm. a), §11 odst. 1, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 362/2000 Sb. Výše spoluzavinění poškozených tedy odpovídá všem okolnostem případu a Nejvyšší soud se s názorem soudů nižší instance plně ztotožňuje.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová