ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.133.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 133/2019- 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání obviněného J. N. , nar. XYv XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018 č. j. 4 To 179/2018-347 v trestní věci vedené Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 9 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 5. 2018 č. j. 9 T 111/2017-308 byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 28. 3. 2017 kolem 23:50 hodin v Českém Těšíně, okres Karviná, v restauraci XY na ulici XY, ve stavu ovlivnění duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, se záměrem přimět majitele restaurace M. G. k tomu, aby mu finanční náhradou kompenzoval domnělou újmu, která mu měla vzniknout na stejném místě při incidentu z října 2016, přišel ke stolu, kde seděl M. G., přičemž v ruce držel svítilnu s paralyzérem, kterou cvakal, až paralyzér vydával záblesky, a na M. G. křičel, že chce 2 miliony korun, nebo mu udělá díru do hlavy, kdy druhou ruku měl v kapse a říkal, že v ní má pistoli – devítku, přičemž rukou, v níž měl svítilnu s paralyzérem, na M. G. stále mířil, kdy ten následně z obav, že by mu J. N. mohl ublížit, vstal od stolu, odešel za pult restaurace, aby mohl tuto opustit v případě svého ohrožení přes kuchyň, přičemž J. N. ve svém jednání nadále pokračoval, na přítomné hosty křičel, že všichni „půjdou do tepláků“, a v natažené ruce držel svítilnu s paralyzérem, který neustále zapínal, kdy poté, co někdo z přítomných hostů věc telefonicky oznámil na policii, restauraci asi po deseti minutách opustil“.
Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2017 č. j. 71 T 89/2017-47, byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §40 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců s dohledem, který bude vykonáván v rozsahu stanoveném v §49 – §51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení, aby se v průběhu zkušební doby zdržel požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a aby se na vyzvání probačního úředníka vždy podrobil testu na alkohol nebo jiné návykové látky. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2017 č. j. 71 T 89/2017-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2018 č. j. 6 To 407/2017-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému soud uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 8. 2018 č. j. 4 To 179/2018-347 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. N. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že se skutku, pro který byl stíhán, nedopustil. Do hospody XY přišel inkriminovaného dne pouze s cigaretami a s peněženkou. Žádný paralyzér s sebou neměl a nikomu nevyhrožoval. Nevlastní žádnou zbraň ani zbrojní průkaz. Svědci v posuzované trestní věci vypovídali před soudem nepravdivě, neboť měli blízké vazby na M. G. jako oznamovatele trestného činu. Ve svých výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení si navíc vnitřně i vzájemně protiřečili a soudy proto k jejich tvrzením vůbec neměly přihlížet. Zohlednit měly naopak skutečnost, že svědek G. se ho snažil dlouhodobě zbavit. V uvedené souvislosti dovolatel podotkl, že v přestupkovém řízení k incidentu ze dne 14. 10. 2016 bylo prokázáno, že byl tehdy před restaurací tohoto svědka napaden. Pachatel útoku však nebyl potrestán právě díky „soudržnosti“ návštěvníků restaurace. Dovolatel trvá na tom, že provedené důkazy neskýtaly dostatečný podklad pro závěr, že jednal způsobem naplňujícím znaky trestného činu vydírání. Soudy tak o jeho vině rozhodly v rozporu se základní procesní zásadou in dubio pro reo a tím zároveň porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Chybně zjištěný skutek byl navíc nesprávně kvalifikován i podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož paralyzér nelze považovat za zbraň ve smyslu tohoto zákonného ustanovení.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018 č. j. 4 To 179/2018-347 zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 2. 1. 2019. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 24. 1. 2019 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše rozvedená obsahová východiska uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá argumentace obviněného, v jejímž rámci vznesl výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zpochybnil jimi učiněná skutková zjištění a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. V této části se dovolatel primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. To ovšem znamená, že dovolání zčásti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, které pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k judikatuře Ústavního soudu a na ni navazující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle nichž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces. Tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i dovolatelem namítanou existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány takové zásadní vady řízení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy zhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obhajobou reklamovaným skutkovým závěrům po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající v podstatě na tezi, že se žádného vyděračského jednání vůči svědkovi M. G. nedopustil a tím méně pak za použití paralyzéru, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 4 shora). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní posuzovaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 5/6 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nezjistil , že by byl skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem prosté libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze výhradou, že stíhaný skutek neměl být právně kvalifikován jako trestný čin vydírání spáchaný se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť použitý paralyzér nelze právně vzato za zbraň považovat. Tato námitka však postrádá opodstatnění.
Zbraň v trestněprávním smyslu je obecně definována v §118 tr. zákoníku jako „..cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším“ , pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného . Zákon tedy pojem zbraně vymezuje šířeji, než jak je obvykle chápán laickou veřejností. Nejde zde pouze o zbraň v technickém smyslu slova (palnou, střelnou, sečnou, bodnou atd.), ale o jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění či intenzivní fyzickou bolest. Dovolatelem použitý paralyzér nepochybně takový charakter má, bez ohledu na to, že je na trh uváděn a valnou většinou spotřebitelů používán jako sebeobranný prostředek. Je navržen tak, aby při kontaktu diod s tělem vyslal do nervového systému a svalů zasažené osoby elektrický proud, který ztíží její pohyblivost a zapříčiní její dezorientaci spojenou se ztrátou rovnováhy nezřídka vedoucí k pádu na zem. Vedle svalových kontrakcí způsobuje elektrický výboj i silnou okamžitou bolest, která má protivníka (zpravidla silnějšího agresora) odradit od dalších pokusů o fyzickou konfrontaci. S vědomím těchto účinků použil paralyzér i dovolatel, aby s jeho pomocí umocnil verbální pohrůžky budoucím násilím pronášené vůči svědkovi G.
Nejvyšší soud z těchto důvodů konstatoval, že výhrady dovolatele pronesené v tomto směru byly zcela neopodstatněné a okresním soudem zvolená právní kvalifikace jeho jednání byla zcela namístě.
Protože dovolání obviněného J. N. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu