ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1366.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1366/2019- 1081
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání obviněného L. T. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 8 To 47/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 4 T 10/2018, byl obviněný L. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (správně zvlášť závažným zločinem vraždy), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
poté, co poškozená K. H., narozená dne XY cca jeden rok trvající vztah s obžalovaným L. T. dne 19. 09. 2017 v odpoledních hodinách ukončila, obžalovaný v přesněji nezjištěné době okolo 17.00 hodin dne 19. 09. 2017 v prostoru vyhlídky označené „XY“, XY – XY, Královéhradecký kraj, v přímém úmyslu K. H. usmrtit, za situace, kdy společně stáli na ochozu vyhlídky za zábradlím, se ji nejprve tlakem do jejích zad snažil strhnout do volného prostoru rokle, což se mu nepodařilo, neboť se K. H. chytila zábradlí, při následném ataku, za situace, kdy se pustila zábradlí, tlakem do jejích boků strhl do volného prostoru rokle, kdy poškozená K. H. spadla z výšky 8 metrů do rokle pod vyhlídkou a obžalovaný L. T. s úmyslem spáchat sebevraždu skočil z vyhlídky, když v důsledku pádu poškozená K. H. utrpěla kompresní zlomeninu 12. hrudního obratle, nitrodřeňové zlomeniny 1. a 2. bederního obratle, nestabilní zlomeninu 3. bederního obratle a podvrtnutí pravého hlezenního kloubu – natažení předního vazu mezi kostí holení a lýtkovou s otokem měkkých tkání v okolí, kdy tato poranění si vyžádala zásah integrovaného záchranného systému a následnou operaci a hospitalizaci na Neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice v XY v období od 19. 09. 2017 do 05. 10. 2017, když k usmrcení poškozené nedošlo v důsledku skutečností nezávislých na jednání obžalovaného.
Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil Krajský soud v Hradci Králové obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené K. H., nar. dne XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 130 414 Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, náhradu škodu ve výši 159 417 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve lhůtě jednoho dne ode dne právní moci tohoto výroku o náhradě škody a České pojišťovně a. s., Spálená 75/16, Nové Město, 110 00 Praha 1, náhradu škodu ve výši 21 000 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 4 T 10/2018, podal obviněný odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 8 To 47/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 8 To 47/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný následně namítá jednostranné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v jeho neprospěch, když tyto zároveň pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch, čímž se dopustily nepřípustné selekce jednotlivých důkazů. Postupem soudů došlo k porušení zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy podle názoru dovolatele při hodnocení důkazů vycházely z vlastních domněnek a teorií, jež jsou v rozporu se skutečným obsahem jednotlivých důkazů.
Obviněný poté konstatuje, že předložil v rámci odvolacího řízení znalecký posudek č. 782-7/2019 vyhotovený prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrSc., znalcem z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, který dospěl k závěru, že skutek uvedený v obžalobě se nestal. Soud druhého stupně tento znalecký posudek přečetl, když odmítl vyslechnout shora uvedeného znalce. Obviněný nesouhlasí s hodnocením závěrů tohoto znaleckého posudku soudem druhého stupně, který jak tento znalecký posudek, tak znalecký posudek, který byl proveden v předchozích stadiích trestního řízení, nepovažuje za stěžejní důkaz o vině. Namítá, že úvahy soudu druhého stupně nemají oporu v provedeném dokazování, když zároveň odkazuje na výpovědi poškozené, svědků a dovozuje, že závěr soudu je v rozporu se závěry obou znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biologie. Protože soudy uvěřily výpovědi poškozené, nelze zpochybňovat její výpověď ohledně místa jejího dopadu, když úvahy soudu druhého stupně ohledně důvodu nepřesnosti jejich údajů ve vztahu k místu dopadu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť z dokazování nevyplývá, že by snad poškozená byla po dopadu v šoku, soud si tento závěr pouze domýšlí. Z žádného provedeného znaleckého posudku nevyplývá, že by místo dopadu poškozené bylo sporné. Současně akcentuje, že ani vyšetřovací pokusy nepřinesly jiný pohled na pochybnost o místu prvního kontaktu poškozené s podložkou, tj. místo dopadu a místo nálezu svědky. Otázku ohledně místa a vzdálenosti dopadu poškozené je možné hodnotit pouze v konfrontaci se znalci, toto není oprávněn soud druhého stupně řešit sám svými závěry. Takový postup je nepřípustný, i kdyby soud druhého stupně disponoval potřebnými odbornými znalostmi. Nadto dodává, že označené místo poškozenou jako místo dopadu je z hlediska forenzně biomechanického hodnocení nepřijatelné a nemá ani oporu ve výsledcích měření. Postup soudu druhého stupně je pak zatížen vadou spočívající v tom, že tento si sám posoudil takové skutečnosti, ke kterým je třeba odborných znalostí. Jedná se o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle Ústavního soudu by mohla způsobit porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 LZPS, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. 7. 2016).
Obviněný dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 týkající se povinnosti soudů své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Zdůrazňuje, že předmětný znalecký posudek představuje podstatný a objektivní důkaz svědčící o jeho nevině, přičemž pokud soud druhého stupně znalce nevyslechnul, došlo k hrubému zkrácení jeho práva na obhajobu a porušení §2 odst. 5 tr. ř. v kontextu §89 odst. 2 tr. ř. Dále uvádí, že se soudy nevypořádaly s rozdílnými tvrzeními poškozené o příčině pádu a nezabývaly se časovou osou události po pádu poškozené. Poukazuje na neprocesní první výpověď poškozené, při níž poškozená hovoří o nešťastné události a společném pádu. Až později poškozená výpověď změnila a vyjadřovala se o útoku obviněného, sebevražedném ataku obviněného, omluvě aj. Soud prvního stupně rozpory ve výpovědi poškozené bagatelizoval a soud druhého stupně rovněž neodstranil rozpory v její výpovědi. Výpověď poškozené by tak vzhledem k jedinému přímému důkazu měla být vykládána podle zásady in dubio pro reo.
Rozporuje rovněž hodnocení výpovědí svědkyň M. Z. a J. Ř., které podle jeho názoru vyznívají v jeho prospěch. Soudy uvěřily nelogické výpovědi poškozené, nevzaly v úvahu rozpory v jejích výpovědích a časovou osu celé události, když je časově nemožné, aby si poškozená vzhledem k tomu, že svědci se na místo dostavili do 10 sekund, mohla vymyslet jiný skutkový děj spočívající v tom, že spadli náhodou. Zdůrazňuje, že poškozená své výpovědi v průběhu trestního řízení měnila.
Obviněný rovněž poukazuje na bagatelizaci protiprávního jednání svědků Ž. a S. vůči němu a jejich snaze násilím a pohrůžkou násilí ho přimět k doznání. K výpovědím svědků H. a Z. uvádí, že se jedná o zprostředkované výpovědi, tyto svědkyně se děje na místě přímo neúčastnily. Podle jeho názoru měly soudy za situace, kdy jediný usvědčující důkaz představuje výpověď poškozené, postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Z opatrnosti dále obviněný uvádí, že nelze za přímý důkaz o jeho vině považovat jeho doznání a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11. K otázkám jeho anamnézy by se měl vyjádřit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, nikoliv znalec psycholog z oboru školství a kultury. Dovolatel má za to, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., když hodnocení důkazů nemůže být projevem libovůle či svévole. Současně konstatuje, že soud druhého stupně měl povinnost vypořádat se s jeho námitkami, kterými realizoval právo na obhajobu, přičemž tento soud jeho námitky ignoroval. Opětovně odkazuje na zásadu in dubio pro reo.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 8 To 47/2019 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 4 T 10/2018. Současně požaduje, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 1 NZO 1133/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení a uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění a rozvádí podstatu těchto dovolacích důvodů. Uvádí, že již ze samotné dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že Nejvyšší soud je oprávněn k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních, a proto nelze v rámci dovolání napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Následně uvádí, že námitky obviněného pod zvolené dovolací důvody podřadit nelze, když obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění precizovaná ve skutkové větě a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňovala znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný fakticky vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování a hodnocením provedených důkazů soudy, když následně na podkladě těchto námitek zpochybňuje soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění. Takto vznesené námitky však pod vytýkaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze, když podstatou dovolací argumentace je tvrzení, že se dovolatel trestného činu nedopustil, že poškozenou do rokle neshodil. Toto tvrzení je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které potvrdil soud druhého stupně, jenž výhrady obviněného přezkoumal a byť stručněji, se k nim vyjádřil. Posléze státní zástupce rekapituluje zjištěný skutkový stav a konstatuje, že soud prvního stupně realizoval pečlivé dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. a provedl je tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, přičemž jednotlivé důkazy také řádně izolovaně i ve vzájemných souvislostech vyhodnotil.
Ve vztahu ke klíčovým důkazům a formulaci skutkového děje připomíná, že obviněný je usvědčován v prvé řadě přesvědčivou výpovědí poškozené K. H. Zdůrazňuje, že sám obviněný se ke spáchání trestného činu v přípravném řízení původně doznal, stejně jako v rámci prověrky na místě činu a učinil tak i při následné SMS komunikaci s poškozenou. Až poté účelově výpověď upravil a začal tvrdit, že si vlastně nic nepamatuje a že prvotní výpověď učinil pod vlivem tvrzení poškozené a hrozeb ze strany svědka A. Ž. Soudy tuto změnu výpovědi nepominuly, pečlivě posuzovaly věrohodnost výpovědi poškozené na straně jedné a věrohodnost obhajoby obviněného na straně druhé. Pokud následně shledaly za věrohodnou výpověď poškozené, jde o logický závěr, který vyplývá z provedených důkazů. Následek na zdraví poškozené byl objasněn znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a lékařskými zprávami. Posléze státní zástupce hodnotí osobu poškozené i obviněného v kontextu se znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie.
Za lichou považuje státní zástupce taktéž výhradu obviněného proti rozsahu provedeného dokazování, který nedostatek dokazování spatřuje zejména v tom, že nebyl vyslechnut znalec z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika prof. PhDr. Straus. Provedení takového důkazu dle názoru státního zástupce je nadbytečné, a to zejména proto, že průběh skutkového děje a klíčová skutečnost, tedy úmyslné shození poškozené obviněným, byly v míře dostatečně prokázány důkazy zbylými. V souvislosti s těmito tvrzeními odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu uvedl, že rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný uplatnil zvolený dovolací důvod v jeho druhé alternativě., tedy, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily výpověď poškozené, znalecký posudek vypracovaný prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrCS. a že neprovedly všechny jím požadované důkazy, zejména výslech znalce prof. PhDr. Jiřího Strause DrSc. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a jako takové nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, zcela v souladu s ustanovením §125 tr. ř. Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 19-24, bod 71. – 98. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela jasně, přesvědčivě a velmi důkladně a podrobně objasnil, na základě jakých skutečností považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, byť v rámci poněkud stručnějšího odůvodnění, když v podaném odvolání obviněný uplatnil obdobné námitky jako v později podaném dovolání (viz str. 3 rozsudku soudu druhého stupně). Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soud druhého stupně své úvahy odůvodnil nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně, zejména ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům, doznání obviněného v přípravném řízení, výpovědím poškozené a důkazům vypovídajícím ve prospěch i neprospěch obviněného včetně hodnocení napadení obviněného svědkem Ž. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Dovolatel především poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené, jestliže ji v průběhu trestního řízení měnila. Zde je vhodné zdůraznit, že poškozená se o příčině pádu vyjádřila odlišně pouze bezprostředně po činu, když konkrétně svědkům nacházejícím se na místě činu uvedla, že se jednalo o nešťastnou náhodu, což sdělila i policistům, se kterými mluvila bezprostředně po nehodě. V dané souvislosti je třeba především uvést, že se nejednalo o procesní výpověď v rámci probíhajícího trestního řízení, když následně po celou dobu probíhajícího trestního řízení vypovídá poškozená ohledně podstatných skutečností neměnně. Aniž by chtěl Nejvyšší soud skutečnost, že poškozená bezprostředně po činu uvedla jinou příčinu pádu, než ve svých procesně použitelných výpovědích, bagatelizovat, tak je třeba uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně se touto skutečností zabývaly, tuto nepominuly a hodnotily ji (viz str. 24, bod 97. rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje, když se s jejich závěry zcela ztotožnil. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědí poškozené, které učinila procesně použitelným způsobem, podporují i další provedené důkazy (např. výpovědi svědků, telefonní komunikace mezi poškozenou a obviněným). Z pohledu skutkových závěrů soudů nižších stupňů je třeba odkázat zejména na výpovědi manželů Z., kteří shodně vypověděli, že slyšeli nejprve ženský křik „nech mě bejt“, pak slyšeli praskat větve a tupé rány dopadu, což odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, tj. že poškozená byla strčena a obviněný za ní pak skočil. V tomto směru nelze pominout, že se jedná o svědky, kteří na celé události nejsou nijak zainteresováni, když obviněného a poškozenou před událostí neznali, byli to pro ně zcela cizí lidé. Navíc je třeba odkázat na výpovědi dalších svědků J. H., P. Z., V. S., A. Ž., když byť se jedná o výpovědi zprostředkované, tito svědci vypověděli pouze skutečnosti, které jim sdělila poškozená, poté, co byla v nemocnici. Věrohodnost poškozené je dále podporována i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie dětí, když znalkyně byly vyslechnuty u hlavního líčení, přičemž na svých závěrech setrvaly a vysvětlily i chování poškozené bezprostředně po činu. Rovněž prověrka na místě činu provedená s poškozenou její výpovědi dodává na věrohodnosti. V dané souvislosti také nelze pominout, že obviněný se původně k trestné činnosti doznal za přítomnosti své tehdejší obhájkyně poté, co mu byla umožněna porada s touto obhájkyní, přičemž toto učinil i v rámci prověrky jeho výpovědi v rámci přípravného řízení (srov. protokol o výslechu obviněného ze dne 5. 12. 2017 na č. l. 264-273 tr. spisu). Dále také nelze přehlédnout obsah telefonní komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp mezi obviněným a poškozenou, který byl proveden jako důkaz, v níž lze spatřovat přiznání obviněného, a projevenou lítost z celého jednání. Byť lze připustit, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti mu vinu prokázat (§2 odst. 5 tr. ř.), tak nelze tuto jeho procesně použitelnou výpověď pominout a tuto ignorovat, neboť tato odpovídá dalším provedeným důkazům, když je také třeba hodnotit změnu výpovědi obviněného v kontextu dalších provedených důkazů, tak jak to správně učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto stejně jako soudy nižších stupňů nemá důvod výpovědi poškozené nevěřit, když je podpořena řadou dalších shora uvedených důkazů, jenž společně tvoří uzavřený řetězec. Za dané situace je zcela irelevantní, aby se soudy nižších stupňů zabývaly časovou osou po pádu, co všechno si poškozená a obviněný mohli stihnout před příchodem svědků říci, když toto by žádné nové skutečnosti ani poznatky nemohlo přinést. Navíc z vyjádření poškozené je zřejmé, že se nejednalo o nějakou intenzivní komunikaci, jednalo se o vyslovení několika krátkých vět, když nelze také pominout, že z pohledu svědků Z. se jedná jen o určitý odhad, za jak dlouho se na místo pádu dostali.
Ve vztahu k námitkám ohledně místa dopadu poškozené je potřebné uvést následující. Z předložené fotodokumentace je patrno, že se nejedná o rovinu, nýbrž o strukturovaný povrch, kdy se poškozená pohybovala křivočarým pohybem (svislý volný pád a současně vodorovný pohyb). Z tohoto důvodu mohlo dojít k jinému místu dopadu poškozené popsaného poškozenou a znaleckým posudkem prof. Strause. Skutečnost, že poškozená uvedla nepřesně místo pádu, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti, když nelze pominout, že poškozená byla napadena osobou blízkou a utrpěla závažná zranění, takže za takové situace jen stěží lze očekávat, že si bude místo dopadu pamatovat zcela přesně. Naopak ze znaleckého posudku ústavu oboru biomechaniky vyplývá, že poškozená musela být z vyhlídky strčena, když podle znalců je nepravděpodobné, že by poškozená a obviněný padali společně. Podle znalců totiž u poškozené přichází v úvahu varianta, že byla strčena či skočila, ovšem u obviněného jen varianta, že skočil. Zde je třeba uvést, že varianta, že poškozená sama skočila, nakonec nevyplývá ani ze změněné výpovědi obviněného, navíc je v rozporu s výpověďmi svědků (viz výpovědi manželů Z. ohledně toho, co slyšeli před vlastním pádem). Navíc je třeba skutečně souhlasit s tím, že předmětné znalecké posudky z oboru biomechaniky nepředstavují ve věci rozhodující důkaz, a to právě proto, že nelze zcela bezpečně určit místo prvního kontaktu poškozené a obviněného se zemí při dopadu, ale zejména přesně rekonstruovat proces před pádem. Zde se sluší poznamenat, že ani svědci Z. toto místo dopadu poškozené a obviněného neurčili zcela shodně, přičemž se jednalo o svědky, kteří nebyli bezprostředními aktéry této události. Za takové situace nemohou předmětné znalecké posudky představovat rozhodující důkazy ve věci.
Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., když předmětný znalecký posudek pouze přečetl. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů, byť se obviněný výslovně existence tzv. opomenutých důkazů nedovolává. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení důkazu výslechem znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. soudem druhého stupně je vhodné uvést, že tento návrh na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti a neodůvodněnosti, přičemž své úvahy v tomto směru řádně rozvedl (viz str. 3 rozsudku soudu druhého stupně), takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz. Nejvyšší soud se v kontextu shora naznačených závěrů ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně, že skutkový stav je třeba hodnotit komplexně na základě všech důkazů a osobní slyšení znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. by nepřineslo žádný stěžejní důkaz vypovídající o vině nebo nevině obviněného, když s jeho závěry byl soud seznámen v rámci přečtení tohoto znaleckého posudku za souhlasu stran (§211 odst. 6 tr. ř.). Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud vhodné pro stručnost odkázat na výpověď znalce Ing. Františka Lopoty, (pod bodem 52. rozsudku soudu prvního stupně), v němž se znalec Ing. František Lopot vyjadřuje obecně k biomechanickému pokusu prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že přesné místo pádu a dopadu poškozené a obviněného se nepodařilo dokazováním objasnit, ale zejména se nepodařilo rekonstruovat vlastní proces před pádem a za takové situace jsou závěry znaleckých posudků jistým způsobem pouze podpůrné povahy, když skutkový stav formulovaný soudy nižších stupňů byl zjištěn zejména na podkladě dalších důkazů, které byly soudy nižších stupňů hodnoceny každý zvlášť i ve vzájemném souhrnu, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř.
Obecně je třeba k požadavkům obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost. Meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály. Postupem soudů nižších stupňů tak nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení práva obviněného na obhajobu.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), čemuž soudy nižších stupňů v dané věci dostály. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný.
Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová