ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1403.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1403/2019- 905
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovoláních obviněných P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, a M. Ch., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. M., M. K. a M. Ch. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2019 č. j. 1 T 14/2018-727 byli obvinění P. M. a M. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný M. Ch. zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, všichni jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
„dne 25. 11. 2016 v době kolem 23.40 hodin v Praze 8 - Libeň, v ulici XY v salónku provozovny „XY“ obviněný M. K. nejprve začal vulgárně nadávat poškozené M. Z., nar. XY, které se slovně zastala poškozená K. D., nar. XY, kterou obviněný M. K. chytil rukou pod krkem a opakovaně ji udeřil pěstí do obličeje, kterou v tu chvíli začala bránit poškozená K. R., nar. XY, která se na obviněného M. K. vrhla, přičemž se k ní obviněný M. K. otočil a opakovaně ji udeřil pěstí do obličeje, kopl ji do rozkroku, až poškozená K. R. spadla na zem, kde ji obviněný M. K. opakovaně kopnul do břicha, načež se obviněný M. K. otočil zpět k poškozené K. D., kterou chytil za vlasy a začal jí mlátit hlavou o stůl, kterou začala bránit poškozená M. Z. tím způsobem, že házela na útočníka různé předměty, které byly na stole, přičemž při této činnosti ji udeřil blíže nezjištěný účastník ze skupiny útočníků a poškozená tak spadla na zem, poté se zvedla a začala křičet, že zavolá policii a začala vytáčet na mobilním telefonu číslo 158, přičemž v tom okamžiku ji udeřil obviněný M. Ch. pěstí do obličeje, až poškozená spadla na zem, a poté znovu vstala a začala křičet, tak ji obviněný M. K. blíže nezjištěným způsobem udeřil tak, až spadla na zem, načež do salónku přiběhl barman, poškozený R. E., nar. XY, který začal bránit poškozenou K. D., přičemž poškozeného R. E. chytil obviněný P. M. chvatem za krk do tzv. kravaty a poškozený R. E. ho instinktivně přehodil přes záda na zem, a poté poškozeného R. E. chytil za ruce obviněný M. Ch. společně s obviněným M. K. a položili ho na stůl, kam ho natlačil i obviněný P. M., společně ho zde držením znehybnili a v této pozici obviněný P. M. udeřil poškozeného R. E. nejméně třikrát pěstí ruky do pravé části hlavy a do oblasti spánku, až poškozený R. E. ucítil křupnutí v hlavě, načež se poškozený zkroutil a vypadl z držení obviněných pod stůl, po čemž obvinění společně z místa činu utekli,
a uvedeným společným jednáním obvinění P. M., M. K. a M. Ch. způsobili poškozenému R. E., nar. XY, poranění - zlomeninu pravé kosti lícní a přilehlé části spodiny očnice a zevní stěny dutiny horní čelisti s posunem úlomků (zlomenina tzv. zygomaticomaxilárního komplexu vpravo), dále poranění v podobě trvajícího dvojitého vidění, které poškozeného velmi obtěžuje a výrazně ho omezuje v obvyklém způsobu života, dále krevní výron a otok měkkých tkání v oblasti pravé lícní krajiny a pravé očnice, zakrvácení dutiny horní čelisti vpravo, proniknutí vzduchu do měkkých tkání pravé očnice menšího rozsahu a krevní výron pod spojivkou pravého oka, a dále nevelkou povrchní tržně zhmožděnou ranku lalůčku pravého ušního boltce a pohmoždění měkkých tkání hrudní stěny vpravo ve výši 5. až 7. žebra v přední čáře pažní, kdy způsobené poranění znamená ze soudně lékařského hlediska ublížení na zdraví zejména pro omezení poškozeného v jeho obvyklém způsobu života po dobu čtyř až pěti týdnů s nutností dodržovat léčebný režim se srovnatelnou délkou, případně pracovní neschopností,
a navíc ze znaleckého posudku z oboru očního lékařství vyplynulo, že způsobené poranění trvalého dvojitého vidění znamená ze soudně lékařského hlediska těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu - oka, oslabení funkce smyslového ústrojí a delší dobu trvající poruchu zdraví s délkou léčení přesahující 6 týdnů,
obžalovaný M. K. dále svým samostatným jednáním způsobil poškozené K. D., nar. XY, poranění - krevní výron v okolí levé očnice, které znamená ze soudně lékařského hlediska ublížení na zdraví, a poškozené K. R., nar. XY, způsobil poranění - pohmoždění měkkých tkání v oblasti nosu a v lícní oblasti oboustranně, přičemž toto poranění neznamená ze soudně lékařského hlediska ublížení na zdraví,
a společným jednáním obžalovaní M. K. a M. Ch. způsobili poškozené M. Z., nar. XY, poranění - pohmoždění dolního rtu vlevo, krevní výrony na obou předloktích a kolenou a povrchní oděrku na zadní ploše levého stehna, přičemž uvedená poranění neznamenají ze soudně lékařského hlediska ublížení na zdraví,
přičemž obžalovaný M. K. se uvedeného jednání dopustil opětovně po činu napadení jiného na místě veřejnosti přístupném, pro který byl odsouzen a potrestán rozhodnutím Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6 T 127/2009 ze dne 2. 6. 2009, PM dne 19. 6. 2009, pro spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona“.
Za to byl obviněný P. M. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému M. K. soud za výše uvedenou trestnou činnost a za přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §404 tr. zákoníku, z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 3 T 57/2017, uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému M. Ch. byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Jednotlivými výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému R. E. částku 121.192 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, částku 59.991 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, částku 1.313 Kč. Poškozený R. E. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozenou M. Z. odkázal soud podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení v celém rozsahu.
K odvoláním všech obviněných následně rozhodl ve věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 67 To 211/2019-814, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného M. Ch. v celém rozsahu a ohledně obviněných P. M. a M. K. ve výrocích týkajících se náhrady škody poškozenému R. E. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného M. Ch. na stejném skutkovém základě jako obvodní soud uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví toliko podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, a za to mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zároveň obviněnému uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými P. M. a M. K. zaplatil na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, částku 59.991 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, částku 1.313 Kč. Poškozená M. Z. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. znovu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. městský soud všem obviněným nově uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému R. E. částku 61.192 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího napadli obvinění následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. M. namítl, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily mimo jiné jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přestože nebylo „nadevší pochybnost prokázáno“, že poškozený R. E. utrpěl v rozsudcích popsaná zranění obličeje a oka právě při potyčce s ním, ani že se skutečně jedná o těžkou újmu na zdraví trvalého charakteru. Opatřené znalecké posudky z oboru lékařství přijetí takového závěru neumožňovaly a soudy tedy předmětnou otázku měly vyřešit v duchu zásady in dubio pro reo. Dovolatel rovněž zdůraznil, že je osobou dosud netrestanou, pracuje a má vybudované pevné rodinné zázemí. I proto vnímá použitou právní kvalifikaci skutku jako nepřiléhavou a uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků jako nepřiměřeně přísný. Míní, že skutek měl být kvalifikován nejvýše jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto zákonného ustanovení mu měl být také ukládán trest, a to pouze podmíněný se stanovením přiměřené zkušební doby. Znovu zopakoval, že trvalé zdravotní následky u poškozeného objektivně zjištěny nebyly. R. E. se navíc ukázal být jako svědek zcela nevěrohodný. Jde o osobu s trestní minulostí a čekal ho nástup do dalšího výkonu trestu. Ve svých výpovědích se snažil docílit toho, aby jednání obviněných bylo posouzenou jako zvlášť závažný zločin loupeže (ztráta hodinek) nebo alespoň co nejvyššího odškodnění. Jím tvrzená poúrazová stresová porucha byla znaleckým posudkem z oboru psychiatrie vyloučena. Vysoce specializované vyšetření magnetickou rezonancí s elektroencefalografií ani vyšetření míšních a mozkových potenciálů pak nepotvrdila, ani poškozeným uváděnou nejistotu při chůzi s pocitem horší hybnosti a zvýšené citlivosti pravé poloviny těla. Tyto skutečnosti však odvolací soud v úvahu nevzal.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc „vrátil“ městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
I obviněný M. K. v dovolání namítl chybné právní posouzení projednávaného skutku, k němuž podle jeho přesvědčení došlo v důsledku vadného postupu soudů při hodnocení provedených důkazů. Ten vyústil v nesprávná a neúplná skutková zjištění. Dovolatel v uvedené souvislosti připomněl, že v řízení proti sobě stály protichůdné výpovědi dvou skupin svědků. Soudy však po jeho výtce uvěřily pouze výpovědím poškozeného E. a svědkyň R., Z., D., H., F. a M., přestože vykazovaly celou řadu vzájemných i vnitřních rozporů a v průběhu řízení byly mnohdy měněny, zatímco výpovědi všech obviněných a zejména svědků K., L., S. a S. zcela nedůvodně vyhodnotily jako účelové. Dovolatel nadále popírá, že by začal vulgárně nadávat poškozené Z. či kterékoli jiné ženě ze skupiny poškozených. Není rovněž pravdou, že opakovaně udeřil pěstí do obličeje poškozenou D., chytil ji za vlasy a mlátil jí hlavou o stůl. I v tomto směru se výpovědi poškozených a svědkyň z „jejich tábora“ vzájemně lišily a byly v průběhu řízení neustále pozměňovány. Pokud poškozené popsaly jeho útok na ně jako velmi brutální, znovu tím pouze demonstrovaly svoji nevěrohodnost. Tvrzené brutalitě totiž charakter jejich poranění podle vypracovaného znaleckého posudku zjevně neodpovídal. Pokud by je dovolatel napadl způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, musela by být jejich zranění minimálně tak závažná jako u R. E. Bez důvodných pochybností nebylo podle dovolatele prokázáno ani to, že by se jakkoli zapojil do útoku na posledně jmenovaného poškozeného. I v tomto ohledu se podle jeho poukazu výpovědi svědků v podstatných rysech naprosto rozcházely. Zdaleka ne všichni uváděli, že by barmana napadla hned trojice pachatelů a položili ho přitom na stůl. Ostatně z protokolu o ohledání místa činu je patrné, že rozměry salónku, v němž mělo k potyčce dojít, jsou 270 x 540 cm a je tedy otázkou, zda v tak malém prostoru bylo vůbec technicky možné, aby se celý incident odehrál tak, jak jej popisoval poškozený. Ten jako v minulosti opakovaně trestaná osoba prokázal svoji nevěrohodnost již tím, že nevypovídal pravdu ke své osobě ani před soudem v hlavním líčení. I znalkyně MUDr. Gabriela Léblová u něho po psychiatrickém vyšetření shledala vadu osobnosti s převažujícími disociálními rysy, projevující se primárními tendencemi k sociopatickému uplatňování, sníženou frustrační tolerancí, egocentrismem a impulzivitou. Sám poškozený se pak při vyšetření měl vyjádřit tak, že chce, aby obvinění „šli sedět“ a poznali, jaké to je. I z toho je evidentní, že v řízení vypovídal cíleně nepravdivě, tak aby obviněným maximálně uškodil.
Dovolatel si klade otázku, jak mohly soudy vzít výpověď poškozeného za jeden z podkladů pro skutková zjištění a na straně druhé paušálně odmítnout jako nevěrohodné jinak konzistentní výpovědi řady dalších svědků, a to s prostým poukazem na jejich přátelské, případně intimní vztahy s obviněnými. Takový postup pokládá za porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 67 To 211/2019 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. 1 T 14/2018 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. Ch. v odůvodnění dovolání rovněž namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, když při rekonstrukci skutkového děje vycházel výhradně z verze předkládané poškozenými, aniž by zároveň jakkoli reflektoval zásadní rozpory v jejich výpovědích a výpovědích dalších svědků „z jejich skupiny“, jak pokud jde o iniciaci celého konfliktu, tak co se týče jeho dalšího průběhu. Tyto rozpory dovolatel následně detailně rozebral. Nadále popírá, že by fyzicky napadl svědkyni Z. V salónku v tu chvíli vůbec nebyl. Přišel tam až po poškozeném R. E. Samotný konflikt se pak odehrál výhradně mezi poškozeným, který však zaútočil jako první, a spoluobviněným P. M. Dovolatel do něj vůbec nezasahoval. Nebylo prokázáno, že by právě on držel poškozeného za ruce. Je přesvědčen, že touto osobou byl M. K. Policejní orgán si nicméně „vystačil“ pouze s jedinou rekognicí, kdy jednotlivé pachatele zcela nepřesvědčivým způsobem poznával právě poškozený. Na základě výpovědí dalších svědků zároveň přetrvávají pochybnosti o tom, zda vůbec někdo spoluobviněnému M. při potyčce s poškozeným pomáhal a zda se během ní poškozený ocitl v poloze v leže na stole. Průběh incidentu, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, je podle poukazu dovolatele silně nepravděpodobný i s ohledem na místní poměry, resp. malé rozměry salónku. Samy svědkyně popsaly daný prostor tak, že mezi dvěma stoly téměř nebylo možno projít. Pohybovalo se v něm cca deset lidí, kdy se dvě skupiny pokoušely napadat navzájem. Nešlo tedy o jednostranný útok. Podstatné ovšem je, že mechanismus údajného útoku na svou osobu, jak jej popsal poškozený, kdy měl jednoho z útočníků přehodit přes záda a posléze ho měli útočníci obstoupit a přitisknout na stůl, byl v tak malém prostoru prakticky vyloučen. Z fotodokumentace z místa činu, pořízené bezprostředně po incidentu, je navíc patrné, že na stole jsou stále sklenice, popelníky a drobný odpad. To svědčí o tom, že poškozený na stole neležel. Obvodní soud přesto uvěřil jeho verzi, byť se jedná o osobu třikrát trestanou, trvale zaujímající nezodpovědné postoje vůči společenským normám a pravidlům. Ke skutkovým závěrům dospěl po naprosto svévolném hodnocení důkazů. Tuto vadu řízení po výtce dovolatele následně přes výslovné upozornění neodstranil ani městský soud. I on se tedy podílel na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Kromě toho závažným způsobem pochybil i ve výroku o trestu, když porušil zásadu zákazu reformace in peius. Ačkoli oproti rozsudku obvodního soudu částečně zmírnil právní kvalifikaci jednání dovolatele z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nijak tuto změnu nepromítl do výměry trestu. Nepřihlédl ani k tomu, že obvinění společně ještě před nařízením veřejného zasedání částečně uhradili poškozenému vzniklou škodu a tím založili polehčující okolnost podle §41 písm. j) tr. zákoníku. Sám dovolatel pak poškozenému zaslal dopis, v němž vyjádřil lítost nad jeho zraněními, což je polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. n) tr. zákoníku. Odvolací soud měl přihlédnout i k novému zjištění, že dovolatel trpí nevyléčitelnou nemocí pohybového ústrojí zakládající III. stupeň invalidity. Ani tuto skutečnost však do celkového výsledku řízení, resp. postavení dovolatele nepromítl a tím porušil jednu z nejdůležitějších zásad trestního řízení zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 67 To 211/2019, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. 1 T 14/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinil i návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí až do doby, než bude o tomto opravném prostředku rozhodnuto.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Pokud jde o námitky obviněných M. Ch. a M. K. , konstatovala, že ty zvolenému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě neodpovídají, neboť směřují proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Z věcného hlediska jsou navíc neopodstatněné, neboť soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a skutkový stav zjistily v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Důvodně vycházely z výpovědí svědkyň R., Z., D., H., F. a M. a svědka T., ze znaleckých posudků a dalších listinných důkazů. Dostatečně vysvětlily i důvody, pro které výpovědi svědků spřízněných s obviněnými odmítly jako účelové a nevěrohodné. Námitky obviněného P. M. naproti tomu podle mínění státní zástupkyně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, protože výslovně směřují proti užité právní kvalifikaci skutku podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň je ovšem označila za zjevně nedůvodné. Je toho názoru, že obvodní soud v návaznosti na znalecké posudky posoudil zranění poškozeného E. jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. d), e), i) tr. zákoníku, tj. jako oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu a déle trvající poruchu zdraví, zcela správně. U všech tří obviněných byla podle státní zástupkyně prokázána i subjektivní stránka trestného činu. Připomněla, že obvinění K. a Ch. znehybnili poškozeného a obviněný P. M. mu svými údery způsobil vážnou poruchu zdraví. Diplopie, tj. dvojité vidění, má přitom trvalý charakter. Tresty pak byly u všech obviněných spravedlivě diferencovány podle účasti na skutkovém ději a zavinění následků trestného činu. Změna právní kvalifikace přečinu výtržnictví, učiněná odvolacím soudem ve prospěch obviněného M. Ch., znamenala pouze nápravu formálního pochybení soudu prvního stupně. Stání zástupkyně jej ale rozhodně nevnímá jako důvod pro zmírnění jeho trestu oproti rozsudku soudu prvního stupně. Uložením nepodmíněných trestů odnětí svobody soud podle ní odpovídajícím způsobem reagoval na závažnost následku způsobeného trestným činem. Pro uložení mírnějších trestů s podmíněným odkladem výkonu chybělo upřímné doznání a lítost obviněných. Omluvný dopis a částečná náhrada škody pak byly z jejich strany motivovány pouze snahou o zmírnění trestu odvolacím soudem a nikoli projevem změny v postoji k projednávané trestné činnosti. Závěrem státní zástupkyně zrekapitulovala, že dovolací argumentace obviněných je prakticky totožná s jejich obhajobou uplatňovanou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se již přesvědčivě a věcně bezchybně vypořádaly soudy obou stupňů. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněných M. Ch. a M. K. podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a dovolání obviněného P. M. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění P. M., M. K. a M. Ch. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného M. Ch. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti výroku pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Přípustnost dovolání obviněných P. M. a M. K. je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť městský soud ohledně nich zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2005 tr.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci zdůraznil a nyní znovu opakuje, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud v zásadě vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Předmětem jeho přezkumu je soulad právního posouzení skutku s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud zde není jakousi „třetí instancí“ zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně v plném rozsahu. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Jeho výjimečné postavení v trestním řízení a mantinely jeho přezkumu zákonodárce jasně vymezil taxativním výčtem specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice všichni dovolatelé formálně namítli nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu svorně opřeli primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Své mimořádné opravné prostředky tak fakticky založili na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhali se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu oběma meritorním rozhodnutím vytýkali vady zakládající deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinými slovy, dovolání uplatnili primárně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i obviněnými zmiňovanou existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Shora uvedenou procesní vadu však Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně nezjistil. Nemá za to, že by byla obviněnými zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Z dostatečně podrobného odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, jednoznačně splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, pro něž odmítl snahy obviněných o znevěrohodnění usvědčujících výpovědí poškozených a dalších svědků a prosazení vlastních verzí skutkového děje, naopak nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, o jakou obvinění opřeli i předložená dovolání a jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoby, které se do šarvátky s poškozeným R. E. vůbec nezapojili (obvinění M. K. a M. Ch.), resp. jako osoba jednající v nutné obraně proti bezdůvodnému napadení ze strany poškozeného (obviněný P. M.), se pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal také Městský soud v Praze. Jestliže vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 11 až 13 písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem.
V rozporu s obsahovým vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný P. M. i námitku, že jeho jednání mohlo být posouzeno nejvýše jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto případě se totiž ve skutečnosti nejedná o nic jiného než o polemiku dovolatele jednak se skutkovým zjištěním, že poškozený R. E. utrpěl v odsuzujícím rozsudku popsaná komplikovaná poranění obličejového skeletu a oka právě při jejich vzájemné potyčce, a jednak s hodnocením obsahu příslušných lékařských posudků a vyjádření znalců. Reklamované konstatování Městského soudu v Praze na str. 13 odůvodnění jeho rozsudku, podle nějž obvinění způsobili poškozenému poranění oka spočívající v trvajícím dvojitém vidění, má přitom oporu ve znaleckém posudku z oboru očního lékařství, který MUDr. Břetislav Brožek, CSc. pro účely trestního řízení zpracovával s odstupem bezmála jednoho roku po inkriminovaném incidentu. Je tedy zřejmé, že i kdyby v budoucnu díky odborné lékařské péči tyto obtíže u poškozeného zcela odezněly, představovaly pro něho podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu extrémně převyšující šest týdnů. Už jen tato nezpochybnitelná skutečnost plně odůvodňovala právní posouzení stíhaného skutku podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitkám obviněných vůči uloženým trestním sankcím je nutno připomenout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z dlouhodobě ustáleného výkladu, podle nějž lze u výroku o trestu za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat jen vady tohoto výroku spočívající v nesprávném závěru o tom, zda měl či neměl být pachateli ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takovou vadu však obvinění napadeným rozhodnutím nevytýkají.
Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání zásadně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo. Zároveň je třeba si uvědomit, že pokud by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obecně) mohl mít dopad na jakýkoliv nesprávně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu, zcela nefunkční a nadbytečný.
Pokud tedy dovolatelé namítli, že jim byly v rozporu s obecnými zásadami obsaženými v §39 tr. zákoníku uloženy nepřiměřeně přísné nepodmíněné tresty odnětí svobody, aniž by soudy zohlednily specifické okolnosti charakterizující jejich osoby jakožto objekty trestu a další polehčující okolnosti podle §41 písm. j), n) tr. zákoníku, i potud svá dovolání vystavěli na argumentech, které z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají jakoukoli relevanci.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že namítané výroky o trestu netrpí ani vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takového pochybení, které by šlo k tíži dovolatelů, se však Obvodní soud pro Prahu 8 ani Městský soud v Praze nedopustily. Dovolatelé byli odsouzeni mimo jiné za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody na tři až deset let. Pokud jim byly tyto tresty uloženy ve výměře čtyř let (obviněný M.), tří let a šesti měsíců (obviněný K.) a tří let (obviněný Ch.), byť vzhledem ke způsobenému závažnému následku trestného činu spojené již s přímým výkonem, evidentně nejde o nezákonné sankce co do druhu trestu ani jeho výměry.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně nebylo možno přiznat právní relevanci ani námitce obviněného M. Ch., že mu Městský soud v Praze navzdory částečnému zmírnění právní kvalifikace skutku oproti rozsudku soudu prvního stupně přiměřeně nezmírnil i původně uložený trest odnětí svobody a tím své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v porušení zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). Opět jde o výhradu procesní a nikoli hmotněprávní povahy. Po stránce věcné pak navíc ani není důvodná.
Zmíněnou zásadu je totiž třeba interpretovat tak, že odvolací soud nesmí změnit rozhodnutí v neprospěch obviněného, jestliže rozsudek soudu prvního stupně (resp. konkrétní výrok) nezrušil též v důsledku odvolání podaného v neprospěch obviněného. Zásada zákazu změny k horšímu (tzv. reformationis in peius) se uplatňuje proto, aby mohli obviněný a případně v jeho prospěch i další oprávněné osoby v co nejširší možné míře napadnout nesprávný rozsudek řádným opravným prostředkem a podrobit ho tak přezkumu odvolacím soudem bez obav z dalšího zhoršení své stávající situace. V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku, který se ho přímo dotýká, a tato změna zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu přitom může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, ale i ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o povinnosti vydat bezdůvodného obohacení.
K ničemu takovému ovšem v předložené trestní věci nedošlo. Ta je specifická tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 uznal dovolatele nesprávně vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když se v právní větě výroku o vině dopustil chyby spočívající v záměně obviněných. Znak „opětovnosti“ spáchání trestného činu výtržnictví totiž M. Ch. přičetl k tíži namísto spoluobviněného M. K. Odvolací soud poté dostál své přezkumné povinnosti, tuto spíše formální vadu k námitce dovolatele napravil a vedle zvlášť závažného zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ho uznal vinným pouze přečinem výtržnictví v základní skutkové podstatě podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená revize výroku o vině, která měla spíše „kosmetický“ charakter, však odvolací soud nutně nezavazovala také k tomu, aby dovolateli současně zmírňoval jinak adekvátně uložený trest. Jakkoli protiprávní jednání obviněných v posuzovaném případě naplnilo mimo jiné i znaky trestného činu výtržnictví, jednalo se z hlediska závažnosti v zásadě o marginální delikt ve srovnání s již opakovaně zmíněným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Právě ten a nikoli prostá výtržnost měl zásadní vliv na určení druhu a výměry trestu všem pachatelům. Kromě toho, obvodní soud uložil M. Ch. trest odnětí svobody na samé spodní hranici příslušné trestní sazby, tj. v trvání tří let, takže odvolacímu soudu v podstatě žádný prostor pro snížení výměry této sankce ani nedal. Naznačuje-li snad obhajoba, že se provedená změna právní kvalifikace měla u dovolatele projevit v podobě uložení trestu odnětí svobody nespojeného s přímým výkonem, účelově odhlíží od faktu, že klíčovým kritériem, které shodně oba soudy vedly k odsouzení všech obviněných k nepodmíněným trestům, byla závažnost zdravotních následků, jež svým společným, vzájemně koordinovaným, brutálním fyzickým atakem způsobili poškozenému R. E.
S ohledem na výše rekapitulované důvody lze tedy shrnout, že obvinění P. M., M. K. i M. Ch. odůvodnili svá dovolání námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., tedy ani pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného M. Ch. k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné relevantní důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu