ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1510.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1510/2018- 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 10 To 141/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 118/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 1 T 118/2016 , byl obviněný D. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) shledán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
poté, co dne 4. 6. 2010 zakoupil od prodávající francouzské společnosti Autorola dvoumístné nákladní vozidlo dodávku zn. FORD, vin. XY, a toto následně převzal spolu s ve Francii vystaveným osvědčením o registraci vozidla č. XY, ve kterém bylo předmětné vozidlo označeno jako dvoumístné, když v tomto osvědčení o registraci č. XY byl v kolonce (S.1) vyznačen počet míst „2“, toto vozidlo v blíže neupřesněné době od 29. 6. 2010 do 29. 7. 2010 bez příslušného schválení, dle zákona 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích s odkazem na §31 odst. 1,2,3) upravující vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, doplnil zadními sedadly na vozidlo pětimístné a údaj o počtu míst v kolence (S.1) francouzského osvědčení o registraci vozidla č. XY mechanickým vydřením či vyškrábáním odstranil a dne 18. 8. 2010 podal u Městského úřadu Nový Bydžov - odboru dopravy žádost o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla FORD C-MAX DM2, VIN: XY a společně s uvedenou žádostí předložil Městskému úřadu Nový Bydžov - odboru dopravy ve Francii vystaveným osvědčením o registraci č. XY k tomuto vozidlu upravené tak, že v kolonce (S.1) byl vymazán údaj o počtu míst ve vozidle, ačkoliv věděl, že toto osvědčení o registraci č. XY bylo upraveno a s údajem o počtu míst bylo manipulováno, kdy následně Městský úřad Nový Bydžov - odbor dopravy na základě takto pozměněného osvědčení o registraci č. XY svým rozhodnutím č. j. MÚNB/D152/10/ŠI/OD ze dne 18. 8. 2010 žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla vyhověl a vozidlu bylo vystaveno nové osvědčení o registraci vozidla, XY, přičemž obviněný toto vozidlo následně jako vozidlo FORD C-MAX DM2 v 5-ti místné verzi dne 21. 1. 2011 prodal za kupní cenu nejméně 175.000,- Kč panu V. Č., nar. XY.
Za uvedený přečin Okresní soud v Hradci Králové uložil obviněnému podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 40 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 40 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 1 T 118/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 10 To 141/2018, a to tak, že bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 10 To 141/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a to do výroku o vině a trestu, neboť obviněný nesouhlasí se závěry odvolacího soudu.
Obviněný poukazuje na skutkové zjištění soudů nižších stupňů a na provedené důkazy. Zdůrazňuje, že navrhoval provedení dalších důkazů, které by vyvrátily skutkové zjištění soudů nižších stupňů. Jednalo se zejména o znalecký posudek k posouzení skutečného technického stavu vozidla a zásahu do něj zákonem aprobovaným způsobem. Tímto důkazem mohlo být prokázáno, jaké vozidlo bylo ze zahraničí dovezeno, zda do něho bylo zasahováno a jak mohlo být v České republice přihlášeno. Tedy zda předělání na 5 místné vozidlo vyžadovalo schválení či nikoliv. Obviněný následně poukazuje na výpovědi svědků T. a Š., kteří podporují jeho verzi obhajoby. Namítá, že neměl důvod měnit či zasahovat do údajů uvedených v kolonce S.1., přičemž zdůrazňuje, že poškození zasahuje i do jiných kolonek francouzského osvědčení o registraci, přičemž toto soud nepovažoval za skutečnost, usvědčující ho z provedení takového zásahu. Obviněný dále upozornil, že francouzský technický průkaz obsahuje v kolonce J údaj N1, tedy že se jedná o vozidlo nákladní. Kdyby měl zájem na úpravě údajů technického průkazu, odstranil by i tento údaj. Pochybnosti o skutkových zjištěních vyvolává skutečnost, že na zásah do původního technického průkazu se přišlo až 5 let poté, co bylo vozidlo zaregistrováno.
Obviněný dále namítá, že kopie francouzského technického průkazu pořízená formou právní pomoci z Francie neprokazuje, že by v době prodeje vozidla kolonka S.1 obsahovala údaj „2“, neboť na kopii listiny není uvedeno datum pořízení kopie. Během hlavního líčení vyplynuly pochybnosti o statusu vozidla v době prodeje. Dle STK a ZTP bylo vozidlo vedeno a vyrobeno jako pětimístné. Proto doplnil do vozidla chybějící sedadla, což vše činil v dobré víře. Vozidlo prošlo bez problémů evidenční kontrolou a kupec dodnes vozidlo řádně užívá. Současně se vyjádřil i k nutnosti schválení technické způsobilosti vozidla dle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a vyhlášky č. 341/2002 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemní komunikaci, kdy soudem nebylo prokázáno, že by vozidlo podléhalo uvedenému schválení.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání, potažmo zrušil i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k novému projednání.
V zákonné 2 měsíční lhůtě k podání dovolání ještě obviněný prostřednictvím obhájce doplnil své dovolání o námitku vztahující se k hodnocení postupu soudu druhého stupně, když uvedl, že soud druhého stupně jako skutečnost mající jistý (podstatný) význam pro závěr o vině hodnotil jeho prohlášení, že uvedený skutek spáchal v rámci prohlášení podle §309 a násl. tr. ř., ačkoli ustanovení §314 tr. ř. takový postup vylučuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1220/2018, sdělil, že podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Byť to v rámci podaného dovolání není výslovně uvedeno, je zřejmé, že obviněný namítá, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že se trestné činnosti nedopustil, že nebylo prokázáno, že by zasahoval do údajů uvedených v kolonce S.1. a že by pro takové jednání měl důvod.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit. Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ovšem fakticky žádné námitky, které by namítaly nesprávné právní posouzení skutku, či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení neuplatnil. Obviněný ve skutečnosti vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a neprovedením všech požadovaných důkazů (neprovedení znaleckého posudku). Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný totiž jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, kdy podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se předmětného skutku dopustil. Jak již bylo naznačeno, takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má vinu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4-6, body 17.-22. rozsudku). Soud druhého stupně (viz str. 2-3 usnesení) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně a odkazem na právní názor obsažený v rozhodnutí tohoto soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 10 To 126/2017, ale rozvedl své úvahy z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Správně zdůraznil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud v tzv. právní větě vzhledem k popisu skutku uvedl obě varianty jednání obviněného, tj. jak že obsah cizozemské listiny „Certificat d´immatriculation“ podstatně pozměnil, tak že takto upravenou listinu užil jako pravou při tomto schvalovacím řízení (k naplnění trestní odpovědnosti postačuje kterákoli z uvedených obou zákonných alternativ). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a soudem nalézacím, se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován především listinnými důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny. Z těchto důkazů je zřejmé, že obviněný bez příslušného schválení, dle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích s odkazem na §31 odst. 1, 2, 3 upravující vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, doplnil sedadly předmětné vozidlo a udělal z vozidla dvoumístného pětimístné, a zároveň změnil údaj v kolonce S.1 z „2“ na „5“ v osvědčení o registraci č. XY, kdy takto změněné osvědčení o registraci předložil Městskému úřadu v Novém Bydžově – odboru dopravy. Pokud obviněný namítá, že vozidlo bylo vyrobeno jako osobní a že proto doplnil do vozidla chybějící sedadla, tak je třeba uvést, že předmětný trestný čin byl spáchán tím, že došlo k pozměnění obsahu veřejné listiny, konkrétně francouzského osvědčení o registraci vozidla č. XY, když v tomto osvědčení byl úmyslně vymazán údaj o počtu míst ve vozidle (S.1) a předložením tohoto pozměněného osvědčení jako pravého Městskému úřadu Nový Bydžov – odboru dopravy k žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla. Skutečnost, že se jednalo o veřejnou listinu, přestože byla vydána ve Francii vyplývá z ustanovení §131 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s článkem 4 směrnice Rady č. 1999/37/ES ze dne 29. 4. 1999, když podle tohoto článku každý členský stát uznává osvědčení o registraci vydané kterýmkoli jiným členským státem pro identifikaci vozidla v mezinárodní dopravě nebo pro novou registraci vozidla v jiném členském státě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2010). Jinak vyjádřeno, skutková podstata přečinu podle §348 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna tím, že došlo k pozmění francouzského osvědčení o registraci vozidla č. XY a předložením této pozměněné listiny jako pravé příslušnému orgánu veřejné moci, nikoliv tím, že obviněný přestavil předmětné vozidlo z 2 místného na 5 místné, aniž by dodržel zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích s odkazem na §31 odst. 1, 2, 3 vyhlášky č. 341/2002 Sb. Uvedení skutečnosti, že došlo obviněným k doplnění zadních sedadel do vozidla, v popisu skutku představuje jen upřesnění celého jednání obviněného a není pro posouzení trestní odpovědnosti podstatné.
I další námitka obviněného spočívající v neprovedení navrhovaného znaleckého posudku má procesní charakter, když směřuje do rozsahu dokazování a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že soudy obou stupňů řádně odůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly provedení navrhovaného důkazu za potřebné (viz str. 4 bod 15. rozsudku nalézacího soudu, viz str. 2 bod 7., 13. usnesení soudu druhého stupně), když shledaly provedení tohoto důkazu nadbytečné. Nejvyšší soud závěr soudů považuje za správný, když navrhovaný znalecký posudek by byl nadbytečný a nevyjadřoval by se k pozměněné veřejné listině, pouze by se zabýval přestavbou vozidla z dvoumístného na pětimístné. Z tohoto pohledu se ani nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, což ani obviněný v rámci podaného dovolání výslovně netvrdí. Pro hodnocení viny obviněného není ani rozhodující, zda je kupující s vozidlem spokojen a proč došlo k odhalení jeho jednání s časovým odstupem. Rovněž námitka, že soudy nebylo prokázáno, že ke změně vozidla z 2 místného na 5 místné bylo třeba schválení, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když jak již bylo naznačené, samotnou přestavbou bez příslušného schválení nebyla naplněna skutková podstata přečinu podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že nutnost schválení vyplývá ze zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v tehdy platném znění, konkrétně z ustanovení §73 odst. 2 písm. d) a §73 odst. 4 tohoto zákona a navazujícího ustanovení §31 odst. 1, 2, 3 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ale i zprávy Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru dopravy ze dne 26. 1. 2015 (viz č. l. 117-119).
Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně hodnotil jeho prohlášení učiněné podle §309 tr. ř. a násl., ačkoliv ustanovení §314 tr. ř. takový postup vylučuje, pokud nebylo narovnání schváleno. K této argumentaci Nejvyšší soud sděluje následující. Především je třeba zdůraznit, že se jedná o procesní námitku, které nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je možno uvést, že prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učiněné podle §309 odst. 1 písm. a) tr. ř. skutečně nelze považovat za doznání v procesně použitelné výpovědi a jako takové nemá povahu důkazu. Povaha daného prohlášení v zásadě vylučuje možnost jeho použití jako důkazu o vině obviněného, což nakonec přímo vyplývá z ustanovení §314 tr. ř. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že soud druhého stupně se skutečně o prohlášení podle §309 odst. 1 písm. a) tr. ř. výslovně ve svém rozhodnutí zmiňuje (viz str. 3, bod 13. usnesení soudu druhého stupně), když ovšem výslovně zdůrazňuje, že toto nelze považovat za kvalifikované doznání. Byť lze připustit, že zmínka o tomto prohlášení je zavádějící, tak rozhodující je skutečnost, že soud druhého stupně ohledně otázky viny přímo výslovně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně, bod 11., 12.). Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně se zcela ztotožnil z pohledu závěru o vině s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který při formulování skutkového stavu a právní kvalifikaci jednání obviněného nevycházel z prohlášení obviněného podle §309 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zmínka soudu druhého stupně o prohlášení obviněného podle §309 odst. 1 písm. a) tr. ř. neměla na závěr o vině obviněného žádný faktický vliv.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová