ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1571.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1571/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o dovolání, které podali obvinění Y. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a D. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 210/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 85/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 T 85/2016 , byli obvinění Y. A. a D. K. společně se spoluobviněným R. F. R. uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
dne 28. 6. 2014 v době cca od 17:00 do 20:15 hodin, na území Středočeského kraje a městské části Prahy 8 poté, co v obci XY přislíbili minimálně pošk. C. P., nar. XY, pošk. C. E., nar. XY a pošk. I. –R. E., nar. XY vyplacení požadované mzdy za odvedené zemědělské práce, které vykonávali na základě dohody o provedení práce zprostředkované obž. Y. A. a obž. D. K. a v reakci na vyjadřovanou nespokojenost je pod příslibem vyplacení nárokovaných peněz na autobusovém nádraží XY v Praze 8 přiměli k nastoupení do dodávkového automobilu, kterým je obž. D. K. odvezl do centra Prahy, kde jim předal prázdné obálky nebo obálky s minimálními finančními obnosy a když poškození trvali na vyplacení celé mzdy a odmítali opustit vozidlo, odvezl je obž. K. po předchozí telefonické domluvě s obž. A. a obž. R. na přesně nezjištěné odlehlé místo v lokalitě obcí XY, XY a XY, kam také přijeli jiným vozidlem obž. A. a obž. R., kde následně obž. A. s namířenou pistolí donutil pošk. C. P., nastoupit do jejich vozu a obž. R. ostatním poškozeným ve voze sdělil, že pokud budou dělat problémy, tak jejich kamaráda zastřelí, což ostatní poškození vnímali jako reálné ohrožení života a v tomto důsledku se nechali transportovat zpět na autobusové nádraží Praha 8, XY, kde vozidlo řízené obž. K. pod nátlakem opustili a smířili se s nevyplacením mzdy, kdy vzápětí na stejné místo obž. A. a obž. R. dopravili i pošk. C. P.
Za uvedený zločin byl obviněnému Y. A. Obvodním soudem pro Prahu 8 uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 roků. Podle §81 odst. l tr. zákoníku a §82 odst. l tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §80 odst. l, 2 tr. zákoníku byl rovněž obviněnému uložen trest vyhoštění v trvání 3 roků.
Obviněnému D. K. byl za zločin vydírání uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 roků. Podle §81 odst. l tr. zákoníku a §82 odst. l tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Spoluobviněnému R. F. R. byl uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu tomuto obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění v trvání 3 roků.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 T 85/2016, podali obvinění Y. A., D. K. a spoluobviněný R. F. R. odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaných odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 210/2018, tak, že soud druhého stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech uložených obviněnému Y. A. a spoluobviněnému R. F. R. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému Y. A. trest odnětí svobody v trvání 2 roků podmíněně, přičemž podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Spoluobviněnému R. F. R. uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění v trvání 3 roků. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného D. K. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 210/2018 , podali obvinění Y. A. a D. K. prostřednictvím obhájce totožná dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že závěr o jejich vině je dovozován z okruhu důkazů provedených v hlavním líčení v rozporu s trestním řádem, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
Obvinění následně uvádí, že jejich vina je dovozována pouze ze dvou okruhů provedených důkazů. První okruh důkazů představují protokoly o výsleších svědků C. P., C. E., I. R. E. a F. N. P., jenž byly přečteny v rámci hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění poukazují na skutečnost, že předmětné protokoly byly sepsány dne 29. 6. 2016 podle rumunského trestního práva v Rumunsku. Dovalatelé vytýkají orgánům činným v trestním řízení, že se nepokusily o provedení výslechů těchto svědků v České republice podle českého trestního procesního práva a k výslechu za pomoci mezinárodní spolupráce měli přistoupit až poté, co by se navržený postup jevil jako nemožný. Sepsání protokolů v Rumunsku podle rumunského práva zapříčinilo porušení jejich práva na přítomnost obhájce u těchto výslechů, ačkoliv připouštějí, že obhájce byl o konání těchto výslechů v Rumunsku předem vyrozuměn. Zdůrazňují, že jeho přítomnost u výslechů v Rumunsku by byla spojena s výraznými praktickými problémy a finančně velmi náročná, neboť obhájce neměl možnost ověřit si předem účast svědků při výsleších, takže hrozilo, že by tak náročnou cestu podnikl zbytečně. Proto nebylo možno po obhajobě spravedlivě požadovat, aby se výslechů zúčastnila. Navíc byl obhájce předem poučen o tom, že rumunská policie nebude zajišťovat tlumočníka, přičemž mu nebylo sděleno, jak má postupovat, když bude tlumočníka potřebovat. Obvinění mají za to, že české orgány činné v trestním řízení měly jejich obhájci nabídnout zajištění tlumočníka na jejich náklady a minimálně ho poučit, jaký tlumočník bude v Rumunsku k tlumočení připuštěn. Vzhledem k finanční náročnosti a jazykové bariéře považují obvinění možnost účasti jejich obhájce při sepisu protokolů o výslechu svědků v Rumunsku za více než spornou.
Současně zdůrazňují, že postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. by měl být zcela výjimečným institutem a obhajobě by měla být dána možnost svědka v přípravném řízení konfrontovat, což by nemělo mít charakter pouhého formálního vyrozumění o plánovaném úkonu, nýbrž by měla být též reálně proveditelná a v nestandardních případech, které jsou časově a finančně náročné by měla být poskytnuta obhajobě přiměřená podpora s realizací účasti u těchto úkonů.
Dále namítají, že protokoly o výsleších svědků provedené v Rumunsku jsou podle jejich mínění procesně nepoužitelné. Poukazují především na průběh výslechů, když v úvodu byl svědkům předestřen obsah výslechu, shrnut způsob spáchání trestného činu, sděleno místo a časový sled jednání. Tvrzení o tom, že výpovědi svědků podporuje vyhodnocení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu je proto neodpovídající, když svědkům byly úvodní informace o předmětu výslechu sděleny. Namítají, že výslechy svědků v Rumunsku měly být provedeny jako neopakovatelné úkony za účasti soudce, jenž by zaručil řádnost poučení svědků a zákonnost průběhu výslechu. Účast soudce při výslechu těchto svědků by byla garancí toho, že svědci budou řádně poučeni a zároveň by provedení výslechů za přítomnosti soudce obhajobu upozornilo na nejistou přítomnost svědků u hlavního líčení a obhajoba by tak finančně náročnou cestu do Rumunska za účelem konfrontace podstoupila.
Druhý okruh provedených důkazů podle obviněných představuje úřední záznam o vyhodnocení údajů podle §88a tr. ř. o telefonních číslech obviněných zaznamenávající jejich pohyb v rozhodné době. Obvinění namítají, že takové vyhodnocení má minimální vypovídající hodnotu a samo o sobě neprokazuje jejich vinu ani nevinu, neboť vypovídá pouze o tom, že si telefonovali a kde se přibližně pohybovali. Záznam měl sloužit primárně k ověření pravdivosti výpovědi svědků, což bylo zmařeno tím, že informace z tohoto záznamu byly svědkům sděleny rumunskou policií.
V závěru podaného dovolání obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 210/2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 T 85/2016 a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1106/2018, nejprve shrnul řízení před soudy nižších stupňů a obsah dovolacích námitek obou obviněných. Rozvedl předpoklady pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávat správnosti jimi provedeného dokazování. Platí, že dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním učiněném soudy nižší instance. Konstatoval, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v nezbytném rozsahu, a který odpovídá požadavkům §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací námitky obviněných směřují do způsobu provádění důkazů, přičemž s těmito námitkami se již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Výslechy poškozených netrpí žádnými vadami, neboť svědci byli řádně poučeni a je zcela pochopitelné, že na začátku výslechu byli seznámeni s tím, čeho se výslech bude týkat. Důležité je, že v protokolech nebyla zaznamenána žádná návodná ani klamavá otázka. Nezákonné nebylo ani předestření záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu, což bylo učiněno z důvodu upřesnění výpovědi svědků z hlediska místa a času. Státní zástupce dále z pohledu námitek obviněných uvádí, že jejich obhájce byl s předstihem vyrozuměn o možnosti přítomnosti při úkonech v Rumunsku. Náklady mohl vyúčtovat dle advokátního tarifu v rámci náhrad hotových výdajů. Požadavek na přítomnost soudce při výsleších je zcela lichý, neboť cestou mezinárodní právní pomoci byly výslechy opatřeny až po zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., takže provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů za účasti soudce ve smyslu §158a tr. ř. nepřipadalo v úvahu, když tento právní institut zajišťuje zákonné provedení úkonu ještě v rámci prověřování podezření ze spáchání trestného činu. Ke čtení protokolů postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo soudem přistoupeno až po neúspěšném pokusu zajištění účasti svědků u hlavního líčení, takže postup soudů byl v souladu se zákonem.
Státní zástupce tedy konstatuje, že byť dovolatelé formálně citují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimi vznesené námitky ho věcně nenaplňují.
V závěru vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby podaná dovolání byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obvinění naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky dovozují ze skutečností, že byli uznáni vinnými na základě nezákonně provedených důkazů v rozporu s trestním řádem, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentaci obviněných nelze pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Byť obvinění v rámci podaného dovolání uvádí, že namítají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je z obsahu dovolání zřejmé, že obvinění v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatňují. Vzhledem k obsahu konkrétně uplatněných dovolacích námitek lze totiž konstatovat, že obvinění ve skutečnosti toliko vyjadřují nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takovým postupem míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když námitky mají procesní charakter, neboť směřují do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obvinění v podstatě jen vyjadřují nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňují způsob provedení a hodnocení provedených důkazů (soudy vychází z nezákonně provedených výslechů svědků cestou mezinárodní právní spolupráce, chybně využívají vyhodnocení údajů dle §88a tr. ř. o telefonních číslech obviněných), přičemž na podkladě vlastní verze dospívají k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měli být obžaloby zproštěni. Takto formulovanými námitkami obvinění míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést následující. Obecně je třeba připustit, že případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, tak by to mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.
Podstata dovolací argumentace obviněných spočívá na tom, že orgány činné v trestním řízení se měly pokusit o výslech svědků, cizích státních příslušníků, podle českého trestního práva v České republice a že se neměly spokojit s tím, že u hlavního líčení přečetly výslech svědků-cizinců podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Z pohledu této dovolací argumentace je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Především je třeba konstatovat, že ze spisového materiálu je nepochybné, že soud prvního stupně se pokoušel opakovaně doručit obžalobu společně s předvoláním k hlavnímu líčení uvedeným svědkům, kteří mají zároveň ve věci postavení poškozených osob, když tito se nezdržovali na našem území a obžaloba a předvolání jim bylo doručováno na místa jejich posledního známého pobytu v cizině (viz vrácené obálky na č.l. 471 - 474, 490, 491). Přes uvedenou snahu se předvolání svědkům nepodařilo prokazatelně doručit a svědci se ani jednou nedostavili k nařízeným hlavním líčením. Teprve poté soud prvního stupně postupoval podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., a u hlavního líčení přečetl výpovědi svědků P. C., E. I. R., E. C. a P. F. N. z přípravného řízení. Z pohledu těchto zjištěných skutečností přistoupil Nejvyšší soud k námitkám obviněných. Především je třeba mít za to, že soud prvního stupně se pokusil uvedené svědky vyslechnout k rámci hlavního líčení, neboť jak již bylo naznačeno, opakovaně svědky předvolával a teprve poté, co se ani jednomu z uvedených svědků nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení přistoupil k postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Proto je námitka obviněných, že se soud měl pokusit svědky vyslechnout v rámci řízení před soudem bezpředmětná, neboť takto uvedený soud skutečně postupoval.
Rovněž argumentace obviněných směřující do porušení práva na obhajobu nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když takové námitky byly vzneseny neodůvodněně. Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil [což obvinění v dovolání nijak nerozporují], že obhájce obviněných K. a A. byl dne 27. 5. 2016, č. j. UOOZ-2156-30/TČ-2015-290030, vyrozuměn Policií České republiky, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obchodu s lidmi a nelegální migrace, o konání výslechu svědků dne 29. 6. 2016 v Rumunsku, v úřadu prokurátora C. [tedy s dostatečným předstihem]. Současně bylo obhájci sděleno, že má právo se výslechů svědků účastnit, byť podle rumunského práva není rumunským úřadům uložena povinnost poskytnout obhájci obviněného tlumočníka pro případ, že nerozumí rumunskému jazyku. Neobstojí proto argumentace obviněných, že byli zkráceni na svém právu na obhajobu a že přečtené protokoly o výslechů svědků z Rumunska jsou nepoužitelné, když obhájci byla prokazatelně dána možnost se výslechů zúčastnit. Ad absurdum se pak jeví námitka o zajištění tlumočníka orgány činnými v trestním řízení. V případě, že obhájce neovládal rumunský jazyk, nic mu nebránilo zajistit si tlumočníka, a to ať již na území naší republiky či tlumočníka na území Rumunska a náklady s tlumočením vyúčtovat v rámci nákladů obhajoby, což je v praxi zcela standartní postup. Pokud je namítáno, že měly orgány činné v trestním řízení obhájci nabídnout, že tlumočníka zajistí na své náklady, tak je třeba zdůraznit, že tato námitka je bezpředmětná z toho pohledu, že z trestního řádu tato povinnost pro orgány činné v trestním řízení nevyplývá. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné zdůraznit, že obecně platí, že podle §28 odst. 1 tr. ř. je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti nebo výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř., přibere se tlumočník. Z logiky věci je nepochybné, že první část uvedené věty není vázána na skutečnost, zda obviněný využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř. či nikoliv. Je tomu tak proto, že v rámci trestního řízení může docházet a často v praxi i dochází k tomu, že písemnost, která je předložena v řízení jako důkaz je vyhotovena v cizím jazyce či svědek vypovídá v jiném jazyce než je čeština, která představuje úřední jazyk v rámci trestního řízení konaného na území našeho státu [§2 odst. 14 tr. ř.]. Jestliže ustanovení §28 odst. 1 tr. ř. hovoří o výpovědi, rozumí se tímto nejen výpověď obviněného, ale i svědků. Právo na obhajobu a s tím související právo na spravedlivý proces je následně zajištěno tím, že výslechy svědků, které byly provedeny v jejich domovském státě a tedy svědci výpověď učinily ve své rodné řeči, musí být vždy přetlumočeny soudním tlumočníkem do úředního jazyka, což je český jazyk. Z pohledu námitek obviněných je třeba uvést, že teoreticky lze připustit, že by tlumočníka u výslechu svědků provedených v cizině za určitých zcela výjimečných okolností mohly zajistit orgány činné v trestním řízení, pokud by to bylo nezbytné pro zajištění práva na spravedlivý proces (např. výslechů svědků v cizině by se chtěl zúčastnit obviněný, který je nemajetný a neovládá příslušný jazyk, ve kterém vypovídá svědek). Předpokladem zvažování takového postupu je ovšem skutečnost, že obviněný, ať již sám či prostřednictvím svého obhájce o zajištění tlumočníka požádá a že orgány činné v trestním řízení následně shledají, že zajištění tlumočníka je nezbytné pro realizaci práva na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že primárně je dána možnost obviněnému a jeho obhájci, aby si tlumočníka zajistili sami, tedy měli možnost si tlumočníka vybrat, neboť se jedná o jistou otázku důvěry mezi tlumočníkem a obviněným, popř. obhájcem obviněného, neboť v případě, že by tlumočníka zajišťovaly orgány činné v trestním řízení, tak by tohoto ustanovovaly tyto orgány a obviněný by neměl možnost si tlumočníka vybrat (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1178/2016). Obhájce obviněných o zajištění tlumočníka v předmětné věci ovšem prokazatelně nepožádal, takže z pohledu shora naznačených východisek je jeho argumentace zcela bezpředmětná.
Z pohledu další dovolací argumentace spočívající ve finanční náročnosti cesty obhájce do Rumunska, když nebylo postaveno na jisto, že výslechy svědků skutečně proběhnou, je možno vyzdvihnout tyto skutečnosti. Především obhájce jako osoba práva znalá si musí být vědoma, jaká práva mu náleží a že veškeré výdaje vzniklé s cestou do Rumunska, včetně náhrady na promeškaný čas podle §14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, si mohl účtovat podle advokátního tarifu v rámci náhrad hotových výdajů spojených se zastupováním obviněných a to i za situace, že by se výslechy neuskutečnily, což se v dané věci nestalo, když výslechy řádně proběhly. Proto je uplatněná argumentace zcela bezpředmětná a stojí mimo zvolený dovolací důvod.
Ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. upravuje předpoklady pro přečtení výslechu svědka v rámci hlavního líčení, kdy se jedná o obligatorní postup soudu, pokud výslech svědka či svědků je znemožněn určitou zákonem předpokládanou překážkou, které je buď trvalého rázu či její odstranění je spojeno s neúměrnými obtížemi. Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. V uvedené věci byla důvodem postupu soudu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. skutečnost, že svědci se stali osobami nezvěstnými, když těmto se opakovaně nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení a místo jejich pobytu bylo neznámé. V případě těchto svědků navíc nastala varianta, že tito byli pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelní. Jak již bylo naznačeno, mimo jiné předpoklady se vyžaduje, aby výslechy, které mají být přečteny u hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., byly provedeny podle zákona. Tato podmínka byla splněna, když svědci byli poučeni podle právní úpravy státu, který výslech prováděl jako svědci a obhájci obviněných byla dána možnost se těchto výslechů účastnit a klást svědkům otázky, takže byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení. Zásada kontradiktornosti řízení je zakotvena v čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být obviněnému tedy dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka obžaloby a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Podstatné je, aby měla obhajoba alespoň v některé fázi řízení možnost vyslechnout svědka kontradiktorním způsobem (viz např. rozsudek U. proti R. ze dne 24. 11. 1986, st. č. 9120/80, §31 nebo rozsudek A.-K. a T. proti S. k. ze dne 15. 2. 2011, st. č. 26766/05 a 22228/06, §119; srov. též J. Kmec, D. Kosař, J. Kratochvíl, M. Bobek: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 819).
Předmětná zásada byla v dané věci dodržena, když obhájce obviněných měl možnost se účastnit výslechů svědků a těmto svědkům klást otázky, když jak již bylo uvedeno, obhájce obviněných o konání výslechu svědků byl řádně a s dostatečným předstihem vyrozuměn. Pro posouzení dodržení zásady kontradiktornosti řízení je rozhodující, že obhájci obviněných byla dána možnost se těchto výslechů zúčastnit. Jinak řečeno, pokud bylo obhájci obviněných umožněno se výslechů svědků zúčastnit, tak skutečnost, že této možnosti nevyužil, nemá za následek, že by tyto výslechy nebylo možno u hlavního líčení přečíst podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z důvodu porušení zásady kontradiktornosti řízení (viz TR NS 37/2007-T 1003, přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015). Faktické nevyužití kardinálního práva obhajoby přitom nelze ex post ospravedlňovat finanční a časovou náročností cesty do Rumunska. Stejný názor, který nalezneme v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, je patrný i z rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 59/04 (U 26/33 SbNU 479)], kdy bylo obhajobě umožněno se výslechů svědků zúčastnit.
Rovněž námitka dovolatelů, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když výslechy svědků byly provedeny podle rumunského práva v Rumunsku, je naprosto lichá. Výslechy se provádí podle právního řádu země, kde se výslech koná. V případě, kdy byl svědek, jenž je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině nebo se z jiných důvodů zdržuje v cizině, vyslechnut v cizině příslušným orgánem cizího státu podle práva cizího státu a v hlavním líčení v České republice by jinak přicházel v úvahu osobní výslech svědka, a jestliže je zřejmé, že se taková osoba na předvolání k výslechu k hlavnímu líčení do České republiky dobrovolně nedostaví, lze přečíst protokol o jeho výpovědi, i když nebyl pořízen podle českého trestního řádu, ale podle cizozemských předpisů (srov. rozhodnutí č. 29/1983 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 59/04).
Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce obviněných, že výslechy svědků v Rumunsku měly být provedeny jako neopakovatelné úkony za účasti soudce. Výslechy byly opatřeny cestou mezinárodní právní pomoci až po zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., tj. po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 10. 2015, č. j. UOOZ-2156/TČ-2015-290030 Policií České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obchodu s lidmi a nelegální migrace, obviněným. Provedení výslechu svědků jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon za účasti soudce ve smyslu §158a tr. ř. nebylo ve věci obviněných možné, neboť ustanovení §158a o výslechu svědka za účasti soudce se vztahuje výlučně na prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele, tedy na postup před zahájením trestního stíhání. Smysl tohoto ustanovení je provést ještě před zahájením trestního stíhání neodkladné a neopakovatelné úkony (např. výslechu svědka) v procesní formě později použitelné jako důkaz v řízení před soudem (ve formě přečtení protokolu o tomto úkonu), tj. když ještě obviněný nemůže v řízení sám nebo prostřednictvím svého obhájce uplatňovat práva obhajoby, a zároveň garantovat zákonný průběh provádění takových úkonů nestranným a nezávislým subjektem (soudcem činným v přípravném řízení). Po zahájení trestního stíhání, kdy je již známa osoba obviněného, uplatňuje obviněný práva na obhajobu buď sám podle §165 odst. 1 tr. ř. nebo prostřednictvím svého obhájce podle §165 odst. 2, 3 tr. ř., a proto se takové úkony již neprovádí za přítomnosti soudce. (srov. Trestní řád I, II, III, 7. vydání, 2013, s. 1976 – 1982).
Ohledně námitek obviněných vztahujících se k způsobu výslechů svědků v Rumunsku, kdy svědkům mělo být předestřeno, čeho se jejich výpovědi mají týkat, přičemž v úvodu výslechu jim bylo shrnuto, jakým způsobem měl být na nich trestný čin spáchán, včetně konkrétního místa a času, lze konstatovat, že Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Svědci byli řádně poučeni o povinnosti vypovídat pravdu a na začátku výslechu byli pouze seznámeni rámcově, čeho se jejich výpověď bude týkat. Nejvyšší soud nezaznamenal v protokolech o výsleších žádnou návodnou ani klamavou otázku. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že výslechy svědků prováděné v cizině prostřednictvím mezinárodní spolupráce jsou, jak již bylo naznačeno, prováděny podle právního řádu dožádaného státu a obecně orgány činné v trestním řízení nemohou přezkoumávat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 59/04) s výjimkou případu, kdy by bylo zřejmé, že tyto výslechy porušují právo na spravedlivý proces zakotvený v čl. 6 UÚLP. Přesto je třeba uvést, že obecně musí být svědek vždy poučen před zahájením výslechu o skutku, kterého se má jeho výpověď týkat a kdo ve věci vystupuje jako obviněný, neboť tímto je nepochybně seznámen s předmětem výslechu, od čehož se odvozuje další postup svědka v řízení např. zákonná možnost odmítnout vypovídat (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1980, sp. zn. 11 To 62/79). Nad rámec tohoto závěru je také třeba uvést, že se jeví zcela logické, že svědkům bylo předestřeno, jakého skutku se má jejich výpověď týkat a to nejen z pohledu např. jejich možnosti odmítnout vypovídat, ale i z hlediska časového, když skutek se měl stát 28. 6. 2014 a svědci byli poprvé k věci vyslechnuti až dne 29. 6. 2016. Nepoužitelnost předmětných výslechů nelze dovozovat ani z toho, že svědkům byl v průběhu výslechů předestřen záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, neboť tak bylo učiněno pouze z důvodu místního a časového upřesnění věci. Navíc tento záznam byl pořízen v souladu se zákonem již před provedením výslechu těchto svědků, takže svědkům byl předestřen pouze obsah jiného důkazu a byla jim dána možnost se k tomuto vyjádřit.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k (namítanému) porušení práva obviněných na spravedlivý proces, a obvinění neuvedli žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tedy uzavřít, že obvinění své dovolání opřeli o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž ani žádný jiný důvod dovolání upravený §265b tr. ř. Proto je nezbytné podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017).
Proto Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a odmítl podaná dovolání bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová