ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1613.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1613/2018- 40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 144/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 116/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 10 T 116/2017 , byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 1) - 3)], přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 2) - 3)], zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 4)] a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku [skutek 5)]. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že:
ačkoliv
byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2011 sp. zn. 15 T 141/2010, jenž nabyl právní moci dne 24. 5. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 3 To 237/2011 a usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 Tdo 24/2012, odsouzen za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to k trestu odnětí svobody s výměrou 66 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 9. 12. 2015,
přesto
1)
v době od 10.00 hodin do 12.30 hodin dne 05. 05. 2017 v Ostravě-Porubě, na ulici XY č. XY v bytě č. XY, kam byl společně s V. J., narozenou XY, pozván na návštěvu, v zištném úmyslu po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti s V. J., po odlákání pozornosti poškozené ze strany V. J., která ji pod různými záminkami opakovaně vylákala z obývacího pokoje, kde se nacházeli, a to nejprve do koupelny a poté do kuchyně bytu tak, aby v obývacím pokoji zůstával M. G. sám, kdy ten tak odcizil z hrníčku, umístěného v obývací stěně, prsten ze žlutého kovu v hodnotě 4 600 Kč a dále z přihrádky konferenčního stolku volně odložený mobilní telefon zn. Samsung se SIM kartou v hodnotě 500 Kč, čímž způsobili poškozené R. F., narozené XY, škodu v celkové výši 5 100 Kč,
2)
v době od 23.30 hod. dne 13. 5. 2017 do 01.30 hod. dne 14. 5. 2017 v kuchyni bytu č. XY na ulici XY č. XY v Ostravě - Moravské Ostravě během návštěvy, v zištném úmyslu využil nepozornosti poškozeného a ze stolu mu odcizil volně odloženou pánskou koženou peněženku v hodnotě 700 Kč, obsahující finanční hotovost ve výši 4 500 Kč, platební kartu zn. MAESTRO k účtu v ING bank, 2 ks blíže neurčených slevových karet, doklady, vystavené na jméno poškozeného, a to řidičský průkaz č. XY, průkaz pojištěnce ČP ZP, holandský průkaz pojištěnce VGZ, průkaz bezpečnostního technika, osvědčení k řízení vysokozdvižných vozíků a osvědčení k řízení stavebních strojů, čímž způsobil poškozenému D. C., narozenému XY, škodu v celkové výši 5 200 Kč,
3)
v době od 08.55 hod. do 09.07 hod. dne 14. 5. 2017 v prodejně potravin XY na ulici XY č. XY v Ostravě - Mariánských Horách, pomocí odcizené platební karty v zištném úmyslu provedl celkem tři úspěšné nákupy potravin v částkách 95,90 Kč, 500 Kč a 479,10 Kč a dva neúspěšné pokusy o nákup potravin v částkách 755,90 Kč a 270,50 Kč, čímž poškozenému D. C., narozenému XY, způsobil škodu v celkové výši 1 075 Kč a pokusil se způsobit škodu v celkové výši 1 026,40 Kč,
4)
dne 15. 7. 2017 v době okolo 20.34 hodin v Ostravě na ulici XY, při jízdě tramvají linky č. 1 ze zastávky XY do zastávky XY, po předchozím oslovení na nástupní zastávce a přisednutí si k poškozenému na sedadlo ve druhém voze soupravy po tomto požadoval v zištném úmyslu peníze a telefon se slovy: „Dej mi peněženku a mobil, dělej, budu počítat do desíti, dělej, nebo tě zabiju“, čímž vzbudil v poškozeném obavu o své zdraví a život a docílil toho, že mu poškozený dal ze strachu peněženku a mobilní telefon zn. Sony Ericsson Android X8 v hodnotě 400 Kč, načež z peněženky vytáhl platební kartu České spořitelny, a. s., a vrátil mu ji zpět, poté z tramvaje na zastávce XY vystoupil a odešel neznámo kam, kdy tímto jednáním poškozenému T. J., narozenému XY, způsobil škodu v celkové výši 700 Kč, k jeho zranění nedošlo,
5)
dne 19. 7. 2017 kolem 21.41 hod. v Ostravě - Moravské Ostravě, na ulici XY č. XY v hypermarketu Tesco v zištném úmyslu odcizil zboží tak, že na prodejní ploše odstranil z vystavené bižuterie cenovky a uschoval si do svých kalhot náhrdelník v hodnotě 199 Kč, prsten v hodnotě 159 Kč, prsten v hodnotě 139 Kč, prsten v hodnotě 199 Kč, prsten v hodnotě 139 Kč, prsten v hodnotě 129 Kč, načež prošel pokladní zónou, aniž by za takto ukryté zboží zaplatil, poté byl zadržen pracovníky bezpečnostní služby prodejny, čímž způsobil poškozené společnosti Tesco Stores ČR, a. s., IČ: 45308314, škodu v celkové výši 946 Kč.
Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Ostravě obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené R. F. škodu ve výši 5 100 Kč a poškozenému D. C. škodu ve výši 5 569 Kč a poškozenému T. J. škodu ve výši 500 Kč s tím, že poškozená R. F. byla se zbytkem nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 10 T 116/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod body 1) - 4) a do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. 4 To 144/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu podaného odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 144/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
Následně obviněný namítá, že trestní řízení by mělo být vždy ovládáno zásadami obsaženými v §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/2005 a I. ÚS 3741/11. Zdůrazňuje, že jakýkoliv stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Podle jeho názoru je výrok o vině založen pouze na nepřímých důkazech, na základě kterých nelze dospět k právnímu závěru, že se dopustil skutků pod body 1) - 4) rozsudku soudu prvního stupně.
Ohledně skutku pod bodem 1) uvádí, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz, který by ho ze spáchání trestné činnosti usvědčoval. Jediný přímý důkaz představuje výpověď spoluobviněné V. J., kterou ovšem nelze považovat za věrohodnou, když tato se snažila svalit vinu na něho. O její nevěrohodnosti svědčí její výpověď z přípravného řízení, kde vypověděla, že v zastavárně zastavila 2 prsteny, aby mohla půjčit peníze svědkyni M. D., když zároveň uvedla, že tato svědkyně byla v zastavárně s nimi. Toto je v rozporu nejen s jeho výpovědí, ale i výpovědí této svědkyně. Nesouhlasí ani s úvahami soudu druhého stupně vztahujícími se k určitým rozporům ve výpovědích poškozené a jejích rodinných příslušníků, které podle jeho názoru nelze považovat za drobné.
Ke skutku pod bodem 2) a 3) poukazuje na svoji obhajobu a na to, že skutečnost, že platil platební kartou, nedokazuje, že se jednalo o platební kartu, která byla odcizena poškozenému. Z důkazů, na které odkazuje soud druhého stupně, nelze tento závěr dovodit, když navíc, i kdyby platil odcizenou platební kartou, neznamená to, že ji odcizil.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) má být ze spáchání trestné činnosti usvědčován jen výpovědí poškozeného, kterou ovšem nelze považovat za věrohodnou. Skutečnost, že poškozený je osobou netrestanou a zajištěný kamerový záznam nelze považovat za relevantní důkaz o jeho vině. Považuje za zvláštní, že poškozený si nepamatoval typ mobilního telefonu, který mu měl být odcizen, avšak naopak si pamatoval, že mu měl pachatel sdělit, že se jmenuje J. B. Nelze také vyloučit, že si poškozený celou věc vymyslel. Proto nebylo dosaženo nejvyššího stupně jistoty, že se žalovaného skutku dopustil.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 144/2018 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 16. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1161/2018, sdělil, že podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když vyjadřuje přesvědčení, že soudy na základě provedeného dokazování nemohly dosáhnout nejvyššího možného stupně jistoty, že se žalovaných skutků dopustil.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů (nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků), a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že se nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ovšem není v dané věci namítán, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 29-34, bod 35. rozsudku). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (str. 4-6, body 12.-21. rozsudku soudu druhého stupně). Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů při provádění důkazů postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., z těchto dovodily takové skutkové závěry, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 2 tr. ř.
Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, když k náležitému objasnění věci provedl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Z pohledu argumentace obviněného je možno uvést, že své úvahy soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, a to až nadstandardním způsobem, a to s přihlédnutím k obhajobě obviněného. Nejvyšší soud se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zcela ztotožnil a pro stručnost na něho odkazuje.
Přesto je třeba z pohledu námitek obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvést, že obviněný není ze spáchání trestné činnosti usvědčován jen výpovědí spoluobviněné V. J., jak tvrdí, nýbrž i ostatními provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené a jejích rodinných příslušníků. Z těchto je nepochybné, že jediný, kdo mohl prsten a předmětný mobil odcizit byl právě obviněný. Ve vztahu k namítané nevěrohodnosti spoluobviněné je třeba uvést, že soud prvního stupně k její výpovědi přistupoval obezřetně, když na rozdíl od tvrzení spoluobviněné dospěl k závěru, že na spáchání tohoto skutku se podílel jak obviněný, tak i spoluobviněná, takže je nepochybné, že se otázkou věrohodnosti spoluobviněné řádně zabýval a k její výpovědi přistupoval kriticky. Navíc je třeba zdůraznit, že svědkyně M. D. slyšená u hlavního líčení nepotvrdila, že by chtěla po spoluobviněné půjčit peníze, což odpovídá výpovědi spoluobviněné u hlavního líčení. Ani tvrzení obviněného, že svědek W. vypověděl, že spoluobviněná byla v zastavárně sama, neodpovídá výpovědi tohoto svědka, který se k této skutečnosti nedokázal vyjádřit. Ve vztahu k námitkám tykajícím se skutku pod body 2), 3) lze rovněž odkázat na úvahy soudu prvního stupně, když je třeba zdůraznit, že obhajoba obviněného týkající se toho, že platil v uvedeném obchodě platební kartou své matky, byla vyvrácena mimo jiné i tím, že platby provedené odcizenou kartou odpovídají platbám, které prokazatelně provedl v uvedeném obchodě obviněný. Nad rámec těchto úvah se sluší ještě poznamenat, že nelze také pominout, že platební karta použitá v případě skutku 3) byla odcizena prokazatelně poškozenému D. C., jenž byl poškozený i v případě skutku 2), kterým byl rovněž obviněný uznán vinným. Obdobná je situace v případě skutku 4), kdy na rozdíl od obviněného soudy nižších stupňů hodnotily všechny provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv jednotlivě, tak jak to činí obviněný. Soud druhého stupně se navíc i podrobně zabýval otázkou věrohodnosti poškozeného, když nepominul i jisté podrobné rozpory v jeho výpovědi. Nelze pominout, že z provedeného dokazování ani nevyplývá žádný důvod, pro který by měl snad poškozený zájem obviněného křivě obvinit, když poškozený a obviněný se neznali a neměli před událostí žádný konflikt, jednalo se o setkání dvou neznámých osob. Soud druhého stupně rovněž správně odkázal na jisté drobné pochybení týkající se použité právní věty ohledně tohoto skutku, přičemž správně uzavřel, že naznačené pochybení nemá vliv na správnost použité právní kvalifikace (viz str. 6, bod 21. rozsudku soudu druhého stupně).
Obecně je možno v souvislosti s námitkami obviněného uvést, že byť to obviněný výslovně neuvádí, tak se v podstatě dovolává zásady in dubio pro reo (viz odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3741/11). K této argumentaci je nutno uvést, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová