ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.248.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 248/2019-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 7 To 315/2015-270, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 23/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2015, č. j. 1 T 23/2014-252, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v období měsíců duben, květen a červen roku 2012 jako obsluha výherních loterijních automatů v herně s názvem XY, se sídlem XY, okr. Děčín, které měl pronajaty a svěřeny od společnosti AUTO GAMES, a. s., IČ 25544608, neodvedl provozovateli herních automatů podíl z tržby tak, jak mu ukládá oboustranně podepsaná smlouva o zabezpečení obsluhy technického zařízení č. 791/0812 ze dne 20. 3. 2012, čímž způsobil poškozené společnosti škodu ve výši celkem 364.979 Kč“. Za to byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaačtyřiceti měsíců. Poškozenou společnost AUTO GAMES, a. s., soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená společnost AUTO GAMES, a. s., odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku, poškozená společnost pak do výroku, jímž byla odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 7 To 315/2015-270, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. nově uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti AUTO GAMES, a. s., IČ: 25544608, se sídlem V Potočkách 1020/6, Praha 4 - Modřany, na náhradě škody částku 364.979 Kč. Odvolání obviněného bylo samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině po extrémně nelogickém hodnocení důkazů, když se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a předmětem dokazování neučinily všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Dovolatel trvá na tom, že veškeré peníze, které se v hracích automatech nacházely, vždy pronajímateli odevzdal. Pokud nějaké chyběly, pak proto, že automaty někdo neoprávněně vybral, nebo na nich byly načteny realitě odporující (neuskutečněné) sázky. Bylo prokázáno, že stav počítadla nemusí vždy souhlasit se skutečnou sumou vložených částek do přístroje, i to, že k automatům měl přístup „kde kdo“, včetně svědka M., který mu jako zaměstnanec společnosti AUTO GAMES, a. s., dokonce zakázal učinit takové opatření, aby nikdo nepovolaný neměl do zásobníků přístrojů přístup. Tři směnky, jimiž měl být zajištěn vzniklý dluh, svědkovi následně podepsal pod nátlakem, kdy však uznal pouze svoji odpovědnost za vzniklé manko. Jeho krok nelze interpretovat jako doznání se ke krádeži nebo zpronevěře finančních prostředků. Pokud byl odsouzen za zpronevěru, soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem ultima ratio.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 7 To 315/2015-270 zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. ho podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. 1. 2019 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky směřující vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit , že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného (spočívající v podstatě na tezi, že veškeré peníze, které hráči vložili do automatů v jeho provozovně, v souladu s uzavřenou smlouvou odevzdal jejich majiteli, a pokud to bylo málo, tak proto, že peníze z automatů buď neoprávněně vybral a odcizil někdo jiný, nebo v nich nesprávně načtené finanční sumy reálně nikdy nebyly), nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 6 dole až 11 shora). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 3 až 5 písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem.
Soudy zjištěné jednání obviněného našlo odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byť lze okresnímu soudu vytknout, že popis skutku ve výrokové části jeho rozsudku je do jisté míry vágní a plně nerespektuje zákonné požadavky formulované v §120 odst. 3 tr. ř., podle nějž musejí být ve skutkové větě výroku mimo jiné odpovídajícím způsobem slovně vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Na straně druhé však Nejvyšší soud tuto vadu výroku nepokládá za do té míry významnou, aby v jejím důsledku nemohla napadená pravomocná rozhodnutí (jako celek) obstát a bylo nutno přistoupit k jejich zrušení v dovolacím řízení. V daném případě popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně minimálně neobsahuje žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala k subjektivní stránce činu obviněného, ale ani skutečnosti charakterizující objektivní stránku trestného činu zpronevěry, zejména pak zákonný znak „přisvojení si cizí svěřené věci“. Pokud by se po vyhodnocení provedených důkazů omezily skutkové závěry soudu bez dalšího pouze na zjištění, že obviněný měl podle smlouvy o zabezpečení obsluhy technického zařízení povinnost odvádět provozovateli výherních automatů (společnosti AUTO GAMES, a. s.) podíl z tržby na hracích automatech, což neučinil, zajisté by z toho nebylo možno bez dalšího automaticky dovozovat, že se tak stalo v důsledku jeho úmyslného protiprávního jednání spočívajícího ve vědomém nakládání s cizí věcí v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena. Z odůvodnění obou rozsudků nicméně zřetelně vyplývá závěr, že tím, kdo fyzicky vybral peněžní prostředky ze zásobníků automatů, byl právě dovolatel, který s nimi následně naložil blíže nezjištěným způsobem, v každém případě však v rozporu se svou smluvní povinností je předat jejich vlastníkovi (zde provozovateli automatů), jíž si byl dobře vědom.
Pokud snad dovolatel naznačil, že na celou věc mělo být nahlíženo jako na soukromoprávní odpovědnostní vztah mezi ním a poškozenou společností, který měl být se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe řešen za použití norem jiného, tj. netrestního právního odvětví, učinil tak znovu v návaznosti na skutkové námitky spočívající v popírání svého úmyslného protiprávního jednání. To se svou povahou nepochybně vymklo z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů), a to natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Rozhodně nebylo charakterizováno takovými výjimečnými okolnostmi, které by odůvodnily případnou úvahu o tom, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a vůči obviněnému postačí uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu