ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.279.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 279/2019- 199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. S. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 201/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 21 T 80/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 201/2018 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 21 T 80/2017.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 21 T 80/2017, byl obviněný K. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2017 a dále dne 9. 9. 2017 v obci B., okr. Z., po předchozích sporech týkajících se sousedících pozemků jeho a souseda P. F., nar. XY, vytvořil do zděného plotu nacházejícího se v blízkosti hranice pozemků parcelního čísla XY náležejícího k domu č. XY v obci B., který je majetkem obžalovaného, a pozemku parcelního čísla XY náležejícího k domu č. XY v obci B. majitele výše uvedeného P. F., kdy prostor mezi domem č. XY a zděným plotem tvoří uzavřený volně nepřístupný dvůr užívaný obyvateli domu č. XY, otvor, do kterého usadil kovovou branku a následně touto brankou nejméně ve dvou případech neoprávněně bez svolení oprávněné osoby vnikl na dvůr domu č. XY v obci B., a to v přesně nezjištěnou dobu v srpnu 2017, kdy jej na dvoře domu přistihla dcera majitele P. F., nezletilá AAAAA (pseudonym), která jej požádala, aby dvůr opustil, což odmítl, a dále dne 9. 9. 2017 v 12.30 hod, kdy jej na dvoře domu přistihla žena majitele M. F. – J., která jej vyzvala k opuštění jejich dvora, kdy toto odmítl, následně se na místo dostavil P. F., který ho bez dalších výzev začal vytláčet ze dvora svého domu směrem k brance na ulici před tímto domem, kdy při tomto nastříkal v obraně před vytláčením P. F. do obličeje slzotvornou látku a po té ze dvora odešel ke svému domu, kdy při napadení nedošlo k újmě na zdraví ani ke škodě na majetku P. F., a takto jednal, ačkoliv si byl vědom toho, že nemůže rozumně vyloučit vlastnické právo P. F. k části pozemku nacházejícího se za zděným plotem.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud ve Znojmě obviněnému podle §178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 21 T 80/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 201/2018, kterým podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 201/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. do všech výroků. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) tr. ř. (bod I. dovolání).
Dovolatel následně vyjadřuje přesvědčení, že nebylo rozhodnuto správně a spravedlivě, neboť soudy nezohlednily všechny aspekty jeho specifického případu a nezabývaly se tvrzenými skutečnostmi a navrhovanými důkazy, což se odráží i ve vadně popsaném skutku ve výroku rozhodnutí. Rovněž namítá, že během trestního řízení nebylo soudy prokázáno, co považují za uzavřený, volně nepřístupný dvůr užívaný poškozenými, když rodina F. přesněji nespecifikovala užívání „dvora“.
Akcentuje, že ode dne nabytí pozemku parc. č. st. XY (jehož součástí je i předmětný sporný pruh pozemku za zděnou zídkou) užíval tento pozemek v celém rozsahu, tak jak je zakreslen v katastrální mapě, tedy včetně pruhu 50-57 cm od obvodové zdi jeho domu. Současně zdůrazňuje, že budova č. XY, které je v jeho vlastnictví, nestojí na hranici pozemků. Neztotožňuje se ani s názorem soudu, že „zděný plot“ je plotem, tvrdí, že pod tímto výrazem se rozumí zeď budovy č. XY, tj. jeho domu, když se jedná o torzo zdi, do které po samovolném zřícení umístil kovovou branku z důvodu zabránění vstupu zvířectva poškozeného na jeho pozemek. Poukazuje na rozhodnutí Krajského úřadu pro Jihomoravský kraj, Odbor územního plánování a stavebního řádu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. S-JMK 26678/2018 OÚPSŘ, v němž bylo konstatováno, že na pozemku st. par. XY zbyly z objektu jen torza zdi, které nelze považovat z pohledu stavebního zákona (§2 odst. 3) za stavbu, neboť neplní žádnou funkci stavby a branka v takovém případě není rovněž stavbou. Provedení důkazu touto listinou navrhoval v rámci řízení před soudem druhého stupně, když jeho návrhem se tento soud nikterak nezabýval. Navrhovaný důkaz byl soudem druhého stupně opomenut, když tento výslovně ve svém rozhodnutí uvedl, že se nedomáhal provedení dalších důkazů. Pokud by soud druhého stupně tento důkaz provedl, tak bylo prokázáno, že torzo zdi netvoří žádnou překážku a nemohlo tudíž dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůrazňuje rovněž, že poškození nedbají svého práva na soukromí, když neučinili ničeho, aby chránili své soukromí.
Obviněný se domnívá, že jádro celé věci spočívá v určení hranice mezi pozemky parc. č. st. XY a XY. Nesouhlasí se závěry soudů vycházející z fotodokumentace, že chodníček nacházející se za zídkou při hranici pozemků není přímou faktickou součástí jeho domu, ale je součástí pozemku, na němž stojí, když podle jeho názoru nelze rozhodnout, že chodníček není součásti budovy pouze na základě pořízené fotodokumentace. Současně vyjadřuje souhlas s tím, že chodníček je součástí pozemků, na kterém stojí. Zdůrazňuje, že sporný pruh pozemku užívá bezmála 11 let k údržbě a pořádku okolo budovy včetně čištění okapů, kdy poškození ani dřívější užívání tohoto sporného pozemku nerozporovali a poukazuje na viditelnost sporného pruhu v katastrální mapě, byť si je vědom, že záznam v katastrální mapě má orientační charakter, nikoliv konstituční účinky. Pokládá si tedy otázku, jak mohl očekávat či zjistit, že se dopouštěl nezákonného jednání či dokonce trestného činu, pakliže není postaveno na jisto, na koho pozemku se pohyboval. Tedy zda na svém vlastním či cizím. Neztotožňuje se ani se závěry soudů, že mohlo dojít k vydržení sporného předmětného pozemku, neboť toto nebylo prokázáno, když v minulosti poškození jeho právo k sporné části pozemku respektovali.
Upozorňuje i na skutečnost, že i pokud by bylo prokázáno, že předmětný pruh pozemku není v jeho vlastnictví, tak nemůže být ani prokázáno, že je ve vlastnictví poškozených s ohledem na poměry, které v místě panovaly před srpnem roku 2017. Zdůrazňuje, že od zakoupení pozemku parc. č. st. XY s domem č. XY předmětný pruh pozemku za účelem údržby domu užíval a poškození toto plně respektovali, když ke změně situace došlo až v roce 2017. Současně uvádí, že předmětem dokazování nebylo, že by proboural zeď a neoprávněně odnímal soukromí poškozených, aby mohl vidět do obytných částí i na sociální zařízení. Vždy mu šlo jen o údržbu jeho majetku a od září 2017 předmětný pruh neužívá. S ohledem na uvedené skutečnosti se obviněný domnívá, že nebyl zjištěn skutkový stav v souladu s §12 odst. 2 tr. ř. (výslovná citace) tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Dále namítá, že i pokud by bylo shledáno naplnění formálních znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku, nemohla z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku být dovozena jeho trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, neboť je nezbytné zohlednit materiální korektiv v podobě určité společenské škodlivosti, zda tedy postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásadou subsidiarity trestní represe se podle jeho názoru soudy vůbec nezabývaly, takže nectily zásadu ultima ratio. Dále opakuje námitky již dříve uplatněné v dovolání, když zdůrazňuje účel vstupu na předmětný pozemek a skutečnost dlouhodobého užívání pozemku bez námitek poškozených.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 201/2018, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Dovolání obviněný doplnil dodatkem k dovolání ze dne 31. 1. 2019. Upozorňuje, že z důvodu nevymezení dvora poškozených a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (nezmění-li se situace, nesmí pod hrozbou přeměny trestu bez souhlasu oprávněné osoby do dvora poškozených vstupovat), neví, kde se ne/smí pohybovat. Současně připomíná, že ohledně vlastnického práva se vede civilní řízení pod sp. zn. 7 C 121/2018 u Okresního soudu ve Znojmě, ve kterém bylo rozhodnuto o vypracování znaleckého posudku a ohledání předmětného pruhu pozemku, k němuž bude předvolán, ale s ohledem na hrozbu přeměny trestu se nebude moci ohledání zúčastnit. Nesouhlasí s parafrází výpovědi poškozených, že se předmětného pruhu dožadoval až po změně zákresu jeho pozemku v katastru nemovitostí, kdy tato změna nebyla ničím prokázána, přičemž opakovaně uváděl, že pozemek užívá v celém rozsahu od jeho nabytí. Ve vztahu k videonahrávce uvádí, že dokazuje pouze skutečnosti, že se pohyboval pod střechou domu č. p. XY, který je v jeho výlučném vlastnictví. V závěru navrhuje stejný výrok jako v rámci podaného dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 63/2019, nejprve shrnula průběh trestního řízení a uvedla, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Uvádí, že takto vyjádřené námitky obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení a těmito se již zabývaly soudy nižší instance. Státní zástupkyně shrnula průběh dokazování a poukázala na skutečnost dlouholetých sousedských sporů mezi obviněným a poškozenými a na obsah civilního spisu u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 165/2016, z něhož vyplynulo, že obviněný byl opakovaně upozorňován na orientační charakter vyznačení pozemku v katastrální mapě i vydržení pozemku poškozenými, pakliže by jeho pozemek zasahoval za zídku. Poukazuje na vědomost obviněného o neoprávněném vniknutí na dvůr poškozených bez jejich svolení nejméně ve dvou případech a zasazení kovové branky do zděného plotu, takže musel být srozuměn s tím, že se může dopustit přečinu porušování domovní svobody a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, neboť musel být srozuměn minimálně s následky svého jednání.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout a současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu uvedla, že rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Replikou na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. 3. 2019 vyjadřuje obviněný nesouhlas s tvrzením státní zástupkyně, že se jeho námitkami zabývaly soudy nižší instance. Opakovaně poukazuje na neprokázání zavinění ve formě úmyslu přímého a nezohlednění skutečnosti, že po vyslovení nesouhlasu ze strany poškozené rodiny F. s vnikáním na pozemek přestal, ačkoliv nebylo rozhodnuto o vlastnictví pozemku. Neztotožňuje se ani s tvrzením, že byl usvědčen výpověďmi svědků, jelikož ti nemohli obviněného na jejich pozemku vidět a ani neprokázali, že pozemek je příslušenstvím jejich obydlí. Opětovně upozorňuje na opomenutý důkaz, rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. JMK 48140/2018. Na závěr uplatňuje námitku zásady subsidiarity trestní represe a navrhuje stejný výrok jako v rámci předchozích podání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Nicméně na tomto místě je nezbytné uvést, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty. Rozsah, ve kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích dovolání podle §265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Jak již bylo naznačeno, změny dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř. Změny provedené poté jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podání po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněného dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný namítá, byť to výslovně neuvádí, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný konkrétně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení nebo jiném chybném posouzení, nenaplnění subjektivní stránky a v porušení zásady subsidiarity trestní represe a v existenci opomenutých důkazů.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatněné námitky podřadit s výjimkou tzv. existence opomenutých důkazů, byť s jistou dávkou tolerance. Obviněný byl uznán soudy nižších stupňů vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Pro spáchání tohoto přečinu postačí nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je třeba uvést, že byť to explicitně v rámci podaného dovolání neuvádí, namítá nedostatek subjektivní stránky, když mimo jiné zdůrazňuje, že předmětný pruh sporného pozemku užíval vždy jako vlastník a poškození dříve proti tomuto nic nenamítali, přičemž tento sporný pruh pozemku je jako jeho vyznačen i v katastrální mapě, když současně namítá, že i pokud by skutečně sporný pruh pozemku nebyl v jeho vlastnictví, tak to nemohl vědět (viz bod II. dovolání). Jinak řečeno, obviněný namítá, že neměl v úmyslu porušit domovní svobodu poškozených. Proto lze uplatněnou argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance. Nejvyšší soud v dané souvislosti předně podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Lze připustit, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně se ve svých rozhodnutích otázce zavinění věnovaly, byť nedostatečně.
Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
Z pohledu těchto východisek Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti námitek obviněného. Jak je patrno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz str. 6, bod 16. rozsudku soudu prvního stupně), a soud druhého stupně, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Přes tyto závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že v projednávaném případě nebylo soudy bez pochybností prokázáno, že by obviněný zbudováním branky do zdi, která je v jeho výlučném vlastnictví, a vstupem na sporný pruh pozemku chtěl porušit domovní svobodu poškozené rodiny F., neboť soudy dosud provedeným dokazováním neprokázaly, zda bylo ze skutečností rozhodných v době skutku možné usuzovat na oprávnění poškozených k užívání sporné části pozemku a na vědomost obviněného o této skutečnosti.
Z pohledu argumentace soudu prvního stupně je třeba uvést, že na srozumění obviněného s tím, že by mohl svým jednáním porušit domovní svobodu poškozených, nelze usuzovat jen z probíhajícího civilního řízení u Okresního soudu ve Znojmě vedeného pod sp. zn. 7 C 165/2016, když jako důkaz byly podle §213 odst. 1 tr. ř. předloženy stranám v rámci hlavního líčení k nahlédnutí listiny z tohoto spisu (viz č. l. 103 - 146 tr. spisu). Skutečnost, že poškozený v rámci civilního řízení upozornil na deklaratorní účinky katastrální mapy nemůže pro obviněného znamenat srozumění s neoprávněností jeho vstupu, neboť v rámci takového řízení nebyl předložen v té době žádný relevantní důkaz, na základě něhož by bylo možné usuzovat na neoprávněnost užívání sporného pozemku obviněným. Nad rámec uvedeného je nutné dodat, že v rámci civilního řízení probíhal spor o vyklizení pozemku, nikoliv o jeho vlastnictví, když žalobu podal právě obviněný (viz č. l. 103), který již dříve poškozené vyzýval k odstranění věci ze svého pozemku, takže jen ze skutečnosti, že obviněný byl upozorněn na deklaratorní účinky katastrální mapy poškozeným v rámci civilního řízení (tedy nikoliv soudem), nelze dovodit, že by obviněný byl srozuměn s tím, že může porušit domovní svobodu poškozených. V tomto směru je třeba uvést, že je zcela běžné a obvyklé, že v rámci civilních řízení, ale i správních řízení strany přednášejí své stanoviska, kdy tím, kdo nakonec ve věci rozhodne způsobem, který je právně závazný pro strany řízení, je soud popř. správní úřad.
V dané souvislosti je třeba uvést, že objektem ochrany v případě posuzovaného přečinu je domovní svoboda, když nedotknutelnost obydlí je zaručena čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je „Listiny“). Podle tohoto článku Listiny není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Právo na respektování obydlí je garantováno rovněž čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Účelem práva na nedotknutelnost obydlí je garance prostorově vymezené soukromé sféry, v důsledku čehož je také pojem „obydlí“ vykládán široce. Obecně lze konstatovat, že jde o prostorově chápanou životní sféru, kterou si jednotlivec opatřil a pokud ji zbavil obecné přístupnosti, přičemž není rozhodující, kde se nachází či jak je vybavená. Vlastnictví nemovitosti nehraje roli, důležitá je oprávněnost užívání věci (viz WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 331, 332). Zásah do nedotknutelnosti obydlí je zákonem dovolen jen za předpokladu, že to je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Trestní zákoník v §133 definuje obydlí jako „dům, byt nebo jinou prostoru sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející“. Za příslušenství k domu se považuje např. uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada (pozemek), takže pokud by pachatel neoprávněně vnikl na zahradu, která obklopuje rodinný dům, jenž by byla souvisle ohrazená plotem, měla by evidentně charakter uzavřeného plotu přináležejícího k pozemku a byla v tomto směru jeho příslušenstvím, vykazovalo by takové jednání znaky porušování domovní svobody (viz TR NS 63/2010-T 1262). Předpokladem ovšem je, že pachatel vnikne do takového prostoru neoprávněně a je si vědom toho, že jedná neoprávněně, tedy v rozporu se zákonem a že tím porušuje domovní svobodu jiné osoby. Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku je chráněn oprávněný uživatel obydlí, a to proti komukoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1972, sp. zn. 3 Tz 88/1972, uveřejněný pod č. 51/1973, č. 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.). Neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl dán zákonný důvod k takovému vstupu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v projednávaném případě dosud nebylo bez důvodných pochybností soudy nižší instance prokázáno, že sporná část pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, k. ú. Č. K., obec B., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, je v užívání poškozených, rodiny F., jimž patří sousední pozemek parc. č. st. XY (dle katastru nemovitostí je vlastníkem P. F.). Obviněný konkrétně namítal, že soudy nebylo prokázáno, že prostor mezi domem poškozených (č. p. XY) a torzem zdi, tvoří uzavřený, volně nepřístupný dvůr užívaný obyvateli domu č. p. XY. V tomto ohledu lze připustit relevanci námitky obviněného a pochybení soudů nižší instance, neboť jejich rozhodnutí neobsahuje odůvodnění ani myšlenkový postup, jak k takovému závěru o uzavřeném volně nepřístupném dvoře dospěly, jestliže v rámci dokazování u hlavního líčení bylo konstatováno vyjádření poškozeného k podané žalobě obviněného a z tohoto se snad podává, že pozemek je volně přístupný z ulice (č. l. 120). Jestliže pozemek jako příslušenství domu ve smyslu obydlí podle §133 tr. zákoníku je uzavřený dvůr či přilehlá ohrazená zahrada (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 516/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015), musí se soudy nižší instance s ohledem na naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody lépe vypořádat s vymezením prostor, které oprávněný uživatel užívá na základě svobody obydlí jako prostoru vymezeného rámci životní a soukromé sféry. V projednávaném případě tak nedošlo k řádnému a průkaznému dokazování, v rámci něhož by bylo prokázáno, že ze strany z ulice je dvůr uzavřen plotem, bránou či jinou překážkou, takže se jedná o uzavřený dvůr.
V návaznosti na tvrzení o oprávněnosti užívání pozemku (v části ke spornému pozemku) a námitkami obviněného ohledně vlastnictví sporného pozemku je nutné uvést následující skutečnosti. Ve světle trestněprávní judikatury (viz R 30/1965) nemusí být oprávněným uživatelem pouze vlastník pozemku, nicméně uživatel pozemku musí pozemek užívat na základě daného právního titulu. Není tedy podstatné, kdo je vlastníkem sporného pozemku, ale v konkrétním případě je vždy třeba nutné zkoumat oprávněnost uživatele, což se v projednávaném případě nestalo. V případě sporného určení vlastnictví části pozemku a potažmo i oprávněnosti užívání tohoto pozemku se soudy musí řádně vypořádat z právním vymezením zásahu do domovní svobody, jakož i odůvodněním závěru o obydlí ve smyslu §133 tr. zákoníku, což dosud neučinily.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný namítá, že sporná část pozemku za zídkou dle katastrální mapy náleží k pozemku parc. č. st. XY, tedy že se jedná o jeho pozemek. Nejvyšší soud na základě katastrální mapy k pozemku parc. č. XY v k. ú. Č. K., obec B., zjistil, že skutečně je hranice mezi sousedními pozemky parc. č. st. XY a XY v katastrální mapě (výpisy z listu vlastnictví na č. l. 55, 56) zanesena až několik desítek centimetrů od zídky, která má být dle této mapy i zdí domu č. p. XY, tedy domu obviněného, kde se za touto zdí podle přiložené fotodokumentace (protokol o ohledání místa činu na č. l. 63) rozprostírá betonový chodníček. Soud prvního stupně se v rozsudku omezil pouze na konstatování, že chodníček nacházející se za zídkou při hranici pozemků není přímou faktickou součástí domu obviněného, je pouze součástí pozemku, na němž stojí (viz str. 5, bod 9. rozsudku). Samotný obviněný toto tvrzení ani v rámci dovolání nerozporuje. Pokud by ovšem bylo vycházeno z tvrzení, že betonový chodníček je součástí pozemku, na kterém se nachází, tak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník), měl by mít chodníček a pozemek stejného vlastníka (byť se soud prvního stupně pustil do roviny občanskoprávní a zhodnotil expresiss verbis vzhledem k použité argumentaci, že betonový chodníček je součástí pozemku ve smyslu občanského zákoníku, aniž by své závěry relevantně zdůvodnil, resp. uvedl, z jakých zákonných ustanovení vycházel, tedy zda z §506 nebo §512 občanského zákoníku, když soudní praxe rozlišuje mezi jednotlivými případy, kdy chodník je součástí pozemku a kdy nikoliv). Z nastíněných závěrů vyplývá, že by měl betonový chodníček být ve vlastnictví obviněného, když soud prvního stupně v bodě 7. svého rozsudku uvedl, že pozemek parc. č. st. XY náležející k domu č. p. XY a zděný plot, tj. zídka, je majetkem obviněného.
Zároveň je nutné dodat, že Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že vyznačení pozemku v katastrální mapě obecně nemá konstitutivní účinky a může mít toliko charakter orientační, což nerozporoval ani obviněný. Nicméně je třeba uvést, že pokud obviněný zbudoval branku do zdi, která je na jeho pozemku, a vstupoval na spornou část pozemku bez svolení poškozených, a při tomto jednání vycházel ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, postupoval podle §980 odst. 2 občanského zákoníku, tedy postupoval v souladu se zásadou materiální pravdy v domněnce správnosti zápisu ve veřejném seznamu, kdy z ustanovení §980 odst. 2, věty první, občanského zákoníku plyne, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Jestliže si byli poškození vědomi, že existuje nesoulad mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a zaznamenaným v katastrální mapě a faktickým domnělým stavem z pohledu poškozených, když katastr nemovitostí je v souladu se zásadou publicity veřejný, tj. volně přístupný veřejnosti (formální publicita), mohl a měl poškozený P. F. učinit kroky, jež by hranice mezi předmětnými pozemky určily. Veřejnost katastru nemovitostí vyplývá z §52 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen katastrálního zákona). Z dikce zákona vyplývá, že přirozeným důsledkem všeobecné přístupnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu je to, že každý má objektivní možnost se s nimi seznámit, a tudíž se nikdo nemůže dovolávat jejich neznalosti. Zákon výslovně hovoří pouze o tom, že nikoho neomlouvá neznalost zapsaného údaje, pokud jde o právo k věci (viz §980 odst. 1 občanského zákoníku). Důvodová zpráva k původnímu §974 vl. n. občanského zákoníku však uvádí, že nejde „jen o zápis věcného práva, ale i o poznámky, které činí zapsané právo sporným nebo nejistým, poznámky pořadí nebo přednosti atp.“, tedy o veškeré informace vztahující se k zapsaným právům (srov. Lavický a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474), Velké komentáře, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 139-144). Byť se v prvé řadě ze strany poškozených nabízel postup podle občanského zákoníku, když podle §985 zákona mohl poškozený namítat v rámci civilního řízení změnu v katastru nemovitostí poznámkou rozepře, když platí, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu, nebo postupovat podle §986 občanského zákoníku poznámkou spornosti, kdy se poznámka spornosti dle §24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“) zapíše do veřejného seznamu.
Nejvyšší soud si je současně plně vědom skutečnosti, že právní stav je zapsán v souladu s faktickým stavem a pouze neodpovídá polohové zakreslení sporné části pozemku a hranice mezi pozemky obviněného a poškozeného. Zde je zapotřebí vycházet z příslušných ustanovení katastrálního zákona a vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální vyhláška“). Ustanovení §4 katastrálního zákona vymezuje obsah katastru, který mimo jiné obsahuje geometrické určení a polohové určení nemovitosti a katastrální území podle odst. 1 písm. a) uvedeného ustanovení. Platí tedy, že parcela je určena geometricky a polohově. Katastrální mapa ve smyslu §3 a násl. katastrální vyhlášky zaznamenává parcelu jak geometricky, tj. tvarově, tak rovněž polohově vč. hranic pozemků (§5 odst. 1). Nicméně závaznost těchto údajů katastru mezi geometrickým určením nemovitosti a polohovým určením je rozdílná a ne všechny údaje katastru jsou závazné pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru. Z dikce katastrálního zákona, konkrétně §51 zákona vyplývá, že takto závaznými údaji jsou pouze parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, nikoliv však polohové určení. Geometrické určení nemovitosti je definováno v §2 písm. e) katastrálního zákona, kdy geodetickým určením nemovitosti je dán tvar a rozměr nemovitosti, zpravidla pozemku. Tento tvar a rozměr pozemku je v katastru určen mnohoúhelníkem zobrazeným v katastrální mapě. Naproti tomu polohové určení nemovitosti, které je definováno v §2 písm. f) katastrálního zákona, závazným údajem katastru není. Přitom tímto polohovým určením je dáno, v jaké poloze, tedy na které části zemského povrchu, se mnohoúhelník daný geometrickým určením pozemku nachází. Jinak řečeno, tvar a rozměr pozemku má být závazný, zatímco jeho poloha nikoli. Takto zmíněný mnohoúhelník určující tvar pozemku je tvořen jednotlivými hranicemi se sousedními pozemky.
Zároveň platí, že v případě, že jsou hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby soud určil hranice podle poslední pokojné držby podle §1028 občanského zákoníku, kdy je nezbytné podat žalobu o určení hranic, přičemž v tomto případě půjde o subjektivní spor a rozhodnutí soudu bude mít deklaratorní účinek ve vztahu k vlastnictví. Určující je zcela jednoznačně stav poslední pokojné držby, když pokud je tento stav zjištěn a zaměřena poloha takto zjištěné hranice dnešními přesnými geodetickými metodami, lze zjistit, že tato hranice se ve skutečnosti nachází v o něco jiné poloze, než jaká je dána polohovým určením nemovitosti v katastru (srov. Lavický a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474), Velké komentáře, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 139-144).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že ačkoliv ohledně stavu zapsaného v katastru nemovitostí jako veřejném rejstříku platí zásada materiální publicity, polohové určení jednotlivých parcel v rámci katastrální mapy není právně závazné. Nicméně je nutné rovněž poznamenat, že poškozený záznam v katastrální mapě právně nerozporoval a že přizvaní geodeti, které měl zajistit právě obviněný, měli podle tvrzení obviněného uvést, že hranice pozemků probíhá v metrové proluce způsobené lomovými body (50 cm na každou stranu). Současně je nepochybné, že poškozený si byl vědom stavu zaznamenaného v katastrální mapě, přesto nečinil nic ke změně tohoto stavu. Podle §42 odst. 4 katastrálního zákona, se v případě sporu v tvrzení vlastníků o průběhu hranic se považují za platné ty hranice, jež jsou obsahem katastrálního operátu. Poškozený se současně mohl obrátit na katastr nemovitostí a dohodnout se na možném dalším postupu, když katastrální úřad může bez návrhu zahájit obnovu katastrálního operátu, například novým mapováním podle §41 a §42 katastrálního zákona, když k obnově katastrálního operátu novým mapováním se přistoupí, pokud geometrické a polohové určení nemovitostí v důsledku značného počtu změn, nedostatečné přesnosti nebo použitého měřítka katastrální mapy již nevyhovuje. V případě, že by došlo k rozporu v tvrzení vlastníků o průběhu hranic pozemků, považovaly by se za platné ty hranice, které jsou obsahem katastrálního operátu, a výsledky zjišťování průběhu hranic by se v obnoveném katastrálním operátu vyznačily jako sporné. Z pohledu těchto naznačených závěrů lze mít za to, že v případě, že by obviněný vycházel i posléze z katastrální mapy, přestože by průběh hranic byl vyznačen katastrálním úřadem jako sporný, bylo by možné se ztotožnit s názorem soudů, že byl srozuměn se zásahem do domovní svobody poškozených, nicméně o takový případ se nejedná. Samozřejmě nelze opominout ani další podstatnou skutečnost, že ačkoliv si obviněný byl jist svým vlastnictvím sporné části pozemku, přizval k určení hranic mezi pozemky parc. č. st. XY a XY geodeta, což nepochybně svědčí o jeho určité snaze situaci řešit právní cestou, přičemž ovšem s geodetem odmítl spolupracovat poškozený (tvrzení obviněného). Lze tedy uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů o srozumění obviněného se zásahem do domovní svobody rodiny F. nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že poškození tvrdí, že část pozemku za torzem zdi je jejich, jestliže obviněný před vyřčením takové okolnosti spornou část pozemku užíval a soudy nižší instance jeho tvrzení nevyvrátily a ani neodůvodnily nevěrohodnost takového tvrzení, když z provedeného dokazování vyplývá, že vztahy mezi obviněným a poškozenými jsou velmi napjaté a soudy k věci vyslechly pouze obviněného a poškozené a dosud žádné jiné důkazy ohledně způsobu užívání sporného pozemku neprovedly.
Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit ani s tvrzením soudů, že zřejmě došlo k vydržení sporné části pozemku poškozeným a považuje takové tvrzení přinejmenším za předčasné. V prvé řadě je namístě poznamenat, že byť trestněprávní soud není sám o sobě oprávněn rozhodovat o vydržení pozemku, neboť právní posouzení vlastnictví a vydržení přísluší rozhodovat soudům podle občanského soudního řádu v rámci civilního řízení, mohl skutečně otázku případného vydržení sporného pozemku vyřešit v rámci řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. samostatně. Přesto je třeba souhlasit s obviněným, že soud prvního stupně svá tvrzení ohledně vydržení žádnými důkazy nepodložil (viz str. 5-6, bod 13. rozsudku soudu prvního stupně) ani neprovedl v tomto ohledu žádné rozsáhlejší dokazování, v rámci něhož by se zabýval řádně a důkladně jednotlivými aspekty užívání a držby sporné části pozemku, zejména s ohledem na dobu užívání, poctivost držitele vlastnického práva, pravost držby a právním důvodem postačujícího ke vzniku vlastnického práva z pohledu občanského práva. Nad rámec uvedeného je třeba rovněž poznamenat, že poškozený nevznesl v dokazování trestního řízení námitku vydržení, přestože dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že soud se vydržením zabývá pouze, pokud byla vznesena námitka vydržení a byly předloženy podstatné a relevantní dokumenty k právnímu posouzení, což se v projednávaném případě dosud nestalo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3073/07). Současně je nutné konstatovat, že soudy nižší instance se nezabývaly rozporem ve výpovědích mezi obviněným a svědky – rodinou F., když obviněný tvrdil, že spornou část pozemku užíval již od jeho nabytí, přičemž svědci tvrdili opak. Lze tedy uzavřít, že soud prvního ani druhého stupně se řádně nevypořádaly s odůvodněním, z jakého důvodu uvěřily výpovědi poškozených oproti výpovědi obviněného a to zejména za situace, když je nepochybné, že jejich vzájemné vztahy jsou velmi napjaté. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný ve své výpovědi nepopíral, že by branku zřídil, ani netvrdil, že by na spornou část pozemku nechodil, nýbrž se hájil tím, že užíval svůj pozemkem, tak jak to činil již v minulosti. Proto se soudy nižší instance měly lépe a řádně vypořádat s dokazováním a odůvodněním závěru ohledně doby užívání sporné části pozemku obviněným a to především z pohledu úmyslu obviněného porušit domovní svobodu poškozených. Z pohledu případného vydržení předmětné sporné části pozemku poškozeným F., pokud by bylo prokázáno, že zápis v katastrální mapě je správný, je třeba uvést, že skutečnost, že by došlo k vydržení nelze samu o sobě interpretovat tak, že by u obviněného byl dán úmysl porušit domovní svobodu poškozených, když o zavinění ve formě úmyslu by bylo možno uvažovat až od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto soudem o tom, že došlo k vydržení sporné části, popř. kdy by tuto námitku uznal obviněný jako důvodnou.
Pro posouzení viny obviněného z přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v rámci naplnění všech znaků skutkové podstaty je nezbytné se zabývat rovněž samotným torzem zdi.
Obviněný v rámci hlavního líčení vypověděl, že branku zasadil do zdi z důvodu rekonstrukce své zdi. V tomto směru je třeba podotknout, že z fotodokumentace založené v trestním spise je patrné, že část zdi je opravena zasazením nových cihel, což vyplynulo i ze závěru z kontrolní prohlídky ze dne 27. 9. 2017 Městského úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou jako stavebního úřadu v rámci kontrolní prohlídky stavby branky v oplocení rodinného domu B. č. p. XY, když bylo konstatováno, že oplocení je provedeno z části cihel pálených plných a z části cihel dutých. O jisté vědomosti poškozeného o sporném vlastnictví a zároveň i oprávněnosti užívání sporné části pozemku vypovídá i výpověď obviněného a svědecká výpověď poškozeného F., když shodně vypověděli, že obviněný poškozenému navrhoval oplocení pozemku parc. č. st. XY za torzem zdi za betonovým chodníčkem, což poškozený odmítl s vysvětlením, že by pruh oddělující jednotlivé pozemky byl příliš úzký, tedy kategoricky netvrdil, že by sporný pozemek nebyl ve vlastnictví obviněného (viz č. l. 44).
Obecně lze říci, že obvykle tvoří hranice mezi sousedními pozemky rozhrady v podobě plotů, zdí, mezí strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady, když podle občanského zákoníku platí vyvratitelná domněnka, že se má za to, že rozhrady mezi sousedskými pozemky jsou společné. Jde tedy o překážky oddělující hranice dvou pozemků. Jestliže rozhrada stojí na pozemku jednoho souseda, lze určit, komu patří. Pravidlo podle §1021 občanského zákoníku se tak uplatní jen tam, kde rozhrada bude stát na obou pozemcích, resp. přesně na hranicích. Vzhledem k uplatnění zásady superficies solo cedit totiž zpravidla nejde o samostatné věci, ale o součást pozemku. Nicméně pokud nelze-li zjistit, komu rozhrada patří, je stanoven zvláštní režim, jehož podstata spočívá ve společné správě rozhrady. Bude-li rozhrada celá na pozemku jednoho vlastníka, pak – nebude-li výjimečně možno uplatnit pravidlo, že rozhrada je samostatnou věcí (§3055 a násl. občanského zákoníku) a je ve vlastnictví někoho jiného – bude vlastníkem rozhrady vlastník pozemku (srov. komentář k NOZ). Dle ustanovení §506 odst. 1 občanského zákoníku je součástí pozemku prostor nad i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných. Součástí pozemku je i to, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Vlastníkem plotu je vlastník pozemku, na kterém plot stojí.
V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že zeď při hranici pozemků parc. č. st. XY a XY stojí na pozemku obviněného (parc. č. st. XY), což nebylo ani nikým rozporováno, a je tedy vlastnictvím obviněného. Obviněný jako vlastník věci tedy může se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit podle §1012 občanského zákoníku, což ve své podstatě znamená právo věc držet, užívat a požívat její plody a užitky a právo věc zcizit či s ní jinak disponovat, dále jde o ius abutendi , tedy právo působit na podstatu věci, měnit ji, ba i zničit, a právo opřít se neoprávněným zásahům. Jinak řečeno oprávnění vlastníka nakládat se svým vlastnictvím volně, tj. že může na svoji věc působit nebo nepůsobit, jak je mu libo, a jiné z působení na věc vyloučit.
Nicméně věta druhá tohoto ustanovení vlastníku zakazuje nad míru přiměřenou závazně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo rušit. Limity vlastnického práva jsou stanoveny především v čl. 11 odst. 3 Listiny a rovněž sousedskými právy (§1013 a násl. občanského zákoníku) a věcnými právy k věci cizí (§1240 a násl. občanského zákoníku) z pohledu soukromoprávního omezení a z hlediska veřejnoprávního omezení poté jednotlivými právními předpisy (např. vodním zákonem, stavebním zákonem, o ochraně přírody a krajiny, energetickým zákonem, o elektronických komunikacích, aj.) V případě, že by soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný zabudováním branky a vstupem na svoji část pozemku, pokud toto bude prokázáno, že se v případě sporného pozemku jednalo o jeho pozemek či že obviněný byl o tomto důvodně přesvědčen, nad míru přiměřenou poměrům závažně rušil práva sousedů (poškozených), mohlo být zvažováno postoupení věci správnímu orgánu, který disponuje svými právními prostředky, jak zajistit poklidný stav (např. zahájením přestupkového řízení).
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně posouzení, zda zeď jako oplocení a branka v ní zbudovaná je stavbou ve smyslu stavebního zákona podle §2 odst. 3 stavebního zákona, je třeba obecně uvést, že pokud ve věci nebylo učiněno rozhodnutí příslušným správním úřadem, mohly si tuto otázku vyřešit trestní soudy v rámci řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Zde se ovšem sluší především poznamenat, že jakékoliv úvahy v tomto směru v rozhodnutí soudů nižších stupňů absentují. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný již v rámci odvolání zmiňoval rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odbor územního plánování a stavebního řádu, dne 4. 4. 2018 pod sp. zn. S-JMK-26678/2018, kterým bylo rozhodnuto o zákonnosti stavby branky, ovšem soud druhého stupně sám dokazování v tomto směru nedoplnil. Obecně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů se měly tím, zda měl obviněný povinnost v případě umístění branky ve své zdi žádat o vydání stavebního povolení či územního souhlasu (blíže viz §96 odst. 1, ve spojení s §96 odst. 3 a §103 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řadu ve znění zákona platného do 31. 12. 2007) či nikoliv zabývat a tuto otázku řádně objasnit. Současně je třeba uvést, že následně se soudy měly z pohledu ustanovení odst. 2 §178 tr. zákoníku zabývat tím, zda vložení branky do zdi obviněného lze považovat za překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Dle soudní praxe za překážku ve smyslu §178 odst. 2 tr. zákoníku sice považuje plot, když obdobný závěr lze vztáhnout i na zděnou zeď, ovšem tento závěr nelze automaticky vztáhnout na projednávaný případ, když obviněný v rámci požívání svého vlastnického práva ke sporné části pozemku měl zbudovat branku v rámci své zdi, která se nacházela na jeho pozemku a nepochybně měla primárně zajišťovat ochranu jeho soukromí.
S ohledem na shora naznačené závěry je tedy nutné konstatovat, že soudy nižší instance se řádně jednak nevypořádaly s uzavřeností příslušenství domu poškozených, tj. s uzavřeností dvora, jakož ani s oprávněností užívání sporného pozemku, ale i otázkou úmyslu obviněného porušit domovní svobody poškozených. Za naznačené situace dosud nelze uvažovat o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Zásada subsidiarity trestní represe (a princip ultima ratio), kterou obviněný ve svém dovolání rovněž právně relevantně uplatnil, když se vztahuje k základům trestní odpovědnosti, je zakotvena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity tedy trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti je určován povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109-118).
Skutečnosti stran zjištění, zda je společenská škodlivost jednání natolik snížena, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti, je třeba pečlivě zvažovat a hodnotit, a to ze všech možných hledisek. Lze souhlasit s dovoláním obviněného, že v daném případě, i pokud by po doplnění dokazování bylo prokázáno, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku včetně otázky zavinění, vzhledem k určitým specifickým okolnostem případu, zejména účelu vstupu na pozemek, je třeba pečlivě zvažovat zda jednání obviněného lze z pohledu společenské škodlivosti považovat za natolik vysoké, že by k zajištění nápravy bylo nutno použit prostředky trestního práva a nepostačovaly by prostředky jiných právních odvětví, zejména prostředky správního práva. Je totiž třeba reflektovat na skutečnost, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. O takovou situaci by se mohlo vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem jednat.
Jak již bylo totiž naznačeno, stupeň společenské škodlivosti projednávaného skutku musí být posuzován významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou. V tomto směru je třeba odkázat na dosud zjištěné skutečnosti objasněné v rámci provedeného dokazování. Především je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že to byl právě obviněný, který se snažil situaci již před celou událostí právně řešit, když nejprve písemně vyzýval poškozené k nápravě daného stavu a poté podal civilní žalobu k vyklizení předmětného pozemku. Byl to právě obviněný, který se snažil v souladu s doporučením mediátora situaci řešit i posléze, když na místo přizval dva geodety (tato skutečnost sice nebyla předmětem dokazování, ale poškozený nezpochybňuje, že geodet na místě byl), přičemž k dohodě ovšem nedošlo, když podle vyjádření obviněného poškození výsledky geometrického měření odmítli akceptovat. Současně nelze pominout, že ani poškození netvrdí, že by snad obviněný na sporný pozemek vstupoval proto, aby je sledoval, přičemž obviněný uvádí, že tak činil proto, aby odstranil nepořádek na sporné části pozemku a opravil poškozenou zeď. V tomto směru nelze také přehlédnout, že i z pořízeného videozáznamu se podává, že obviněný uklízel okolo své zdi (zametal), což podporuje jeho verzi ohledně důvodu, pro jaký na sporný pozemek vstoupil. Zároveň je nutno vzít v úvahu, že obviněný před spácháním nyní projednávané trestné činnosti nebyl soudně trestán a ani postižen pro přestupek, což svědčí o tom, že se z jeho strany jednalo o jistý exces vyvolaný dlouhodobými sousedskými spory. Za této situace má Nejvyšší soud za to, že námitka subsidiarity trestní represe je důvodná.
Nejvyšší soud proto shledal, že dosud zjištěné skutečnosti by mohly odůvodňovat závěr, že posuzovaný čin obviněného nevykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který aplikuje věc do dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem ke kterému je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněného, nicméně by to nevylučovalo možnost právního posouzení skutku jako přestupku v souladu s §5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), když přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.
Byť by se na první pohled mohlo zdát, že případná odpovědnost obviněného za jednání zanikla z důvodu promlčení podle §29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť uplynula promlčecí doba 1 roku podle §30 písm. a) tohoto zákona ode dne následujícího po dni spáchání přestupku, tj. od 10. 9. 2017, je třeba zdůraznit, že do doby promlčení se nezapočítává doba, po kterou se pro týž skutek vedlo trestní řízení [§32 odst. 1 písm. a)]. Ze spisového materiálu pak vyplývá, že úkony trestního řízení byly v dané věci zahájeny dne 2. 11. 2017 (viz č. l. 2), čímž došlo k stavění promlčecí doby. Současně je třeba uvést, že i po dobu běhu lhůty k podání dovolání obviněným a nejvyšším státním zástupcem do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání je nadále vedeno trestní řízení a promlčecí doba k projednání přestupku neběží (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 575/2015). Proto v případě, že soud na základě nového projednání věci dospěje k závěru, že byla naplněna skutková podstata přečinu porušování domovní svobody, avšak jednání nenaplňuje potřebnou míru společenské škodlivosti z pohledu §12 odst. 2 tr. zákoníku, může věc postoupit věcně a místně příslušnému správnímu orgánu k projednání věci, že se může jednat o přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 3. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný dále shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny jím požadované důkazy. Obecně lze ohledně otázky rozsahu požadovaného dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Byť se obviněný výslovně nezmiňuje o tzv. opomenutých důkazech, je třeba mít za to, že obviněný existenci těchto tzv. opomenutých důkazů dovozuje. Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod) a založí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že soud prvního stupně reagoval na důkazní návrhy obhajoby. Pokud obviněný dále namítá, že navrhoval doplnění dokazování v rámci řízení před soudem druhého stupně o konstatování rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. JMK 48140/2018, tak je třeba uvést, že obviněný předmětné rozhodnutí zmiňoval v rámci písemného odůvodnění podaného odvolání, avšak jeho provedení nenavrhoval, přičemž ani z protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného se nepodává, že by takto učinil. Z tohoto pohledu se tedy nemůže jednat o opomenutý důkaz.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly naplněny. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 201/2018 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 21 T 80/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud ve Znojmě bude muset znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Musí především postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování nalézacího soudu. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že se jedná o sousedský spor, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení, úhel pohledu jednoho souseda proti dojmu druhého souseda, proto by trestní právo mělo být poslední možností, jak vzájemný vztah a spor mezi sousedy urovnat, a zároveň by v takových případech soudy nižší instance měly o to řádněji zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a provést náležité dokazování.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová