ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.356.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 356/2019-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného T. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 15 To 60/2018-945, v trestní věci vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 1 T 91/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 5. 2018, č. j. 1 T 91/2017-841, v trestní věci obviněných J. C. a T. Č. byl obviněný T. Č. uznán vinným přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že spolu s obviněným J. C. „dne 9. 9. 2016 v době od 21:20 hodin do 22:00 hodin poté, co oba pod značným vlivem vypitého alkoholu šli městskou částí XY a chovali se hlučně a následně začali strážníky Městské policie Příbram, viditelně oblečené v uniformách a reflexních vestách označených nápisem Městská policie, kteří v uvedené části řídili dopravu a zabezpečovali právě probíhající společenskou akci na XY v Příbrami, úmyslně a bezdůvodně a velmi vulgárně osočovat slovy: „vy V. mrdky, co tady děláte? V. poskoci, co zase zavíráte město?, V. je zmrd“, a poté, co je městský policista P. G. upozornil, aby zanechali svého jednání, kdy obv. C. v urážkách pokračoval a na chodníku před domem na adrese XY č. p. XY v Příbrami II neuposlechl výzvy strážníků Městské policie Příbram P. G., nar. XY a M. T., nar. XY, k prokázání své totožnosti a v úmyslu bránit jim ve výkonu jejich pravomoci strčil úmyslně oběma rukama do strážníka P. G. se slovy: „uhni ty měšťácká mrdko, mně nebudeš říkat, co mám dělat, já jdu do prdele“, kdy následně oba městští policisté přistoupili k provedení zákroku vůči J. C., který při svádění strážníky na zem a znehybnění kladl aktivní odpor, v úmyslu vyprostit se ze sevření v poloze v leže na břiše otočil hlavu doleva a kousl strážníka P. G. do kloubu palce levé ruky a dále ho v přesně nezjištěném okamžiku kousl do levého předloktí, čímž způsobil strážníkovi P. G. drobná povrchová poranění palce levé ruky a pravého předloktí a z jeho uniformy utrhnul pruh látky nad pravou náprsní kapsou, přičemž obž. T. Č. od počátku služebního zákroku opakovaně vyhrožoval oběma strážníkům, že je svleče z uniformy, nechá je fyzicky zlikvidovat, tituloval je značně vulgárními výrazy uvedenými ve spisovém materiálu, dále Č. při zákroku G. na obžalovaném C. nakopl G. do žeber, a dále když strážníci prováděli zákrok na zemi ležícím obž. C., obž. T. Č. zezadu přistoupil ke strážníkovi M. T. a v úmyslu jej odtáhnout od J. C. a zmařit tak jeho zákrok uchopil M. T. oběma rukama za služební uniformu v horní části těla a trhnul směrem k sobě“.
Za to byl obviněný Č. podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu zároveň byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení uhradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest spočívající v 200 denních sazbách po 250 Kč, tj. v celkové výši 50.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Rozhodnuto bylo též o vině a trestu u obviněného J. C. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud oběma obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, se sídlem Na Míčánkách 2, Praha 10, na náhradě škody částku 1.659 Kč.
O odvoláních obou obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2018, č. j. 15 To 60/2018-945 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný T. Č. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutkové a na ně navazující právní závěry soudů obou stupňů nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech a jsou s nimi naopak v tzv. extrémním rozporu, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze učinit předmětem dovolacího přezkumu. Dovolatel je předně přesvědčen, že soud prvního stupně pochybil při protokolaci výpovědí ve věci slyšených svědků a zároveň nesprávně aplikoval ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. upravující způsob čtení protokolů o dřívějších výpovědích svědků. Z toho dovozuje porušení „hmotného práva nedodržením procesních předpisů upravujících trestní řízení“. Výslechy svědků byly podle jeho názoru provedeny způsobem, který měl budit zdání, že jim byl dán dostatečný prostor k tomu, aby odstranili závažné rozpory ve svých výpovědích z jednotlivých stádií trestního řízení. Skutečnost je však taková, že soud minimálně u svědků Č., G., T., H., A. či V. nepřečetl jejich výpovědi z přípravného řízení a předchozího hlavního líčení v celém znění, tak aby si tyto osoby mohly vzpomenout na to, co kdy říkaly, a teprve poté byly upozorněny na existující rozpory ve výpovědích, k nimž by se poté mohly vyjádřit. Namísto toho byl jejich výslech v řízení následujícím po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku ve věci veden tak, že okresní soud jim zjednodušeně a selektivně reprodukoval obsah pouze jedné z jejich předchozích výpovědí a kladl jim natolik sugestivní otázky, že svědci neměli povědomí ani o tom, co při kterém z dřívějších výslechů tvrdili, natož pak o nějakých rozporech v jednotlivých výpovědích, které by měli vysvětlovat. Pouze předpokládaným způsobem odpověděli na nezákonné dotazy soudu. Jejich vyjádření pak byla zaprotokolována naprosto zavádějícím způsobem, kdy soud do jejich povětšinou jednoslovných či jednovětých odpovědí zakomponoval právě i ony vlastní sugestivní otázky. Odvolací soud vzdor důvodné námitce obviněného tuto podstatnou vadu řízení neodstranil, postup okresního soudu aproboval jako správný a tím se i on podílel na konečném nesprávném posouzení věci. Oba soudy po výtce dovolatele pochybily také při samotném hodnocení provedených důkazů, které vyložily v rozporu s jejich skutečným obsahem. To se týká zejména videonahrávek, které dovolatel pořídil svým mobilním telefonem, aby zdokumentoval bezdůvodný a zjevně neadekvátní zákrok městských policistů vůči spoluobviněnému C., rozporných výpovědí údajně poškozených strážníků P. G. a M. T. a konečně výpovědí svědků Č., A., H., V., M., P. a H. Podle mínění dovolatele nebylo v řízení prokázáno, že by se spoluobviněným C. strážníkům městské policie před samotným incidentem hrubě nebo vulgárně nadávali, ani to, že by on sám komukoli z nich vyhrožoval fyzickou likvidací. Pokud strážníkům nadávali při samotném zákroku a kladli při něm aktivní odpor, šlo z jejich strany o adekvátní reakci na nepřiměřený zákrok poškozených, který tak nemohl požívat ochrany zákona. Poškození v tomto smyslu nejednali jako úřední osoby a naopak obvinění jednali v nutné obraně, která vylučovala protiprávnost jejich jednání. Proto měli být obžaloby zproštěni.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 15 To 60/2018-945, zrušil v plném rozsahu „se závazným právním názorem dovolacího soudu“.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že část námitek obviněného vůbec nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a ostatní pak nemají z hlediska deklarovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění. Pokud jde o tvrzené procesní vady, jež obecně nejsou předmětem dovolacího přezkumu a které měly spočívat v nezákonném provádění opakovaných výslechů svědků způsobem odporujícím §211 odst. 3 tr. ř. a v nepřesné protokolaci jejich výpovědí, plně se ztotožnil se stanoviskem krajského soudu, podle kterého v řízení před soudem prvního stupně k žádnému takovému pochybení nedošlo. Stejně tak podle jeho mínění soudy nepochybily při hodnocení důkazů, z nichž naopak vyvodily naprosto správná a odůvodněná skutková zjištění, když důsledně respektovaly pravidla zakotvená v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zásadu in dubio pro reo v daném případě neporušily. Ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku pak podle poukazu státního zástupce vyplývá, že dovolatel vyhrožoval poškozeným strážníkům, že je „nechá fyzicky zlikvidovat“. Jestliže nyní ve formálně hmotněprávní rovině namítá, že v jeho jednání chyběla kvalifikovaná výhrůžka s cílem působit na úřední osobu ve smyslu §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ocitl se opět mimo rámec dovolacího řízení, neboť fakticky znovu brojí proti skutkovým zjištěním soudů. Obstát pak nemůže ani jeho námitka, že se spoluobviněným C. jednali v nutně obraně. V uvedené souvislosti státní zástupce zdůraznil, že nutná obrana proti bezprostřednímu zásahu orgánu veřejné moci není obecně přípustná a civilním osobám, ať již přímo či nepřímo takovým zásahem dotčeným, nepřísluší hodnotit jeho oprávněnost či přiměřenost. Naopak, jsou povinny se mu podrobit, vyjma zcela výjimečných případů, kdy by nezákonnost zásahu byla natolik zjevná a enormní, že by nebylo pochyb o tom, že jednání orgánu veřejné moci nemá žádný zákonný podklad a zároveň ohrožuje život či zdraví dotčené osoby. Nic podobného se však v daném případě nestalo.
Závěrem státní zástupce podotkl, že obviněný pouze zopakoval výhrady a skutečnosti, na nichž založil svou obhajobu i v předchozích stádiích trestního řízení a s nimiž se dostatečným a věcně správným způsobem vypořádaly již soudy prvního i druhého stupně. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by bylo ve věci rozhodnuto způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný T. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy prováděly jednotlivé důkazy, a vůči jejich následnému hodnocení. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu argumentoval existencí vad obou meritorních rozhodnutí zakládajících deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání tak primárně uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces a potud by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit , že by soud prvního stupně dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran jeho jednání před a v průběhu služebního zákroku strážníků Městské policie Příbram vůči jeho osobě a spoluobviněnému J. C. po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obou obviněných spočívající v podstatě na tezi, že strážníky žádnými vulgárními nadávkami neuráželi, chovali se řádně a že to byli naopak poškození, kteří je fyzicky napadli zcela bezdůvodně a vybočili tak z meze svých pravomocí, aby je následně ve snaze zakrýt své excesivní a svévolné šikanózní počínání lživě označili za agresory a iniciátory vzájemného konfliktu, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz zejména pasáž odůvodnění rozsudku na str. 26 až 30). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil v pasážích označených body 13 - 47 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Skutek dovolatele, tak jak byl popsán ve výroku rozsudku okresního soudu, našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci. Předně není pochyb o tom, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to minimálně tím, že na frekventovaném místě poblíž centra Příbrami halasným řevem častoval městské strážníky navýsost vulgárními nadávkami. Poté, kdy strážníci vůči verbálně a následně i fyzicky agresivnímu spoluobviněnému J. C. v souladu s ustanovením §18 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, použili zcela adekvátního donucovacího prostředku spočívajícího v jeho svedení na zem za použití chvatů, se dovolatel snažil účel a provedení tohoto zákroku, nijak nevybočujícího z mantinelů jim svěřené pravomoci, zmařit, krom jiného tím, že s C. zápasícího strážníka G. nakopl do žeber. Nepochybně přitom věděl, že tímto způsobem v danou chvíli zaútočil na úřední osobu, což plně odůvodňuje právní posouzení jeho jednání i jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. A konečně, pokud dovolatel zvolil i taktiku pohrůžky budoucí odvetou ve formě „fyzické likvidace“, kterou pronesl vůči strážníkům, aby tak demonstroval své odhodlání pomstít se jim pro případ, že vůči němu a spoluobviněnému C. provedou služební zákrok nebo v něm budou pokračovat, byl takový jeho projev po právu posouzen i jako vyhrožování s cílem působit na úřední osobu v úmyslu působit na výkon její pravomoci ve smyslu §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vadou spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení stíhaného skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž dovoláním napadená rozhodnutí netrpí.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného T. Č. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu