ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.436.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 436/2019- 555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2018 č. j. 12 To 193/2018-475 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 59/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 6. 2018 č. j. 1 T 59/2018-419 byl obviněný J. B. uznán vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) a písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v době nejméně od 15. 1. 2018, kdy s ním již poškozená B. Š., narozená XY, bytem XY, okres Jičín, ukončila vztah, až do 27. 2. 2018 písemně - formou textových zpráv, sociálních sítí a prostředků elektronických komunikací, telefonicky na její soukromý mobilní telefon, dále písemně - cestou elektronických komunikačních prostředků a telefonicky přes její matku R. P., narozenou XY, bytem XY, XY, ji pod pohrůžkou zabití, zastřelení, vhození granátu do bytu, zprostředkování znásilnění a zakopání, rozlámání všech kostí v těle a prostřílení pneumatik v autě v době jízdy z práce, nutil, aby se k němu vrátila, vzala jej k sobě domů, obnovila jejich vztah i komunikaci, v těchto sděleních vystupoval pod svou identitou, dále jako M. nebo pod falešnými smyšlenými identitami jako například H., V., H., E., J., A., kdy se také vydával za skupiny různých osob, zasílal zprávy a sdělení ze svého účastnického telefonního čísla a také z jiných za tímto účelem opatřených účastnických telefonních čísel a profilů na sociálních sítích a v elektronických komunikacích, jednalo se o sdělení v řádech desítek denně, která doplnil fotografiemi střelné zbraně se zásobníkem a nábojem, zvukovými zprávami a vzkazy, sdělením o své trestní minulosti včetně čísla rozsudků, na základě kterých byl pravomocně odsouzen mj. pro přečin nebezpečné vyhrožování a nedovolené ozbrojování, což v B. Š. vyvolalo obavy, že své výhrůžky uskuteční, dále jí ve shodné době písemně - formou textových zpráv, sociálních sítí a prostředků elektronických komunikací, současně telefonicky na její soukromý mobilní telefon, telefonicky na pracoviště a nebo také přes její matku R. P. vytrvale kontaktoval a sledoval, kdy jí vyhrožoval ublížením na zdraví stejně jako jejím příbuzným a přátelům, kdy obsahem těchto sdělení bylo například to, že bude šlapat chodník, že přijde o syna, že ublíží otci, matce a jejímu bývalému příteli, že je neustále sledována, že u ní doma nainstaluje fotopast, aby věděl, s kým se tahá, vyhledával její osobní blízkost, neboť ji sledoval v místě bydliště, v místě zaměstnání i při dalším jejím pohybu, konkrétně v polovině ledna 2018 ji sledoval při odchodu ze zaměstnání, a to od Okresního soudu v Jičíně po celou dobu ve směru její chůze k Městské knihovně v Jičíně, kde ji došel a začal přemlouvat k obnovení vztahu, dne 27. 1. 2018 ve večerních hodinách ji obtěžoval výhrůžkami v místě jejího bydliště, takže z obavy zavolala Policii ČR, a poté přespala u bývalého přítele, odkud byla dne 28. 1. 2018 v ranních hodinách opět z jeho strany sledována, když v důsledku jeho jednání byla poškozená B. Š. donucena změnit své kontaktní spojení, zablokovat svůj profil na sociální síti, omezit komunikaci jí obvyklými prostředky, měnit denní režim a nakonec se podrobit i krátkodobé ochraně ze strany orgánů Policie ČR“. Za to byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci vztahující se k věcem podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku. S odkazem na §70 odst. 6 tr. zákoníku soud vyslovil, že propadlé věci připadají státu.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 8. 2018 č. j. 12 To 193/2018-475 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. B. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že posuzovaný skutek byl nesprávně kvalifikován jako souběh přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) a písm. d) tr. zákoníku. Výhrůžky prostřednictvím elektronické komunikace na dálku totiž vůči poškozené nečinil proto, aby se k němu vrátila, a v tomto smyslu tedy nešlo o prostředek donucení jiného k určitému chování. Soudy se v tomto směru měly důsledněji zaměřit na rozlišení mezi výhrůžkou a úpěnlivou prosbou. Nic z toho, co poškozené napsal, ve skutečnosti nemínil vážně. Jakkoli s ní vedl komunikaci v nadstandardním rozsahu, jednalo se vždy o pouhé hyperboly, což musela osoba průměrného rozumu rozpoznat. Jeho jednání tedy mohlo být kvalifikováno nejvýše jako přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) a písm. d) tr. zákoníku a trest odnětí svobody mu měl být vyměřen v odpovídajícím zákonném rozmezí. Dovolatel dále vytkl řízení předcházejícímu vydání pravomocného rozsudku ve věci procesní vadu spočívající v tom, že poškozená B. Š. a její matka R. P. dostaly v rozporu s ustanovením §166 odst. 1 tr. ř. možnost seznámit se s procesním spisem při skončení vyšetřování, ačkoli nepodaly návrh podle §43 odst. 3 tr. ř. Poslední jeho námitka pak směřovala proti uloženému trestu propadnutí věci, konkrétně ve vztahu k černému plastovému pouzdru s pistolí stříbrné barvy s černou střenkou zn. EKOL Special 99 cal. 9mm P.A. č. XY, zásobníkem se 7 ks nábojů, tlumičem plynů, a 2 kusům nábojů v plastové krabičce a papírovému manuálu, které podle jeho mínění byly „nezákonně zabaveny“. Proto se zároveň domáhá jejich vrácení.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2018 č. j. 12 To 193/2018-475 zrušil a věc tomuto soudu „vrátil“ k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h tr. ř. doručen dne 21. 3. 2019 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud žádné vyjádření ani přípis, jímž by nejvyšší státní zástupce deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku mimo jiné i jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtku směřující vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pokud jde o vyděračskou pohnutku jeho jednání. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, podle nichž četná výhrůžná vyjádření adresovaná poškozené i její matce byla vedena snahou přimět poškozenou, aby s ním obnovila partnerský vztah, a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že dovolání v této části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Takovou vadu však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Podstatou obhajoby dovolatele je snaha bagatelizovat své jednání a jeho konkrétní závažné projevy degradovat jen na jakési „plané řeči“, jež ve skutečnosti nebyly míněny vážně a takto měly být chápany také poškozenou. Pokud jí však soudy obou stupňů po interpretaci provedených důkazů nepřisvědčily, nelze jim ničeho vytknout. Z fotokopií četných textových zpráv založených v předloženém procesním spise lze vyčíst zjevnou neochotu dovolatele smířit se s tím, že poškozená s ním ukončila společné soužití. Jako příslovečná „tenká červená nit“ se jeho následnou intenzivní, déle než 1 měsíc trvající komunikací s B. Š. a s její matkou R. P. táhne snaha poškozenou přesvědčit o svých přetrvávajících citech k ní a zároveň ji přimět, aby se s ním sešla, zavolala mu, promluvili si, vyslechla ho, dala mu šanci, vzala ho zpět k sobě atd. Zároveň ji odrazuje od pokusu navázat vztah s jiným mužem, případně se domáhá sdělení „pravdy“ o takovém vztahu, pokud již existuje. Tyto výzvy a požadavky pak dovolatel prokládá opakovanými vyjádřeními, že poškozenou zabije, případně že si ji „najde“, že už teď je mrtvá, že „za to zaplatí“, že jak se k ní dostane, „končí“ aj. Jako učebnicový příklad pohrůžky násilí (v daném případě na majetku) jakožto prostředku k působení na vůli poškozené lze namátkou připomenout scénu z večerních hodin dne 27. 1. 2018, kdy se obviněný domáhal vstupu do jejího obydlí se slovy „otevři, nebo to tu rozmlátím všecko“, resp. „rozmlátím to tady na sračky, chci domů…“ (viz č. l. 121 spisu). Dalšími typickými vyděračskými projevy, které samy o sobě (izolovaně) naplnily veškeré formální znaky skutkové podstaty přečinu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jsou např. vzkazy obviněného, které poškozené adresoval prostřednictvím R. P., ve znění: „Nenechám ji na pokoji, buď se ke mně vrátí a bude vše OK jako bylo, ale pokud přijdu na to, že mě tahá za nos, tak jí ublížím a moc“, nebo „Ať mi zavolá a začne to se mnou řešit…nedá mi šanci, zabiju nás oba“, a konečně „Zabiju ji, pokud mi ten čas nedá a nebude chtít slyšet pravdu...“ (č. l. 172, 178, 189 spisu). Výroků obdobného ražení lze ovšem ve spisovém materiálu nalézt mnohem více. Při těchto zjištěních nemohla obstát argumentace dovolatele, že se touto literární činností nepokoušel dosáhnout minimálně osobního setkání a rozhovoru s poškozenou, od nějž si sliboval obnovení jejich partnerského vztahu, a v tomto smyslu jím pronesené výhrůžky neměly za cíl poškozenou přimět, aby mu vyhověla (tj. aby něco konala). Jestliže poškozené opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací, pokud se s ním znovu nesejde, a tyto výhrůžky zesiloval i doprovodnými fotografiemi, na nichž je vyobrazen, kterak třímá v ruce palnou zbraň, a rovněž poukazem na svou trestní minulost „kvůli zbraním“, nelze se divit ani tomu, že v B. Š. vzbudil důvodné obavy o její život a bezpečí i život a zdraví jejích blízkých. V uvedené souvislosti není bez významu, že poškozená byla očitým svědkem násilnického projevu dovolatele vůči ženě (svědkyni K. S.), k němuž se bez rozpaků uchýlil v hádce vedené ze zcela malicherných příčin. Se znalostí jeho povahových rysů tedy rozhodně neměla žádný rozumný důvod považovat výše citované i další písemné projevy dovolatele za pouhé neškodné „hyperboly“ či „úpěnlivé prosby“, jak prosazuje obhajoba, a s jistotou vycházet z toho, že jí z jeho strany ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozí, i když ho nevyslyší. Z hlediska užité právní kvalifikace však především není rozhodné, nakolik jsou vyděračské pohrůžky objektivně způsobilé vzbudit v jejich adresátovi důvodnou obavu z jejich uskutečnění v budoucnu. U přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku postačí, že poškozený vnímá, k čemu ho pachatel vyděračským jednáním nutí, resp. jaký cíl jím sleduje. Tato podmínka v projednávaném případě zjevně splněna byla.
Pod uplatněný důvod dovolání nebylo možno podřadit ani poukaz obviněného na nezákonnost uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k stříbrné plynové pistoli s příslušenstvím. Pokud jde o výrok o trestu, lze za tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu srov. přiměřeně usnesení ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovou vadu však dovolatel napadeným rozhodnutím nevytkl a relevantně ani vytýkat nemohl.
K nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán mimo jiné tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští . Taková situace však v daném případě nenastala. Trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl i ohledně reklamovaných věcí uložen zcela důvodně. Soudy správně nepřehlédly, že obviněný předmětnou pistoli užil k zintenzivnění svých pohrůžek násilí na poškozené, které jí adresoval prostřednictvím písemné a obrazové komunikace se svědkyní P. (viz č. l. 196 spisu). V tomto smyslu se tedy nepochybně o nástroj trestné činnosti ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení jednalo.
A konečně, z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neměla žádnou právní relevanci ani ta část dovolání, v níž obviněný reklamoval postup policejního orgánu, který po jeho výtce umožnil B. Š. a svědkyni R. P. při skončení vyšetřování prostudovat spis, ačkoli nebyly v postavení poškozených, které by podaly návrh podle §43 odst. 3 tr. ř. Opět se nejednalo o námitku hmotněprávní, nýbrž procesní, která navíc směřovala proti úkonu, který evidentně neměl žádný negativní vliv na realizaci práva dovolatele na obhajobu ani na konečné pravomocné rozhodnutí o jeho vině a trestu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. B. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu