ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.44.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 44/2019- 40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 3 To 315/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 18/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 3 To 315/2018, zrušuje ohledně obviněného A. P. ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci , a to plynové pistole černé barvy Ekol Firat Compact č. XY, včetně torza zásobníku a čtyř kusů nábojů 9 mm.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 1 T 18/2018, byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odstavce 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [bod II. 1) - 3)] a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod III.). Společně s obviněným byla tímto rozsudkem uznána vinnou spoluobviněná A. H. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [bod I. 1) - 6), II. 1) - 3)]. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu obviněný dopustil tím, že:
II. A. H. jakožto účetní Obecního úřadu XY, která měla podepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti a rovněž z titulu své pracovní pozice měla dispoziční právo k bankovnímu účtu Obecního úřadu XY č. ú. XY vedeného u Komerční banky, a.s., po předchozí domluvě za pomoci svého tehdejšího druha A. P. převáděla neoprávněně finanční prostředky z účtu obce tak, že
1) A. P. sdělil R. K., že mu jeho matka ze zahraničí má zaslat finanční prostředky na opravu bytu, avšak sám nemá bankovní účet, na který by mu je mohla poslat, proto K. přesvědčil, aby na dětský bankovní účet jeho nevlastního syna J. Č. č. ú. XY mohly být tyto peníze zaslány, s čímž K. po domluvě se svou partnerkou A. O. souhlasil, neboť mu P. slíbil, že při opravě bytu mu bude K. pomáhat, proto P. sdělil číslo předmětného účtu, které P. následně sdělil H., která v období od 03. 06. 2015 do 03. 07. 2015 provedla na tento účet celkem 5 neoprávněných transakcí z účtu obce XY v různých částkách v celkové výši 660 945 Kč, které v účetnictví vykázala jako platby různým subjektům vykonávajícím pro obec činnost, přičemž peníze z účtu Č. vždy vybrala A. O., která je disponentkou předmětného účtu, předala je K., který je vždy předal P., a ten zase H. a tyto finanční prostředky poté užili pro vlastní potřebu, čímž poškozené obci způsobili škodu ve výši 660 945 Kč,
2) A. P. sdělil H. Ch., že mu jeho matka ze zahraničí má zaslat finanční prostředky na opravu bytu, avšak sám nemá bankovní účet, na který by mu je mohla poslat, proto Ch. přesvědčil, aby na její bankovní účet, respektive na bankovní účet jejího manžela E. Ch. č. ú. XY, k němuž má Ch. dispoziční právo, mohly být tyto peníze zaslány, když mu Ch. předala číslo předmětného účtu, sdělil jej P. H., která na něj provedla celkem 3 neoprávněné transakce z účtu obce XY, a to dne 20. 08. 2015 ve výši 168 000 Kč a dne 03. 09. 2015 ve výši 89 000 Kč a 124 000 Kč, které v účetnictví vykázala jako platby různým subjektům vykonávajícím pro obec činnost, přičemž peníze z účtu manžela Ch. postupně vybrala a předala je obžalovanému P., a ten zase H. a tyto finanční prostředky poté užili pro vlastní potřebu, čímž poškozené obci způsobili škodu ve výši 381 000 Kč,
3) A. P. sdělil M. B., že překročil limit v bance u svého účtu, a proto jej požádal, aby mu umožnil na jeho bankovní účet č. ú. XY zaslat finanční prostředky, které poté vybere a předá mu je, s čímž B. souhlasil a sdělil P. číslo svého účtu, toto následně P. předal H., která na něj dne 11. 09. 2015 provedla 2 neoprávněné transakce z účtu obce XY, a to ve výši 92 021 Kč a 271 432 Kč, B. následně ze svého účtu vybral v hotovosti částku ve výši 300 000 Kč, a to na pobočce banky Raiffeisenbank v Olomouci, kde je také poblíž hlavního nádraží předal obžalovanému P., který dále finanční prostředky předal H. a další část finančních prostředků ve výši 60 000 Kč přeposlal po výzvě obžalovaného P. na bankovní účet č. ú. XY obžalované H. a tyto finanční prostředky poté užili společně pro vlastní potřebu, čímž poškozené obci způsobili škodu ve výši 363 453 Kč,
obžalovaná A. H. tak výše popsaným jednáním poškozené Obci XY, IČ XY, se sídlem ve XY způsobila škodu v celkové výši 3 763 663 Kč (body I. a II. obžaloby), přičemž z toho obžalovaný A. P. svým jednáním umožnil způsobení škody ve výši 1 405 398 Kč (bod II. obžaloby).
III. obžalovaný A. P. v období nejméně od počátku měsíce ledna roku 2015 do 01. 03. 2016 jako druh obžalované A. H., která jako účetní Obecního úřadu XY, jednak za pomoci obžalovaného a jednak sama převáděla obecní finanční prostředky – a to na svůj bankovní účet a rovněž za tímto účelem obžalovaným zprostředkované bankovní účty jiných osob - a rovněž tyto prostředky vybírala z obecní pokladny a do účetnictví následně vystavovala zfalšované či upravené účetní doklady, případně přijaté platby v hotovosti do účetnictví vůbec nezavedla, obžalovaný ačkoliv si byl vědom výše uvedených skutečností, že obžalovaná disponuje finančními prostředky, které značně převyšují její legální příjem a které jsou ve skutečnosti majetkem obce XY, a ona je získala bezprávním čerpáním zakrývaným fiktivními fakturami a dalšími machinacemi, tyto finanční prostředky ve výši nejméně 200 000 Kč spolu s obžalovanou užíval za účelem úhrady chodu společné domácnosti a uspokojování svých potřeb, k financování svého herního účtu vedeného u společnosti Tipsport a.s. a k hraní na výherních automatech.
Za uvedený zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §253 odst. 1, 2 tr. zákoníku [správně §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku], pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016 pod č. j. 2 T 120/2016-784, uložil Okresní soud v Bruntále obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2016, výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Spoluobviněné A. H. uložil za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 let, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla spoluobviněné uložena povinnost uhradit poškozené obci XY, náhradu škody ve výši 3 638 663 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 30. 1. 2018 do zaplacení.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 1 T 18/2018, podal obviněný A. P. odvolání směřující do výroku o trestu a spoluobviněná A. H. do výroku o trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 3 To 315/2018, tak, že soud druhého stupně zrušil pod výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu spoluobviněné A. H. ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Výrokem II. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného ve výroku o trestu. Následně nově rozhodl tak, že podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 2 T 120/2016, podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to plynové pistole černé barvy Ekol Firat Compact č. XY, včetně torza zásobníku a čtyř kusů nábojů 9 mm. Současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 2 T 120/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně spoluobviněné A. H. rozhodl nově tak, že ji podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil spoluobviněné A. H. povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené obci XY, IČ: XY, částku ve výši 3 633 663 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 638 663 Kč od 30. 1. 2018 do 14. 8. 2018 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 633 663 Kč od 15. 8. 2018 do zaplacení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 3 To 315/2018 , podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., směřující do výroku o uloženém trestu. Podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
Obviněný uvádí, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi existuje extrémní rozpor, přičemž soudy v rámci trestního řízení porušily jeho právo na obhajobu a nestranné posuzování věci a jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy.
Extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi spatřuje především v tom, že soud I. stupně konstatoval, že v řízení nebyla zjištěna na jeho straně žádná polehčující okolnost ve smyslu §41 tr. zákoníku, ačkoliv v řízení byly dány minimálně polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. k), l) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že to byl on, kdo oznámil orgánům činným v trestním řízení svoji trestnou činnost a trestnou činnost spoluobviněné A. H., když i napomáhal k objasnění trestné činnosti a zabránil tak vyšší škodě. Ke všem skutkům v obžalobě se přiznal a svého činu litoval.
Namítá dále, že soud II. stupně mu potvrdil trest uložený soudem prvního stupně a nad rámec tohoto trestu mu uložil trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to plynové pistole černé barvy Ekol Firat Compact č. XY, včetně torza zásobníku a čtyř kusů nábojů 9 mm. Poukazuje ovšem na skutečnost, že odvolání ve věci nepodal státní zástupce, nýbrž pouze on a spoluobviněná. Soud II. stupně tedy rozhodl v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius a judikaturou Nejvyššího soudu, když se zároveň nevypořádal s jeho námitkami a nezohlednil všechny polehčující okolnosti svědčící v jeho prospěch. Uložený trest mu nepřijde přiměřený ani s ohledem k uloženému trestu hlavnímu pachateli, tj. spoluobviněné A. H., kdy rozhodnutí soudů vykazují značný nepoměr uložených trestů.
Obviněný se rovněž domnívá, že rozsudkem soudu II. stupně měl být při uložení souhrnného trestu zrušen i trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 48/2015, neboť trestnou činnost v projednávané věci páchal na počátku roku 2015 ještě před odsouzením Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 73 T 48/2015.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudu I. a II. stupně a uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby při ukládání trestů respektoval zásadu reformace in peius a zohlednil polehčující okolnosti na jeho straně. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 48/2015.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1260/2018, sdělil, že podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný namítá, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, v existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, tj. že u něho nebyla zjištěna žádná polehčující okolnost a v porušení zásady zákazu reformace in peius.
Obviněným uplatněné dovolací námitky jsou částečně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky týkající se toho, zda ve věci byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky porušení zásady reformace in peius, neboť byť je tato námitka svojí povahou procesního charakteru, má závažné hmotněprávní dopady, a proto v případě důvodnosti této námitky z hlediska práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je tato námitka pod uvedený dovolací důvod podřaditelná (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2306/07, obdobně přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/06 ).
Ve vztahu ke zbývající argumentaci obviněného je třeba uvést, že tato pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřaditelná není. Obviněný především namítá, že soud I. stupně uvedl, že mu nepolehčovaly žádné okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, ačkoliv na jeho straně byla řada polehčujících okolností. Lze konstatovat, že k možnostem uplatnění dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu se vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí. Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu se sluší připomenout, že proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani zjevně není dán. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která jak již bylo naznačeno naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha., NS 21/2003-T 501) a námitka stran porušení práva na spravedlivý proces, pokud je porušení tohoto práva v řízení prokázáno, tedy nestačí tuto námitku pouze uplatnit.
Obecně je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Trestem uloženým mimo zákonnou sazbu se rozumí jak nedůvodné překročení horní hranice trestní sazby, ale i nezákonné prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Zásah Nejvyššího soudu je výjimečně možný jen za situace, že napadeným rozhodnutím uložený trest je trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony, demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 8 Tdo 897/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak již bylo naznačeno, zvolená argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Bez ohledu na shora naznačený závěr je ovšem třeba konstatovat, že obviněnému byl uložen jednak přípustný druh trestu, jednak trest v rámci trestní sazby, když trest mu byl ukládán podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž za trestný čin podle §199 odst. 2 tr. zákoníku je možno uložit obviněnému trest odnětí svobody v trvání od 2 do 8 let. Ve vztahu ke konkrétní argumentaci obviněného, že soudy nepřihlédly k okolnostem, které mu polehčovaly, je třeba uvést, že tato námitka jednak nenaplňuje zvolený dovolací důvod, jednak je zcela neodpovídající. Lze připustit, že soud I. stupně skutečně uvedl, že na straně obviněného nebyla zjištěna žádná polehčující okolnost ve smyslu §41 tr. zákoníku (viz str. 10, bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Toto jistým způsobem neodpovídající vyjádření korigoval následně soud II. stupně (viz str. 7-8, bod 16. rozsudku soudu druhého stupně), který výslovně konstatoval, že soud I. stupně opominul hodnotit jak polehčující tak přitěžující okolnosti, přičemž sám následně výslovně zhodnotil jak polehčující okolnosti [viz §41 písm. l) tr. zákoníku], ale i přitěžující okolnosti [viz §42 odst. 1 a), b), m), n), p) tr. zákoníku]. Z uvedeného je tedy nepochybné, že soud II. stupně na námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, reagoval a jisté nedostatky rozsudku soudu prvního stupně napravil.
Pokud jde o výtku obviněného spočívající v tvrzení, že mu soudy uložily nepřiměřený trest odnětí svobody proti výměře trestu odnětí svobody, jenž byl uložen spoluobviněné A. H., tak tato nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Obecně je ovšem třeba uvést, že při úvaze o druhu a výměře trestu jsou soudy vázány kritérii uvedenými v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, konkrétní druh trestu a jeho výměra není určována jen výší způsobené škody a snad tím, jakou konkrétní úlohu měl obviněný při spáchání trestné činnosti, nýbrž souhrnem všech skutečností uvedených v §39 odst. 1 tr. zákoníku a teprve po zhodnocení všech těchto kritérií je možno stanovit druh a výměru trestu, který na jedné straně je invidualizován k osobě konkrétního pachatele, kdy současně ovšem plní úlohu generální prevence. Zde se sluší poznamenat, že jedním z důležitých kritérií z pohledu uloženého trestu je i dosavadní způsob života pachatele. V tomto směru nelze pominout, že obviněný na rozdíl od spoluobviněné je osobou 16x soudně trestanou a to převážně pro trestnou činnost úmyslného charakteru, když také nelze ani přehlédnout, že obviněnému byl trest ukládán jako trest souhrnný k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, takže mu byl trest fakticky navýšen o 30 měsíců. Proto lze uzavřít, že uložený trest není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
Z pohledu námitek, které shledal Nejvyšší soud uplatněné právně relevantním způsobem, je třeba uvést, že obviněný především namítá, že v dané věci došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. Konkrétně uvádí, že odvolání si proti rozsudku soudu I. stupně podal toliko on a spoluobviněná a soud II. stupně bez ohledu na neexistenci odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch mu proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně uložil navíc i trest propadnutí věci, konkrétně plynové pistole černé barvy Ekol Firat Compact č. XY, vč. torza zásobníku a čtyř kusů nábojů 9 mm.
Zásadu zákazu reformace in peius upravuje v případě odvolání ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že v neprospěch obviněného může soud II. stupně změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Předmětné ustanovení vyjadřuje, jak již bylo naznačeno, zásadu reformationis in peius v rozhodnutí odvolacího soudu, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu I. stupně v neprospěch obžalovaného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obžalovaného; není-li zde důvodné odvolání podané v neprospěch obžalovaného (nebo bylo-li takové odvolání zamítnuto či odmítnuto), tento zákaz platí, třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu I. stupně je vadný, ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Tento zákaz platí pro odvolací soud za předpokladu, že došlo ke zrušení rozsudku jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Neuplatní se v případě, když byl rozsudek zrušen pouze nebo i v důsledku odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného, popřípadě jen ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též v případě odvolání podaného poškozeným. (Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 3078-3090).
V neprospěch obviněného je rozsudek změněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§246 odst. 1 písm. b)], a to v tom směru, že zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (R 22/1999 a PR 10/1998, s. 518).
Nejvyšší soud připomíná, že zásada zákazu reformationis in peius se uplatňuje proto, aby mohl obviněný a v jeho prospěch další oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout nesprávný rozsudek odvoláním, a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně, bez obavy z rizika zhoršení situace obviněného (viz k tomu i ÚS 88/2006-n.). Soud II. stupně však může na podkladě odvolání podaného státním zástupcem pouze v neprospěch obviněného zrušit nebo změnit napadený rozsudek soudu I. stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněného a také výlučně v jeho prospěch.
S přihlédnutím ke shora naznačeným teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti námitek obviněného. Soud I. stupně uložil obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2016, v trvání 6 let, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jiný druh trestu soud I. stupně obviněnému neuložil. Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podal pouze obviněný do výroku o trestu a spoluobviněná A. H. Státní zástupce svého práva na řádný opravný prostředek nevyužil. Krajský soud v Ostravě jako soud druhostupňový z podnětu podaného odvolání obviněného rozhodl tak, že zrušil výrok o uloženém trestu a opětovně mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let ke shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Bruntále a současně mu uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to plynové pistole černé barvy Ekol Firat Compact č. XY, vč. torza zásobníku a čtyř kusů nábojů 9 mm. Z odůvodnění rozsudku soudu II. stupně (viz str. 8, bod 17. rozsudku) je patrno, že v dané věci byly skutečně splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2016, kdy důvodem zrušení výroku o trestu z rozsudku soudu I. stupně u obviněného byla skutečnost, že uvedený soud porušil ustanovení §43 odst. 2, věta poslední tr. zákoníku, podle něhož v rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest propadnutí věci, jestliže trest propadnutí věci byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Taková situace v dané věci nastala, když rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2016, kromě trestu odnětí svobody byl obviněnému uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, konkrétně shora uvedené plynové pistole a torza zásobníku a nábojů.
Ze shora uvedeného je nepochybné, že soud II. stupně rozhodl v neprospěch obviněného, když mu uložil navíc trest propadnutí věci (změnil výrok o trestu), ačkoliv soud I. stupně mu tento trest neuložil a o odvolání rozhodoval pouze na podkladě podaného odvolání obviněného. Rozhodnutím soudu II. stupně byla porušena zásada zákazu reformationis in peius, neboť došlo ke změně rozsudku soudu I. stupně v neprospěch obviněného, byť rozhodoval z podnětu podaného odvolání obviněného. Přestože Nejvyšší soud musí souhlasit se soudem II. stupně v tom, že rozsudek soudu I. stupně je vadný (nepostupoval dle §43, věta poslední tr. zákoníku), neboť uvedený soud nezopakoval všechny uložené tresty z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 2 T 120/2016, tak soud II. stupně rozhodl nezákonně, když náprava vady v rozhodování soudu I. stupně znamenala rozhodnutí v neprospěch obviněného, přestože státní zástupce nepodal odvolaní v jeho neprospěch. Nejvyšší soud musí konstatovat, že nečinnost státního zástupce v odvolacím řízení nelze zhojit takto vydaným rozhodnutím soudu druhého stupně. Uložením trestu propadnutí věci soudem II. stupně došlo k porušení zásady reformationis in peius. Námitka obviněného byla uplatněna právně relevantně, a proto v této části shledal Nejvyšší soud dovolání důvodné.
Další námitka obviněného spočívá v tom, že mu měl být uložen souhrnný trest i k odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 73 T 48/2015. Takto uplatněnou námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, se týká aplikace hmotného práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1477/2004). V souvislosti s touto dovolací argumentací je třeba uvést, že tato je velmi kusá, obviněný v podstatě jen velmi stručně uvádí, že trestnou činnost ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 48/2015 začal páchat před spácháním nyní projednávané trestné činnosti.
S ohledem na vznesenou námitku Nejvyšší soud zjistil následující skutečnosti. Trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 73 T 48/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Uvedený přečin zanedbání povinné výživy spáchal v době od 23. 10. 2012 do 31. 3. 2015. Trestní příkaz v citované věci byl obviněnému prokazatelně doručen 27. 5. 2015. V nyní projednávané trestní věci bylo z rozsudku soudu prvního stupně zjištěno, že zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [pod bodem II. 1) - 3)] obviněný páchal v období od 3. 6. 2015 do 11. 9. 2015 a přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (pod bodem III.) od ledna 2015 do 1. 3. 2016. V dané souvislosti je třeba uvést, že z hlediska předpokladů pro uložení souhrnného trestu je rozhodující okamžik ukončení trestné činnosti, nikoliv okamžik zahájení spáchané trestné činnosti, pokud se jedná o pokračující skutek či trvající skutek nebo hromadný.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, soud uloží souhrnný trest podle zásad z §43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Odsuzujícím rozsudkem soudu I. stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. R 41/1968, podobně též R 34/1965 a R 52/1971). Zároveň platí, že zůstanou-li po vyčerpání dostupných důkazů pochybnosti o tom, zda byl další trestný čin spáchán před vyhlášením dřívějšího rozsudku, je třeba postupovat ve prospěch pachatele a uložit souhrnný trest (srov. R 54/2000).
Na tomto místě je nutné dále připomenout, že povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz (§314e odst. 6 tr. ř.). Byl-li dřívější trest uložen trestním příkazem a nový trest se ukládá rozsudkem, musí se za podmínek §43 odst. 2 uložit rovněž souhrnný trest. Uložení souhrnného trestu přichází v úvahu i za situace, že soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal dříve, než mu byl trestní příkaz doručen, a to i když byl trestní příkaz poté zrušen podáním odporu (§314g tr. ř.), pokud řízení skončilo pravomocným odsouzením. Není rozhodující, kdy byl trestní příkaz vydán, protože pouze doručení trestního příkazu, a nikoli již jeho vydání, má účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku (§314e odst. 6 TrŘ) – srov. přiměřeně R 57/1977 a R 29/2000.
Vzhledem k výše nastíněným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trestná činnost v projednávané věci byla spáchána až po doručení trestního příkazu ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 48/2015 (dne 27. 5. 2015) a proto v předmětné věci nebyly splněny předpoklady ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu i k shora citovanému trestnímu příkazu. Ve věci byly splněny toliko zákonné předpoklady pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku k rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2016, když v této věci byla trestná činnost ukončena dne 1. 3. 2016 a citovaný rozsudek představoval první odsuzující rozsudek ve věci.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podané dovolání je důvodné z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko ve vztahu ke změně výroku o trestu soudem II. stupně (uložením trestu propadnutí věci). Proto Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu propadnutí věci, a to plynové pistole černé barvy Ekol Firat Compact č. XY, včetně torza zásobníku a čtyř kusů nábojů 9 mm, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 3 To 315/2018, kterým byl trest propadnutí věci uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nevrátil věc podle §265l odst. 1, 2 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě, neboť sám napravil zmíněnou vadu napadeného rozhodnutí a jiné rozhodnutí nebylo potřeba ve věci učinit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3.2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová