ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.533.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 533/2019- 843
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY, státního příslušníka Moldavské republiky, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2018 č. j. 3 To 111/2018-761, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2018 č. j. 45 T 2/2018-605 v trestní věci obviněných D. A. M. a P. T. byl obviněný P. T. uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 16. 9. 2017 v době kolem 02.00 hodin v B., na ulici P., v prostoru před restaurací B., umístěnou v domě s číslem popisným XY, za přítomnosti většího počtu zde se nacházejících osob, po předchozím konfliktu, k němuž došlo v prostorách restaurace B. mezi samostatně stíhaným P. P. a poškozenými R. O. a Š. P., jakmile se poškození R. O., Š. P. a také T. S. přesunuli před uvedenou provozovnu,
nejprve samostatně stíhaný P. P. nečekaně udeřil levou rukou sevřenou v pěst do obličeje zde stojícího R. O., k němuž zezadu rovněž přistoupil obžalovaný P. T. a bezprostředně po inkasovaném úderu pěstí téhož poškozeného švihem pravé nohy kopl do obličejové části hlavy, bezprostředně poté P. P. udeřil pěstí pravé ruky do obličeje Š. P., zároveň P. T., bez vědomí zbývajících dvou spolupachatelů, uchopil do své pravé ruky plochý bodnořezný nástroj, s největší pravděpodobností kapesní zavírací nůž, s nímž po jeho otevření prvotně zaútočil na R. O., kterého uchopil za ruku a uvedeným bodnořezným nástrojem se jej snažil zasáhnout do oblasti krku i hlavy, a jakmile se T. S. pokusil s pomocí teleskopického obušku zabránit P. T. v dalším napadání R. O., atakoval P. T. rovněž tohoto poškozeného, jehož plochým bodnořezným nástrojem bodnul do oblasti levé hýždě, načež se do incidentu vložil i obžalovaný D. A. M., který T. S. srazil rukama na zem, kde jej ležícího, kopy vedenými s nápřahem do oblasti hlavy, nejméně třikrát udeřil, kdy v průběhu pokračujícího incidentu mezi R. O. a P. T. právě uvedený obžalovaný poškozeného znovu opakovaně zasáhl v ruce stále držícím plochým bodnořezným nástrojem, konkrétně do spodní části zad a do oblasti krku,
čímž samostatně stíhaný P. P. a obžalovaný P. T. společně způsobili poškozenému R. O. zhmoždění nosu se zlomeninou nosních kůstek bez posunu a oděrky kůže na loktech, a obžalovaný P. T. sám bodnou ránu před levým uchem, bodnou ránu na levé straně krku pod dolní čelistí o velikosti 2x2 cm, škrábancovitou ránu, respektive oděrku na zádech nad levou lopatkou a bodnou ránu v oblasti bederní krajiny zad vpravo o délce 5 cm, kteréžto bodné rány byly povrchního charakteru a zasahovaly do podkoží, aniž by byly zraňovány větší cévy či pronikaly do tělních dutin, tedy ve svém souhrnu středně těžká poranění s průměrnou dobou léčení v délce 2 týdnů, kdy pouze v důsledku aktivní obrany poškozeného a shodou šťastných okolností nezávislých na vůli obžalovaného P. T. nedošlo, s ohledem na směřování útoků vedených plochým bodnořezným nástrojem proti obličeji a krku zleva a proti hrudní a bederní části zad, tedy proti lokalitám s životně důležitými orgány a strukturami, ke vzniku závažných, život ohrožujících poranění, jako je ztrátové poranění oka, bodné poranění průdušnice a cév krku, bodné poranění ledvin, plic, srdce či velkých nitrohrudních cév a
obžalovaní D. A. M. a P. T. společně způsobili poškozenému T. S. mírný otok prstů levé ruky a levého zápěstí a oděrku kůže na bradě a obžalovaný P. T. sám bodnou ránu bez průniku do tělní dutiny o délce 2 cm, lokalizovanou v horní polovině levé hýždě, na niž navazoval bodný kanál o délce cca 12 cm, v jehož průběhu nebyla zasažena větší céva ani životně důležité struktury, tedy ve svém souhrnu středně těžká poranění s průměrnou dobou léčení v délce 2 až 3 týdnů, kdy pouze v důsledku aktivní obrany poškozeného a shodou šťastných okolností nezávislých na vůli obou obžalovaných nedošlo, s ohledem na směřování útoků vedených obžalovaným D. A. M. opakovaným kopáním proti jeho hlavě, ke vzniku mnohem závažnějších poranění, jako jsou tříštivé zlomeniny obličejového skeletu se ztrátovým poraněním oka, krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou a zlomeniny klenby lební s krvácením do mozku, a dále, s ohledem na směřování útoků vedených plochým bodnořezným nástrojem ze strany obžalovaného P. T. proti zadní straně trupu, nedošlo ke vzniku závažných, život ohrožujících poranění, jako je zejména bodné poranění ledviny či velkých cév probíhajících za břišní dutinou, bodné poranění hrudní stěny pronikající do hrudní dutiny či protětí sedacího nervu“.
Za to byl obviněný P. T. podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 mu byl uložen také trest vyhoštění na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Masarykovo náměstí 24/13, Ostrava, na náhradě škody částku 7.549 Kč. Poškození R. O. a T. S. byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného T. proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. 3 To 111/2018-761 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. T. dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že obě soudní rozhodnutí spočívají „na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, přičemž vrchní soud zároveň zamítl jeho odvolání, aniž pro to byly splněny procesní podmínky. Podle dovolatele především nebylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité zjištění skutkového stavu, když na místě zasahující policisté nezajistili veškeré věci, které byly použity při vzájemném napadání aktérů konfliktu před restaurací, zejména pak svazek jeho klíčů, které měl na místě ztratit, a teleskopický obušek svědka S. Provedené důkazy soudy navíc nesprávně hodnotily, když dostatečně nepřihlédly k okolnostem svědčícím ve prospěch dovolatele. Nevypořádaly se s rozpory ve výpovědích svědka S. a v důsledku toho dospěly k chybnému závěru, že jednání dovolatele bylo jednostranným aktem agrese vůči poškozeným a nikoli nutnou obranou. Ten však nadále trvá na tom, že poškozeného S. napadl až poté, kdy na něho poškozený zaútočil teleskopickým obuškem. Že by měl někdo jiný v momentě tohoto útoku v ruce zbraň, prokázáno nebylo. Pokud poškozený tvrdil něco jiného, šlo o účelově nepravdivé tvrzení vedené snahou ospravedlnit vlastní počínání, při němž coby iniciátor potyčky použil zbraň jako první. Výpovědi svědka se v průběhu řízení ukázaly být zcela nevěrohodnými, což ovšem soudy nevzaly v potaz. Dovolatel nesouhlasí rovněž se závěrem, že poškozeným nezpůsobil těžší či dokonce život ohrožující poranění jen díky jejich aktivní obraně a náhodě, tedy okolnostem na jeho vůli nezávislým. V uvedené souvislosti zdůraznil, že byl v minulosti instruktorem bojových umění a sebeobrany a útoky vedl cíleně tak, aby nikomu nezpůsobil těžkou újmu na zdraví. Nepoužíval při nich pěsti ale údery dlaněmi apod. Ostatně i kop do hlavy poškozeného R. O. provedl s tak slabou intenzitou, že mu nezpůsobil vůbec žádné zranění. Bojová umění přitom ovládá do té míry, že by byl schopen své protivníky nejen těžce zranit, ale i usmrtit. To však jeho motivací nebylo. Chtěl pouze pomoci svým kamarádům proti početní i váhové přesile útočníků. Takové jednání ovšem nenaplnilo znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, potažmo spáchaného na dvou osobách.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovoláním napadená rozhodnutí soudů zrušil a věc „vrátil Krajskému soudu v Ostravě se svým závazným právním názorem“.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli se jednalo o trestný čin jiný, anebo se o trestný čin nejednalo vůbec. Vytýkat lze i nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněný sice podle poukazu státního zástupce ve svém dovolání takové vady výslovně namítl, ale podstata jeho argumentace spočívá na předložení vlastní varianty skutkového děje, zcela odlišné od zjištění soudu prvního stupně. Provedené důkazy hodnotí dovolatel jinak a v návaznosti na tom formuluje názor, že jednal v nutné obraně, a to vědomě takovým způsobem, který ani nemohl vést k vážnějším zraněním protivníka a tedy k těžké újmě na zdraví poškozených. Dovolání tedy založil na subjektivním, nepodloženém přesvědčení o nerespektování zásad řádného dokazování ze strany soudů. Jeho námitky tudíž pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Pro úplnost státní zástupce pouze doplnil, že v dané trestní věci soud prvního stupně realizoval v zásadě pečlivé dokazování a věnoval dostatečnou pozornost objasnění všech okolností rozhodných pro závěr o vině obviněného. Provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., dospěl ke skutkovým zjištěním, která z nich logicky vyplývají a jednání obviněného odpovídajícím způsobem posoudil i po stránce hmotněprávní. Vrchní soud pak k podanému odvolání tento postup řádně přezkoumal a vypořádal se se všemi námitkami obhajoby. Vytkl-li soudu prvního stupně, že se dostatečně nevypořádal s některými rozpory ve výpovědích poškozených, neznamená to, že by jejich tvrzení zároveň sám považoval za zcela nevěrohodná a skutková zjištění krajského soudu za vadná. Naopak zdůraznil, že ostatní provedené důkazy umožnily učinit spolehlivý závěr, že za bodná zranění poškozených je zodpovědný právě dovolatel, který na ně zaútočil nožem. Ten přitom podle kamerového záznamu zachycujícího průběh útoku nejednal v nutné obraně. Konflikt před restaurací započal spoluobviněný P. P. Ačkoli na něho nikdo z poškozených neútočil, napadl R. O., přičemž dovolatel se k němu ihned přidal a poškozeného kopl do obličejové části hlavy. Pokud následně poškozený T. S. vytáhl teleskopický obušek, reagoval pouze na tato napadení a nůž v rukou dovolatele. Těmi, kdo se bránili útokům, byli tedy poškození. Pravdivé není ani tvrzení dovolatele, že své údery cíleně korigoval tak, aby nikomu vážně neublížil, když například uvádí, že při rvačce nepoužíval údery pěstí ale otevřenou dlaní. Státní zástupce v tomto směru vyjádřil pochybnost i nad tím, že by byl útočník v zápalu boje vůbec schopen své údery cíleně korigovat. Především však odkázal na skutková zjištění, podle nichž dovolatel proti poškozeným použil nejen nože, ale právě i úderů rukou sevřenou v pěst či kop směrem na hlavu poškozeného R. O.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce uvedl, že obviněný jej teoreticky mohl a zřejmě i mínil uplatnit v jeho druhé variantě, tj. že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí byl dán některý z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Ani v tomto směru však dovolání žádnou relevantní argumentaci neobsahovalo.
Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou obviněný výslovně označil ve svém opravném prostředku, je v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zejména jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil de facto na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu krajského ani vrchního soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Z podrobného odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou dovolatele, naopak nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (k tomu viz zejména pasáž odůvodnění rozsudku na str. 11 až 13). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal rovněž odvolací soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil na str. 5 až 8 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Podstatou obhajoby dovolatele byla snaha prezentovat sebe i své druhy jako oběti fyzického napadení ze strany poškozených, jemuž se pouze bránili, přičemž minimálně on sám odrážel jednotlivé útoky pouze takovými prostředky, aby nikomu z poškozených nezpůsobil žádná závažnější poranění. Soudy obou stupňů však po interpretaci provedených důkazů této konstrukci zcela důvodně neuvěřily. Celý konflikt obou skupin mužů před restaurací zachytila pouliční kamera snímající právě uvedený prostor. Z pořízeného kamerového záznamu, který měly soudy k dispozici, přitom zřetelně vyplynulo, že iniciátorem potyčky byl spoluobviněný P. P., který cíleně zamířil směrem ke skupince poškozených a nečekaně udeřil pěstí do obličeje R. O. Tuto scénu sledoval dovolatel v podstatě z bezprostřední blízkosti, takže mu muselo být jasné, kdo byl v daném momentě agresorem a kdo napadeným. Přesto reagoval tak, že v okamžité návaznosti na útok P. počastoval stále stojícího a překvapeného poškozeného zezadu vedeným obloukovým kopem do obličeje. Při těchto nesporných zjištěních tak stěží mohlo obstát jeho tvrzení, že pouze bránil svého kamaráda proti silnějšímu a mohutnějšímu protivníkovi a tím se ho snažil uchránit před potenciálně hrozícím vážným nebo dokonce život ohrožujícím zraněním. Pokud si v danou chvíli počínal se záměrem spoluobviněnému P. nějak pomoci, pak zjevně jedině v tom směru, aby podpořil jeho útok na poškozeného R. O. a přidal mu na důrazu a efektivitě. Již takové osobní vstupní angažmá dovolatele do celého incidentu nelze rozhodně považovat za nutnou obranu vylučující trestnost činu, případně jako tzv. putativní obranu proti domnělému útoku, kterou by bylo namístě posuzovat podle zásad o skutkovém omylu. Tentýž závěr lze vztáhnout i k jeho dalšímu jednání zachycenému na kamerovém záznamu a fotografiích založených ve spise, kdy se o osud svého údajně ohroženého druha P. (na něhož mezitím vystartoval svědek P.) již nijak nezajímá a svou pozornost s dopředu připraveným nožem v ruce obrací výhradně na poškozené O. a S. Pokud teprve za dané situace druhý jmenovaný tasil teleskopický obušek, je logické, že tak učinil k obraně své i svého kamaráda. Tím však dovolatele nejenže nezastrašil, ale naopak ho vyprovokoval k další útočné akci, když ten nejprve nožem napadl R. O. a pak i jeho samého. Ani dílčí útok obviněného proti obuškem vyzbrojenému T. S. přitom z logiky věci nebylo možno kvalifikovat jako nutnou obranu, neboť poškozený v danou chvíli sám vystupoval v pozici obránce a jednal dovoleným způsobem. (Proti osobě jednající v nutné obraně totiž vlastní nutnou obranu nelze uplatnit). O deklarovaném záměru dovolatele uklidnit konfliktní situaci a přitom pokud možno nikoho vážněji nezranit konečně nesvědčí ani závěrečná fáze jeho řádění, kdy se v rámci další potyčky snažil (a několikrát i s úspěchem) zasáhnout nožem do oblasti krku a bederní části zad poškozeného R. O., který pro změnu vystoupil na obranu pobodaného T. S.
Jestliže za daných okolností soudy posoudily jednání dovolatele jako čin soudně trestný, rozhodly věcně správně. Zjištěný skutek zároveň našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci. Není pochyb o tom, že minimálně bodnořezná poranění způsobil poškozeným právě dovolatel, který se spoluobviněným P. P. celý incident vyprovokoval. Jako dospělý a intelektově dostatečně vybavený muž, který se navíc nepokrytě honosí svým výcvikem a dovednostmi v oblasti bojových umění, musel vědět, že jeho zákeřný obloukový kop do hlavy nic netušícího a zcela nepřipraveného R. O. může tomuto poškozenému (ať už přímo nebo v důsledku nekontrolovaného pádu na zem) způsobit buď komplikovaná až devastující zranění obličejového skeletu nebo oka, nebo frakturu lebky a v krajním případě i život ohrožující nitrolební krvácení. Pokud jde o útoky bodnořezným nástrojem (s největší pravděpodobností zavíracím nožem), dovolatel je bez rozpaků zaměřil mimo jiné i na hlavu, krk a bederní část zad poškozeného R. O. a proti zadní straně trupu poškozeného T. S. Tedy proti takovým částem těla, v nichž jsou vesměs uloženy životně důležité a navýsost zranitelné orgány, jako jsou průdušnice a cévy krku, oči, ledviny aj. Přitom nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, jež by poranění některého z těchto orgánů mohla zabránit. Naopak, ze způsobu, jakým se v emočně vypjaté situaci bezhlavě oháněl nožem proti oběma pohybujícím se poškozeným, lze dovodit jeho kladné vnitřní stanovisko i k eventualitě, že jim způsobí těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku, ať už v podobě poškození důležitého orgánu, ztráty či podstatného oslabení funkce smyslového ústrojí, zohyzdění nebo jiné déle trvající poruchy zdraví. Z hlediska zavinění tedy jednal v tzv. nepřímém úmyslu (§15 odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. zákoníku) ve vztahu k následku předpokládanému v §145 tr. zákoníku.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného P. T. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu