ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.546.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 546/2019- 327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018 č. j. 44 To 431/2018-287 v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 T 14/2018-251 byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1/ výroku o vině), zločinem podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 2/ výroku o vině ), přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3/ výroku o vině) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (bod 4/ výroku o vině) za jednání spočívající v tom, že
1/ dne 15. 11. 2017 kolem 22.15 hodin v P., po ulici Š., kde byl na křižovatce s ulicí Š. zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia, RZ: XY, modré metalické barvy, ačkoli nebyl držitelem platného řidičského oprávnění a před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů, tedy byl si vědom toho, že není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, když první orientační dechovou zkouškou provedenou ve 22.21 hodin bylo v jeho dechu zjištěno 2,26 promile alkoholu a druhou dechovou zkouškou provedenou ve 22.27 hodin 2,34 promile alkoholu, provedení další dechové zkoušky, stejně jako vyšetření lékařem v Nemocnici Na Bulovce a odběr krve či moči obviněný odmítl, přičemž dle zasahujících policistek jevil zřejmé známky požití alkoholu a poruchy psychosenzomotorických funkcí,
2/ dne 15. 11. 2017 kolem 22.25 hodin v P., na ulici Š., na křižovatce s ulicí Š., poté, co byl zastaven jako účastník silničního provozu řídící motorové vozidlo hlídkou Policie České republiky, tvořenou velitelkou hlídky L. R. a řidičkou L. K., během silniční kontroly, kdy opakovaně uváděl nepravdivé údaje ke své osobě, po provedených dechových zkouškách na přístroji Dräger s opakovaným pozitivním výsledkem 2,26 a 2,34 promile alkoholu v dechu, vytáhnul z kapsy svého oděvu několik papírových bankovek v nominální hodnotě 100 Kč a 200 Kč, které držel v dlani pravé ruky mezi prsty a současně se zasahujících policistek tázal, „zda by to nešlo vyřešit nějak jinak“, načež byl policistkami upozorněn, že takové věci nemá zkoušet, že se tím dopouští dalšího protiprávního jednání o ony budou věc řešit podle zákona, proto obviněný s omluvou uschoval bankovky zpět do svého oděvu a k předání peněz tak nedošlo,
3/ dne 15. 11. 2017 kolem 22.30 hodin v P., na ulici Š., na křižovatce s ulicí Š., kde byl zastaven jako účastník silničního provozu řídící motorové vozidlo hlídkou Policie České republiky, tvořenou velitelkou hlídky L. R. a řidičkou L. K., poté, co mu bylo sděleno, že je zadržen pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a byl vyzván k nastoupení do služebního vozidla za účelem jeho převozu na místní oddělení Policie ČR, se dal na útěk, zakročujícími policistkami byl však po pronásledování dostižen, byla mu přiložena pouta a když byl L. R. usazován na zadní sedadlo služebního vozidla, tomuto se bránil a jmenované vyhrožoval, že „pokud z něho ty pracky nesundá, tak jí je přeláme“, následně během převozu na služebnu takto znovu vyhrožoval oběma policistkám s tím, že jim také rozbije celé služební auto a po příjezdu na místní oddělení rozbije i celé toto oddělení,
4/ v době od 13. 3. 2017, kdy osobně převzal výzvu předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 k nástupu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 3. 2016 sp. zn. 2 T 225/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 5 To 248/2016, a to ihned v době od 8 do 16 hodin ve Věznici Praha-Pankrác, do 22.30 hodin dne 15. 11. 2017, kdy byl zadržen v P. na křižovatce ulic Š. a Š. v souvislosti s řízením motorového vozidla pod vlivem alkoholu, úmyslně na tuto výzvu nereagoval a bez závažného důvodu do výkonu trestu nenastoupil, ačkoliv byl v uvedené výzvě poučen rovněž o tom, že pokud trest ve stanovené lhůtě nenastoupí, může být jeho jednání posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta.“
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §332 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2018 č. j. 44 To 431/2018-287 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. D. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění označil obě zmíněná meritorní rozhodnutí za nezákonná. Namítl, že soudy založily závěr o jeho vině zločinem podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bez toho, aby náležitě zjistily skutkový stav věci. Nekriticky totiž uvěřily výhradně výpovědím zasahujících policistek, o jejichž věrohodnosti vznikly v průběhu řízení vážné pochybnosti. Při svém rozhodování vycházely z předem nastavené premisy, že dovolatel je protřelý kriminálník, aniž by současně zohlednily skutečnost, že od poloviny roku 2013, kdy započalo vyšetřování nyní posuzované trestné činnosti, až do svého zadržení dne 15. 11. 2017 se žádného dalšího protiprávního jednání nedopustil. Odvolací soud mu navíc nepřípustně kladl k tíži, že využil svého zákonného práva neúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání a také svého práva odepřít výpověď v přípravném řízení i v hlavním líčení. Účelově mu podsunul i to, že měl rezignovat na možnost seznámit se s procesním spisem a tím i provedenými důkazy, ačkoli tak dovolatel učinil prostřednictvím svého obhájce. K důkazům se pak vyjádřil v rámci své písemné výpovědi, předložené obhájcem z taktických důvodů až v závěrečné fázi hlavního líčení, v níž podrobně popsal skutkový děj tak, jak skutečně proběhl. Zároveň v ní zdůrazňoval, že svědkyně R. a K. soudu zamlčely podstatné části skutkového děje, resp. záměrně neuvedly vše, co se během jejich služebního zákroku dne 15. 11. 2017 odehrálo. Za zcela zásadní procesní vadu považuje dovolatel postup soudu prvního stupně při výslechu obou svědkyň, kdy jim bylo v rozporu s ustanovením §100 a §101 odst. 1 tr. ř. umožněno, aby fakticky k jedné části skutkového děje vypovídaly a k jiné naopak výpověď odepřely. Dovolatel trvá na tom, že se žádného podplácení ani vyhrožování vůči policistkám nedopustil. V době, kdy tak měl učinit, se podle jeho verze každá ze svědkyň nacházela na jiném místě, resp. v jiném vozidle, kdy K. jela spolu s ním ve služebním autě, zatímco svědkyně R. se pokoušela najít vhodné místo k zaparkování jeho vozidla. Spolujezdce jí přitom dělal svědek J. M., kterého se ovšem nepodařilo předvolat k hlavnímu líčení. O tom však policistky záměrně nevypovídaly, neboť si byly vědomy, že jejich počínání v rámci služebního zákroku bylo nestandardní. Z tohoto pohledu je podle názoru dovolatele jedno, jestli mu tím „pomáhaly“. Pro soud mělo být podstatné, že nevypovídaly úplnou pravdu, a proto jejich výpovědi neměl brát za základ skutkových zjištění. Zvláště pokud šlo o jediný důkaz o údajném podplácení a vyhrožování úřední osobě. Tyto skutky řádným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem prokázány nebyly.
Dovolatel zároveň míní, že soudy pochybily i při jejich hmotněprávním posouzení. Pokud jde o zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musel by jednat s úmyslem dosáhnout pro sebe nějakého zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Subjektivní stránka tohoto trestného činu mu však opět prokázána nebyla. Ostatně samy svědkyně o údajném podplácení hovořily jako o „detailu“, o kterém se původně v hlavním líčení ani nezmiňovaly a následně svědkyně K. uvedla, že suma, kterou jim měl dovolatel nabízet, byla spíše k „pousmání“. Skutek popsaný v bodě 3/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pak mohl být podle dovolatele posouzen nejvýše jako přečin výtržnictví. Lze totiž důvodně pochybovat o tom, že údajné výhrůžky vůči zasahujícím policistkám pronášel vážně a v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jak má na mysli ustanovení §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže byl v danou chvíli spoután a své hrozby tak nemohl reálně naplnit, což muselo být jasné i oběma svědkyním.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. 44 To 431/2018 zrušil a „soudu“ nařídil nové projednání a rozhodnutí věci.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem podotkla, že obviněný v něm v podstatě pouze zopakoval argumentaci, kterou uplatňoval i v předchozích fázích řízení, včetně odvolání. V rozporu s hmotněprávním vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc uplatnil pouze procesní námitky, když soudům vytkl nesprávnou realizaci dokazování, včetně vadného hodnocení provedených důkazů, a nikoli pochybení při aplikaci hmotného práva na zjištěný skutek. Jeho jednání přitom bylo „zcela prokázáno“ výpověďmi svědkyň K. a R., které v průběhu déletrvajícího procesu vykazovaly jen nepodstatné drobné odchylky, a tudíž nebyl důvod na ně nahlížet jako na nevěrohodné. Státní zástupkyně pokládá za podstatné, že svědkyně se ve svých tvrzeních shodly potud, že věty charakterizované jako vyhrožování pronesl obviněný jednak v momentě, kdy po svém pokusu o útěk odmítal nastoupit do služebního vozidla a svědkyně R. ho přitom držela rukama, a posléze i během jízdy na policejní stanici. V dovolání prezentované výhrady obviněného, s nimiž se důsledně vypořádal již městský soud, tak podle ní postrádají důvodnost i z věcného hlediska. S poukazem na ryze skutkovou povahu námitek obviněného nicméně navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství následně dovolatel zaslal Nejvyššímu soudu repliku. V té nesouhlasí s názorem, že výpovědi svědkyň K. a R. lze označit za věrohodné a neměnné. Dále se vyjadřuje k tomu, co je podle něj Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn přezkoumávat, tedy i procesní stránku věci a současně opakuje, že se v dané věci jedná o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Zdůrazňuje, že zejména soud prvního stupně nezjistil úplný skutkový stav, ač tak učinit mohl. V důsledku toho pak nemohlo dojít ani k vyvrácení obhajoby obviněného a tím došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, jejíž podstatu tvořily výhrady proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a prosazování vlastní verze skutkového děje. Potud obviněný svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání. Dovolání tedy dílem uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou závažnou procesní vadu, která by měla za následek porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně nezjistil . Již z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by obvodní soud dospěl k obhajobou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, které by odporovalo zásadě zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. S totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a jejímž cílem bylo prosadit odlišný náhled na věrohodnost a tím i procesní použitelnost usvědčujících výpovědí svědkyň L. R. a L. K., se pak v rámci svého přezkumu důkladně vypořádal odvolací soud. Ten na str. 3 a 4 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.), logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, resp. proč ani on neshledal v předmětných výpovědích jmenovaných policistek takové rozpory a nejasnosti, aby na ně bylo nutno nahlížet jako na nepravdivá a účelová tvrzení, vedená snahou obviněnému jakkoli přitížit.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkami, že skutky popsané v bodech 2/ a 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně posouzeny jako zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když jednak samy policistky údajně nabízený úplatek označily za „detail“ resp. „sumu k pousmání“, a pokud jde o jeho výhrůžky, měl je pronášet v době, kdy měl spoutané ruce, a tudíž je nemohl mínit vážně. V obou případech tak podle dovolatele absentovala subjektivní stránka zmíněných trestných činů v jeho jednání. Z žádného důkazu totiž nevyplynul jeho úmysl dosáhnout prostřednictvím úplatku pro sebe nebo jiného jakéhokoli zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Při údajném zastrašování policistek musel být srozuměn s tím, že je zadržen a své hrozby nemůže reálně uskutečnit. Nemohl jimi tedy ani porušit zájem společnosti na řádném, zákonném a nerušeném plnění úkolů státu úředními osobami.
Těmto hmotněprávním námitkám nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Stran zločinu podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dovolatel záměrně odhlédl od skutkového zjištění, podle něhož svědkyním R. a K. jakožto policistkám při služebním úkonu nabídl hotovost s dotazem „zda by to nešlo vyřešit jinak“, čímž se snažil vyhnout ztotožnění a následnému zadržení své osoby. Činil tak v momentě, kdy si byl vědom svého protiprávního jednání, které nespočívalo pouze v řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky, ale především v dlouhodobém vyhýbání se nástupu výkonu trestu. Zjevně měl tedy zájem na tom, aby policistky upustily od další lustrace jeho osoby a „nechaly ho jít“. Že se jeho záměr nesetkal s pochopením protistrany, nemělo pro posouzení otázky jeho zavinění (úmyslu) žádný význam. Z hlediska posouzení jeho jednání jako přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. ř. pak není podstatné, zda dovolatel pronesl výhrůžku ublížením na zdraví vůči policistce R. s úmyslem ji splnit či nikoliv, a ani to, zda tato výhrůžka, resp. i výhrůžka způsobením škody na služebním vozidle a vybavení zařízení policejní stanice, byly způsobilé vyvolat v poškozených důvodnou obavu z jejich uskutečnění (k tomu srov. např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994 sp. zn. 7 To 322/94, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1995 tr.). Použitou právní kvalifikaci plně odůvodňovala již skutečnost, že dovolatel se tímto zastrašováním evidentně snažil policistky znejistit a zviklat je v plánu odvézt ho na služebnu. O jeho neochotě podrobit se bez odporu služebnímu zákroku koneckonců svědčí i neúspěšný pokus o útěk poté, co nejprve neuspěl s nabídnutím úplatku. Za daných okolností soudy neměly nejmenší důvod hodnotit jeho následná opakovaná agresivní vyjádření vůči svědkyním jen jako jakési plané, vážně nemíněné výkřiky.
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání obviněného J. D. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, když tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu