ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.920.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 920/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 466/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 141/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 24 T 141/2015 , byl obviněný M. J. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
společně se zemřelým B. R., nar. XY, navedli podle předem promyšleného postupu pod příslibem bezpracného zisku či za úplatu níže uvedené odsouzené k založení obchodních společností - společností s ručením omezeným - pod záminkou nákupu pozemků a jejich zasíťování v katastrálních územích XY, XY, XY, XY a XY a následně tyto osoby přesvědčili, aby jménem těchto nově založených obchodních společností uzavřely s Českou spořitelnou, a. s., úvěrové smlouvy, jejichž předmětem mělo být poskytnutí peněžních prostředků bankou údajně na nákup a zasíťování pozemků v uvedených katastrálních územích, kdy bylo předem sjednáno, že níže uvedení odsouzení se vzdají faktického obchodního vedení společností a výkonu funkcí jednatelů ve prospěch organizátora trestné činnosti, nebudou jménem společností činit žádných právních úkonů a kdy bylo předem ujednáno, že splátky úvěru bude hradit jiný subjekt – B. R., resp. společnost B. nebo B. G., nikoliv tedy odsouzení jednatelé jménem společností, následně obžalovaný spolu se zemřelým B. R. pod příslibem vysokého výdělku z neadekvátního objemu předpokládaných prací přesvědčili odsouzeného R. S. k tomu, aby se stal jednatelem společnosti B. a zároveň aby jednatelské oprávnění generální plnou mocí převedl na odsouzeného J. V., načež společnost B. vystavila zálohové faktury na mnohamilionové částky na zasíťování konkrétních pozemků v lokalitách XY, XY, XY, XY a XY a na její účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., byly připsány mnohamilionové částky účelově vázané na provedení prací představovaných provedením díla - zasíťováním pozemků v uvedených lokalitách, které odsouzený J. V. vždy příkazem k úhradě předmětných částech převedl na účet vedený pro společnost B. G., a následně je na pokyn obžalovaného nebo zemřelého B. R. z účtu vybral v hotovosti, kterou jim předal a ti ji využili nezjištěným způsobem, kdy však tyto prostředky nebyly využity k realizaci díla představovaného zasíťováním předmětných pozemků, a takto postupoval v níže uvedených případech, ve kterých společně s B. R. pod příslibem bezpracného výdělku přesvědčili:
1) G. J., aby se stala jednatelem a společníkem společnosti B. G., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní se sídlem XY a uzavřela jménem této společnosti dne 1. 8. 2008 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 0009351499, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 5.000.000,- Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY a XY, oba zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla G. J. nepravdivé údaje, kdy deklarovala, že společnost B. G. bude mít dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek, ačkoliv společnost nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a ačkoliv bylo předem domluveno, že se G. J. vzdá faktického výkonu jednatelského oprávnění ve prospěch obviněného, o němž věděla, že s ohledem na svoji trestní minulost není způsobilý k výkonu funkce jednatele, a kdy byla srozuměna s tím, že finanční prostředky budou užity k jiným účelům, nežli ke kterým byly poskytnuty bankou, a poté, kdy společnost B. G. založila dceřinou společnost B., tak následně s cílem vylákat uvolnění úvěrových prostředků v bance předložila zálohovou fakturu č. 12008001, ze dne 11. 8. 2008 vystavenou společností B. na částku 920.000,- Kč, za výkopové práce podle smlouvy o dílo týkající se výstavby inženýrských sítí na pozemcích, jejichž koupě byla ve výši 2.159.640,- Kč financována z úvěrových prostředků, dále zálohová faktura č. 08037 od společnosti STYLOSTAV s. r. o., vystavená J. V. dne 4. 8. 2008 na totožný předmět prací v částce 1.900.000,- Kč, kdy na základě těchto faktur a odpovídajících příkazů k úhradě byly uvěrové prostředky uvolněny, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 4.979.640,- Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., s vědomím R. S., vybral J. V. v hotovosti a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
2) J. R., aby se dle jeho instrukcí stal jednatelem společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel jménem této společnosti dne 17. 12. 2008 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 0009538499, dle které se Česká spořitelna, a.s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,- Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl odsouzený J. R. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost bude mít dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek, ačkoliv věděl, že společnost fakticky nebude vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost, nebude generovat zisk, ačkoliv bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude bance hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G., a ačkoliv bylo předem sjednáno, že se vzdá ve prospěch organizátorů předmětného trestného činu výkonu jednatelského oprávnění a faktického obchodního vedení, a byl tak srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti, kdy v návaznosti na příkaz k úhradě byly uvolněny úvěrové prostředky - převedeny na účet společnosti B. č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 1.999.980,- Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., byly s vědomím R. S. v hotovosti vyzvednuty J. V. a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
3) L. K., aby založila dle instrukcí J. V. a B. R. společnost A. B., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní se sídlem XY, motivována bezpracným výdělkem uzavřela jako jednatelka této společnosti dne 26. 2. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 0009593439, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,- Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla odsouzená L. K. nepravdivé údaje, kdy deklarovala, že společnost A. B. disponuje dostatkem finančních prostředků, aby mohla hradit úvěrové splátky, ačkoliv tomu tak nebylo, kdy věděla,, že společnost nebude vyvíjet fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk, a její příjmy jako fyzické osoby by také nepostačovaly k úhradě uvěrových splátek, a zatajila, že bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude bance hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B., nebo B. G., kdy v návaznosti na příkazy k úhradě byly uvolněny úvěrové prostředky - jednak na úhradu kupní ceny pozemků ve výši 534.600,- Kč a dále byly ve výši 1.440.000,- Kč odeslány na účet vedený pro společnost B., č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,- Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., byly s vědomím R. S. vyzvednuty J. V. v hotovosti a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
4) J. S., aby dle jeho instrukcí založila společnost D. S., IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatelka této společnosti uzavřela dne 9.4.2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a.s., úvěrovou smlouvu č. 0009650499, dle které se Česká spořitelna, a s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,- Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla J. S. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních úvěrových splátek, ačkoliv věděla, že společnost nebude fakticky vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost a ačkoliv bylo předem domluveno, že každoměsíční uvěrové splátky bude na místo uvěrového dlužníka hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G., kdy v návaznosti na příkaz k úhradě byla z uvěrových prostředků uhrazena kupní cena pozemků ve výši 603.360,-Kč a zbytek úvěrových prostředků byl poukázán na účet společnosti B. č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., byly s vědomím R. S. vyzvednuty J. V. a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
5) R. S., aby dle jeho instrukcí založil společnost S. S., IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatel této společnosti dne 23. 4. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009664479, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl R. S. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv věděl, že společnost nebude fakticky vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost a zejména bylo předem sjednáno, že splátky úvěru bude bance hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G., kdy uvěrové prostředky byly uvolněny jednak na úhradu kupní ceny nemovitostí ve výši 100.000,-Kč a jednak byly poukázány na účet společnosti B. G., č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,- Kč a tyto finanční prostředky byly užity nezjištěným způsobem, nikoli však k realizaci stavebních prací na pozemcích,
6) J. S., aby dle jeho instrukcí založil společnost S. D., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní XY, a coby jednatel této společnosti uzavřel dne 20. 5. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009709489, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,- Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl J. S. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv věděl, že společnost fakticky nebude vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost a zejména bylo předem sjednáno, že splátky úvěru bude bance hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G. kdy v návaznosti na příkaz k úhradě byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,-Kč uvolněny a poukázány na účet společnosti B. č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., s vědomím R. S., vybral J. V. v hotovosti a byly použity nezjištěným způsobem, nikoliv však k realizaci stavebních prací na pozemcích,
7) M. L. za úplatu ve výši 10.000,-Kč, kterou mu poskytl zemřelý B. R., aby dle jeho instrukcí založil společnost M., nyní pod obchodní firmou T. C., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, a coby jednatel této společnosti uzavřel dne 23. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 00097422449, dle které se Česká spořitelna, a. s. zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl M. L. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv věděl, že se vzdá obchodního vedení společnosti a faktického výkonu jednatelského oprávnění, a jménem společnosti nebude úvěrové splátky hradit, kdy následně byly uvěrové prostředky v objemu 2.000.000,-Kč uvolněny a poukázány na účet společnosti B. č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,- Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
8) S. Š., aby dle jeho instrukcí založila společnost S., IČ: XY , se sídlem XY, a coby jednatelka této společnosti uzavřela dne 24. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009748429, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná S. Š. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv tomu tak nebylo a ačkoliv věděla, že od počátku neměla v úmyslu splátky hradit, následně byly uvěrové prostředky uvolněny ve výši 2.000.000,-Kč a poukázány na účet společnosti B. č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY, kdy byly užity blíže nezjištěným způsobem, nikoli však k realizaci stavebních prací na pozemcích,
9) pod příslibem zprostředkování úvěru přesvědčili M. S., aby dle jeho instrukcí založila společnost S., IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatelka této společnosti uzavřela dne 30. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009754999, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná M. S. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv tomu tak nebylo a ačkoliv od počátku neměla v úmyslu splátky jménem společnosti hradit, následně byly uvěrové prostředky uvolněny ve výši 2.000.000,-Kč a poukázány na účet společnosti B., č. XY, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY, kdy byly užity blíže nezjištěným způsobem, nikoli však k realizaci stavebních prací na pozemcích,
10) I. D., aby dle jeho instrukcí založila společnost E., IČ: XY , se sídlem XY, a poté jménem této společnosti uzavřela dne 20. 11. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a.s., úvěrovou smlouvu č. 0009481429, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla I. D. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv tomu tak nebylo a ačkoliv od počátku neměla v úmyslu splátky jménem společnosti hradit, neboť bylo předem sjednáno, že splátky úvěru bude fakticky hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G., kdy uvěrové prostředky ve výši 616.680,- Kč byly uvolněny na úhradu kupní ceny nemovitostí a uvěrové prostředky ve výši 1.355.000,-Kč byly poukázány na účet společnosti B. č. XY jako platba zálohy na výstavbu inženýrských síti na pozemcích, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 1.999.980,- Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., vybral J. V. v hotovosti a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
11) pod slibem zprostředkování práce přesvědčil J. V., dle jeho instrukcí založil společnost I., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní XY, coby jednatel této společnosti uzavřel dne 5. 11. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009465429, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl J. V. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv tomu tak nebylo a ačkoliv od počátku neměl v úmyslu splátky úvěru jménem společnosti hradit, neboť bylo předem sjednáno, že splátky úvěru bude fakticky hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G., kdy sjednaný úvěr byl vyčerpán ve výši 1.999.920,-Kč, přičemž úvěrové prostředky ve výši 450.810,-Kč byly uvolněny na úhradu kupní ceny nemovitostí a uvěrové prostředky ve výši 1.088.000,-Kč byly poukázány na účet společnosti B. č. XY jako platby zálohy na výstavbu inženýrských sítí na pozemcích, z tohoto účtu je vybral J. V. v hotovosti a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
12) M. C., aby dle jeho instrukcí založila společnost S., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní XY, a jménem této společnosti uzavřela dne 20. 1. 2008 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009482499, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla M. C. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv tomu tak nebylo a ačkoliv od počátku neměla v úmyslu splátky jménem společnosti hradit, neboť bylo předem sjednáno, že splátky úvěru hradit jiný subjekt – B. R., potažmo B. nebo B. G., kdy uvěrové prostředky ve výši 622.620,-Kč byly uvolněny na úhradu kupní ceny nemovitostí a uvěrové prostředky ve výši 1.350.000,-Kč byly poukázány na účet společnosti B. č. XY jako platba zálohy na výstavbu inženýrských sítí na pozemcích, čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 1.972.620,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B., vybral J. V. v hotovosti a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
13) I. B., aby dle jeho instrukcí založil společnost E. , IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatel této společnosti uzavřel dne 30. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 0009759419, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnost úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl I. B. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv věděl, že tomu tak není, že společnost nebude vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost, když od počátku věděl, že jménem společnosti nebude splátky hradit, kdy v návaznosti na příkaz k úhradě byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,-Kč poukázány na účet společnosti B., ačkoliv nedisponoval odpovídající smlouvou o dílo a přestože věděl, že na tvrzené dílo nebylo vydáno stavební povolení, umožnil tím vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
14) T. H., aby se dle jeho instrukcí založil společnost T., nyní pod obchodní firmou S. S., IČ: XY, tehdy se sídlem XY, nyní XY, uzavřel coby jednatel této společnosti dne 3. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009741489, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl T. H. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv věděl, že se vzdá obchodního vedení společnosti a faktického výkonu jednatelského oprávnění, a jménem společnosti nebude splátky hradit, na základě příkazu k úhradě byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,-Kč poukázány na účet společnosti B., č. XY, aniž by nedisponoval odpovídající smlouvou o dílo, umožnil vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000, Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
15) Z. L., aby se dle jeho instrukcí založil společnost S.– P. , IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatel této společnosti uzavřel dne 3. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 00097224999, dle které se Česká Spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl Z. L. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek úvěru, ačkoliv tak tomu nebylo a ačkoli věděl, že se vzdá obchodního vedení společnosti a faktického výkonu jednatelského oprávnění, a jménem společnosti nebude splátky hradit, následně byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,-Kč určené na výstavbu inženýrských sítí na předmětných pozemcích poukázány na účet společnosti B., č. XY, aniž by disponoval odpovídající smlouvou o dílo, umožnil vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
16) I. O., aby dle jeho instrukcí založila společnost R. P. , IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatelka této společnosti uzavřela dne 25. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009750449, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY a XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla I. O. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost jako jednatelka bude jménem společnosti hradit každoměsíční splátky úvěru, ačkoliv od počátku věděla, že splátky jménem společnosti hradit nebude, následně byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,-Kč určené na výstavbu inženýrských sítí na předmětných pozemcích poukázány na účet společnosti B., č. XY, aniž by disponovala odpovídající smlouvou o dílo, umožnila vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
17) J. R., aby se dle jeho instrukcí stal společníkem společnosti O. , IČ: XY, se sídlem XY a jejím jménem uzavřel smlouvu o koupi nemovitostí – pozemků parc. XY, XY, XY, v hodnotě 723.780,Kč, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, kdy věděl, že kupní cena ve výši 723.780,-Kč bude hrazena z úvěrových prostředků na základě smlouvy o úvěru uzavřené jménem společnosti O., ačkoliv věděl, že smlouvu o úvěru nepodepsal a k jejímu podpisu ani jinou osobu nezmocnil, kdy dne 17. 12. 2008 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, byla neztotožněnou osobou vydávající se za J. R., nar. XY, uzavřena s Českou pojišťovanou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 0009539459, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY, a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, na základě čehož uvěrové prostředky v celkové výši 1.999.980,-Kč byly uvolněny na základě falešných dokladů, přičemž částka ve výši 1.250.000,-Kč byla uhrazena na účet společnosti B. č. XY, z něhož částku vybral v hotovosti J. V., a tato byla následně použita pro jiný než sjednaný účel,
18) J. S., aby dle jeho instrukcí založila společnost S., IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatelka této společnosti uzavřela dne 3. 6. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a. s, úvěrovou smlouvu č. 0009724419, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla J. S. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že společnost jako jednatelka bude jménem společnosti hradit každoměsíční splátky úvěru, ačkoliv od počátku věděla, že splátky jménem společnosti hradit nebude, následně byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,- Kč určené na výstavbu inženýrských sítí na předmětných pozemcích poukázány na účet společnosti B., č. XY, aniž by disponovala odpovídající smlouvou o dílo, umožnila vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,- Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY a byly použity pro jiný než sjednaný účel,
19) J. R., mladšího, aby dle jeho instrukcí založil společnost S. G., IČ: XY, se sídlem XY, a coby jednatel této společnosti uzavřel dne 5. 11. 2009 v pobočce České spořitelny, a. s., v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, s Českou spořitelnou, a.s., úvěrovou smlouvu č. 00097224999, dle které se Česká spořitelna, a. s., zavázala poskytnout této společnosti úvěr až do výše 2.000.000,-Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků v katastrálním území XY, obec XY a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, všechny zapsané v katastrálním území XY, obec XY, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl obviněný J. R. ml., nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že bude jménem společnosti hradit každoměsíční splátky úvěru, ačkoliv od počátku věděl, že on jménem společnosti hradit nebude, že se vzdá obchodního vedení společnosti a faktického výkonu jednatelského oprávnění, a jménem společnosti nebude splátky hradit, a nad splněním závazku z úvěrové smlouvy nebude dohlížet, kdy byl minimálně srozuměn s tím, že splátky úvěru hrazeny nebudou, následně byly uvěrové prostředky ve výši 2.000.000,-Kč určené na výstavbu inženýrských sítí na předmětných pozemcích poukázány na účet společnosti B., č. XY, umožnil vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2.000.000,-Kč, peněžní prostředky z účtu společnosti B. převedl obviněný J. V. na účet společnosti B. G. č. XY a byly použity pro jiný než sjednaný účel.
Za tento trestný čin byl obviněnému uložen Obvodním soudem pro Prahu 7 podle §250b odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zákona [správně mělo být uvedeno §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona] pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §49 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních korporací v trvání 5 let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna a. s., IČ: 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 24 T 141/2015 podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl rozsudkem Městský soud v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 466/2017 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložil podle §250b odst. 4 tr. zákona za tento trestný čin a za sbíhající se přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákona, zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákona a zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 18 T 165/2015, jenž byl obviněnému doručen dne 30. 12. 2015, a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 T 107/2015, jenž byl obviněnému doručen 14. 3. 2016, za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních korporací v trvání 5 let. Současně byly zrušeny výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 11. 2015. sp. zn. 18 T 165/2015, a Okresního soudu v Písku ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 T 107/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 466/2017 , podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí. Obviněný namítá, že napadené rozhodnutí trpí extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, když skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Za takového stavu Nejvyšší soud a Ústavní soud připouštějí výjimečně zásah nejen do právních, ale i skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obviněný zároveň uvádí, že soud druhého stupně odůvodňuje své rozhodnutí důkazy, které nebyly v hlavním líčení vůbec provedeny a jako takové nemohou být podkladem rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatele je rozhodnutí soudů zmatečné, není jasné v jakém jeho jednání je spatřován trestný čin, přičemž soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou a nahradily nedostatek důkazů o jeho vině ničím nepodloženými domněnkami a jeho trestní odpovědnost dovozují z jednání zemřelého B. R. Popis skutku je nedostatečný, neboť absentuje jakýkoliv popis jednání, z něhož by bylo možné dovodit zosnování či řízení trestné činnosti z jeho strany. Odkazuje v tomto směru na popis skutku soudem prvního stupně, když uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně jen kopíruje obžalobu, přičemž popis jednání není takový, aby nemohl být zaměněn s jiným. Soud druhého stupně tuto naznačenou vadu vůbec neřešil, když pouze uvedl, že popis skutku zcela jasně vyjadřuje, za jakých okolností byla trestná činnost jeho osobou spáchaná. Z pohledu zvolené argumentace týkající se neprovedení důkazů namítá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014 sp. zn. 39 T 126/2013 nebyl jako důkaz v hlavním líčení proveden, přičemž rozsudek v jiné trestní věci, ani nemůže být podkladem k hmotněprávním závěrům v jeho trestní věci. Stejné závěry dovozuje ve vztahu ke spisovému materiálu ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 126/2013. Namítá, že v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 39 T 126/2013, jímž soud druhého stupně argumentuje, jednotliví jednatelé (žadatelé o úvěr) vystupovali jako obvinění a on sám jako svědek, čemuž odpovídalo i poučení. Za nepřijatelné považuje, že soud druhého stupně argumentoval výslechem svědkyně J. z jiné trestní věci, aniž by takový výslech provedl v rámci hlavního líčení. Závěr o jeho organizátorství uvedené trestné činnosti je pouhou konfabulací soudu druhého stupně a nemá oporu v provedených důkazech. Vyjadřuje i nesouhlas s tvrzením soudu druhého stupně ohledně výhradního práva soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení důkazů, když prohlášení tohoto soudu představuje jen obecné konstatování bez odkazu na relevantní skutečnosti. Soud druhého stupně jen nadřadil své vnitřní přesvědčení o jeho vině nad povinností přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně z pohledu provedeného dokazování.
Obviněný se dále rozsáhle vyjadřuje k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěnými soudů a provedenými důkazy - kdy a kde mělo dojít k protiprávnímu jednání, kdy a kde měl vzniknout předem promyšlený postup. Zdůrazňuje, že většina jednatelů předmětných společností ho neznala, k nákupu pozemků skutečně došlo, takže se nejednalo o záminku, nýbrž o faktické a skutečné využití finančních prostředků z úvěrů. Nebylo rovněž prokázáno, že by někoho přesvědčoval k uzavření smluv v České spořitelně a ani tvrzení, že by bylo předem dohodnuto, že se svědci - jednatelé vzdají faktického vedení společnosti. Nebylo rovněž potvrzeno, že by přesvědčoval svědka S., aby se stal jednatelem společnosti B. a aby tento svědek udělil plnou moc k zastupování společnosti J. V. V popisu skutku chybí základní náležitosti, včetně uvedení důvodů převodů finančních prostředků mezi společnosti B. a B. G. Současně namítá, že v popisu skutku chybí, kdy a kde měl dávat pokyny k vybírání peněz z účtu společnosti B. J. V. a k jich předání jeho osobě. Odkazuje na absolutní neplatnost jednání banky spočívající v založení účtu pro B. J. V. Uvádí, že nikoho nepřesvědčoval, aby se stal jednatelem společnosti, což popřeli i slyšení jednatelé a že žádná úvěrová smlouva nedeklaruje dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek, což potvrdil i svědek J., takže není jasné v čem mělo spočívat podvodné jednání, chybí aspekt pro zachování totožnosti skutku (kdy docházelo k trestné činnosti). Nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s jakýmsi podvodným sjednáváním úvěrových smluv.
Obviněný se dále obsáhle ohrazuje vůči hodnocení výslechů svědků, kdy soud druhého stupně mu připisuje bez jakéhokoliv důkazu veškeré jednání pana R. a vychází z tvrzení paní D. Obviněný ve svém dovolání rozebírá jednotlivé výslechy svědků, přičemž na závěr konstatuje, že žádný ze svědků neprokázal, že by jednání R. zosnoval, řídil, plánoval, organizoval či vůbec věděl. Obviněný rozebírá a cituje výpovědi rodiny S., na základě nichž soud sestavil celý výrok o vině, když namítá, že tyto jsou vnitřně rozporné, nelogické, nedůvěryhodné, a že soudy se s těmito rozpory nevypořádaly.
Za hranou volného hodnocení důkazů je pak podle jeho přesvědčení neexistence důkazu o organizované trestné činnosti. Obviněný namítá, že odsuzující rozsudek byl vydán z důvodu jeho odsouzení v předchozí věci a byl mu uložen i nepřiměřený trest. Namítá, že soudy zcela věcně pominuly jeho výpověď, která je logická, konzistentní po celou dobu trestního řízení a totožná s výpověďmi v jiných trestních řízeních, kde působil jako svědek, jakož i všemi provedenými důkazy.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. a rozsudkem ho zprostil obžaloby.
Zároveň navrhl, aby podle §265 odst. 3 tr. ř. mu byl odložen/přerušen výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 1 NZO 604/2018, shrnula řízení před soudy nižších stupňů a obsah dovolacích námitek obviněného. Zdůraznila, že obviněný ve svém mimořádně opravném prostředku uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a odvolání. Vyjádřila souhlas s názorem soudu druhého stupně, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který vycházel ze závěrů Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 126/2013 (trestní řízení s jednotlivými osobami, jímž byl poskytnut úvěr Českou spořitelnou a. s. na popud organizátorů).
Státní zástupkyně konstatuje, že řízení u dovolacího soudu není posouzením věci ve třetím stupni, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami obviněného se zabýval již soud druhého stupně a jeho závěry jsou logické a vycházejí z provedeného dokazování. V případě, že přezkumné řízení u soudu druhého stupně proběhlo řádně, nemá dovolací soud povinnost ani důvod přezkoumávat odvolatelovy námitky uplatněné již dříve v řízení. Nadto státní zástupkyně dodává, že obviněný argumentuje pouze skutkovými otázkami a namítá nesprávné hodnocení důkazů, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít v jeho prospěch a domáhá se tak odlišného posouzení. Takto uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
V závěru podaného dovolání státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na vyjádření státní zástupkyně v replice zareagoval obviněný prostřednictvím své obhájkyně dne 13. 8. 2018 tak, že důkaz trestním spisem 39 T 126/2013 nebyl jako důkaz v hlavním líčení proveden. Trestní minulost obviněného a působení ve společnosti B. G. z něj z přístupu orgánů činných v trestních řízení dělá organizátora trestné činnosti. Nesouhlasí ani s tvrzením státní zástupkyně, že se ve svém dovolání zabývá jen otázkami skutkovými, neboť se zabývá i jinými (např. neprovedenými důkazy) a dále opakuje argumentaci již z dříve podaného dovolání. Na závěr repliky navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a ve smyslu §265m odst. 1 a rozsudkem ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že se trestné činnosti nedopustil, když namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když zároveň uvádí, že skutkové závěry soudů se opírají o důkazy, které nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny.
Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku nelze pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, podřadit. Byť obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je z obsahu uplatněných dovolacích námitek zřejmé, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatňuje. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat toliko nesprávnost aplikace norem trestního práva nebo norem jiné hmotněprávní povahy, popř. chybné posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Jistou výjimku z tohoto závěru představuje existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který ovšem nestačí toliko namítat, tento musí být v řízení prokázán.
Jak již bylo naznačeno, vzhledem k obsahu konkrétně uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný ve skutečnosti toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takovým postupem míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky mají procesní charakter, když směřují do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů (soudy uvěřily výpovědím svědků, nevzaly v úvahu výpověď obviněného), přičemž na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu argumentace obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný ve vztahu k naplnění zvoleného dovolacího důvodu především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci a na základě tohoto tvrzení zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, které opakovaně uvedly, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů soudem nižších stupňů. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl rozsáhlé dokazování, když v rámci dokazování prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navrhované obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má vinu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují (viz str. 25-26 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně (viz str. 13 – 16 rozsudku soud druhého stupně) se s tímto odůvodněním ztotožnil, když se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek obviněného, které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Soud druhého stupně nepominul i jisté pochybení soudu prvního stupně v právních závěrech, když soud prvního stupně skutky uvedené pod bodem 1. – 19. posoudil jako jeden pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona spáchaný formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, ačkoliv se nemohlo jednat o pokračování v trestném činu vzhledem k tomu, že obviněný v dané věci vystupoval jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona (jako účastník), takže se mělo jednat o 19 samostatných trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona spáchaných formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Naznačené pochybení ovšem soud druhého stupně toliko konstatoval, když zdůraznil, že ho nemůže napravit, když státní zástupce si odvolání v neprospěch obviněného nepodal.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v dané věci není daná existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové závěry. Při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný, jak již bylo naznačeno, v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem prvního stupně a soudem druhého stupně, což připouští i sám obviněný v replice na vyjádření státní zástupkyně, a se kterými se tyto soudy řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat následující skutečnosti. Obviněný především namítá, že skutkové závěry soudů nižších stupňů se opírají o důkazy, které nebyly v řízení před soudy nižších stupňů provedeny. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že pokud by se skutkové závěry soudů skutečně opíraly o důkazy, které nebyly před soudy provedeny, tak by tato skutečnost mohla zakládat existenci extrémního rozporu a jako taková naplňovat zvolený dovolací důkaz za předpokladu, že by důkaz, které nebyl proveden byl při formulování skutkového stavu podstatný a prokazovaná skutečnost by nevyplývala z dalších provedených důkazů. Obviněný konkrétně namítá, že soud prvního stupně neprovedl důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 39 T 126/2013. Předmětné tvrzení obviněného je neodpovídající. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že v rámci hlavního líčení konaného dne 30. 3. 2016 byl předložen stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř. rozsudek na č. l. 1313 – 1437 Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014 sp. zn. 39 T 126/2013 včetně rozsudku ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 5 To 487/2014, kterým bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto o podaných odvoláních v této věci. Obviněný byl podle §214 tr. ř. dotázán, zda požaduje přečtení některého z předložených listinných důkazů a zda se chce k provedeným důkazům vyjádřit, přičemž dle protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 3. 2016 neměl žádné připomínky a nepožadoval čtení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ale ani žádného dalšího listinného důkazů. Ve vztahu k použité argumentaci je třeba odkázat na ustanovení §213 odst. 2 tr. ř., podle kterého pokud některá ze stran navrhne přečtení listiny, tak je povinen soud ji přečíst. Pokud je stranám předložen listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř. v rámci hlavního líčení a tyto nepožádaly o přečtení takového listinného důkazu, považuje se takový důkaz za provedený v rámci hlavního líčení a lze z něho vycházet a čerpat při formulování skutkového stavu. V případě rozsudku, který byl proveden jako listinný důkaz pak soud vychází z celého obsahu takového rozsudku, nikoliv jen výrokové části, když výroková část představuje pouze část rozsudku, jehož nedílnou součástí s výjimkou případu, které stanoví zákon (viz §129 odst. 2 tr. ř.) je vždy odůvodnění, které musí splňovat náležitosti §125 odst. 1 tr. ř. O takovou situaci se v předmětné věci jednalo.
Z pohledu další argumentace obviněného, která spočívá v tom, že vyhlášený rozsudek z jiné trestní věci, nemůže být podkladem k hmotněprávním závěrům v nyní projednávané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v podstatě namítá, že rozsudek z jiné trestní věci nemůže tvořit podklad pro rozhodování o vině v jiné trestní věci. Z pohledu těchto námitek je třeba především zdůraznit, že předmětný rozsudek byl proveden jako listinný důkaz (viz srov. přiměřeně R-11/2005). Listinnými důkazy se rozumí listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo obviněnému [§112 odst. 2 tr. ř.]. Rozsudek soudu současně představuje veřejnou listinu ve smyslu §131 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014 sp. zn. 39 T 126/2013 nepochybně prokazoval, že byl spáchán hlavní trestný čin, jehož spáchání měl obviněný organizovat, včetně toho, kdo se měl tohoto hlavního trestného činu jako pachatel dopustit, neboť v této věci byli pravomocně uznáni vinnými osoby, které v nyní projednávané věci vystupovaly jako svědci a které měl obviněný ke spáchání trestné činnosti zorganizovat. Jinak vyjádřeno předmětný rozsudek prokazoval, že v jiném řízení před soudem bylo rozhodnuto, že byl spáchán hlavní trestný čin a jakými osobami a jakým způsobem. Současně je ovšem třeba uvést, že skutková zjištění uvedená v tomto rozsudku nepředstavují rozhodnutí o vině ve vztahu k obviněnému, který v této věci nebyl stíhán a odsouzen a vystupoval v ní jako svědek, neboť jeho trestní věc byla projednávána samostatně. Je tomu tak proto, že se jedná o posouzení viny, takže se nejedná o posouzení předběžné otázky, ohledně které již existuje pravomocné rozhodnutí soudu, kterým je soud vázán podle §9 odst. 1 tr. ř. Naznačený závěr ovšem neznamená, že rozhodnutím v jiné trestní věci se soudy nemohou zabývat a přihlížet k němu. Takové rozhodnutí včetně spisového materiálu představuje důkazní materiál, se kterým se musí soud rozhodující v samostatně projednávané věci vypořádat např. z toho pohledu, které důkazy provede, hodnocení nevěrohodnosti slyšených svědků apod. Z pohledu naznačených východisek považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že soud prvního stupně sice konstatuje, jaké skutečnosti zjistil z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014 (viz str. 24 rozsudku soudu prvního stupně), ovšem při hodnocení důkazů poukazuje na základě kterých důkazů dospěl k zjištěnému stavu a zvolené právní kvalifikaci, když tyto své závěry neformuluje s odkazem na shora citovaný rozsudek, nýbrž na podkladě důkazů, které prokazatelně provedl v rámci hlavního líčení (viz str. 25-26 rozsudku soudu prvního stupně). Jednalo se o výslechy svědků, zejména osob, které byly odsouzeny ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 126/2013 a listinné důkazy. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně neuznal obviněného vinným s odkazem na to, že jeho vina byla již vyjádřena ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 126/2013, nýbrž jeho vinu formuloval na podkladě důkazů, které provedl sám v rámci hlavních líčení.
Soud druhého stupně pak pouze konstatoval, že soud prvního stupně měl jistým způsobem usnadněnou situaci, neboť pokračoval v dokazování, které nepochybně navazovalo na věc vedenou pod sp. zn. 39 T 126/2013, když odkazuje na skutková zjištění z tohoto rozsudku a jakými trestnými činy byly jednotliví svědci vystupující ve věci obviněného uznání vinnými. Současně ovšem odkazuje na důkazy, které provedl soud prvního stupně v rámci hlavních líčení a ze kterých vycházel při formulování skutkového stavu, včetně toho, že z pohledu jednání obviněného vůči svědkyni J. odkazuje na skutečnosti, které vyplynuly v předchozím řízení a tyto hodnotí z pohledu obhajoby obviněného. Navíc je třeba uvést, že skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo fakticky řídil společnost B. G. a rozhodoval o finančních tocích nevyplývá jen z rozsudku vedeného pod sp. zn. 39 T 126/2013, nýbrž sama o sobě z výpovědi slyšených svědků v nyní projednávané věci (např. svědkyně V.), včetně listinných důkazů. Proto lze konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil, pokud předmětný rozsudek včetně rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláních ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 129/2013, provedl v rámci hlavního líčení jako listinný důkaz, se kterým se v rámci hodnocení důkazů vypořádal. Za takové naznačené situace v postupu soudu druhého stupně, který postup soudu prvního stupně akceptoval, nelze spatřovat nějaké pochybení, které by zakládalo existenci extrémního rozporu.
Pokud dále obviněný namítá, že popis skutku je nedostatečný, tak obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Obviněný ve vztahu k této námitce v podstatě namítá, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a neurčitý (neobsahuje místo a čas jednání obviněného), jinak řečeno, že neobsahuje náležitosti uvedené v §120 odst. 3 tr. ř., když ve skutku není uvedeno kdy a kde mělo dojít k protiprávnímu jednání, kdy a kde mělo dojít k předem promyšlenému postupu obviněného, kdy není ani uvedeno, kde měl přesvědčovat S., aby se stal jednatelem společnosti B., není ani uvedeno, co mělo být důvodem vybrání peněz účtu Společnosti B. a předání společnosti B. G., a kde mělo docházet k organizování trestné činnosti jeho osobou a že byl srozuměn s jakýmkoliv podvodným jednáním. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že náležitosti výroku rozsudku upravuje §120 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666).
Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Soud v popisu skutku rovněž uvedl čas spáchání skutku, neboť uvedl data, kdy došlo k podpisu úvěrových smluv svědky pod body 1) až 19) rozsudku soudu prvního stupně, včetně místa podpisu na pobočce České spořitelny, a. s. v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1, jakož i místa umístění pozemků, k jejichž koupi a zasíťování byl úvěr poskytován. Skutečnost, že v popisu skutku není uvedeno přesné datum a místo, kdy měl obviněný a zemřelý B. R. navést podle předem promyšleného postupu pod příslibem bezpracného zisku či za úplatu svědky k založení obchodních společností a následného přesvědčení těchto osob k spáchání trestné činnosti, nelze interpretovat tak, že by popis skutku neodpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Platí, že čas spáchání skutku nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení, nebo proto, že obvinění popírají spáchání trestné činnosti a k určitým skutečnostem nevypovídají či využijí svého práva nevypovídat, když v praxi je i běžné, že poškození nebo svědci velmi často již nejsou pro odstup času schopni přesné datum spáchání trestné činnosti určit. Z pohledu zvolené argumentace je nepochybné, že trestní jednání obviněného probíhalo před i po podpisu úvěrových smluv svědky, vždy souvisle okolo dat podpisu úvěrových smluv. V tomto směru je třeba zdůraznit, že od spáchání trestné činnosti uběhlo 10 let, což nepochybně ztěžovalo přesné časové určení okamžiku zahájení trestné činnosti. Obdobná je situace v případě místa spáchání skutku, když ovšem u skutků bylo místo podpisu úvěrových smluv určeno (Praha 7), obdobně jako místo pozemků, na jejichž koupi byl úvěr poskytnut (k. ú. XY, XY, XY, XY a XY), takže tato námitka je nepřípadná. U jednotlivých skutků sice výslovně nebylo místo navedení a přesvědčení svědků k založení obchodních společností a následné sjednání vzdání se faktického obchodního vedení společností a výkonu funkcí jednatelů ve prospěch organizátora trestné činnosti určeno, ovšem z provedených důkazů a odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že to bylo v Praze nebo jejím okolí, potažmo v sídle společnosti B. G. Tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědí jednotlivých svědků, ale i z listinných důkazů (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014 sp. zn. 39 T 126/2013, příkazy k úhradě, úvěrové smlouvy aj.). V dané souvislosti lze připustit, že v popisu skutku mohlo být uvedeno alespoň v „blíže nezjištěné době“ a „blíže nezjištěném místě“, ovšem tato jistá nepřesnost nemá vliv na skutečnost, že skutková věta obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené skutkové podstaty, kdy skutek je natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným. Nad rámec shora uvedeného je pak třeba opětovně zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). O takový případ se jedná.
Ohledně dalších námitek obviněného, že výrok o vině je postaven toliko na výpovědích svědků S., z jejich hodnocením soudy nižších stupňů vyjadřuje nesouhlas a následně dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a že soudy ignorovaly jeho výpověď, která je podle jeho přesvědčení po celou dobu řízení konzistentní, logická a věrohodná lze uvést, že se opětovně jedná o procesní námitky. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně. Jak již bylo naznačeno, tak takto uplatněná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přestože je možno zdůraznit následující skutečnosti. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že soudy rozhodly toliko na základě výpovědi svědků S. Zde je nutno poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který konstatuje nejen výpovědi slyšených svědků, ale i obsah listinných důkazů provedených v rámci hlavního líčení (viz str. 20 - 27 rozsudku soudu prvního stupně), když následně všechny provedené důkazy hodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy v jejich souhrnu, nikoliv izolovaně, tak jak to činí obviněný. V souvislosti s argumentací obviněného je třeba uvést, že stejný způsob jednání, o jakém hovoří svědci S., nakonec vyplývá i z výpovědi svědka J. V. (skutek 11). Současně nelze pominout ani výpovědi dalších svědků, ze kterých vyplývá, že obviněný vystupoval jako vedoucí osobnost při celém jednání, že se další osoby, které se na páchání trestné činnosti podílely, obviněného bály (viz např. výpověď svědkyně D.). Z výpovědí dalších svědků je také nepochybné, že to byl právě obviněný, který fakticky řídil a o všem rozhodoval ve firmě B. G., kde většina peněz z úvěrů skončila, ačkoliv účel poskytnutých úvěrů byl předem určen a tyto směly být podle uzavřených úvěrových smluv použity jen k určenému účelu. V tomto směru nelze pominout, že z výpovědi např. svědkyně V. vyplývá, že o tom, jak se bude s finančními prostředky nakládat rozhodoval obviněný. Navíc i z výpovědi svědka J. R. vyplývá, že poté, co zjistil, že peníze z úvěrů nejsou na účtu firmy B., mu bylo svědkem V. sděleno, že tyto byly půjčeny B. G., kterou fakticky ovládal právě obviněný, když svědek následně s obviněným hovořil a tento přestože svědek požadoval vrácení alespoň části peněz, aby mohlo být zasíťování uskutečněno, neučinil nic pro navrácení peněz, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že předmětné finanční protředky byly učelově vázány a nebyly použity na stanovený účel. Při hodnocení celé věci také nelze přehlédnout, že peníze u úvěrů nakonec fakticky skončily právě u společnosti B. G., kterou obviněný fakticky ovládal, popř. prostřednictvím výběrů uskutečněných svědkem V. u obviněného. Z pohledu tvrzení obviněného je také nezbytné zdůraznit, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že i zemřelý B. R. se na trestné činnosti podílel, což nakonec vyplývá i z výpovědí svědků, kteří v některých případech jednali pouze s tímto zemřelým, který zařizoval úvěry v České spořitelně a. s., když tomuto závěru dal soud prvního stupně výraz ve skutkových zjištěních, které jsou uvedeny ve výrokové části. Při hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech při páchání je zřejmé, že obviněný nepochybně byl vůdčí osobností trestné činnosti související s uzavíráním úvěrových smluv a důvody jejich uzavření, když z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný záměrně činil kroky k tomu, aby jeho trestná činnosti probíhala skrytým způsobem, takže v řadě případů zejména nositelé jednotlivých úvěrů, kteří vystupovali jako tzv. bílí koně nepřišli s tímto do kontaktu a obviněného neznali. To ovšem neplatí ve vztahu k těm svědkům, kteří ve věci hráli významnější úlohu a kteří byli ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 126/2013 rovněž pravomocně odsouzení, když z tohoto pohledu je třeba hodnotit i jejich výpovědi u hlavního líčení (viz např. svědek J. V., který zajišťoval převedení peněz z úvěru na účet firmy B. a následně jejich vybrání a převedení na účet firmy B. G., kterou fakticky ovládal právě obviněný). Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Z pohledu dalších námitek obviněného je třeba uvést, že otázku organizování úvěrových podvodů řešily již předešlé soudy ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 126/2013, přičemž za organizátory byli považováni B. R. a obviněný. Jak již bylo naznačeno, tento skutkový závěr učiněný v jiné trestní věci by nestačil k závěru o vině obviněného v nyní projednávané věci, neboť v jiné trestní věci nelze vyřešit otázku viny obviněného, když tento v daném řízení nevystupoval jako obviněný, nýbrž jako svědek. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že soud prvního stupně odůvodnil na základě, jakých důkazů dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, který organizoval spáchání žalované trestné činnosti, přičemž své skutkové závěry opírá o důkazy provedené v hlavním líčení. Rovněž soud druhého stupně se otázkou organizování trestné činnosti zabýval právě z pohledu obhajoby obviněného (viz str. 25-26 rozsudku soudu prvního stupně a str. 15-16 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry plně odkazuje, neboť se ztotožnil se závěrem soudu druhého stupně o promyšlenosti a záměrnosti obviněného zůstávat v pozadí, když ovšem z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný měl při organizování trestné činnosti hlavní slovo. Zde se sluší poznamenat, že organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Podle platné judikatury pro organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona je typická vyšší míra aktivity účastníka na trestném činu hlavního pachatele. Neomezuje se jen na opatření nepravdivých podkladů, ale vyznačuje se především ve vztahu ke spáchanému trestnému činu. Zpravidla se jedná o zjednání osoby hlavního pachatele či osob hlavních pachatelů, aby požádaly o úvěr nebo udělování pokynu k výběru konkrétní výše požadované částky (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/11), přičemž takové jednání musí ve svém souhrnu přesáhnout rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu hlavních pachatelů, aby se dalo konstatovat, že takový pachatel zosnoval a řídil spáchání trestného činu. Nejvyšší soud se v tomto ohledu, jak již bylo uvedeno, ztotožňuje s argumentací soudu druhého stupně, který uvedl ve svém rozsudku, že „snažil se zůstat v pozadí, protože byl poučen z předešlých odsouzení, věděl, že nemůže konkrétně nikde figurovat jeho jméno, proto vymyslel celou konstrukci páchání této trestné činnosti. Za pomoci zemřelého R. a odsouzeného J. byl vymyšlen způsob, jak získat úvěrové prostředky. Přitom trestná činnost obžalovaného směřovala k tomu, aby úvěry získané osobami, které zajistili další jeho kumpáni, byly vlastně pro něho, pro obchodní společnost, kterou naoko vedla jeho dcera G. J. Nyní se snaží vyvinit poukazem na roli zemřelého R. v podvodném jednání“ (str. 15 rozsudku soudu druhého stupně) . Jakým způsobem se fakticky obviněný dopustil trestné činnosti je pak vyjádřeno v návětu výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný dále namítá, že hlavní trestný čin, tj. trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona nemohl být spáchán tím, že by svědci deklarovali, že společnost, které bude poskytnut úvěr, bude mít dostatek finančních prostředků na jeho hrazení, tak zcela pomíjí další skutková zjištění soudů, ze kterých je zřejmé, že společnosti fakticky nevyvíjely žádnou činnost, jednatelé uvedených společností žádnou činnost ani nehodlali vyvíjet, fakticky se vzdali svých jednatelských oprávnění, takže nemohli ani předkládat, že společnosti by měly dostatek finančních prostředků na hrazení pravidelných měsíčních splátek úvěrů, ale především všichni tito jednatelé věděli tzv. dopředu, že splátky úvěrů nebudou hradit společnosti, kterým byly úvěry poskytnuty, ale třetí subjekt. Již skutečnost, že bylo bance zatajeno, že splátky úvěru má hradit podle předem uzavřené dohody někdo jiný než společnost, které má být úvěr poskytnut, naopak bylo deklarováno, že splátky úvěru bude hradit společnost, které má být poskytnut, představuje uvedení nepravdivého údaje, který je podstatný při sjednávání úvěrové smlouvy a tato skutečnost postačovala ke spáchání trestného činu uvěrového podvodu podle §205b tr. zákona.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová