ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.24.2019.1
sp. zn. 4 Tz 24/2019- 17
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 55 To 14/2018, ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 184/2004, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 55 To 14/2018 byl porušen zákon ustanovení §148 odst. 1 písm. b) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v neprospěch obviněného Z. U.
Napadené usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal k Nejvyššímu soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. U. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 55 To 14/2018, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta jako opožděně podaná stížnost obviněného, směřující proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 2 T 184/2004, jímž byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení.
Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyhlášeno samosoudkyní ve veřejném zasedání dne 28. 11. 2017, jemuž byli obviněný i jeho obhájce přítomni. (Pozn. Nejvyššího soudu: Předmětné rozhodnutí bylo učiněno senátem, nikoli samosoudkyní, což vyplývá nejen z protokolu o veřejném zasedání, ale i z protokolu o hlasování, jež jsou v procesním spise založeny; vyhotovené usnesení je ale skutečně signováno samosoudkyní, nikoli předsedkyní senátu, jak by to správně mělo být; v tomto je třeba učinit dodatečnou opravu vyhotoveného usnesení). Obviněný si po vyhlášení usnesení a poučení o právu podat proti němu opravný prostředek ponechal lhůtu k podání případné stížnosti. Písemné vyhotovení tohoto usnesení, jež obsahovalo také poučení v tom smyslu, že je proti němu přípustná stížnost, kterou lze podat do tří dnů ode dne jeho oznámení Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec prostřednictvím Okresního soudu v Liberci, bylo doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci dne 12. 12. 2017, obhájci obviněného rovněž dne 12. 12. 2017 a obviněnému dne 18. 12. 2017. Z podacího razítka Okresního soudu v Liberci je patrné, že obviněný podal prostřednictvím obhájce u tohoto soudu stížnost proti citovanému usnesení soudu prvního stupně dne 12. 12. 2017 spolu s podrobným odůvodněním.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 55 To 14/2018 bylo o této stížnosti obviněného rozhodnuto v neveřejném zasedání tak, že tato byla zamítnuta jako opožděně podaná podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud konstatuje, že obviněnému bylo napadené usnesení oznámeno vyhlášením ve veřejném zasedání konaném u soudu prvního stupně dne 28. 11. 2017, jemuž byl přítomen i jeho obhájce. Obviněný po správném poučení o právu podat stížnost uvedl, že si ponechává lhůtu na rozmyšlenou. Konec lhůty k podání stížnosti podle krajského soudu připadl podle §143 odst. 1 tr. ř. na pátek dne 1. 12. 2017 a tento soud proto dospěl k závěru, že pokud obviněný podal stížnost teprve dne 12. 12. 2017, učinil tak až po uplynutí zákonné lhůty pro její podání a v důsledku toho podanou stížnost zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal na znění a obsah ustanovení §137 odst. 1, 4 tr. ř.; §143 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Z §137 odst. 1 tr. ř. je přitom zjevné, že určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení, a to buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud obviněnému resp. jeho obhájci bylo nutno ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení Okresního soudu v Liberci, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nemohla založit účinky oznámení (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005). Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti unesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, tedy zejména s jeho odůvodněním a povinnost doručit opis usnesení by se jevila jako samoúčelná. Takový závěr by byl zjevně nesprávný a absurdní. Obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení je pro kvalifikované podání stížnosti klíčová, přičemž usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. se svým významem blíží rozsudku.
Podle stěžovatele tak třídenní lhůta k podání stížnosti proti cit. usnesení Okresního soudu v Liberci počala běžet až od doručení opisu jeho usnesení obviněnému, tj. od pondělka dne 18. 12. 2017 a končila ve středu 20. 12. 2017. Protože obviněný podal stížnost již dne 12. 12. 2017, kdy bylo usnesení doručeno jeho obhájci, podal ji v zákonné lhůtě a tedy včas.
Vzhledem k uvedené argumentaci je podle ministra spravedlnosti zřejmé, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 55 To 14/2018 byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. U. v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §137 odst. 4 tr. ř. Tímto porušením byla obviněnému odepřena možnost soudní ochrany, která mu jako obviněné osobě náleží.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že cit. usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci byl porušen zákon v neprospěch obviněného v uvedených ustanoveních trestního řádu. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, případně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod zrušení pozbyla podkladu a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že byla podána zcela důvodně.
Podle §137 odst. 1 tr. ř. je třeba usnesení oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
Podle §137 odst. 2 tr. ř. má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci.
Podle §137 odst. 4 tr. ř. se usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku vždy v opise doručí osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, jakož i státnímu zástupci.
Podle §143 odst. 1 tr. ř. se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§137), jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
Podle §148 odst. 1 tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost
a) není-li přípustná,
b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět, nebo
c) není-li důvodná.
V daném případě nelze než konstatovat, že výklad výše uvedených ustanovení trestního řádu pokud jde o otázku oznamování, doručování soudního rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a s tím související otázku počátku běhu a tím i konce třídenní stížnostní lhůty, tedy i otázku včasnosti podání stížnosti proti takovému rozhodnutí, již v minulosti opakovaně řešil Ústavní soud (viz např. jeho sp. zn. III. ÚS 303/04, sp. zn. III. ÚS 457/05, sp. zn. IV. ÚS 2519/07, sp. zn. I. ÚS 160/09, sp. zn. III. ÚS 389/09). V těchto nálezech mj. zdůraznil, že ustanovení §137 odst. 1 tr. ř. zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat podle §137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanovením §143 odst. 1 a §140 odst. 1 písm. b), a) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Ve vztahu k teleologickému výkladu Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem v této souvislosti připomněl, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.
Pokud je obviněnému třeba doručit ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. opis usnesení soudu prvního stupně, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nezakládá účinky oznámení, které nastane až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§128 odst. 2 tr. ř. ve spojení §138 tr. ř.) je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit. Pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.
Exkluzivita, resp. specialita ustanovení §137 odst. 4 tr. ř. – kogentního zákonného imperativu, když opravné prostředky nejsou v citovaném ustanovení rozlišeny na kategorii řádných a mimořádných, a to na základě jak výkladu jazykového, tak i logického a systematického, zakládá povinnost soudu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, doručit osobám tam uvedeným, tj. v daném případě i obviněnému.
K výše uvedenému výkladu Ústavního soudu je třeba zdůraznit, že podle Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z toho nepochybně vycházel i Nejvyšší soud, když rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona v obdobné věci svým usnesením ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 6 Tz 99/2012, resp. ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 4 Tz 2/2016 na níž je v nynější stížnosti pro porušení zákona poukazováno.
Proto s výkladem a postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci nelze souhlasit, byť v minulosti bylo na projednávanou problematiku vyhlášení rozhodnutí soudu o návrhu obnovy řízení a počítání lhůty k případnému podání stížnosti nahlíženo způsobem, který je v napadeném usnesení krajského soudu interpretován. I když se soudní rozhodování v České republice neřídí tzv. precedenty, není možné, aby s jednotlivými osobami nacházejícími se ve stejném procesním postavení bylo zacházeno zcela protichůdným způsobem, tedy aby jedné osobě bylo umožněno věc projednat ve druhém stupni stížnostním soudem, naproti tomu aby u osoby jiné bylo konstatováno, že stížnost podala opožděně. V takovém případě by jistě bylo důvodné prohlásit, že zde došlo k vyloučení práva na soudní ochranu a k porušení práva na spravedlivý proces.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 184/2004 totiž vyplývají skutečnosti, které ve svém mimořádném opravném prostředku zmínil již ministr spravedlnosti. Tedy že zamítavé usnesení Okresního soudu v Liberci bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 28. 11. 2017 v přítomnosti obviněného i jeho obhájce, přičemž obviněný po poučení prohlásil, že si ponechává lhůtu k případnému podání opravného prostředku. Písemné vyhotovení usnesení bylo následně doručeno obhájci obviněného dne 12. 12. 2017, obviněnému pak dne 18. 12. 2017. Stížnost proti tomuto usnesení vypracovaná obhájcem obviněného byla podána osobně u okresního soudu podle podacího razítka dne 12. 12. 2017.
Nebylo proto důvodné a souladné se zákonem, aby Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v neveřejném zasedání dne 11. 1. 2018 pod sp. zn. 55 To 14/2018 vyhlásil usnesení, kterým podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. stížnost obviněného zamítl jako opožděně podanou a tím mu tak odepřel jeho právo na věcné i procesní přezkoumání správnosti předchozího usnesení Okresního soudu v Liberci, jímž byl návrh na obnovu řízení zamítnut. Tímto rozhodnutím nesporně došlo k negaci podstaty a smyslu ústavně zaručeného základního práva svědčícího obviněnému, když bylo vyloučeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Nejvyšší soud proto musel konstatovat, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, pokud učinil závěr, že obviněný podal opožděně stížnost proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 2 T 184/2004, jímž zamítl jeho návrh na obnovu řízení, nerespektoval výše uvedený výklad citovaných ustanovení trestního řádu provedený Ústavním soudem a posléze i Nejvyšším soudem a z těchto podstatných důvodů pak podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 55 To 14/2018 byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. U. v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o ustanovení §137 odst. 4 tr. ř., jehož porušení ministr spravedlnosti rovněž navrhoval vyslovit, nebylo tomuto návrhu vyhověno, jelikož z procesního spisu jasně vyplývá, že usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení bylo soudem prvního stupně prokazatelně všem oprávněným osobám doručeno. V návaznosti na to Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud obviněný ve svém přípisu ze dne 16. 2. 2019 zaslaném Nejvyššímu soudu požadoval, aby věc byla přikázána jinému soudu, než Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, tak mu nebylo možné vyhovět. Je tomu proto, že ministr spravedlnosti žádný takový návrh ve stížnosti pro porušení zákona neučinil a na základě pouhého subjektivního názoru obviněného, že nevěří v nepodjatost justice v Liberci, nebylo důvodné o takovém postupu uvažovat. Pokud se pak v nepříznivém slova smyslu vyjadřoval k osobě soudkyně Mgr. Bernátkové, tak je třeba především uvést, že jmenovaná soudkyně o jeho nyní projednávaném návrhu na obnovu řízení vůbec nerozhodovala, takže není vůbec zřejmé, jakým způsobem by výsledné rozhodnutí mohla ovlivnit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu