ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1119.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1119/2019-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 12 To 88/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 172/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 2 T 172/2017, byl obviněný Z. Š. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl podle §326 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému podmíněně odložil výkon trestu odnětí svobody na zkušební dobu 3 let za současného vyslovení dohledu. Obviněnému bylo rovněž podle §99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku uloženo ambulantní ochranné léčení protialkoholní a psychiatrické.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal uvedený přečin tím, že dne 2. 8. 2017 před svým zadržením hlídkou policie v 17:50 hod. na adrese XY, v bytě č. 22, vyhrožoval zasahujícím policistům z Obvodního oddělení Policie České republiky v XY, M. Š. a P. L. fyzickou likvidací, zabitím, a to slovy: „zabiju Vás, uřežu Vám hlavy, bude Vás to mrzet, zítra už tady nemusíte být, neseděl jsem za žvýkačky“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Z. Š. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 12 To 88/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o ochranném léčení uložil obviněnému podle §326 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let.
4. Uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ve věci obviněného Z. Š. druhá v pořadí. Předcházel jim rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 2 T 172/2017, jímž byl obviněný uznán vinným nejen přečinem podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale současně i zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Tento rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 12 To 153/2018, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného Z. Š. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí za účelem nápravy zjištěných pochybení. Okresní soud v Mělníku poté rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 2 T 172/2017, který je citován výše.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., které založil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Obviněný úvodem svého dovolání vytkl nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, neboť nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že by spáchal skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dále obviněný akcentoval zásadu objektivní pravdy a zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně zpochybnil intenzitu slovních výhrůžek vůči policistům a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001, uveřejněný pod T 226 ve svazku 8 Souboru trestních rozhodnutí, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2001. Policisté totiž vypověděli, že po opakování výhrůžek obviněným je už nebrali vážně, tudíž z jeho strany nepociťovali žádnou hrozbu. Podle obviněného chybí rovněž znak zavinění, neboť po celou dobu zásahu policistů neuskutečnil nic, čím by své výhrůžky naplnil. V jeho jednání tak chybí společenská škodlivost, zdůraznil, že policisté by měli „mít o něco větší a silnější míru ustát určité slovní provokace, se kterými se běžně setkávají, tím spíše od opilých lidí“ . Předestřenou argumentaci obviněného navíc potvrzují i závěry znaleckého posudku MUDr. Evy Vítkové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která dospěla k závěru, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly ovlivněny podstatnou měrou. Z pohledu obviněného nebyla vyjasněna ani otázka jeho (ne)příčetnosti v době činu, což v odůvodnění svého rozhodnutí připustil i odvolací soud. Závěrem svého dovolání obviněný jen obecně zmínil právo na způsob vedení vlastní obhajoby, princip presumpce neviny a nutnost respektovat zásadu in dubio pro reo .
7. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný Z. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze, tak i rozsudek Okresního soudu v Mělníku, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasil přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce (dále jen „státní zástupce“), podle něhož podstatná část dovolání obviněného obsahuje text beze změn přenesený z jeho odvolání. Se všemi námitkami se přitom již vypořádal soud druhého stupně, resp. s některými již soud prvního stupně. Státní zástupce se s úvahami soudů obou stupňů ztotožnil a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud obviněný namítl, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, domáhal se příznivější varianty průběhu skutku, resp. užití procesní zásady in dubio pro reo , kterou zcela v obecnosti zmínil v závěru svého dovolání. Taková argumentace přitom podle názoru státního zástupce není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu státní zástupce uvedl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může Nejvyšší soud zcela výjimečně napravit i procesní vady v dokazování, avšak pouze v případech, v nichž nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Tímto způsobem se však ani obviněný svého práva nedovolával.
9. K poukazu obviněného na zásadu objektivní (materiální) pravdy státní zástupce doplnil, že se jedná o procesní zásadu, která již navíc není od 1. 1. 1994 obsažena v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. Jedná-li se o povahu výhrůžek obviněného vůči policistům, byly nepochybně způsobilé vyvolat u nich obavu, zvláště když obviněný současně poukazoval na svoji trestní minulost, vyjádřeno slovy že „neseděl za žvýkačky“ . K naplnění znaku vyhrožování ve smyslu §326 tr. zákoníku, postačuje obecná, nikoli skutečná způsobilost výhrůžek pachatele vyvolat u napadených obavy, není nezbytné, aby ji také splnil. K tomu odkázal státní zástupce na judikaturu, a to rozhodnutí č. 5/1963 a č. 37/1995 Sb. rozh. tr. Státní zástupce považuje čin obviněného za typické běžné vyhrožování zasahujícím policistům vedené snahou je odvrátit od výkonu jejich pravomoci, tudíž soudy správně uplatnily v posuzované věci také zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K argumentu obviněného, že byl v době spáchání trestného jednání nepříčetný, státní zástupce doplnil, že byl vznesen pouze v obecnosti, bez bližšího odůvodnění, přičemž soudy vycházely ze znaleckého posudku a jeho následného doplnění, tudíž jim nelze vytýkat jakékoli pochybení.
10. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný soudní výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Citovaný dovolací důvod je naplněn zejména v případech, v nichž byl soudy zjištěný skutek posouzen podle jiného ustanovení trestního zákona, než jaké na něj dopadalo, event. neměl být vůbec posouzen jako trestný čin. Rozhodně tento důvod nedopadá na situace, v nichž dovolatel prezentuje svůj skutkový závěr, většinou tak činí na základě vlastní interpretace provedených důkazních prostředků, které však soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování a jsou výsledkem logického hodnocení důkazů.
b) K dovolání obviněného
13. Pokud jde o námitky obviněného Z. Š., je třeba ve shodě se státním zástupcem úvodem poznamenat, že se z převážné části jedná o pouhé opakování argumentace užité obviněným již v odvolání, některé z nich jsou dokonce převzaty doslovně (viz č. l. 383 a násl. trestního spisu). Odvolací soud na ně přitom přiléhavě reagoval a odmítl je jako nedůvodné (viz strany 3 až 4 rozsudku krajského soudu). Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
c) K námitkám obviněného Z. Š.
14. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opřel své dovolání, lze považovat za odpovídající výhradu proti naplnění znaku objektivní stránky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vyslovený názor, podle něhož nedosáhly slovní výhrůžky proti zasahujícím policistům dostatečné intenzity, aby vyvolaly u poškozených důvodnou obavu, však posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněný.
15. Přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby (podle §127 odst. 1 tr. zákoníku). Úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a požívá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podmínkou uplatnění trestní odpovědnosti u přečinu podle §326 odst. 1 tr. zákoníku je, aby vyhrožování, tedy psychické působení na vůli člověka, bylo proneseno v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo pro výkon pravomoci úřední osoby. Dále je nutné, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou, přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena. Jde zejména o vyhrožování spácháním některého úmyslného trestného činu, zejména vraždy, ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví apod. Nezáleží na tom, zda měl pachatel určitý úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka byla v konkrétním případě způsobilá u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (srov. rozhodnutí č. 5/1963 a č. 37/1995 Sb. rozh. tr.). Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním s následky vzdálenými. Výhrůžka nemusí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, který je schopen obecně vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001, uveřejněný pod T 226 ve svazku 8 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2001). Pokud jde o výkon pravomoci, tímto se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm obsažen prvek moci a prvek rozhodování, přičemž je jím jak řešení konkrétního individuálního případu, tak vydávání obecně závazných právních aktů (srov. tzv. Výtah ze zprávy trestního a vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 11. 1979, uveřejněný pod č. 19/1981 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky je pro spáchání přečinu podle §326 tr. zákoníku vyžadováno úmyslné zavinění, navíc zákonodárce alternativně stanovil úmysl přesahující objektivní stránku a pohnutku. To znamená, že pachatel tohoto přečinu musí nejen jednat v úmyslu působit na současný nebo budoucí výkon pravomoci orgánu veřejné moci (první alternativa), nebo pro výkon pravomoci (pohnutka), tj. jde o určitou odplatu či mstu za výkon pravomoci (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 834 a 835).
16. Soudy nižších stupňů důvodně dovodily, že oba příslušníci Policie České republiky svědci P. L. a M. Š. byly úředními osobami ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a že za okolností blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v době pronášení výhrůžek obviněným vykonávali svou pravomoc.
17. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný policistům Obvodního oddělení Policie České republiky XY, v bytě, kam byli přivoláni právě z důvodu agresivního chování obviněného vůči jeho matce, pronášel směrem k policistům výrazy: „zabiju Vás, uřežu Vám hlavy, bude Vás to mrzet, zítra už tady nemusíte být, neseděl jsem za žvýkačky“ a dožadoval se, aby policisté opustili byt matky ˗ svědkyně J. Š. Po vstupu do bytu policisté podle výpovědi svědka P. L., nalezli obviněného, svědkyni J. Š. poraněnou, v obývajícím pokoji na desce konferenčního stolku byl zapíchnutý nůž (viz č. l. 159 verte trestního spisu). Za těchto okolností je nutné vnímat jednání obviněného, jak je popsáno ve výroku o vině, skutečně jako prostředek psychického působení na výkon pravomoci zasahujících policistů. S ohledem na soudní výklad citovaný shora, nelze pochybovat o tom, že ze strany obviněného šlo o vyhrožování s cílem usmrtit, anebo přinejmenším zasahujícím policistům ublížit na zdraví v době, kdy vykonávali na místě činu svou pravomoc. Vážnost těchto slovních výhrůžek potvrdil sám svědek P. L., který po příchodu na místo měl z obviněného strach, což zcela odpovídá jeho prvotnímu zjištění, že matka obviněného je zraněná, v místnosti se nacházely stopy krve a nůž. Tento svědek nerozeznal na obviněném ovlivnění alkoholem, připustil, že po určité době, v důsledku opakování slovních útoků ze strany obviněného již větší hrozbu z jeho strany svědek nepociťoval, avšak současně doplnil: „ale nikdy nevíte samozřejmě“ (viz č. l. 159 verte trestního spisu). V zásadě shodně vypovídal i druhý z policistů, svědek M. Š., podle něhož viděl na chování obviněného, že je v podnapilém stavu. Nicméně zjevně z důvodu opakování výhrůžek a odmítání respektovat pokyny policistů, museli členové policejní hlídky proti obviněnému Z. Š. nakonec použít donucovací prostředky, a to pouta (během jejich nasazování obviněný na policisty rovněž křičel, že „je zabije a že je toto bude velice mrzet“ ). Následně byl obviněný zadržen jako podezřelá osoba (srov. protokoly na č. l. 26 a násl. a 31 trestního spisu).
18. Nejvyšší soud proto zcela ve shodě se soudy nižších stupňů a s vyjádřením státního zástupce považuje zjištěné slovní napadání obviněného za odpovídající znaku vyhrožování ve smyslu §326 odst. 1 tr. zákoníku. Došlo k němu v průběhu zásahu přivolané policejní hlídky v bytě matky obviněného a hrozby zabitím ve spojení s jeho trestní minulostí, na niž sám obviněný odkazoval zjevně za účelem vzbudit u napadených vážnost situace, dosáhly takové intenzity, jakou předpokládá zpochybněný znak objektivní stránky tohoto přečinu. V žádném případě nelze přisvědčit obviněnému, pokud v dovolání poukazoval na nezbytnou vyšší míru odolnosti policistů vůči „určité slovní provokaci“. V posuzované trestní věci totiž vůbec nešlo o žádnou provokaci vůči členům policejní hlídky, naopak jeho hrozba zabitím podpořená výše popsanou situací v bytě (stopy krve, zabodnutý nůž do stolku v obývacím pokoji, zraněná matka obviněného), to všechno muselo u policistů vyvolat pocit vážného ohrožení a obavu z možného pokračování agrese obviněného. Právě průběh skutkového děje, tedy způsob provedení činu a okolností jej doprovázejících nevyvolávají žádné pochybnosti o naplnění znaku zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku včetně tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku. Obviněný totiž nejenže úmyslně vyhrožoval oběma policistům zabitím, ale činil tak současně z důvodu výkonu pravomoci, kterou po přivolání na místo činu policisté řešili předešlé agresivní útoky obviněného vůči spolubydlící matce. Těžko lze přisvědčit námitce, podle níž by si poškození neměli připouštět hrozby usmrcením od osoby, která krátce předtím zjevně byla schopna fyzicky napadnout matku, dokonce za pomoci zbraně – nože a způsobit jí krvavé zranění, přestože jde v podstatě o jemu nejbližší osobu. Na podobné situace právě dopadá ustanovení §326 tr. zákoníkem, neboť objektem tohoto přečinu je zájem na nerušeném výkonu pravomoci úřední osoby jako jednotlivce a cílem trestního postihu je tedy mj. též ochrana policistů v době výkonu jejich pravomoci před útoky agrese v podobě hrozby fatálního následku na jejich život. Není možné očekávat toleranci a takový nadhled v obdobných případech, v nichž právě z prvotních poznatků plyne, že pachatel je schopen život ohrožujícího fyzického napadení.
19. S jistou mírou tolerance lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit i opakovanou námitku obviněného týkající se jeho psychického stavu v době činu, jejímž prostřednictvím považoval za nedostatečné objasnění jedné z podmínek trestní odpovědnosti pachatele. Sám obviněný však neuvedl žádný právní ani věcný argument, na jehož podkladě by mohl být podroben jakékoli výtce jednoznačný závěr soudů obou stupňů týkající se vyloučení nepříčetnosti obviněného ve smyslu §26 tr. zákoníku. Soudy na podkladě znaleckého posudku i jeho doplnění vypracovaného MUDr. Evou Vítkovou v dostatečném rozsahu zkoumaly duševní stav obviněného v době činu. Z výsledků znaleckého zkoumání obviněného, jehož znalkyně vyšetřovala opakovaně s více jak ročním časovým odstupem, vyplynulo, že u obviněného došlo k určitému zklidnění bez výkyvů v chování a tendencí k agresivitě. Stav opilosti však ovlivnil míru jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností podstatně, ve spojení se zjištěnou organickou poruchou osobnosti s postižením kognitivních funkcí, přičemž při druhém vyšetření již znalkyně odhalila zhoršení paměťových funkcí u obviněného, které má charakter počínající demence smíšené etiologie. Jak správně zhodnotil odvolací soud, obviněný byl v době spáchání posuzovaného přečinu trestně odpovědným pachatelem, neboť nebyly splněny podmínky nepříčetnosti uvedené v §26 tr. zákoníku. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je možné doplnit, že obviněný dlouhodobě nerespektuje své onemocnění epilepsií, chová se zcela nezodpovědně a nedisciplinovaně, neboť ani nebere nezbytné léky, nedostavuje se na pravidelné lékařské kontroly (viz č. l. 89 trestního spisu), konzumuje alkohol, navíc zjevně dlouhodobě v nadměrném množství, v důsledku čehož dochází k prohlubování jeho zdravotních obtíží, což vše negativně ovlivňuje jeho soužití s matkou. Obviněný by tedy měl využít šanci, kterou mu poskytl soud druhého stupně uložením mírného trestu, a měl by se podrobit uloženému ochrannému léčení protialkoholnímu i psychiatrickému a vyvarovat se tak možné recidivě kriminálního chování.
20. Obviněný svoji stručnou výhradu proti nesprávnému použití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku spojil s námitkou o nenaplnění znaku „vyhrožování“ a domáhal se své beztrestnosti. Nejvyšší soud k takto formulované námitce upozorňuje, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze tehdy, pokud došlo k naplnění všech obligatorních znaků některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Nikoli tedy, jak se obhajoba v dovolání mylně domnívá, v případě, pokud chybí, byť jen některý z obligatorních formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. S ohledem na výše uvedené bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný Z. Š. svým jednáním, jak je vyjádřeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a s ohledem na konkrétní okolnosti spáchání přečinu i osobu obviněného soudy zcela správně aplikovaly též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip ultima ratio. Zjištěný skutek odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu, nejde o nijak výjimečný případ, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti obviněného podle jiného právního předpisu, např. za přestupek podle §7 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
21. Je třeba odmítnout i další námitku obviněného o existenci jeho slovy „zcela zásadního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy“ . Lze se snad jen domnívat, že tím obviněný mínil prosadit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkem, resp. s jeho následným právním posouzením. Obviněný Z. Š. ve svém dovolání v zásadě jen konstatoval, že výsledky dokazování nedávají podklad pro vyslovení viny. Jak již bylo v tomto usnesení Nejvyššího soudu uvedeno, soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly (dokonce bylo soudy obou stupňů rozhodováno celkem dvakrát), bylo provedeno poměrně podrobné dokazování včetně doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem objasnění zdravotního stavu obviněného jak v době činu, tak i jeho možný budoucí vývoj. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů obou stupňů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z dokazování vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Stejně tak nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo , jak naznačil obviněný v dovolání. Průběh a okolnosti spáchání posuzovaného skutku byly podloženy především několika svědeckými výpověďmi nejen ze strany obou napadených policistů, ale též členů rodiny obviněného, a to matky J. Š., sestry J. Č. a druhé sestry J. D. Mezi jednotlivými výpověďmi ani nezazněly žádné rozpory ve vylíčení situace na místě činu včetně slovních výhrůžek zabitím ze strany obviněného vůči zasahujícím policistům. Ani Nejvyšší soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně užita právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
22. Jedná-li se o poslední z výhrad obviněného vznesenou v rámci jeho dovolání, podle níž orgány činné v trestním řízení nerespektovaly rovněž procesní zásadu materiální (objektivní) pravdy, Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem upozorňuje, že tato zásada byla z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu vypuštěna zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu vedla zásada zjišťování objektivní pravdy při aplikaci v právní oblasti k nutnosti, aby orgány činné v trestním řízení prováděly obsáhlé dokazování ke každé i v podstatě zcela bezvýznamné okolnosti činu. Proto byla zmíněnou novelou nahrazena povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit stav věci podstatný a významný pro právní posouzení a tento stav dokázat tak, aby učiněná zjištění nevyvolávala důvodné, tedy rozumné pochybnosti, tj. tzv. zásadou formální pravdy.
23. Závěrem je proto možné shrnout, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný Z. Š. jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V průběhu trestního řízení přitom nebylo dotčeno žádné ze základních práv obviněného, tj. ani právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak se obviněný domnívá.
IV. Závěrečné shrnutí
24. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Z. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu