ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1219.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1219/2019-1337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY bytem fakticky XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Praha ˗ Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 67 To 57/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 80/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 3 T 80/2018, uznal v bodech 3. a 4. obviněného M. Z. vinným pokračujícím pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Další spoluobviněné J. K. a L. L. P. uznal v bodech 1. a 2., J. K. rovněž v bodě 4. vinnými pokračujícím pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněnému M. Z. uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 14 T 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodní soud též rozhodl o trestech ostatních spoluobviněných.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný M. Z. dopustil uvedeného pokusu zločinu ve stručnosti tím, že na základě plné moci jménem svého syna D. Z., podnikající fyzickou osobu společně se spoluobviněným J. K. v bodech 3. a 4. tzv. skutkové věty výroku o vině a oba dva společně s obviněnou L. L. P. v bodě 3. výroku o vině vytvořili fiktivní řetězec nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění, jejichž předmětem měla být tvorba a úprava jádra webové prezentace (internetového obchodu) B., s cílem snížit odvod daně z přidané hodnoty a současně získat nadměrný odpočet na této dani ve prospěch obchodní společnosti B., v níž obviněný J. K. vykonával funkci jednatele, přičemž obviněný M. Z. nechal vystavit fiktivní faktury v prosinci 2014 a v lednu 2015 jménem svého syna D. Z., které obviněný J. K. zahrnul do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty a uplatnil je u správce daně a snažil se snížit daňovou povinnost obchodní společnosti B., o částku 18 628,80 Kč a zároveň získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 501 476,80 Kč, avšak Finanční úřad pro Prahu 6 neuznal podklady pro výpočet daně a dal podnět k trestnímu stíhání obviněných.
3. O odvolání obviněného M. Z. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 67 To 57/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu v rozsahu zrušení rozhodl tak, že podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému M. Z. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň také zrušil výroky o trestech uložených obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 14 T 49/2018, a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 1 T 126/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 To 13/2019 , jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Z. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Lukáče, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve vyjádřil pochybnosti ohledně naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným a pro který byl odsouzen, neboť podle něj neměl žádnou možnost ovlivnit způsob, jakým spoluobviněný J. K. účtoval o údajně fiktivním zdanitelném plnění. Popřel, že se jakkoli podílel na úmyslu tohoto spoluobviněného zkrátit daň a vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán jeho podíl na trestné činnosti popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
6. Dále obviněný odmítl, že by umožnil ve značném rozsahu zkrátit daň a poskytl výklad účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru však důkazy nesvědčí o tom, že by spoluobviněnému poskytoval jakoukoli pomoc při spáchání daňového deliktu. Soud prvního stupně se podle obviněného opomenul vypořádat s namítanou neznalostí obviněného ohledně způsobu vedení účetní dokumentace spoluobviněným J. K.
7. Ve vztahu k rozsahu dokazování, obviněný namítl, že nebylo (ačkoli být mělo) doplněno o provedení řady důkazů, zejména pak o výslech osoby R. V., z něhož by vyplynula schopnost obchodní společnosti MALIVA COMPANY, s. r. o., zpracovat zakázku v podobě tvorby jádra webové prezentace obchodní společnosti B. Neprovedení výslechu tohoto svědka vedlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů, což se v konečném důsledku promítlo i v porušení práva na spravedlivý proces a právo na řádnou obhajobu obviněného.
8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a aby jej zprostil obžaloby.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
9. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci a ten se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ty námitky obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním a vytýkají nedostatečný rozsah provedeného dokazování. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Soudy dostatečně vyložily, na podkladě jakých důkazů dospěly ke svému skutkovému zjištění a jakým způsobem důkazy hodnotily. Státní zástupkyně ve věci obviněného neshledala ani tzv. extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a obsahem provedeného dokazování, který by za určitých okolností vyžadoval zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Obviněný byl ze spáchání trestné činnosti usvědčen nejenom svědeckými výpověďmi, ale i listinnými důkazy a závěry znaleckých posudků. Namítal-li obviněný neprovedení navrhovaných důkazů, nejedná se o argumentaci odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V posuzovaném případě bylo dokazování provedeno řádně a soudy se podrobně vypořádaly s odmítnutím navržených důkazů.
10. Pokud jde o subjektivní stránku, státní zástupkyně ji považuje za naplněnou. Obviněný M. Z. se předmětného zločinu dopustil společně se spoluobviněnými ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což soudy přiléhavě zdůvodnily. Poukázala rovněž na to, že obviněný v dovolání blíže nekonkretizoval, zda spatřuje nedostatky v chybějící vědomostní složce úmyslu nebo jeho volní složce, eventuálně zda chybí obě složky zároveň. Námitky obviněného proto nejsou opodstatněné.
11. Protože státní zástupkyně neshledala za naplněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohl být dán ani důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v žádné z jeho dvou alternativ. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně poznamenala, že obviněný M. Z. uplatnil v dovolání argumentaci shodnou s jeho obhajobou i s obsahem odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně vypořádaly.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Z. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, zřejmě v důsledku písařské chyby označila důvod odmítnutí podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu namísto §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a proto je možné je podat pouze z důvodů, které jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud vždy nejprve zkoumá, zda uplatněný zákonný dovolací důvod byl jen formálně tvrzen, nebo zda mu uplatněné námitky svým obsahem neodpovídají.
15. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Zásadně je posuzováno použití hmotněprávní normy na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, a který vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž jde o to, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě znaky jakého trestného činu zjištěný skutek naplnil.
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. O takový případ však v posuzované věci nejde. Druhou skupinu vad, jež je možné namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, jsou situace, v nichž byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí naplněn některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přičemž obviněný M. Z. odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K dovolacím námitkám obviněného M. Z.
17. Pokud jde o námitky obviněného M. Z., je třeba nejprve uvést, že byly vzneseny velice stroze a s převáženě obecnými argumenty, v části pak směřovaly proti právnímu posouzení, které nebylo vůbec soudy aplikováno. Naprostá většina námitek neodpovídá dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, a nelze je podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž primárně vychází z jiného skutkového stavu, než jaký se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině. Obviněný pokračuje v uplatňování své obhajoby založené jednak na tom, že nevěděl, jak s účetními doklady (vystavenými fakturami) dál naloží spoluobviněný J. K., jednak dál prosazuje tvrzení o reálné schopnosti zpracovatele zadání na tvorbu jádra webové prezentace obchodní společnosti B. Obviněný tak ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, podle nichž mu musel být znám účel požadavku obviněného J. K. na opatření daňových podkladů pro jeho záměr snížit daňovou povinnost jmenované obchodní společnosti a získat finanční prostředky vylákáním výhody spočívající v nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty způsobem spočívajícím ve vytvoření fiktivních plnění, které mu zajistili právě spoluobvinění M Z. a L. L. P. s přispěním svědka M. H., tehdejšího přítele obviněné L. L. P.
18. Především je třeba zdůraznit, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je zpravidla odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž obviněný jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). V posuzované trestní věci věnoval soud prvního stupně značnou pozornost obhajobě obviněného M. Z., nejprve shrnul všechny okolnosti, za kterých došlo ke spáchání trestné činnosti všemi obviněnými a učinil tak na podkladě obsahu důkazních prostředků provedených v hlavním líčení. V rámci jejich hodnocení poukázal na významné skutečnosti, které tvrzení obviněného o jiném průběhu skutkového děje vyvrací a vyložil přesvědčivé a logické úvahy o nereálnosti fakturovaných prací i neschopnosti obviněného J. K., resp. obchodní společnosti B., uhradit částky vyplývající z přijatých účetních dokladů (srov. zejména strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu neshledal žádné vady v objasnění skutkového stavu, naopak dokazování bylo provedeno pečlivě a v potřebném rozsahu. Lze jen zdůraznit, že nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, ani o zásah do práva na spravedlivý proces obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby, která je zřejmá z výsledků dokazování a nepřijme verzi předkládanou obhajobou v případech, v nichž ji nelze dovodit ze žádné skupiny důkazů.
19. S velkou mírou tolerance bylo možné přiznat hmotněprávní povahu výhradě obviněného týkající se subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za určitých okolností je námitka proti naplnění znaku zavinění schopna vyvolat dovolací přezkum, nicméně je třeba ji podpořit skutečnými právními argumenty. Obviněný blíže nespecifikoval, zda její nedostatek se týká volní složky úmyslu nebo složky vědomostní, jak správně podotkla státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání. Okolnosti, za nichž byl pokus zločinu obviněnými spáchán, však v zásadě nemohou svědčit o jiném druhu zavinění, než o úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodil soud prvního stupně. Jak totiž vyplývá z pečlivého odůvodnění rozsudku tohoto soudu, při posuzování, zda byla v případě obviněného naplněna subjektivní stránka pokusu zločinu, bylo nutné vzít v úvahu způsob, jakým obviněný participoval na účelově vytvořeném dodavatelsko-odběratelském řetězci obchodních subjektů, jehož jediným účelem bylo pro B., tzv. profit takera , získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 501 476,80 Kč za současného snížení odvodu tohoto druhu daně ve výši 18 628,80 Kč. Tvrzení obviněného o tom, že nevěděl, jak obviněný J. K. dále naloží s opatřenými fakturami, je skutečně nutné posoudit jako zcela nevěrohodné, a to nejen s ohledem na zřejmý cíl, k němuž může být fiktivní faktura na neuskutečněné plnění využita, ale zejména s ohledem na jasně prokázanou neschopnost dodavatele údajně objednaného díla obchodní společnost MALIVA COMPANY, s. r. o., vůbec jakoukoli webovou prezentaci vytvořit. Za tuto společnost jednal tzv. bílý kůň svědek R. V., který přijal funkci jednatele pouze formálně za finanční odměnu přibližně 1 500 Kč, aniž by vyvíjel jakoukoli obchodní činnost a už vůbec nic netušil o tvorbě internetových stránek pro B. Přitom právě tato obchodní společnost měla dodat zdanitelná plnění, jež měla postupně být součástí „dokonalého“ internetového obchodu B., tedy obchodní společnosti, která se již v roce 2014 nacházela v ekonomických potížích a nedosahovala žádného zisku. Náklady na tvorbu díla, jehož koncept nebyl ani zcela jasně objednatelem definován, přitom měly činit několik milionů korun. Na pokrytí těchto nákladů si obviněný J. K. opatřil další fiktivní dokument, podle něhož zjevně neexistující osoba jménem J. A. poskytla obchodní společnosti B., bezúročnou půjčku ve výši 10 000 000 Kč. S ohledem na obsah daňových dokladů měla tedy uvedená obchodní společnost - objednatel vyplácet mnohamilionové částky za odvedené dílo, přestože jí nebyl předložen jakýkoli hmotný výsledek dosavadní práce dodavatele díla. V dalších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které doplnil soud druhého stupně v reakci na shodné námitky obviněného M. Z. v jeho odvolání.
20. V případě skutků popsaných v bodech 3. a 4. odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 byl obviněný M. Z. přímým subdodavatelem (předával fakturované zdanitelné plnění) spoluobviněného J. K., resp. obchodní společnosti B., která se podle znaleckého zkoumání nacházela v ekonomické ztrátě. Údajná obchodní spolupráce podložená fiktivními účetními dokumenty probíhala mezi obviněnými M. Z. a J. K., případně L. L. P. pouze účetně, avšak její obsah byl nelogický a postrádal ekonomické i racionální opodstatnění. Prokazatelně se jednalo o fiktivní operace, jejichž jediným cílem byla ekonomická pomoc obchodní společnosti obviněného J. K. B. (ke dni 9. 10. 2018 vymazané z obchodního rejstříku). Soudy obou stupňů přitom poukázaly na nesrovnalosti týkající se údajů v daňových dokladech, které byly měsíčně předkládány příslušnému finančnímu úřadu ˗ správci daně. Obvinění nedodržovali fakturační jednotky, jejich hodnotu, reálnost a návaznost deklarovaných prací a jejich ceny, ani etapy předávání díla neodpovídaly tvorbě takového projektu. Navíc obvinění M. Z., L. L. P. a J. K. nebyli schopni dodržet ani logickou návaznost jednotlivých článků (subjektů) vytvořeného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů, která podle obsahu uzavřených smluv a subdodavatelské logiky měla být obrácená, než jakou obvinění vytvořili. Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný M. Z. spáchal pokračující pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy považuje Nejvyšší soud za jediný možný a správný. Jeho obhajoba je přitom nevěrohodná, slovy odvolacího soudu až absurdní a nemůže proto v žádném případě uspět (srov. bod 18. napadeného rozsudku). Není pochyb o tom, že obviněný M. Z. a spoluobvinění vytvořili podklady o fiktivních obchodních transakcích pro naplnění záměru spoluobviněného J. K. využít je pro daňové účely subjektu daně ˗ B., a dosáhnout nejen zkrácení daně z přidané hodnoty, ale zejména vylákat nadměrný odpočet této daně od státu. V souladu se soudy obou stupňů je třeba ještě upozornit na to, že obžaloba nezahrnula osobu obviněného M. Z. do celého rozsahu trestné činnosti, ačkoli participoval nejméně na skutku popsaném pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
21. V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud posuzoval také námitku, kterou obviněný vytkl nesprávné posouzení jeho jednání jako pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zjevně však přitom přehlédl, že byl uznán vinným jako spolupachatel zločinu podle §23 tr. zákoníku. Ve vztahu k této části dovolání Nejvyšší soud jen podotýká, že argumentace obecnými pravidly právního posouzení účastenství ve formě pomoci obviněným, svědčí o nedostatečném studiu jak napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a to i ve vztahu k ostatním dovolacím námitkám. Obviněný nadále setrval na své dosavadní obhajobě, aniž by její strategii přizpůsobil nejen výsledkům dokazování, ale právě především výsledku hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů, v podstatě nijak nereagoval na vysvětlení důvodů, proč soudy považovaly tvrzení obviněného za vyvrácená, dokonce pominul i konkrétní právní kvalifikaci svého protiprávního jednání.
22. Již soud prvního stupně totiž na stranách 9 a 10 svého rozsudku upozornil, že na rozdíl od obžaloby jednání obviněného nepovažoval za pomoc k pokusu daňového zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale za spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. K jeho dostačujícímu a správnému vysvětlení důvodů, jimiž byl veden, Nejvyšší soud jen stručně doplní názory odborné literatury. Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku může být kdokoli, tedy nejen subjekt daně, poplatku či jiné povinné platby. Tudíž subjekt daně a pachatel tohoto trestného činu nemusí být totožný, nelze proto zaměňovat daňovou nebo jinou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně nebo jiné povinné platby. U spolupachatelství je pak lhostejné, zda subjektem daně nebo jiné povinné platby byli všichni spolupachatelé, a to fyzické či právnické osoby, nebo jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné platby) byla dokonce osoba rozdílná od spolupachatelů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2431 a 2432). Obvodní soud pro Prahu 7 proto správně při zohlednění relevantní judikatury právně kvalifikoval zapojení obviněného do trestné činnosti v postavení spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, nikoli jako pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (např. rozhodnutí č. 25/1968-I., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1489/2014, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2006, bod 56., vynesený ohledně spojených věcí sp. zn. C-439/04 a C-440/04).
23. Pokud jde o námitku obviněného M. Z., v níž vytkl soudům nižších stupňů neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechu svědka R. V. (ostatní údajně neprovedené důkazy obviněný nespecifikoval), neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná následující. Podobně jako v jiných typech soudního řízení i v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh kterékoli ze stran řízení. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu (srov. č. l. 1087 a násl.), svědek (skutečný!) R. V. byl osobně přítomen u hlavního líčení konaného dne 9. 8. 2018 u Obvodního soudu pro Prahu 7 a také byl soudem vyslechnut, jak již připomněl v bodě 15. svého rozsudku soud druhého stupně. Procesním stranám, tj. i obviněnému přitom bylo umožněno tomuto svědkovi klást otázky, avšak obhajoba této možnosti nevyužila. V následném veřejném zasedání u soudu druhého stupně konaném dne 25. 3. 2019, byla strana obhajoby předsedkyní senátu dotázána, zda mají návrhy na doplnění dokazování. Obhájce obviněného M. Z. (který se z účasti u veřejného zasedání omluvil), žádné návrhy nevznesl. Potom je zarážející, že přes svou procesní nečinnost v řízení před soudy nižších stupňů, obviněný uplatnil argument o chybějícím důkazu až v řízení o mimořádném opravném prostředku. Navíc beztoho, aniž by sama obhajoba vyvinula jakoukoli aktivitu na podporu svého tvrzení o záměně osob nesoucích jméno R. V., poukazuje na pochybení soudů, jimž vytýká neprovedení výslechu osoby odlišné od svědka téhož jména. Navíc tak činí za situace, kdy předvolaný svědek identifikovaný jako R. V. v rámci své výpovědi potvrdil své formální zapojení do obchodní společnosti MALIVA COMPANY, s. r. o. Těžko si lze vůbec představit způsob, jakým by soud mohl vyhledat a předvolat jinou osobu jménem R. V., která by odpovídala představě obviněného. Nejvyšší soud v posuzované věci tudíž neshledal zásah do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
24. Rovněž námitka obviněného M. Z., jejímž prostřednictvím prosazoval existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ostatně obviněný se v tomto směru omezil jen na obecné konstatování, aniž by konkretizoval, které skutkové zjištění je v údajném rozporu s obsahem určitého důkazu, o jaký důkaz jde, v čem spočívá rozpor, který by vedl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku.
25. Jak již bylo vyloženo pod bodem 16. tohoto usnesení, obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě a spojil jej s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozsudku ani v předcházejícím řízení porušení hmotněprávního ustanovení, nemohlo dojít k naplnění důvodu dovolání podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani jedna z dovolacích námitek obviněného M. Z., již uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nebyla opodstatněná, přičemž naprostá většina z nich tomuto důvodu obsahově ani neodpovídala. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu