ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1626.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1626/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a R. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 301/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 115/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 T 115/2015, byli obvinění J. K. a R. B. uznáni vinnými přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, za což jim byly podle §268 odst. 3 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody v trvání jednoho roku, resp. osmi měsíců, jejichž výkon soud podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, resp. šestnácti měsíců. Současně okresní soud podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou obchodní společnost FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, IČ 24170208, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále okresní soud podle §230 odst. 2 tr. řádu vyhradil rozhodnutí o zadržených věcech specifikovaných v bodě 6) obžaloby veřejnému zasedání.
2. Přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku se obvinění podle výroku o vině dopustili zjednodušeně uvedeno tím, že v době nejméně od 31. 10. 2013 do 20. 11. 2014 R. B. jako jednatel společnosti M., a J. K. jednající v plné moci za tuto obchodní společnost nechali vyrábět v prostorách uvedené obchodní společnosti v obci XY, okres Šumperk, a následně skladovali a distribuovali k prodeji do internetových obchodů a do vlastních prodejen na území celé České republiky jízdní kola, jejich součásti a doplňky označené ochrannými známkami: národní slovní grafickou ochrannou známkou „favorit“, číslo zápisu 165232, kombinovanou ochrannou známkou ve vyobrazení „f“, číslo zápisu 333348, národní slovní ochrannou známkou „MOUNTMACHINE“, číslo zápisu 254370, a národní ochrannou známkou „VECTOR“, číslo zápisu 322909 (u vyjmenovaných ochranných známek jsou ve skutkové větě vždy demonstrativně uvedeny druhy označovaných výrobků), přičemž tohoto jednání se dopouštěli přesto, že si byli vědomi, že nevlastní příslušné ochranné známky, ani licenci k nim, to vše ke škodě majitele ochranných známek obchodní společnosti FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., která je opakovaně vyzývala k zanechání neoprávněného užívání ochranných známek, čímž porušili ustanovení §8 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném do 31. 12. 2018.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná usnesením ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 301/2017.
II. Dovolání
4. Toto usnesení odvolacího soudu napadli obvinění J. K. a R. B. prostřednictvím společného obhájce Mgr. Libora Knota dovoláními, v nichž uplatnili shodné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
5. Obsah dovolací argumentace se v obou dovoláních doslova shodoval, až na jednu níže uvedenou výjimku namítnutou obviněným J. K. Každý z obviněných podal své dovolání z toho důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uloženy jim tresty, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ohradili se proti tomu, jakým způsobem se soudy obou stupňů vypořádaly s obsahem listinných důkazů předložených obhajobou, konkrétně se jednalo o dohodu o užívání ochranných známek ze dne 11. 2. 2004 a licenční smlouvu ze dne 18. 12. 2013. První listinu odvolací soud označil dokonce za falzum, na níž mohly být nejvýše pravé podpisy, avšak nikoli obsah, a licenční smlouva se podle soudů vůbec nevztahovala ke stíhanému skutku. Dovolatelé však sdílí jiný názor. Nejprve obecně připomněli zákonnou úpravu, podle níž je nutné posuzovat jimi předloženou dohodu, na niž se vztahoval zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném do 31. 3. 2004, přičemž v souladu s jeho §14 odst. 1 nesměl nikdo užívat pro stejné nebo podobné výrobky či služby shodné nebo zaměnitelné označení s ochrannou známkou bez souhlasu jejího majitele. Poukázali také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1817/2008, v němž bylo řečeno, že souhlas s užíváním ochranné známky ve smyslu citovaného ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. může být udělen i jinou formou než licenční smlouvou. Dále obvinění zmínili ještě stanoviska Generálního ředitelství cel a Úřadu průmyslového vlastnictví, jež souhlasně hovořila o tom, že převodem ochranné známky na nového vlastníka dochází k převodu všech práv i závazků, tedy nový vlastník musí respektovat, pokud předchozí majitel udělil třetí osobě souhlas s užíváním označení, leda by tuto dohodu nový majitel vypověděl. Vytkli soudům, že se s těmito namítanými stanovisky opomněly jakkoli vypořádat.
6. Konkrétně ochranné známky FAVORIT, MOUNTMACHINE a VECTOR byly v rámci podnikání podle přesvědčení obviněných užívány oprávněně na základě dohody ze dne 11. 2. 2004, jíž obchodní společnost CZECH BIKE, a. s., udělila souhlas s jejich užíváním právě obchodní společnosti M., kterou zastupovali. První dvě uvedené ochranné známky tehdy CZECH BIKE, a. s., přímo vlastnila a ochrannou známku VECTOR byla oprávněna užívat i poskytnout souhlas jejího užívání svým obchodním partnerům na základě dohody ze dne 15. 1. 2003 s tehdejším majitelem BIKE TECHNOLOGY PUBLIC RELATIONS, s. r. o. Avšak soud zamítl návrh obhajoby připojit spis Celního úřadu pro Středočeský kraj, v němž se uvedená dohoda nachází, aniž by své rozhodnutí zdůvodnil. Dovolatelé se tedy domnívali, že závěry soudů o neexistenci dohody z 11. 2. 2004 jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zejména když její existenci potvrdili svědci M. M., M. L., P. T. a M. N. Dalším opomenutým důkazem bylo podle obviněných neprovedení znaleckého zkoumání k otázce (ne)zaměnitelnosti ochranné známky „f“. Sami byli přesvědčeni, že M., užívala vyobrazení nezaměnitelné s ochrannou známkou uvedenou v popisu skutku. I pro případ, pokud by znalec dospěl k závěru o zaměnitelnosti vyobrazení „f“ užívaného obchodní společností zastupovanou obviněnými s ochrannou známkou, měli za to, že do práv majitele ochranné známky v souladu s §10 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, nezasáhli, protože je užívali dříve, než došlo k zápisu ochranné známky. Uvedené tvrzení se týkalo také ochranné známky VECTOR. Dřívější užívání obou ochranných známek prokazovaly reklamní letáky, k nimž však soudy nepřihlédly. Za „naprosto flagrantní opomenutí“ označili dovolatelé postoj soudů k licenční smlouvě z 18. 12. 2013, jejíž důsledky soudy podle jejich přesvědčení zcela ignorovaly. Přitom tímto dokumentem poskytla ČZ, a. s., obchodní společnosti M., právo užívat slovní ochrannou známku FAVORIT, číslo zápisu 163279 mj. i pro jízdní kola a jejich veškeré součástky a příslušenství (což vyplývalo z anglické verze zápisu o výčtu výrobků a služeb), a to pro období od 18. 12. 2013 do 20. 11. 2014, tj. po většinu žalované doby.
7. Kromě výše reprodukovaných námitek shodně uplatněných oběma dovolateli, se navíc obviněný J. K. ohradil také proti nesouladu obsahu výroku o vině, konkrétně mezi tzv. skutkovou a právní větou. Skutek totiž soudy právně kvalifikovaly podle přísnější trestní sazby ustanovení §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy že byl spáchán ve značném rozsahu. Podle obviněného J. K. uvedený znak kvalifikované sazby není v popisu skutku nijak vyjádřen, v čemž dovolatel spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. Obvinění J. K. a R. B. učinili na závěr svých dovolání naprosto totožný návrh, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovil každý z dovolatelů souhlas s projednáním v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného způsobu rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
9. K dovoláním obviněných J. K. a R. B. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen „státní zástupce“), a to dvěma samostatnými podáními. První se týkalo obviněného R. B., jehož dovolací námitky podle názoru státního zástupce z větší části neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za hmotněprávní námitku považoval výhradu, že obchodní společnost M., užívala ochranné známky již dříve a v souladu s ustanovením §10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená obchodní společnost – vlastník ochranných známek – povinna strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k němu vznikla před podáním přihlášky a užívání je v souladu s právem České republiky. Nicméně citované ustanovení na trestní věc dovolatele podle státního zástupce nedopadalo, protože dotčené ochranné známky byly zapsány dávno předtím, než se jejich vlastníkem stala poškozená FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., a jejich neoprávněným užíváním ze strany M., i v době před zakoupením poškozenou obchodní společností nemohla obchodní společnosti M., vzniknout jakákoli práva.
10. Ostatní argumenty, jimiž dovolatel prosazoval oprávněnost užívání ochranných známek na základě dohody ze dne 11. 2. 2004 a licenční smlouvy ze dne 18. 12. 2013, byly podle přesvědčení státního zástupce skutkového charakteru. Jednalo se o polemiku se skutkovými závěry soudů, podle nichž smlouva z roku 2004 neexistovala (resp. podle odvolacího soudu byla padělaná) a licenční smlouva se týká jiného označení, než jaké je předmětem trestního řízení. Nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele, že vidimace neprokazuje správnost a pravdivost údajů uvedených v ověřované listině. Je tomu právě naopak, což vyplývá z ustanovení §73 odst. 3 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, ve znění pozdějších předpisů. Právní význam státní zástupce nespatřoval ani u námitky nezaměnitelnosti označení „f“ s ochrannou známkou, přičemž nepřizvání znalce k řešení této otázky okresní soud dostatečně zdůvodnil na str. 10 svého rozsudku.
11. Námitky druhého obviněného J. K. se shodují s těmi, které uplatnil obviněný R. B., kromě té, jíž upozornil na vadu spočívající v nesouladu mezi tzv. skutkovou a právní větou výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného popis skutkových zjištění neobsahuje znak kvalifikačního znaku spáchání přečinu ve značném rozsahu. Státní zástupce se s tímto názorem obviněného J. K. neztotožnil, byť připustil, že skutková věta nezmiňuje jakékoli finanční vyjádření rozsahu trestné činnosti ani množství výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami. Připomněl, že na stanovení „rozsahu“ není použitelné ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, tento znak lze dovodit i z jiných okolností, např. z doby páchání trestné činnosti či rozlohy území, na němž docházelo k protiprávnímu jednání. Tyto okolnosti jsou podle státního zástupce vyjádřeny v popisu skutku a je možné na jejich podkladě dospět k závěru o naplnění „značného rozsahu“ jako znaku podmiňujícího použití přísnější skutkové podstaty podle §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Co se týká ostatních námitek, s ohledem na jejich doslovnou shodu s argumenty obviněného R. B. odkázal na své předcházející vyjádření k dovolání tohoto obviněného.
12. Závěrem svých vyjádření navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby odmítl obě dovolání jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovoláních v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno oběma obviněným, kteří svého práva nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou dovolání jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem také odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Jak již bylo v úvodu tohoto usnesení zmíněno, obvinění J. K. a R. B. uplatnili shodné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Jde tedy o dvě alternativy, přičemž dovolatelé správně citovali druhou z nich. V posuzované věci bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně vydáno ve veřejném zasedání podle §256 tr. řádu poté, co tento odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání obviněných nebyla důvodná. Podle obviněných krajský soud svůj zamítavý výrok vynesl navzdory existenci dovolacího důvodu uvedenému v písm. g) odst. 1 §265b tr. řádu v řízení, které předcházelo jeho rozhodnutí.
17. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dopadá tudíž na vady, které spočívají v nesprávném použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vytýkané nesprávné použití normy hmotného práva se však vždy musí týkat skutkového stavu zjištěného soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Nesprávné právní posouzení skutku může rovněž spočívat v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují podklad k závěru o tom, zda je skutek vůbec trestným činem, případně o jaký trestný čin se jedná. Stejná pravidla platí ve vztahu k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které dopadá na případy, kdy určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání z tohoto důvodu však nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování .
18. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obvinění uplatnili ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a jenž spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva soudy obou stupňů, dovolatelé uplatnili jak relevantní, tak skutkové námitky, jimž však bylo společné, že nemohly v dovolacím řízení obstát.
b) Ke shodným námitkám obviněných J. K. a R. B.
19. Převážná část dovolací argumentace obou dovolatelů byla zcela identická, resp. dovolání byla od str. 2 naprosto shodná až na jednu výhradu, o niž obviněný J. K. rozšířil odůvodnění svého dovolání a s níž se Nejvyšší soud vypořádal níže v bodech 25. až 30. tohoto usnesení. Zásadní pochybení soudů ve vztahu k řešené otázce obvinění shodně spatřovali v závěrech soudů o neoprávněnosti užívání předmětných ochranných známek obchodní společností M., přitom výsledky provedeného dokazování interpretovali odlišně od soudů. V rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení stejně jako v dovolání trvali na tom, že disponovali listinami, které je opravňovaly k obchodování s výrobky označenými ochrannými známkami, jejich podnikání tak probíhalo v souladu se zákonem. S výhradami obviněných se však dovolací soud neztotožnil.
20. Nejprve je vhodné podotknout, že se jedná o opakovanou obhajobu obou obviněných, s níž se snažil vypořádat již soud prvního stupně v napadeném rozsudku a reagoval na ni dostatečně i soud druhého stupně v odvolacím řízení. V takových případech Nejvyšší soud v souladu s platnou judikaturou zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze uplatňuje shodné námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně zcela správně připomněl chování zejména obviněného J. K. (kterého soudy označily za aktivnějšího pachatele) předcházející zásahu celních orgánů a samotnému zahájení trestního stíhání. Dovolatel (a také jím zastupovaná KOVL, s. r. o.) totiž s obchodní společností FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., tedy vlastníkem ochranných známek favorit, čísla zápisu 165232 a 151621, uzavřel dne 28. 5. 2012 dohodu o narovnání (č. l. 276 a násl.), která mu (a obchodní společnosti KOVL, s. r. o.) udělila souhlas s doprodejem zásob jízdních kol označených těmito ochrannými známkami nejpozději do 23. 12. 2012. Takové ujednání mělo v podstatě povahu licence s omezenou dobou platnosti poskytované za úplatu (1 800 000 Kč včetně DPH) s tím, že FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., nebude vymáhat náhradu škody zpětně, tj. za období předcházející datu uzavření dohody o narovnání, jež kromě dalšího ve svém bodě 1.5 deklarovala porušování práv z ochranných známek druhou smluvní stranou na úkor majitele FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o. Proti obsahu této dohody nevznesl obviněný J. K. jakékoli výhrady, v podstatě jí mj. projevil souhlas s předchozím porušováním práv majitele ochranných známek do doby sjednání této smlouvy. Je proto zcela mimo rámec rozumného uvažování, aby tímto způsobem jednal, pokud by disponoval oprávněním k užití ochranných známek na základě dohody ze dne 11. 2. 2004, jednalo se totiž o zcela totožné ochranné známky. Jde o další okolnost, která vyvrací tvrzení obviněného o vlastní beztrestnosti a podporuje správné úvahy soudů obou stupňů. Ani během jednání v advokátní kanceláři JUDr. Vlastimila Rampuly konaného dne 13. 9. 2013 dovolatel nijak nezpochybnil vlastnická práva FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., k ochranným známkám, naopak nastalou situaci navrhoval řešit doplacením ceny za tuto již udělenou dočasnou „licenci“, za rok 2013, dokonce projevil ochotu dále uhradit 1 000 000 Kč a také vyjádřil zájem odkoupit práva k ochranným známkám za 5 000 000 Kč. Cena za dočasné svolení k užívání ochranných známek stanovená v rámci dohody o narovnání dne 28. 5. 2012 nebyla totiž uhrazena v plném rozsahu a v porušování práv majitele ochranných známek bylo pokračováno, ačkoli již nikoli ze strany obchodní společnosti KOVL, s. r. o., ale ze strany M., jež převzala její podnikatelské aktivity (srov. Zápis z jednání konaného dne 13. 9. 2013 na č. l. 196 a násl. tr. spisu). Obviněný J. K. v rámci tohoto vyjednávání ani nenaznačil možnost, že by pochyboval o výsadním právu FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., užívat ochranné známky, dokonce během uvedeného jednání dne 13. 9. 2013 majitele ochranných známek ujišťoval, že pro něj není žádný problém vyhovět jeho požadavkům na ukončení závadného jednání ze strany M., a sliboval stažení neoprávněně označených produktů z českého trhu.
21. Již s ohledem na popsané reakce obviněného J. K. na snahu majitele ochranných známek zabránit jejich dalšímu neoprávněnému užívání, je nutno souhlasit se závěry soudů, jež zcela v souladu se zásadami logického uvažování považovaly dodatečně předloženou dohodu z 11. 2. 2004 za padělek. Nelze než souhlasit s úvahami odvolacího soudu (viz str. 4 usnesení krajského soudu), že kdyby taková dohoda opravdu byla v roce 2004 uzavřena, uplatnil by její držení již během vyjednávání se zástupci FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., a nikoli až když obchodní společnosti M., hrozily sankce. Nedávalo vůbec žádný smysl, aby 28. 5. 2012 byla s majitelem ochranných známek FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., uzavřena dohoda o narovnání, pokud by obviněný J. K. (resp. M.) již z dřívější doby disponoval platně uzavřenou dohodou týkající se užívání totožných ochranných známek. Sám dovolatel původně jednal ve shodě s tvrzením poškozené obchodní společnosti, lze těžko uvěřit jeho vysvětlování v hlavním líčení, že si vše chtěl dvakrát pojistit a neviděl důvod sdělovat informaci o jeho právech k ochranným známkám z dřívější doby, a to tím spíše, že se pozdější dohodou z roku 2004 zaručil zaplatit úhradu 1 800 000 Kč dlužníkem KOVL, s. r. o., což nebylo splněno. Nejvyšší soud k tomuto doplňuje další okolnosti. Dovolatelé sice jednoznačně tvrdí, jak celní orgány potvrdily platnost dohody z 11. 2. 2004, a Úřad průmyslového vlastnictví a Generální ředitelství cel zase potvrdily povinnost nového majitele respektovat svolení k užívání totožné ochranné známky, pokud je původní vlastník udělil třetí osobě, ovšem při důkladném prostudování vyjádření těchto institucí je zjevné, že obvinění některé pasáže zcela pominuli, a proto jim nelze přisvědčit. Ačkoli v květnu 2014 Úřad průmyslového vlastnictví obecně deklaroval, že na nového vlastníka ochranných známek nemůže být převedeno více práv, než měl dosavadní vlastník (s čímž bez výhrady souhlasí i dovolací soud), doplnil, že nepřihlížel k podezření celního úřadu na antedatování dohody a také, že uvedené se neuplatní v případech, kdy souhlas nebyl poskytnut v dobré víře (srov. č. l. 1213). Generální ředitelství cel vydalo dne 2. 11. 2015 rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 27. 4. 2015, č. j. 30222-2/2015-530000-12, kterým bylo rozhodnuto o vině M., správním deliktem spočívajícím v porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik. V tomto rozhodnutí, které se nachází na č. l. 1215 a násl. trestního spisu, vrcholný orgán celní správy zcela jednoznačné stanovisko zaujal pouze k porušování ochranné známky VECTOR, číslo zápisu 233029 (byla předmětem dohody ze dne 11. 2. 2004), výrobky s tímto označením označil za padělky (viz str. 6 jeho rozhodnutí). U ostatních dotčených ochranných známek měl zásadní pochybnosti právě s ohledem na dovolatelovu (M.) tvrzenou existenci dohody z 11. 2. 2004, celní úřad podle Generálního ředitelství cel dostatečně neprokázal antedatování této dohody, a proto mu věc vrátil k novému projednání. Ani Celní úřad pro Středočeský kraj nevycházel s jistotou z platnosti dohody z 11. 2. 2004, naopak, protože měl podezření na její nepravost, zaslal okresnímu soudu dotaz na stav řízení, resp. na názor trestního soudu na sporný důkaz (viz č. l. 1211 a 1211 verte, č. l. 1449 tr. spisu). Od počátku správních řízení vedených u několika celních úřadů tak lze pozorovat nejistotu a podezření, pokud se jedná o právní bezvadnost či samotnou existenci dohody o užívání ochranných známek ze dne 11. 2. 2004 uzavřenou (údajně) mezi CZECH BIKE, a. s., a M. Kromě toho si je také třeba uvědomit, že výpověď M. M., jehož podpis za CZECH BIKE, a. s., je na dohodě z 11. 2. 2004, skutečně dává podklad pouze pro tvrzení, že podpis je jeho, o dalších okolnostech této dohody však mluvil neurčitě a jím podané informace svědčí také spíše pro závěr, že v roce 2004 tato dohoda nevznikla a nebyla jím podepsána. Svědek totiž připustil, že M., v té době nevyráběla jízdní kola, „fungovala jen jako obchodní organizace“ (viz č. l. 1232 tr. spisu) a svědek ani sám neměl představu, k čemu by tehdy potřebovala dotčené ochranné známky. Z opatřených důkazů provedených v soudním řízení vyšlo najevo, že M., fakticky pokračovala v činnostech původně provozovaných obchodní společností KOVL, s. r. o., jež se v květnu 2012 ocitla v likvidaci, čemuž odpovídá původní zájem o ochranné známky ze strany KOVL, s. r. o., a následně ze strany M., která také pokračovala v užívání ochranných známek náležejících jejich vlastníkovi FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o. Další nesrovnalostí je v rozhodné době neplatnost a neexistence některých z ochranných známek, které byly předmětem dohody a o nichž se zmínil soud prvního stupně (viz str. 12 rozsudku okresního soudu), a také bezúplatnost dohody, když na druhou stranu svědek potvrdil, že hodnota ochranných známek byla v řádech milionů Kč. Skutečnost, že M., nevyráběla v roce 2004 cyklistická kola, potvrdil také M. L., tehdejší jednatel M., podepsaný pod dohodou z 11. 2. 2004. Podle jeho výpovědi u hlavního líčení konaného dne 14. 3. 2016 (č. l. 1236 a násl. tr. spisu) M., přeprodávala kola vyrobená českými firmami Velamos, Favorit Rokycany aj. do Holandska, na území České republiky žádná jízdní kola nedistribuovali, neměl vysvětlení, na co tedy potřebovala jím zastupovaná obchodní společnost ochranné známky s působností a ochranou poskytovanou pouze v České republice. Další svědek M. N. sice mluvil o dávno platné dohodě opravňující M., užívat např. ochrannou známku favorit, avšak dozvěděl se o tom z doslechu po razii celníků, dříve tedy o dohodě neslyšel a ani ji nikdy neviděl. Především z jeho slov je však patrno hluboké rozhořčení nad postupem správce konkursní podstaty J. F., který prodal práva k ochranným známkám obchodní společnosti FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., jež byla ovládána lidmi, kteří byli v branži nováčky, a navíc za údajně nesmyslně nízkou cenu (viz jeho výpověď zachycená na č. l. 1243 a násl. tr. spisu), ačkoli KOVL, s. r. o., právě v zastoupení M. N. uzavřela dne 6. 3. 2006 s CZECH BIKE, a. s., kupní smlouvu o prodeji ochranných známek favorit číslo zápisu 151621 a 165232 za kupní cenu 49 000 000 Kč (viz č. l. 1273 tr. spisu). Poté, co byla tato kupní smlouva soudy označena za absolutně neplatnou a práva k těmto ochranným známkám byla zahrnuta do konkursní podstaty úpadce CZECH BIKE, a. s., došlo k jejich odkoupení společností FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o. Uvedená obchodní transakce nebyla představiteli KOVL, s. r. o., včetně obviněného J. K., který za tuto obchodní společnost opakovaně vystupoval, vnímána pozitivně. Tím spíše, že považovali prodejní cenu ochranných známek za podhodnocenou. Ani takové domněnky a pohnutky obviněných však nemohou ospravedlnit užívání ochranných známek, k němuž jejich majitel neudělil souhlas.
22. Pokud se týká licenční smlouvy ze dne 18. 12. 2013, založené na č. l. 176 trestního spisu a uzavřené mezi ČZ, a. s., a M., ani ta nezakládala právo posledně jmenované obchodní společnosti užívat některou z ochranných známek ve vlastnictví FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o. Soudy ji jako důkazní prostředek neopomněly, jak se domnívali dovolatelé, vyjádřil se k ní krajský soud ve svém usnesení na str. 3 dole a 4 nahoře, uzavřel, že se vztahuje k jiným ochranným známkám, než které jsou předmětem tohoto trestního řízení, a vykládal ji jako další okolnost svědčící o vědomí obviněných o jejich nezákonném postupu. Nejvyšší soud doplňuje, že předmětná licenční smlouva se týkala užívání slovní ochranné známky favorit, číslo zápisu 163279, jež byla registrována pro výrobky a služby: válečkové a pouzdrové řetězy pro motocykly, jízdní kola a automobilové rozvodové řetězy [v anglickém znění: motorcycles and bicycles (velocipedes) and their all parts and accessories, except parts and accessories made of rubber and substitutes of rubber, cylindrical and capsular chains for motorcycles, bicycles and automobile camshaft drive chains]. Oba obvinění v dovolání poukazovali na nesoulad obsahu výrobků mezi českým seznamem chráněných výrobků a jeho anglickým překladem v zápise. Nejvyšší soud opatřil vysvětlení pracovnice Úřadu průmyslového vlastnictví I. K., která potvrdila, že u předmětné ochranné známky odpovídá aktuální rozsah ochrany české verzi seznamu výrobků a služeb. Pouze v rámci služeb Úřadu průmyslového vlastnictví je v databázi ochranných známek poskytován, a to výlučně pro informační účely, také anglický překlad seznamu výrobků a služeb, pro něž byla přihláška ochranné známky podána. Nejde však o rejstříkový údaj, tudíž může vykazovat nepřesnosti, na jejichž odstranění Úřad průmyslového vlastnictví průběžně pracuje. Pro rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou obviněných je v dané věci podstatné, že slovní ochrannou známku „favorit“ užívali v grafickém vyobrazení, jež bylo chráněno slovní grafickou ochrannou známkou „favorit“, číslo zápisu 165232, majitele FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., s nímž žádnou licenční smlouvu uzavřenou neměli. Ačkoli jim tento vlastník dovolil za úhradu (jež ani nebyla zaplacena v plné výši) již vyrobené produkty s takovým označením doprodat do 23. 12. 2012, obvinění zastupující obchodní společnost M., nedbali svých povinností, jež pro ně vyplývaly z dohody o narovnání z 28. 5. 2012 (resp. pouze obviněný J. K. ji podepsal, avšak po obdržení výzvy k okamžitému zanechání porušování práv k ochranným známkám z 1. října 2013 i druhý obviněný R. B. musel být minimálně srozuměn s protiprávností obchodování se zbožím označeným dotčenými ochrannými známkami), a v závadném jednání pokračovali i v roce 2013. Licenční smlouvu v prosinci 2013 sepsali evidentně ve snaze zmírnit následky svého počínání, neboť 31. 10. 2013 se uskutečnila kontrolní akce celníků v prodejnách cyklistických potřeb, v nichž byly nabízeny výrobky neoprávněně označené ochrannými známkami majitele FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., a nikoli proto, že by se rozhodli respektovat práva průmyslového vlastnictví. Zbývá ještě doplnit, že FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., vlastnila v rozhodné době i další ochrannou známku „favorit“, a to druh slovní, číslo zápisu 151621, pro výrobky: jízdní kola a jejich součásti, tj. brzdy, řídítka, ráfky, blatníky a představce, tříkolky, jež je předmětem popisu skutku a která byla zapsána již 22. 9. 1954, tedy dříve než slovní ochranná známka „favorit“, číslo zápisu 163279, k jejímuž užívání byl obchodní společnosti M., udělen souhlas licenční smlouvou uzavřenou 18. 12. 2013. Soudy tudíž nepochybily, pokud nepřihlížely k citované licenční smlouvě a odmítly obhajobu obou dovolatelů.
23. Obvinění se dále ohrazovali proti postupu soudu prvního stupně, který nevyhověl jejich návrhu na vyžádání spisu celního úřadu. Okresní soud se však jejich návrhem zabýval, zamítl ho (viz č. l. 1406), a byť svůj postup nevyjádřil v písemném odůvodnění rozsudku, učinil tak ústně u hlavního líčení. Dovolací soud v rámci neveřejného zasedání přehrál CD II připojené ke svazku V. trestního spisu, konkrétně jeho první stopu označenou „3 T 115-2015# 12_4_2017 13-35-06.wav“, kde v čase 4:10 až 5:07 samosoudce podal vysvětlení k zamítnutí návrhu obhájce opatřit tento důkazní prostředek a provést jej. Kromě jiného samosoudce uvedl, že „…soud má za to, že si vyžádal dostatek podkladů pro to, aby mohlo být rozhodnuto, co se týká žalobního návrhu, resp. vymezenému v rámci obžaloby, to znamená čistě skutku, který je součástí obžaloby, a v souladu se zásadou obžalovací, tedy soud má dostatek důkazů pro to, aby v dané věci mohl fundovaně rozhodnout…“. Není tedy pravdou, že by se soud jejich návrhem opomněl zabývat. Také z písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku nepřímo vyplývá, že se jednalo o návrh nadbytečný, (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž opisy některých z listin, jež měly být součástí celního spisu, byly zařazeny i do trestního spisu (srov. důkazní návrh obhajoby na č. l. 1356 a listiny založené v trestním spise na č. l. 1213 a 1214).
24. Postup okresního soudu je zcela v souladu se zásadou nezávislosti soudů zakotvenou v čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z této zásady je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování jak ze strany obhajoby, tak i ze strany obžaloby. Také Ústavní soud v řízení o stížnostech se opakovaně vyjadřoval k výhradám týkajícím se rozsahu dokazování, jimiž se stěžovatelé snažili zvrátit rozhodnutí obecných soudů. Mimo jiné vyslovil názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody (tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost; nadbytečnost důkazu), jejichž opodstatnění soud musí objasnit, což se v posuzované věci stalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, dále nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). K doktríně tzv. opomenutých důkazů pak Ústavní soud uvádí, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16), a dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Protože soud prvního stupně náležitě zvážil důkazní návrhy obhajoby, některým vyhověl a pokud některý zamítl, vysvětlil příčiny jeho nadbytečnosti, nemohlo se ve věci obviněných J. K. a R. B. jednat o opomenuté důkazy, jak se tito dovolatelé domáhali.
c) Ke značnému rozsahu
25. Obviněný J. K. uplatnil dále výhradu proti popisu skutkových zjištění ve výroku odsuzujícího rozsudku, v němž nejsou obsaženy okolnosti odpovídající znaku spáchání činu „ve značném rozsahu“ a Nejvyšší soud ji posoudil jako důvodnou. Přes uvedenou vadu vyjádření těch okolností, které jsou významné pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty, nejde o situaci, kdy by z výsledků dokazování nebylo nepochybně zjištěno, že obvinění se přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením reálně nedopustili „ve značném rozsahu“. Soudy obou stupňů tudíž v předmětné trestní věci správně právně kvalifikovaly svá skutková zjištění, byť je odpovídajícím způsobem nevyjádřily ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a pečlivěji nedoplnily v odůvodnění napadených rozhodnutí v souladu se všemi hledisky, která je nutné zohlednit při zkoumání tohoto kvalifikačního znaku.
26. Trestní zákoník ve své zvláštní části rozlišuje v celé řadě skutkových podstat trestných činů mezi pojmy „rozsah“ a „škoda“, přičemž hranice výše škody upravuje v obecné části ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Zde vyjmenovaná hlediska určující jednotlivé hranice škody se obdobně užijí také pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci (§138 odst. 2 tr. zákoníku). Na určení rozsahu tedy citované ustanovení nelze použít a obdobné výkladové ustanovení týkající se hranic většího, značného a velkého rozsahu trestní zákoník neobsahuje, proto je nutné vycházet z právní teorie a relevantní soudní judikatury. Při posuzování otázky, zda pachatel se dopustil činu ve velkém či značném rozsahu, se především zvažuje objem či četnost využití neoprávněného označení ochrannou známkou, kdy rozhodující bude zejména počet výrobků nebo služeb takto neoprávněně označených, jejich celková kvalita a hodnota, pokud ji lze zjistit, a to i ve vztahu k obecnému vnímání kvality např. spolehlivosti originálních výrobků nebo služeb mezi spotřebiteli. Dále je třeba hodnotit velikost trhu, na kterém byly uváděny do oběhu (zda šlo o celorepublikový, regionální či jen místní trh), do jaké míry se jednání pachatele dotklo výrobců, obchodních a jiných subjektů, kteří dodávají na trh oprávněně označené výrobky nebo služby, stejně jako potenciální množství oslovených zákazníku, který je vždy širší nabídkou prostřednictvím internetu apod. Důležité bude též, zda šlo o soustavnou nebo déletrvající činnost, což je pravidlem u velkého rozsahu, přičemž u značného rozsahu se také předpokládá určitá časová kontinuita (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2720).
27. Nejvyšší soud se v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyjadřoval k naplnění znaku „rozsahu“, ať v kategorii rozsahu značného, většího nebo velkého, vždy ve spojitosti s určitou z některých skutkových podstat trestných činů, jež dotčený zákonný znak obsahují. Mezi nejvýznamnější patří usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 44/2013 a pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 4/2018, č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr. Právní závěry vyslovené v těchto i dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu se týkaly jiných druhů trestných činů, než o jaký jde v posuzované trestní věci [trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3, písm. c) tr. zákoníku, trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku]. Přestože se jednotlivé formy jednání v uvedených skutkových podstatách liší (z důvodu různosti objektu, objektivní stránky a dalších znaků, jež konkrétní trestný čin charakterizují), je v zájmu jednotnosti a předvídatelnosti výkladu znaku „rozsahu“ společného určitým skutkovým podstatám nutné posuzovat relevantní hlediska srovnatelnými metodami. U trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením představuje znak „značný rozsah“ podmínku pro použití přísnější trestní sazby podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Ve všech judikovaných případech Nejvyšší soud mimo jiné kladl důraz na individuální zkoumání všech významných okolností, z nichž bude možné dovozovat naplnění uvedeného kvalifikačního znaku příslušné skutkové podstaty. Ať už se jedná o zkoumání kvantifikačních hledisek, jakými jsou hodnota zboží, množství omamných látek, padělaných peněz apod., ale také období, po které docházelo k trestné činnosti, způsob provedení protiprávního jednání (zde byl např. spácháno v rámci podnikatelské činnosti), velikost území, na němž bylo provozováno a jež jím bylo dotčeno, počet poškozených, kvalitu padělků apod.
28. V této konkrétní trestní věci obviněných J. K. a R. B. soud prvního stupně (nutno dodat, že ve shodě s obžalobou) kromě popisu ostatních skutkových zjištění vyjádřil ve skutkové větě příkladný výčet prodejen, v nichž byly výrobky neoprávněně označené nabízeny, popis jednotlivých ochranných známek, o jejichž zneužití se jedná, příklady jimi neoprávněně označených předmětů (jízdní kola, jejich součásti a doplňky). Nicméně z obsahu trestního spisu jednoznačně plyne, že výsledky opatřených a soudem provedených důkazních prostředků poskytovaly dostatečný podklad pro zjištění, že posuzovaná trestná činnost kvalifikovaná jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením byla obviněnými spáchána takovým způsobem, který evidentně svědčí o naplnění znaku značného rozsahu, jak také byla soudy správně právně posouzena podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu dovolací námitce obviněného J. K., neboť samotný popis skutku ve výroku o vině neodpovídá požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, jež vyžaduje kromě jiného i zřetelné uvedení okolností, za nichž byl skutek spáchán tak, aby z něho bylo zřejmé naplnění všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty včetně těch, které odůvodňují použití přísnější trestní sazby. Je možné proto přisvědčit námitce obviněného J. K., podle níž popis skutku nedostál všem zákonným požadavkům. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku však okresní soud dal evidentně najevo, že okolnosti naplňující znak spáchání činu „ve značném rozsahu“ váže zejména na počet věcí, jež byly zajištěny v přípravném řízení, a jejich hodnotu (viz str. 13 dole rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud potom přesto, že žádný z odvolatelů neuplatnil ve svém řádném opravném prostředku výhradu směřující proti naplnění znaku „ve značném rozsahu“, byť jen ve vztahu k jeho popisu ve skutkové větě výroku o vině, projevil souhlas s užitím takové přísnější právní kvalifikace činu, avšak omezil se jen na celkový počet věcí zajištěných v průběhu přípravného řízení odkazem na jejich seznam v bodě 6) obžaloby (srov. strana 4 dole usnesení krajského soudu). Dalšími hledisky určujícími rozlišování jednotlivých pojmů rozsahu, jak byly zmíněny shora se soud druhého stupně nezabýval.
29. Nejvyšší soud zjistil, že seznamy zajištěných věcí a jejich popis se nachází v protokolech o zajištění a o vydání věci (např. č. l. 111, 515, 611, 826 atd.), ale zejména v bodě 6) obžaloby (č. l. 1138 a násl.) je uveden souhrnný seznam věcí, ve vztahu k nimž je obžalobou navrhováno propadnutí zajištěných věcí. Z toho je patrné, že množství výrobků nesoucích v rozporu se zákonem ochranné známky vlastníka FAVORIT CZECHOSLOVAKIA s. r. o., bylo dovolatelům známé, věděli, že jsou trestně stíháni pro porušení práv k ochranným známkám u takového a takového počtu různého zboží (celkem 366 jízdních kol, přes 1200 archů nálepek s logem či nápisem favorit, zhruba 10 000 ks nálepek, stovky kusů samolepek a šablon), tato čísla znali. Stejné úvahy lze vztáhnout i na numerické vyjádření způsobené škody, neboť poškozený předložil písemné vyčíslení způsobené škody u prvního hlavního líčení konaného dne 21. 10. 2015 (viz č. l. 1197). Jakékoli numerické vyjádření charakterizující rozsah nezákonného jednání tedy v popisu skutku opravdu scházelo, jak správně namítal obviněný J. K., avšak o počtu zajištěných věcí i o výši škodlivého následku obvinění věděli, tyto informace jim nebyly neznámé. Nad to je třeba připomenout, že rozsah trestného jednání nespočívá výhradně ve kvantifikačním vyjádření, zohlednit je třeba i další okolnosti, jak byly obecně zmíněny v bodech 26. a 27. tohoto usnesení. V tomto případě lze zdůraznit dobu trvání závadného jednání, jež byla jeden rok, široký okruh potencionálních zákazníků, když zboží bylo nabízeno prostřednictvím internetu, nemalý počet „kamenných“ prodejen (ve skutkové větě je přitom příkladem uvedeno osm z nich, celkový počet „prodejen Favorit“ je uveden na letácích, dohromady jich bylo 32 a k tomu ještě 7 „dalších prodejců“, viz č. l. 1392) a jejich územní rozložení v podstatě na celém území České republiky. Závažnost a rozsah činu byl ovlivněn i skutečností, že výrobky byly známy široké veřejnosti, není snad tuzemského spotřebitele, který by neznal jízdní kola Favorit, jedná se o označení s dlouhou tradicí. Dále je možné zmínit, že dovolatelé jednající za M., jednali v souvislosti s podnikatelskou činností uvedené obchodní společnosti a nelze ani opomenout kvalitu provedení výrobků, jak obhajoba opakovaně uváděla, spotřebitelé si nestěžovali na nepůvodnost zboží, považovali je za originální výrobky. Tyto všechny skutečnosti dohromady zcela jasně svědčí o tom, že obvinění páchali trestnou činnost ve značném rozsahu.
30. Protože tedy na jedné straně nebylo pochyb o správnosti právního závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně o naplnění znaku „ve značném rozsahu“ a na druhé straně bezpochyby popis skutku byl stižen vytýkaným nedostatkem, kdy dostatečně nevyjadřoval všechny okolnosti vztahující se k uvedenému znaku přísnější skutkové podstaty ve smyslu §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z hledisek vyslovených relevantní judikaturou, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, jaký výsledek by pro obviněného mělo zrušení dovoláními napadených rozhodnutí. Měl přitom na zřeteli zásady zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), hospodárnosti a rychlosti trestního řízení, jakož i zájem na zachování právní moci soudního rozhodnutí. Současně dovolací soud přihlédl ke konkrétnímu průběhu předmětného trestního řízení ve věci obviněných J. K. a R. B., k jejichž obhajobě soudy přistupovaly pečlivě, zabývaly se jejich tvrzeními o oprávněnosti užívání označení chráněných ochrannými známkami (ve spise je založeno několik vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví a Generálního ředitelství cel, k návrhu obhajoby uvedeného na č. l. 1327 a 1330 tr. spisu soud zadal vypracování znaleckého posudku atp.). Přitom již v přípravném řízení byl obstarán poměrně značný počet důkazních prostředků, rozhodně se nejednalo o případ, kdy by se obvinění mohli cítit zkráceni na svých procesních právech. V neposlední řadě však obvinění objektivně nemohli být touto přísnější variantou právní kvalifikace přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením nijak překvapeni a mohli tak svou obhajobu přizpůsobit či dokonce zaměřit na tuto významnou okolnost. V rámci přípravného řízení došlo k opakovaným zajištěním jednotlivých výrobků označených předmětnými ochrannými známkami na místech, kde s nimi bylo obchodováno, samozřejmě oba obvinění byli s provedením těchto úkonů seznámeni (s tím souvisí i povědomí obviněných o hodnotě zajištěných věcí a době, po niž i přes urgence majitele ochranných známek nabízeli tyto produkty k prodeji). Z těchto skutečností zjevně vycházel rovněž soud druhého stupně (podobně předtím i soud prvního stupně), který právě odkazem na zajištěné věci dal jasně najevo, jaké skutečnosti považuje za rozhodné pro určení rozsahu spáchání činu. Přesto ani jeden z obviněných neuplatnil do doby konání dovolacího řízení jakoukoli námitku proti objasňování či naplnění rozsahu spáchání činu jak před soudem prvního stupně, tak ani před odvolacím soudem. Navíc je vhodné zdůraznit samotnou formulaci této dovolací námitky obviněným J. K., jež ani náznakem nesměřuje proti naplnění znaku značného rozsahu v materiálním smyslu, nýbrž vytýká pouze nesoulad mezi právní a skutkovou větou výroku o vině s tím, že z popisovaných okolností tento znak nevyplývá. Za této situace lze uvažovat spíše o taktice obhajoby použít uvedený argument až ve stadiu po právní moci odsuzujícího rozhodnutí, o to více když podle tvrzení samotného dovolatele byla patrná již z usnesení o zahájení trestního stíhání obou obviněných. Nejvyšší soud tedy nezpochybnil oprávněnou výhradu obviněného J. K., ale neshledal důvod ke kasaci napadeného usnesení i jemu předcházejícího rozsudku, neboť náprava vytýkané vady by v zásadě spočívala pouze v úpravě skutkové věty odsuzujícího rozsudku bez potřeby doplnění dokazování a vedla by k dalšímu prodloužení předmětného trestního řízení. Z materiálního hlediska totiž ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o naplnění znaku kvalifikované sazby ustanovení §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak byla soudy použita.
V. Závěrečné shrnutí
31. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání obviněného J. K. by zcela zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto dovolatele (a při použití zásady beneficia coheasionis též druhého z obviněných) a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu s ohledem na relevantní judikaturu. Nejvyšší soud proto využil ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu a dovolání obviněného J. K. odmítl. Dovolání obviněného R. B. bylo na místě odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože jím uplatněné právní výhrady nepovažoval Nejvyšší soud za důvodné.
32. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. K. a R. B., učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu