ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.277.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 277/2019-1542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2019 o dovolání, které podal obviněný L. K. , narozený XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 6 To 401/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 90/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 16 T 90/2016, byl obviněný L. K. uznán vinným pod body 1) a 2) jednak přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; pod bodem 3) jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2., odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; pod bodem 4) jednak přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; pod body 5) a 6) přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku; pod bodem 7) jednak přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; pod body 8) až 16) jednak přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce nebo činností spojených s výchovou dětí a mládeže do osmnácti let věku na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) v období let 2010 až 2016 tím, že jako ředitel Střední školy elektrotechniky a strojírenství, XY, zneužil svého postavení ředitele a učitele školy (příp. vedoucího dětského oddílu) a z něj vyplývající autority, vlivu, důvěry, respektu a závislosti vyplývající ze vzájemného poměru ředitel a učitel školy (případně oddílový vedoucí) na straně jedné a žák školy (případně člen oddílu) na straně druhé, přičemž věděl, že poškození byli mladší osmnácti let, a to tím, že celkem 10 poškozených v celkem 16 podrobně popsaných případech přiměl k sexuálním aktivitám spočívajícím zejména v osahávání, obnažování, masturbaci a jiném chování srovnatelném s pohlavním stykem a s pohlavním sebeukájením, resp. zneužil k pohlavnímu styku bezbrannosti jiného. Využíval přitom různé situace vyplývající ze svého postavení, činil tak zejména při pobytu na chatě v XY pod záminkou zdravotních prohlídek, šetření vodou při společném sprchování a vzájemném mytí těla, zdravotních masáží těla, spaní bez oblečení ve společné místnosti apod. Obviněný ve většině případů s ohledem na své vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi pedagoga si musel být též vědom, že tímto jednáním může do budoucna negativně ovlivnit vývoj poškozených, kteří by si v důsledku tohoto jednání mohli osvojit nežádoucí návyky, které by mohly ohrozit jejich budoucí partnerské a rodinné vztahy, případně by mohly vést k sexuální nevázanosti nebo k promiskuitnímu způsobu života.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2018 pod sp. zn. 6 To 401/2018 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť měl za to, že odvolání bylo zamítnuto, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel se domníval, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný ve svém jinak poměrně rozsáhlém dovolání doplněném o přílohy v podobě dalších listin (rozhodnutí a protokolu o hlavním líčení v jiné trestní věci) především zrekapituloval odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a dosavadní průběh trestního řízení. V samotných dovolacích námitkách proti usnesení soudu druhého stupně soustředil svou pozornost na skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou podle něj nesprávná.
6. Obviněný si byl vědom, že v dovolacím řízení je možno přezkoumat napadené rozhodnutí jen z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Byl však přesvědčen, že v jeho případě došlo ze strany soudů ke zjištění skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel se proto domníval, že jsou důvody pro zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
7. Obviněný namítal, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy nesprávně, nevycházely z jejich obsahu, deformovaly je a současně tak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, neodstranily rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy, které ani nevysvětlily. Obviněný k tomu odkázal na svou obhajobu před soudy nižších stupňů, zejména na svou závěrečnou řeč a na své odvolání. Z uvedených důvodů měl za to, že je potřeba rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit.
8. Obviněný od počátku popíral jakoukoliv trestnou činnost, omluvné dopisy, které zaslal poškozeným z vazby, nelze považovat za jeho doznání. Ke skutkům, jak jsou popsány ve výroku rozsudku, se nikdy nedoznal a z provedených důkazů jasně vyplývá, že se jich dopustit ani nemohl. Byl proto přesvědčen, že nenaplnil obligatorní ani fakultativní znaky skutkových podstat trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
9. Celá kauza je podle obviněného vykonstruovaná na základě prvotního oznámení poškozeného AAAAA a jeho matky. Poukázal také na kauzu učitele J. M., který byl na základě trestního oznámení poškozeného AAAAA obviněn ze stejného důvodu jako dovolatel, avšak v řízení před soudem byl obžaloby zproštěn. Dovolatel upozornil na vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaný znalci MUDr. Alenou Gayovou a PhDr. Štěpánem Vymětalem, na poškozeného AAAAA a na následný výslech obou znalců v trestním řízení vedeném proti J. M. Znalci vypozorovali u poškozeného AAAAA sklon ke lhaní ve větším rozsahu, než je běžné, nedospěli k závěru, že by se u poškozeného vyvinula posttraumatická stresová porucha, což je v přímém rozporu se závěry svědkyně P. H. Obviněný dále upozornil na výchovné problémy rodičů s poškozeným AAAAA. „Facebooková“ komunikace mezi ním a poškozeným AAAAA podle něj jednoznačně vyvrací tvrzení a obvinění ze strany tohoto poškozeného. Podotkl, že svědkyně P. H. ani N. Ch. nedokázaly specifikovat, které prožité události se mělo údajné trauma poškozeného AAAAA týkat, zda k domnělému jednání učitele J. M. či dovolatele. V řízení se vyskytly rozpory ve výpovědích svědků, přičemž soudy rezignovaly na jejich odstranění, a to i přesto, že dovolatel trval na osobním výslechu svědků AAAAA a BBBBB.
10. Obviněný dále uvedl, že svědek CCCCC (pseudonym) byl rovněž na pobytu v XY, obviněný jej také při nemoci vyšetřoval, avšak tento svědek vyvrátil, že by jej kontroloval pohmatem v oblasti přirození, rovněž nikdy svědek neviděl, že by se obviněný choval nevhodně. Tato výpověď je podle dovolatele v přímém rozporu se skutkovými zjištěními uvedenými pod body 13), 14) a 15). Obviněný namítal také rozpor ve výpovědích svědků DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym) [k bodům 1) a 3)]. Bylo by nemyslitelné, aby si nikdo z účastníků pobytu v XY nevšiml popisovaného jednání. Ve sprchách bylo vše slyšet, v pokoji spaly další osoby, které by se zcela jistě vzbudily. Rovněž svědek FFFFF (pseudonym) uvedl, že v pokojích bylo vše slyšet, dokonce i otáčení na posteli a nikdy si ničeho nevšiml. Skutek pod bodem 14) je podle obviněného jednoznačně vyvrácen výpovědí svědka T. Ž., který odvážel poškozeného BBBBB z vánočního pobytu v XY v roce 2015 do XY a jemuž poškozený vyprávěl, jak se mu na pobytu líbilo. Sprchování ve více osobách bylo logicky vysvětleno z důvodu šetření teplou vodou. Dovolatel měl za to, že výpověď svědka T. Ž. jednoznačně vyvrací skutky pod body 8), 10), 11), 14) a 15). Skutek pod bodem 2) je podle obviněného vyvracen výpovědí svědka GGGGG (pseudonym), který byl ve stejnou dobu na pokoji s poškozeným HHHHH (pseudonym), a vyloučil, že by poškozený odešel v noci z pokoje. Výpověď svědka J. V. je podle obviněného v rozporu se zjištěným skutkovým dějem uvedeným pod bodem 4). Dovolatel rovněž rozporoval skutek popsaný pod bodem 5), který je podle jeho názoru v rozporu s výpověďmi svědků IIIII (pseudonym), JJJJJ (pseudonym), KKKKK (pseudonym) a stejně tak samotného poškozeného LLLLL (pseudonym). Upozornil, že co se týče skutků pod body 4), 6) a 12), tak se soudy nijak nevypořádaly se změnami ve výpovědi poškozeného MMMMM (pseudonym) a rovněž nevysvětlily rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí svědků JJJJJ, J. V. a IIIII. U skutku pod bodem 7) byla výpověď poškozeného NNNNN (pseudonym) v rozporu s výpovědí svědka OOOOO (pseudonym), který se stejného pobytu také zúčastnil. Tento rozpor rovněž nebyl soudy vysvětlen. Skutek pod bodem 9) nelze dovodit ani z výpovědi samotného poškozeného PPPPP (pseudonym). Totéž platí i o útoku uvedeném pod bodem 16), kdy poškozený QQQQQ (pseudonym) nepotvrdil tam uvedený skutkový děj. K událostem na jachtě upozornil na výpověď účastníka tohoto výletu svědka RRRRR (pseudonym).
11. Výpovědi svědků B. Č., L. H. a SSSSS (pseudonym) jsou v přímém rozporu se znaleckým posudkem na osobu dovolatele vypracovaným prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a s výpověďmi svědků M. K., J. D., a zejména P. M. a TTTTT (pseudonym). Tyto rozpory ve výpovědích soudy neodstranily. Návrhy na doplnění ze strany obhajoby soud jako nadbytečné zamítl. Poukázal rovněž na rozpory ve výpovědích svědkyně M. K., které nebyly rovněž odstraněny.
12. Vytkl soudu prvního stupně, že své rozhodnutí náležitě neodůvodnil ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu, z něhož citoval. Soud prvního stupně se podle obviněného náležitě nevypořádal s obligatorními znaky skutkové podstaty trestných činů, jež mu byly kladeny za vinu, zejména pak se subjektivní stránkou. Rovněž odůvodnění trestu vzhledem k jeho výměře je zcela nedostačující. Nepřezkoumatelné je pak celé odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Trest považoval obviněný za neadekvátní a nepřiměřeně přísný. To pak znovu zopakoval, avšak konkrétně neuváděl, v čem by ona nesprávnost měla spočívat.
13. Obviněný soudům nižších stupňů též vytknul, že nebylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, především že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování.
14. Obviněný proto z důvodu existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného usnesení podle §265o odst. 1 tr. řádu. K dovolání obviněný přiložil rozhodnutí týkající se trestní věci později zproštěného obviněného J. M., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 3 T 76/2016, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 3 T 76/2016 a protokol o hlavním líčení ze dne 26. 10. 2016 vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 76/2016.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tak, že námitky obviněného podle ní neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
16. Podotkla, že obviněný v dovolání použil stejnou argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby, především z odvolání. Trestná činnost obviněného je prokazována především výpověďmi poškozených chlapců. Souhlasila s názory odvolacího soudu, že je nemyslitelné, aby si poškození dohodli proti obviněnému tak sofistikovaný komplot. Jednalo se o větší počet poškozených, kteří vypovídali o událostech probíhajících v řádu let. Rovněž by podle ní nedávalo smysl, proč by obviněný poškozeným psal omluvné dopisy, kdyby se popisované události nestaly.
17. Státní zástupkyně zdůraznila, že přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně a lze na správné a logické závěry soudu odvolacího odkázat. Za této situace pak podle ní nemůže v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud přezkoumávat dovolatelova tvrzení, která napadají soudem zjištěný skutkový stav, resp. hodnocení provedených důkazů. Dovolatel se svými námitkami domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů a z něj dovození odchylného skutkového stavu. Takto pojaté výhrady, které nesměřují proti právnímu posouzení věci v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, však nelze úspěšně v dovolacím řízení uplatnit, neboť nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Rovněž státní zástupkyně v předcházejícím řízení neshledala vadu, kterou by bylo možno a nutno cestou dovolání napravit.
18. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
19. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Domáhal se přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle dovolatele v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
22. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
23. Nejprve je třeba uvést, že uplatněné námitky dovolatele byly prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obviněný zpochybňoval především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládal svou verzi skutkového děje, aniž by vytkl vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu, pokud namítal, že žádný z trestných činů nespáchal, vztahoval své námitky k dokazování, případně šlo o námitky zcela nekonkrétní a neuchopitelné, bez jednoznačného vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, který mu byl kladen za vinu, resp. jeho konkrétnímu znaku (obviněný vůbec neuvedl, který znak kterého trestného činu podle něj neměl být naplněn a proč). Obviněný vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávně zjištěný skutkový stav, který podle něj byl v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť podle něj soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, resp. nevysvětlily a neodstranily rozpory mezi jednotlivými důkazy. Soustředil se přitom zejména na obsáhlé vylíčení důvodů, které měly zpochybnit a vyvrátit věrohodnost jednotlivých svědků a pravdivost jejich usvědčujících výpovědí. V dovolání vlastně projevoval pouze nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, který popíral, celou kauzu považoval za uměle vytvořenou matkou jednoho z poškozených, ač poškozených bylo výrazně více a výrok rozsudku vycházel z celé řady svědeckých výpovědí.
24. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Navíc shodnými námitkami se řádně vypořádal především soud prvního stupně, ale také odvolací soud, neboť takové námitky byly též obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména bod 4. na str. 8 – 9 usnesení odvolacího soudu) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
25. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
26. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. Nejvyšší soud nezjistil ani takové porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces ani práva na obhajobu, které by mělo vést ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu na základě předložených námitek obviněným. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě ale o žádný takový extrémní nesoulad nešlo, obviněný neupozorňoval na takové zjevně vadné hodnocení konkrétního důkazu zcela v rozporu s realitou prokázanou jinými důkazy, respektive na tzv. deformaci provedeného důkazu tím, že soudy učinily z provedeného důkazu zcela odlišná zjištění, než jaká z důkazního prostředku vyplývala. Jak již dříve bylo v judikatuře konstatováno, extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní (tak např. již nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku č. 74 na str. 185 Sb. n. a u.). Stejně tak nemůže být tzv. extrémní nesoulad založen jen tím, že soud, který důkaz provedl, jej vyhodnotil jako správný, logický, přesvědčivý, tedy podávající pravdivý obraz reality, zcela převzal zjištění z takového důkazu plynoucí, přitom jej nijak nedezinterpretoval, naopak nepřiznal relevanci námitkám obhajoby, která zároveň neprokazovala svá tvrzení a pochybnosti o správnosti závěrů z takového důkazu žádným jiným důkazem, a proto pak soud tvrzení obhajoby považoval za vyvrácená nejen zmíněným sporným důkazem, ale též důkazy jinými, jak to učinil v tomto případě soud prvního stupně, což akceptoval i soud odvolací. Lze tak konstatovat, že soud prvního stupně se věcí zabýval, provedl v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohl učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě jeho odsuzujícího rozsudku, což následně akceptoval i soud odvolací.
28. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu konstatovat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají opodstatnění. Nebyly shledány takové tvrzené rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků, pro které by verze předložená obžalobou nemohla obstát. Výpovědi svědků vybraných obviněným, jež na svou obhajobu v dovolání zmínil, jednoznačně nevyvrací tvrzení poškozených mladistvých. Někteří svědci z řad studentů nebo bývalých studentů, kteří se účastnili pobytů v XY (IIIII, JJJJJ, KKKKK, DDDDD, GGGGG, OOOOO, FFFFF), sice vypověděli, že si nikdy nevšimli nějakého sexuálně nevhodného chování ze strany obviněného, příp. k takovému závěru dospěli na základě znalosti místa, kde k takovému chování mělo dojít. Tyto výpovědi však samy o sobě nemohly nevhodné chování obviněného za určité konstelace podmínek vyloučit. Soudy nižších stupňů logicky vycházely též z toho, že nešlo o jeden ojedinělý případ, ani o jednoho poškozeného, který snad by si mohl záměrně na obviněného vymyslet určitou verzi skutkového děje, aby jej ze msty zničil, jak obviněný v dovolání naznačoval, ale o celou sérii jednání obviněného vůči více poškozeným, která se vyznačuje větší či menší podobou popisovaných skutků, nadto o podobných zkušenostech s obviněným hovořili i svědci z dřívější minulosti, která nebyla v tomto řízení projednávána (zejména svědkyně B. Č.).
29. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů též vyplývá, že obviněný svou pozornost nezaměřil na bezproblémové děti s běžným chováním, ale právě na děti opačné, chlapce s nějakými výchovnými či studijními problémy, u nichž byl potenciál, že se jeho zapovězenému jednání podrobí, aniž by se v očekávání postihu vzmohli na odpor, tedy na chlapce s nějakými problémy, kteří se ostatním nesvěřovali a nevzbuzovali tolik pozornosti okolí, u nichž obviněný využil své autority, postavení ředitele školy, a tím na ně vyvíjel psychický nátlak. Chlapci se obávali, aby jim obviněný nezhoršil prospěch, případně doufali v jeho zlepšení. V tomto kontextu se jeví jako zcela pochopitelné, že se poškození o incidentu zpočátku nedokázali nikomu svěřit, příp. na pobyty někteří dále jezdili. Poškození mladiství cítili stud, měli strach z posměchu, příp. že nebudou okolím pochopeni, pokud byli nižšího věku, nevnímali jednání obviněného jako nežádoucí. Proto též není překvapující, že si ostatní účastníci pobytů, nemuseli žádného závadného jednání všimnout. Totéž platí o výpovědích svědků z řad učitelů ze stejné střední školy, v níž obviněný vykonával funkci ředitele, tedy T. Ž., J. V. a J. M., kteří si závadného jednání nemuseli všimnout, resp. nemuseli mu věnovat pozornost. To však současně neznamená, že k němu došlo a že jsou vyloučena skutková zjištění soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně logicky a srozumitelně vysvětlil (zejména od bodu 63. na str. 38 svého rozsudku dále), proč uvěřil výpovědím poškozených a nikoli obviněnému.
30. Obviněný především zpochybňoval výpověď svědka AAAAA, který je z pohledu obviněného iniciátorem celého trestního řízení proti němu. Soudy nižších stupňů si byly dobře vědomy problematičnosti výpovědi tohoto poškozeného, kterou také náležitě obezřetně hodnotily, a to i za využití dalších důkazních prostředků. Již v přípravném řízení byl na poškozeného AAAAA vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, MUDr. Alenou Gayovou a PhDr. Štěpánem Vymětalem, kteří svůj posudek následně stvrdili a vysvětlili v řízení před soudem. Znalci dospěli k závěru, že obecná věrohodnost poškozeného je zachována, byť samotné hodnocení situace může být ovlivněno emocemi a úsilím o lepší vlastní obraz, zároveň se však nedomnívali, že by si poškozený vyšetřovaný skutek vymyslel. Svědek podle nich trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou (známou pod anglickou zkratkou „ADHD“) a chováním s disharmonickým vývojem osobnosti. Znalci dospěli k závěru, že se u poškozeného AAAAA v důsledku jednání obviněného nevyvinula posttraumatická stresová porucha (k celému srov. bod 54. na str. 36 rozsudku soudu prvního stupně). Je pravdou, že svědkyně P. H., psychiatrička, k níž poškozený AAAAA docházel, a N. Ch., psycholožka z adiktologické ambulance, kam poškozený AAAAA docházel, diagnostikovaly u poškozeného posttraumatickou stresovou poruchu. Tento údajný rozpor však pro závěr o vině obviněného nebyl podstatný, resp. nebylo obviněnému kladeno k tíži, že by se v důsledku jeho jednání vyvinula u poškozeného AAAAA posttraumatická stresová porucha, takové tvrzení není uvedeno ani v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
31. Rovněž z „facebookové komunikace“ mezi obviněným a poškozenými, z níž obviněný dovozuje také svou nevinu, nelze dovodit nic jiného, než to, že si obviněný s některými poškozenými dopisoval o běžných věcech, o škole apod., pouze s poškozeným LLLLL si domlouval erotickou masáž (bod 58. str. 37 rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodně však facebooková komunikace nevyvrací skutkový děj uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jak se toho dovolatel dožaduje.
32. Z omluvných dopisů obviněného, které z vazby zaslal poškozeným, soudy nedovodily žádná skutková zjištění, pouze je použily k dokreslení situace. V řízení je ostatně patrný vývoj postoje obviněného k projednávané trestné činnosti. Z počátku (v přípravném řízení) obviněný alespoň z části svou trestnou činnost doznával, později se k ní nevyjadřoval, v dovolacím řízení ji bagatelizoval, resp. prakticky zcela popíral.
33. K dokreslení osobnosti obviněného posloužily také výpovědi dalších svědků, bývalé manželky obviněného H. K., dále svědkyně B. Č. a L. H., kteří v minulosti (v letech 1988 nebo 1989) chodili do vodáckého oddílu B., jehož byl obviněný vedoucím, a jimž obviněný při zdravotní prohlídce také sahal na intimní partie.
34. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů provedly dostatečné a obsáhlé dokazování, srozumitelně vysvětlily, z jakých důkazů a proč dovodily skutkový stav, s nímž obviněný vyslovoval ve svém dovolání nesouhlas.
35. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nejde totiž o tzv. opomenuté důkazy , k čemuž zřejmě směřovaly námitky obviněného, neboť jimi nejsou důkazní prostředky, jejichž provedení soudy zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní. Jedním z takových důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je i jeho zjevná nadbytečnost, vzhledem ke stávající důkazní situaci. K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u. To platí i pro případ zamítnutí provedení důkazů opětovným výslechem svědků AAAAA a BBBBB, jakož i pro návrhy na provedení listinných důkazů pocházejících z jiné trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 76/2016, v níž figuroval jako poškozený AAAAA. Není pravdou, že by se soudy nižších stupňů návrhy obviněného na doplnění dokazování vůbec nezabývaly (viz pasáž odůvodnění usnesení soudu druhého stupně na str. 9 v závěru odst. 4), tyto návrhy však považovaly vzhledem k důkazní situaci za nadbytečné (především pokud jde o opakování výslechů svědků).
36. Pokud jde o listinné důkazy z jiné trestní věci, týkají se jiného obviněného, odlišného skutkového děje, záleží na důkazní situaci v uvedené jiné trestní věci, nakolik mají soudy skutkový stav tvrzený státním zástupcem za prokázaný. Z neviny jednoho obviněného zásadně nelze usuzovat na to, zda jiný obviněný usvědčovaný stejnou osobou je vinen či nikoli. Patrně tyto listinné důkazy měly doložit nevěrohodnost poškozeného AAAAA a jeho sklon k přehnanému a expresivnímu vyjadřování situace. Ovšem prakticky stejné závěry o osobnosti AAAAA učinily soudy nižších stupňů i v této trestní věci na základě jiných důkazů provedených v tomto řízení (viz zejména shora nastíněné znalecké posudky PhDr. Štěpána Vymětala a MUDr. Aleny Gayové). Za dané situace Nejvyšší soud souhlasí se závěrem, že provádění takových listinných důkazů se jeví jako nadbytečné.
37. Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces spočívající v právu obviněného vyslýchat svědky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále „Úmluva“), jakkoliv takto výslovně obviněný svou námitku ve vztahu k tomu, že opětovně nebyly provedeny výslechy dvou svědků AAAAA a BBBBB, neformuloval. V dané věci je totiž nutno mít na paměti, že se jedná o nepříjemné zážitky poškozených mladistvých, které by nebylo vhodné v trestním řízení znovu připomínat s ohledem na snahu zabránit tzv. sekundární viktimizaci obětí trestné činnosti neustálým oživováním prožitého traumatu opakovanými výslechy, což je typické právě u trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Tento závěr je plně v souladu s bohatou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudku z 2. 7. 2002 ve věci S. N. proti Švédsku , č. stížnosti 34209/96, případně rozhodnutí z 12. 1. 1999 ve věci S. E. proti Itálii , č. stížnosti 36686/97 a dalších (zevrubně k tomu srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 829-830), z nichž vyplývá, že u sexuálních trestných činů proti nezletilým jsou práva oběti zpravidla šetřena tak, že oběť je vyslechnuta pouze jednou v průběhu přípravného řízení a na její výslech před soudem se již rezignuje a její výpověď je pouze přečtena. Ke kolizi s právem obviněného na výslech svědků ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zpravidla nedojde, jestliže existují i další důkazy viny, které jsou dostatečným podkladem pro odsouzení (zde šlo o celou sérii výpovědí poškozených, ale i dalších důkazů od nich odvozených).
38. Obzvláště nežádoucí je opakování takových výslechů u dětí, tj. osob mladších 18 let, čemuž ostatně brání též ustanovení §102 odst. 2 tr. řádu, které vychází ze stejné myšlenky, jak byla naznačena shora. Nejvyšší soud k tomu připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 65/2016, podle něhož ustanovení §102 tr. řádu, které se užije tehdy, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, a stanoví další podmínky takového výslechu. Podle §102 odst. 2 tr. řádu v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. řádu. Ustanovení §102 odst. 2 tr. řádu představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v §2 odst. 11 tr. řádu a výslech takové osoby je zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz §164 odst. 1 věta třetí tr. řádu). Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. řádu v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) je možné jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech konkrétních okolnostech dané trestní věci, zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to ani právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.), tak i v Úmluvě o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Je zjevné, že v ustanovení §102 tr. řádu se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, a proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Je-li tedy svědek mladší osmnácti let vyslýchán k okolnostem uvedeným v §102 odst. 1 tr. řádu již v přípravném řízení (§164 odst. 1 věta třetí tr. řádu), je nutno už v tomto stadiu řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a provádět výslech tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby pokud možno nebyl zpochybnitelný z hlediska kontradiktorního charakteru jeho provedení [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 7. 1977, sp. zn. 3 Tz 39/76 (uveřejněné pod č. 51/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
39. V projednávané trestní věci byli mladiství AAAAA a BBBBB vyslýcháni v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání podle §102 odst. 1 tr. řádu. Oběma výslechům byl přítomen obhájce obviněného. Obhájce tak mohl plně vykonávat práva obhajoby spočívající v právu vyslýchat svědky. O výsleších byl pořizován obrazový a zvukový záznam (srov. č. l. 262 a násl trestního spisu a č. l. 323 a násl. trestního spisu). V hlavním líčení konaném dne 29. 3. 2017 postupoval soud prvního stupně podle §102 odst. 2 tr. řádu a přehrál obrazový a zvukový záznam výslechu mladistvého BBBBB a mladistvého AAAAA (viz č. l. 1076 trestního spisu). Tyto důkazní prostředky tak byly v trestním řízení provedeny zákonným způsobem a též v souladu s požadavky vyplývajícími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Proto byly návrhy obhajoby na opětovný výslech mladistvých poškozených AAAAA a BBBBB jako nadbytečné důvodně zamítnuty.
40. Nejvyšší soud tak neshledal, že by takovým postupem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces spočívající v právu vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě garantované v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
41. Stejně tak zcela nedůvodné a dovolacím důvodům neodpovídající byly výhrady obviněného vůči výběru druhu trestu a jeho výměry. Nejvyšší soud k tomu jen stručně upozorňuje, že námitky směřující proti druhu trestu a jeho výměře (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu trestu či jeho výměře, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání úspěšně namítat.
42. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného jsou výhradně procesního charakteru, obviněný jimi vlastně právní kvalifikaci svého jednání vůbec nezpochybňoval, polemizoval výlučně se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popř. s postupem, jakým k nim soudy nižších stupňů dospěly. Takové námitky ovšem neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
V. Závěrečné shrnutí
43. Deklarovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, resp. proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů v rámci dokazování.
44. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
45. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť sám neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu