ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.550.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 550/2019-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný N. P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 55 To 377/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 108/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 5 T 108/2015, byl obviněný N. P. K. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti IFIS uzavřený investiční fond, a. s., ve výši 137 900 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný N. P. K. odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 55 To 377/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný N. P. K. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání prostřednictvím svého obhájce, a to v rozsahu výroku odvolacího soudu a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný namítl, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu, v této souvislosti citoval znění §64 odst. 4 tr. řádu o doručování písemností do vlastních rukou. Zdůraznil, že citované ustanovení se nepoužije v případě předvolání k veřejnému zasedání, jak je uvedeno v §64 odst. 5 tr. řádu, jež vymezuje písemnosti, u nichž je náhradní doručení vyloučeno. Podle názoru obviněného odvolací soud aplikoval fikci doručení v rozporu s platným právem a vzhledem k tomu, že nebyl řádně předvolán, nemohlo veřejné zasedání odvolacího soudu proběhnout bez jeho přítomnosti.
6. Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřoval v tom, že nepodepsal žádost o úvěr na dopravní techniku pro fyzické osoby nepodnikatele ZUDTA12/10069566, ani v ní neuvedl údaje týkající se svého tehdejšího zaměstnavatele a výše příjmu. Zopakoval, že ve své výpovědi v přípravném řízení pouze uvedl, že podepsal smlouvu a převzal vozidlo. Obviněný dále vyslovil přesvědčení, podle něhož žádný ze svědků nebyl schopen uvést, zda obviněný skutečně podepsal veškeré podklady související s poskytnutím úvěru, ani to, zda on sám sděloval jakékoliv údaje ke své osobě. Navíc provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví nebyl podle obviněného způsobilý prokázat, že úvěrová dokumentace byla podepsána právě obviněným.
7. Ve svém dovolání obviněný v souvislosti s chybně uvedeným údajem o adrese svého bydliště poukázal na možné pochybení prodejce poškozené úvěrující společnosti svědka P. S., který zapisoval jednotlivé údaje do systému. Vzhledem k tomu, že svědek byl finančně motivován na uzavření každé smlouvy, mohl si potřebné údaje o zaměstnavateli a příjmu obviněného doplnit sám.
8. Podle obviněného soudy nižších stupňů opomněly odůvodnit právní kvalifikaci skutku zejména s ohledem na užití §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ani nevysvětlily, jaká je příčinná souvislost mezi uvedením nepravdivých údajů a vznikem větší škody, pouze konstatovaly, že škoda vznikla nezaplacením ani jediné splátky úvěru, nikoliv z důvodu uvedení nepravdivých údajů. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, v rámci hlavního líčení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že na vyplacení finančních prostředků měly vliv jím poskytnuté údaje. Dále zopakoval svou předchozí námitku, podle níž nebylo v řízení prokázáno, že by informace o výši jeho příjmu byla nepravdivým údajem.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a aby přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
11. Státní zástupkyně nejprve provedla výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, přičemž konstatovala, že obviněný, jakožto osoba, jejíž účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byl ve smyslu §233 odst. 1 věta druhá tr. řádu o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nařízeného na den 8. 11. 2018, ve lhůtě uvedené v §233 odst. 2 trestního řádu toliko vyrozuměn, a to dne 26. 10. 2018 (při nastalé fikci doručení) s pouhým oprávněním se jej účastnit (§233 odst. 1, odst. 2 tr. řádu). Jak dále v této souvislosti státní zástupkyně uvedla, příprava konání veřejného zasedání nařízeného k projednání odvolání obviněného, proběhla při využití vzoru 7a uvedeného v části I. Skupina „tr. ř.“ sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004 č. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, nikoliv při využití vzoru č. 8. Tím dal předseda senátu odvolacího soudu jednoznačně najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování (§202 odst. 2 tr. řádu za použití ustanovení §238 tr. řádu). Podle názoru státní zástupkyně pak s ohledem na popsaný způsob přípravy konání veřejného zasedání rozhodně nelze uzavřít, že by takovým postupem došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, jak je presumováno v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a dále dodala, že odvolací soud učinil vše, co mu ukládá trestní řád pro zajištění účasti obviněného u veřejného zasedání. Konečně státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvolán, ale toliko byl o jeho konání vyrozuměn, proto v použití ustanovení §64 odst. 4 tr. řádu o zákonné fikci doručení nebránil její zákaz, plynoucí z ustanovení §64 odst. 5 písm. a) tr. řádu, který se mimo jiné výslovně vztahuje na předvolání k veřejnému zasedání.
12. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitkám obviněného, jimiž zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle jejího názoru obviněný uplatnil svou argumentaci bez důsledného respektu k opatřeným skutkovým zjištěním a tedy bez ohledu na to, že při posuzování oprávněnosti jeho tvrzení o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud zásadně vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K námitce obviněného, podle které soudy nižších stupňů nevysvětlily vztah příčinné souvislosti mezi uvedením nepravdivých údajů a vznikem větší škody, státní zástupkyně uvedla, že obviněný zdůvodnil tuto svou výhradu toliko konstatováním, že soud dospěl k závěru o vzniku škody nezaplacením ani jediné splátky úvěru, nikoliv z důvodu uvedení nepravdivých údajů.
13. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je podle státní zástupkyně zcela zřejmé, kterými nepravdivými údaji byl budoucí úvěrový věřitel při sjednávání úvěrové smlouvy uveden v omyl. Soudy nižších stupňů proto neměly důvod k pochybám o tom, že tyto údaje měly rozhodný význam z hlediska schopnosti obviněného plnit smluvní ujednání a pro jeho budoucího úvěrového věřitele se tak staly naprosto zásadními skutečnostmi, vypovídajícími o perspektivě návratnosti požadovaných úvěrových prostředků a tím i o tom, zda probíhající proces sjednávání úvěrové smlouvy bude završen příslušným kontraktem. V této souvislosti státní zástupkyně odkázala i na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a dále vyslovila přesvědčení, podle něhož z hlediska způsobení škody byl přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dokonán již vylákáním úvěrových finančních prostředků ve výši odpovídající způsobené škodě. Z těchto důvodů není z hlediska naplnění vztahu příčinné souvislosti mezi podvodným jednáním a způsobeným následkem rozhodné, zda došlo k případnému částečnému splacení úvěru či nikoliv, jak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě, kdy nedošlo k uhrazení ani jediné dohodnuté měsíční splátky ze strany obviněného. Proto i výrok vyslovený v adhezním řízení je správný.
14. Zbývající námitky obviněného jsou podle státní zástupkyně výlučně skutkové povahy. Konkrétně jde o výhrady vtahující se k otázce pravosti podpisu obviněného na předmětné úvěrové smlouvě, jakož i nevyužité důkazní možnosti postavit ji najisto za pomoci znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, ale také otázka správnosti postupu dotčeného prodejce poškozeného autobazaru svědka P. S., jakož i jeho případná motivace k tomu, aby údaje o zaměstnavateli a příjmu obviněného doplnil sám bez jeho vědomí. Tyto výhrady státní zástupkyně nepovažuje za způsobilé k provedení přezkumného řízení před dovolacím soudem.
15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Rovněž je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly uplatněnému důvodu, v opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na konkrétní ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
18. Pokud jde o dovolací důvody, na něž obviněný N. P. K. v dovolání poukázal, tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovodit v případech, v nichž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
19. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v rozporu s procesními podmínkami stanovenými v trestním řádu se konalo hlavní líčení, event. veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravují zejména ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání může být tento důvod naplněn především porušením §263 odst. 4 a §314q odst. 1 věty čtvrté tr. řádu. V posuzované věci obviněný vytkl, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu, soud nesprávně vycházel z tzv. fikce doručení a konal tak veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného bez splnění zákonných podmínek. Tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
20. Obecná pravidla konání veřejného zasedání jsou upravena v §232 a násl. tr. řádu, přičemž z §238 odst. 1 tr. řádu vyplývá, že na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Zákonná úprava veřejného zasedání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání, která nejsou tak striktní jako podmínky uvedené v §202 odst. 2 až 5 tr. řádu pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V případě veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného je nutné užít §263 odst. 4 tr. řádu, který vylučuje takový procesní postup v případech, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud současně obviněný neprohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění v řízení o řádném opravném prostředku soudem druhého stupně dojít především porušením §263 odst. 4 tr. řádu.
21. Další případy nezbytné účasti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu je nutné posuzovat na základě konkrétních okolností případu, kdy je třeba s přihlédnutím k nim vyhodnotit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání, zejména §233 tr. řádu vztahující se k přípravě veřejného zasedání. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné pod T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 26, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004).
22. Podle §233 odst. 1 tr. řádu věta prvá, předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání ve smyslu druhé věty téhož ustanovení pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Uvedené ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu tedy rozlišuje předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o veřejném zasedání. Náležité zvažování a přísné rozlišování důvodů pro předvolání a vyrozumění obviněného, případně jiné osoby ve smyslu §233 odst. 1 tr. řádu je důležité také s ohledem na způsob doručování vyrozumění o veřejném zasedání, neboť vyrozumění lze podle §64 odst. 2 a §64 odst. 4 tr. řádu uložit s možností fikce doručení i v případě, že se adresát o uložení vyrozumění nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích uveřejněné pod č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.). Naproti tomu předvolání k veřejnému zasedání ve smyslu §64 odst. 5 písm. a) tr. řádu uložit nelze, čímž je zajištěno, aby se obviněný o konání veřejného zasedání vždy dověděl a mohl realizovat svá shora uvedená práva, příp. aby bylo zajištěno řádné kontradiktorní projednání věci.
23. V posuzovaném případě předseda senátu odvolacího soudu nařídil veřejné zasedání o odvolání obviněného ve věci sp. zn. 55 To 377/2018, na den 8. 11. 2018, a o jeho konání vyrozuměl (nikoli tedy předvolal, jak je tvrzeno v dovolání) obviněného na dvě známé adresy (srov. č. l. 260 a 269 až 270 tr. spisu). S ohledem na povahu zásilky (vyrozumění o veřejném zasedání a nikoli předvolání) proto nepřicházelo v úvahu užití ustanovení §64 odst. 5 písm. a) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že si obviněný nevyzvedl uloženou zásilku v zákonné lhůtě deseti dnů, nastaly zákonem předpokládané účinky doručení (tzv. fikce doručení). Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2018 ve 13:00 hodin u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (č. l. 278 tr. spisu) pak vyplývá, že senát odvolacího soudu rozhodl usnesením o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. V něm bylo po přečtení vyjádření obchodní společnosti s Autoleasing, a.s., jako listinného důkazu, přednesení odvolání obviněného obhájcem a vyjádření státního zástupce vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného jako nedůvodné.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že obviněný se v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a soudu nedal jednoznačně najevo, že chce být osobně přítomen projednání svého odvolání. Termín veřejného zasedání byl přitom stanoven s plným respektováním lhůt uvedených §233 odst. 2 tr. řádu. Obhájce obviněného sice den před konáním veřejného zasedání, tj. dne 7. 11. 2018 v 15:40 hodin (č. l. 272 tr. spisu) zaslal soudu prvního stupně žádost o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů včetně listiny psané v bulharském jazyce (č. l. 274 tr. spisu), nicméně odvolací soud, jemuž byla soudem prvního stupně postoupena v den konání veřejného zasedání, tj. 8. 11. 2018 v 7:07 hodin (č. l. 271 tr. spisu), žádosti obviněného nevyhověl, neboť ji nepovažoval za řádnou a důvodnou. Nejvyšší soud proto v této části odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz strana 3 napadeného usnesení), který věnoval žádosti obviněného dostatečnou pozornost, a pečlivě vyložil, z jakých důvodů jí nevyhověl. Nutno konstatovat, že ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného došlo při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou. Navíc za situace, kdy veřejné zasedání proběhlo za účasti obhájce obviněného, který v plné míře realizoval právo obviněného na obhajobu. Nejvyšší soud neshledal ani okolnosti, které by mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného vyplývajícího především z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V průběhu veřejného zasedání byl proveden pouze jeden nový listinný důkaz, k němuž mohl zaujmout stanovisko přítomný obhájce obviněného.
25. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud posoudil námitku obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu jako neodůvodněnou.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
26. Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit především v případech, v nichž skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
27. Obviněný však v podstatné části svého dovolání nevytýkal soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože nesouhlasil především se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování. O výlučně procesní povaze, nikoli hmotněprávním charakteru části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, na základě něhož zpochybnil, že by podepsal žádost o úvěr, podklady související s poskytnutím úvěru, natož aby uváděl jakékoliv údaje o svém zaměstnavateli a příjmu. Obviněný nepovažoval za prokázané, že úvěrová dokumentace byla podepsána právě jeho osobou. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neoznačil žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
28. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemohou obstát ani výhrady obviněného, v nichž poukázal na možné pochybení prodejce poškozené úvěrující společnosti svědka P. S., který zapisoval jednotlivé údaje do systému. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas jak s obsahem některých důkazních prostředků (výpověď svědka P. S.), tak s následným hodnocením důkazů soudy obou stupňů.
29. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, podle které soudy obou stupňů opomněly odůvodnit právní kvalifikaci posuzovaného skutku, pokud jej kvalifikovaly jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Taková námitka není způsobilá založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opřel své dovolání. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není samo o sobě přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu).
d) K přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku
30. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval další námitkou obviněného, podle které soudy nižších stupňů nikterak nevysvětlily naplnění znaku příčinné souvislosti mezi uvedením nepravdivých údajů a vznikem větší škody. S jistou mírou tolerance ji lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný založil převážně na polemice se skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud ji však nepovažuje za důvodnou.
31. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje a takovým jednáním způsobí větší škodu. U obviněného soudy skutek kvalifikovaly podle první z uvedených dvou alternativ objektivní stránky tohoto trestného činu. Jde o speciální ustanovení k trestnému činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jehož objektem je rovněž cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu, a to v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv a s poskytováním plnění z nich. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. Za sjednávání smlouvy o úvěru je přitom třeba považovat postup při uzavírání takové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která provázejí uzavírání smlouvy o úvěru (srov. přiměřeně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.). Sjednávání smlouvy o úvěru totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření takové smlouvy, ale je jím i jednání, které předchází uzavření samotné smlouvy o úvěru. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že u trestného činu úvěrového podvodu není z hlediska subjektivní stránky relevantní, zda pachatel jednal od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet (jako u obecného podvodu). Podstatné je, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru úmyslně uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje. Zákon zde tedy trestně sankcionuje ohroženou návratnost poskytnutého účelového úvěru. Větší škodou ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí škoda ve výši nejméně 50 000 Kč. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2104 a 2105, 2109, 2110 a 2113).
32. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný N. P. K. v XY dne 10. 8. 2012 při uzavírání smlouvy o úvěru č. UDTA 12/10009609 se společností Autoleasing, a. s., IČ 27089444, uvedl, že pracuje jako manažer v obchodní společnosti K., IČ XY, se sídlem XY, a jeho čistý měsíční příjem činí 43 000 Kč, a že se zdržuje na adrese XY. Jím uvedené údaje však neodpovídaly realitě, byly nepravdivé. Není žádných pochyb o tom, že právě tyto informace byly rozhodné pro poskytnutí úvěru ve výši 137 900 Kč, tj. finančních prostředků nezbytných k pořízení vozidla zn. Volvo S60, RZ XY, o něž projevil obviněný zájem, přičemž úvěr se obviněný podle smlouvy zavázal vrátit formou 48 měsíčních splátek ve výši 6 178 Kč. Po dohodě s prodejcem vozu uhradil obviněný obchodní společnosti ANTARES SCO, s. r. o., finanční hotovost 59 100 Kč a zbývající část kupní ceny ve výši 137 900 Kč byla doplacena z poskytnutého úvěru. Následně vozidlo převzal, avšak úvěrovému věřiteli již neuhradil žádnou splátku, k níž se smluvně zavázal, čímž společnosti s Autoleasing, a. s., IČ 27089444, se sídlem Praha, Budějovická 1518/13B, způsobil škodu ve výši nejméně 137 900 Kč.
33. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu nemohl Nejvyšší soud akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož soudy nikterak nevysvětlily, jaká je příčinná souvislost mezi uvedením nepravdivých údajů a vznikem větší škody. Ostatně odvolací soud v reakci na stejnou námitku obviněného věnoval této otázce dostatečnou pozornost, takže v podrobnostech lze odkázat na jeho závěry vyjádřené na str. 6 napadeného usnesení, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jak totiž jednoznačně vyplývá z rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, byl to právě obviněný, kdo o úvěr požádal a současně sdělil zaměstnanci úvěrové společnosti svědkovi P. S. údaje o svém bydlišti, zaměstnavateli a dosahovaném měsíčním čistém příjmu, které se však nezakládaly na pravdě. Jednalo se přitom o údaje rozhodné pro poskytnutí úvěru, neboť je naprosto logické, že věřitel posuzoval schopnost budoucího dlužníka splácet dohodnuté částky. Zaměstnanecký poměr a výše dosahovaného příjmu jsou prakticky nejvýznamnějším hlediskem vyhodnocení solventnosti žadatele o úvěr. Obviněný si přitom musel být vědom toho, že údaje o jeho zaměstnavateli a výši čistého měsíčního příjmu byly pro poskytovatele úvěru stěžejní při hodnocení žádosti o úvěr. Teze obviněného, podle níž by sám svědek P. S. zakomponoval do smlouvy o úvěru veškeré osobní údaje obviněného, to znamená, že by si je „vymyslel“ jen proto, aby případně získal odměnu od svého zaměstnavatele, je mimo rámec pravidel obecné logiky. Naopak byl to obviněný, kdo projevil eminentní zájem na pořízení motorového vozidla, ať již pro sebe či pro jiného, na úhradu jeho ceny však neměl dostatek finančních prostředků, opatřil si jen prodejcem vyžadovaný obnos na tzv. akontaci a zbývající část kupní ceny získal úvěrovou smlouvou. Navíc je třeba zdůraznit, že ze strany obviněného nedošlo k uhrazení byť jediné dohodnuté měsíční splátky úvěru, škoda ve výši 137 900 Kč tedy vznikla na majetku poškozeného věřitele jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, rozhodná skutková zjištění, zejména způsob provedení činu pak ani neumožňují jiný právní závěr.
34. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud může konstatovat, že zejména soud prvního stupně provedl a pečlivě zhodnotil všechny dostupné důkazy v posuzované věci opatřené, přičemž dospěl ke skutkovým závěrům, které náležitě přezkoumal odvolací soud. Správnost takto zjištěného skutkového stavu tedy nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat, když s ohledem na velmi omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu) zpravidla sám neprovádí důkazy, a proto je bez dalšího nemůže přehodnocovat. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů s tím, že věc byla správně právně posouzena jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
35. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný N. P. K. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, ale nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu