ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.567.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 567/2019-4509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. R. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 11 To 375/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 45/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 T 45/2018, byl obviněný M. R. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, za nějž mu byl podle §268 odst. 3 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně soud obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, zejména textilního zboží, klíčenek, přívěsků a samolepek specifikovaných ve výroku o trestu. Zároveň soud podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou obchodní společnost Fuji Jukogyo Kabushiki Kaisha 1-20-8, Ebisu, Shibuya-Ku, Tokyo, Japonsko, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle výroku o vině citovaného rozsudku dopustil zjednodušeně uvedeno tím, že:
1) od blíže nezjištěné doby do 8. 10. 2016 v rozporu s §8 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o ochranných známkách“), úmyslně přechovával a dne 8. 10. 2016 v 1:15 hodin na silnici č. I/11 v okrese Nymburk ve vozidle zn. Mercedes Benz Sprinter 311 CDI, reg. Zn. XY, VIN: XY, převážel za účelem dalšího uvádění do oběhu celkem 1 401 ks textilních výrobků a 11 969 ks klíčenek a polotovarů určených k jejich výrobě, neoprávněně označených ochrannými známkami renomovaných světových značek, čímž porušil výhradní práva vlastníků ochranných známek, neboť mu nebyla poskytnuta licenční práva k užívání ochranných známek podrobně označených v této části výroku o vině včetně předmětů, jež tyto ochranné známky nesly;
2) od blíže nezjištěné doby do 8:59 hodin dne 16. 5. 2017, kdy byl zadržen, v rozporu s §8 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) zákona o ochranných známkách v rodinném domě v ulici XY, a v bytě v prvním patře domu na XY, úmyslně přechovával za účelem dalšího uvádění do oběhu celkem 4 478 textilních výrobků a 29 991 ks klíčenek a polotovarů určených k jejich výrobě, vše neoprávněně označené ochrannými známkami světových značek, čímž porušil výhradní práva vlastníků ochranných známek, neboť mu nebyla poskytnuta licenční práva k užívání ochranných známek podrobně popsaných v této části výroku o vině.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 11 To 375/2018, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné .
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ladislava Tichého dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spočíval podle obviněného v porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, neboť okresní soud jednal s využitím videokonference i přesto, že obviněný prostřednictvím svého obhájce požádal o zajištění své osobní účasti. Chtěl se totiž v souladu se zásadou přímosti a ústnosti vyjadřovat k jednotlivým fotografiím zajištěných věcí, jež měly být neoprávněně označeny ochrannými známkami. Byl přesvědčen, že v důsledku takového nesprávného procesního postupu nemohl řádně uplatnit svou obhajobu, a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl podle obviněného naplněn nesprávnými skutkovými závěry soudů obou stupňů, a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný zopakoval svou obhajobu spočívající v tom, že věci nalezené při domovních prohlídkách nebyly v jeho vlastnictví, a o části zboží tvrdil, že mu byla vrácena orgány činnými v trestním řízení v jiné trestní věci. Muselo tedy jít o věci originálního původu, protože v opačném případě by mu nic vráceno nebylo. Namítl, že těmito argumenty se ani jeden ze soudů rozhodujících v této trestní věci nezabýval, jeho obhajoba tedy nebyla vyvrácena. Zařazením originálních věcí do výroku o vině soudy pochybily při aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §268 odst. 3 tr. zákoníku.
7. Ze shora uvedených důvodů proto obviněný M. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ( správně usnesení ) a přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve konstatoval, že ačkoli obviněný směřoval své námitky proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nepoužil odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných důvodů dovolání poukázal státní zástupce na to, že obviněný neoznačil žádné konkrétní ustanovení týkající se přítomnosti obviněného u hlavního líčení, jež by nemělo být soudy respektováno. Zdůraznil, že se v podstatě ani o nepřítomnost obviněného u hlavního líčení nejednalo, neboť jeho účast byla zajištěna prostřednictvím videokonference podle §111a, §202 odst. 1 a §52a tr. řádu. Ze strany okresního soudu byly dodrženy veškeré podmínky stanovené v označených ustanoveních trestního řádu včetně naplnění „jiného závažného důvodu“ pro využití videokonferenčního zařízení, který soud spatřoval v urychlení a v hospodárnosti trestního řízení. Podle státního zástupce byl i za daných okolností dán obviněnému prostor pro účinné vedení obhajoby, a to samostatně nebo prostřednictvím svého obhájce přítomného u hlavního líčení v jednací síni. Jestliže se obviněný hodlal vyjadřovat ke každé věci zajištěné při domovních prohlídkách a při prohlídce jiných prostor, mohl tak učinit již v předcházejících fázích trestního řízení. Konání hlavního líčení za účasti obviněného prostřednictvím videokonference státní zástupce tudíž nepovažoval za porušení práva na spravedlivý proces, odkázal k této otázce také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 5. 10. 2006 ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04, rozhodnutí ze dne 8. 1. 2008 o přípustnosti stížnosti ve věci Condé Nast Publications LTD a Carter proti Spojenému království, stížnost č. 29746/05, rozsudek ze dne 26. 6. 2008 ve věci Shulepov proti Rusku, stížnost č. 15435/03, rozsudek ze dne 9. 4. 2009 ve věci Grigoryevskikh proti Rusku, stížnost č. 22/03), a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1410/2018.
9. Ostatní výhrady podle státního zástupce nenaplnily zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný. Obviněný předložil vlastní verzi průběhu skutkového stavu, jež je v rozporu s provedenými důkazy, a mýlil se, pokud vytýkal soudům, že se nevypořádaly s jeho obhajobou. Okresní soud tak učinil v odstavcích 25. až 27. svého rozsudku a krajský soud v odstavcích 6. až 9. napadeného usnesení. Připomněl, že otázka vlastnictví padělků nebyla v posuzované věci stěžejní, neboť obviněný byl odsouzen za přechovávání výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami, a takové zjištění vyplývá nejen z výsledků prohlídek prostor, kde byly uskladněny, ale též z výpovědí svědkyň, které od něho padělané zboží odebíraly. Obchodní společnost MIATIM, s. r. o., jež měla poskytnout obviněnému vozidlo k několikaměsíčnímu přebývání, tak podle jasných zjištění soudů byla v rozhodné době v likvidaci, stěží by na takovém místě ponechala několik tisíc kusů věcí, které zde byly následně policejním orgánem zajištěny. Okresní soud se rovněž zabýval tou částí obhajoby obviněného týkající se možné záměny zajištěného zboží při domovních prohlídkách za věci vrácené obviněnému, resp. svědkyni M. v roce 2010. Přitom soud jejich porovnáním dospěl k závěru, že by se podle obecného popisu mohlo jednat o maximálně několik kusů džínových kalhot jednoho výrobce, byť současně takovou možnost vyloučil s ohledem na zastarávání zboží a zjištěný obrat, kterého obviněný dosahoval.
10. Konkrétní dovolací námitky obviněného byly podle státního zástupce dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dále vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k případné replice, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Dospěl přitom k závěru, že v podstatě ani jeden z obou důvodů nekoresponduje konkrétní argumentaci obviněného, kterou jim podřadil. Přitom Nejvyšší soud nebral zřetel na to, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné, přestože obviněný současně namítl, že rozsudkem soudu prvního stupně byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení konkrétních námitek se závěrem, že zčásti neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů a zčásti nemají opodstatnění.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání lze podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně tvrzen, ale je třeba, aby jednotlivé námitky věcně odpovídaly zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu. V opačném případě Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420, ve svazku 17, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
14. Obviněný M. R. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. První z nich dopadá na případy, v nichž došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konkrétně měl obviněný výhrady proti konání hlavního líčení u okresního soudu bez jeho osobní účasti v jednací síni. Přítomnost u hlavního líčení je upravena v ustanovení §202 tr. řádu, přičemž zásadně platí, že hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce, jak vyplývá z §202 odst. 1 tr. řádu. Přítomnost obviněného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení, na průběh výslechu těchto osob se užije §111a tr. řádu. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, upravují zejména ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení (nebo ve veřejném zasedání), může k jeho naplnění tedy dojít nerespektováním posledně citovaných procesních ustanovení, která však v posuzované trestní věci nebyla v řízení před soudem prvního stupně vůbec použita.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popřípadě na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Pod tento dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, tudíž nebylo možné posoudit, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
16. Jak bylo obecně shrnuto pod bodem 14. tohoto usnesení, je třeba při zkoumání podmínek pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu ve věci obviněného M. R. především posoudit tvrzení obviněného, podle něhož hlavní líčení před Okresním soudem v Nymburce probíhalo bez jeho přítomnosti, pokud bylo využito videokonferenčního zařízení. Obviněný ve svém dovolání také vytkl okresnímu soudu, že nevyhověl jeho žádosti ze dne 24. 8. 2018, aby nebylo využito videokonferenčního zařízení, ale aby se mohl účastnit hlavního líčení „standardní formou“ tak, aby se mohl vyjádřit ke každé jednotlivé fotografii zajištěných věcí, jichž byly tisíce kusů.
17. V trestním řádu je videokonferenční zařízení jako jeden ze způsobů provádění úkonů trestního řízení upraveno v §52a tr. řádu a je definováno jako technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Tento institut byl zařazen do trestního řádu s účinností od 1. 1. 2012 novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přičemž rutinní provoz byl spuštěn po zkušebním období dne 1. 5. 2017 (srov. rubrika Aktuality v časopise Soudní rozhledy č. 5/2017, str. 145). Podle Důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. je videokonference souborem interaktivních telekomunikačních technologií, které umožňují simultánní vzájemnou komunikaci dvou nebo více míst prostřednictvím dvousměrných video a audio přenosů. Videokonference všeobecně je považována za nástroj, s jehož pomocí lze usnadnit a urychlit soudní řízení. Z hlediska hospodářského se od zařazení tohoto institutu do trestního řádu očekávala mj. významná úspora nákladů na eskorty obviněných k soudu, jejichž účast v hlavním líčení nebo veřejném zasedání je tedy nově možné zajistit prostřednictvím videokonference (srov. Obecná část citované Důvodové zprávy; nebo také článek o změnách zákonů v trestní oblasti uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 21/2011, str. II, dále též text citované Důvodové zprávy k bodům 73 a 76). K provádění jednotlivých úkonů trestního řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení nelze přistoupit v každém případě, ale měl by být sledován určitý legitimní cíl stanovený v §52a tr. řádu. Především tedy v případech, v nichž je to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Za l egitimní cíl, pro jehož dosažení je možné v praxi užít tento způsob provedení procesního úkonu v trestním řízení, je tak mj. nutné považovat i zájem na urychlení trestního řízení a úspora nákladů s ním spojených. Přestože v soudní praxi nebude zřejmě tento způsob konání hlavního líčení bez fyzické přítomnosti obviněného v soudní síni, ale prostřednictvím videokonference z místa, v němž se obviněná osoba aktuálně nachází (např. věznice, zdravotnické zařízení), pravidlem, v žádném případě není možné chápat takovou „účast“ obviněného v řízení před soudem jinak, než že mu přítomen je, byť v určité virtuální formě. Obviněný má díky přenosu obrazu i zvuku přehled o průběhu soudního jednání včetně všech slovních projevů přítomných osob, tudíž vnímá vnější okolnosti v zásadě stejně, jakoby se nacházel v prostoru jednací síně. Stejně je tomu u osob, které jsou fyzicky přítomné v jednací síni, mají k dispozici obraz i zvuk z prostoru, v němž se obviněný nachází, tedy vidí a slyší obviněného po celou dobu a mohou navzájem komunikovat.
18. O svých právech a také o tom, jakým způsobem bude videokonference probíhat, musí být obviněný před započetím výslechu poučen, což se v případě obviněného stalo v oba dny konání hlavního líčení, zároveň byl také poučen o možnosti vznášet námitky proti kvalitě obrazového nebo zvukového přenosu (viz č. l. 4364 a 4382 tr. spisu). Nutno také poukázat na samotný průběh soudního jednání, v jehož rámci obviněný nevznesl jedinou výhradu proti způsobu, jakým byla realizována jeho přítomnost u hlavního líčení, naopak aktivně využíval svých procesních práv, kladl svědkyním dotazy (viz č. l. 4367 verte, 4382 verte, 4383 tr. spisu) a vyjadřoval se k obsahu prováděných důkazů (viz č. l. 4367 a 4367 verte tr. spisu). Pouze náznakem a ještě za užití podmiňovacího způsobu v závěru prvního hlavního líčení obviněný poznamenal: „Kdybych prohlížel obrázek po obrázku, tak jsem schopný říct, které konkrétní věci jsou staršího data.“. Přitom obviněný ani jeho obhájce nevznesli jasný požadavek na předložení jednotlivých fotografií zajištěného zboží, naopak v rozporu s tímto neurčitým vyjádřením obhajoba při tom samém hlavním líčení konaném dne 20. 9. 2018 souhlasila s konstatováním listinných důkazů včetně fotodokumentace zajištěných věcí, ani nenavrhla přečtení některé z listin předložených samosoudcem k nahlédnutí ve smyslu §213 odst. 2 tr. řádu. Výslovně obviněný ani jeho obhájce nenamítali ničeho proti prohlášení, že se s listinami seznámili a nemají proti nim žádných námitek (srov. č. l. 4368 tr. spisu). Ačkoli tedy ve fázi trestního řízení před dovolacím soudem obviněný M. R. namítl, že mu soudy nebylo umožněno shlédnout fotografie zajištěného zboží (což lze provést i prostřednictvím videokonference), u hlavního líčení ani v následném veřejném zasedání u odvolacího soudu takový návrh vůči soudům nepředložil. Prezentace jeho námitky v dovolání tak do jisté míry postrádá logiku, a je rozporná s jeho faktickým projevem v řízení před soudy obou stupňů. Těžko lze totiž vyčítat soudu, že nevyhověl návrhu na provedení důkazu, pokud nebyl vznesen.
19. Aby bylo při využití videokonferenčního zařízení umožněno obviněnému realizovat právo na obhajobu včetně porady s obhájcem, je třeba zajistit, aby při výslechu obviněného prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla obhájci dána možnost účastnit se tohoto úkonu na tom místě, kde se nachází obviněný. Z toho důvodu je třeba vyrozumět obhájce o místě, na které je obviněný k výslechu předvolán (srov. výše citovaná Důvodová zpráva k bodu 51 v části týkající se §111a odst. 1). Obhájce obviněného M. R. JUDr. Ladislav Tichý byl přitom vyrozumíván o konání hlavního líčení vzorem č. 37 (viz č. l. 4318 tr. spisu). Z pokynu samosoudce k takovému postupu sice nebylo možné ověřit, zda bylo obhájci současně sděleno, že účast obviněného bude zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení z Věznice Jiřice, jak ukládá ustanovení §111a odst. 1 tr. řádu, ale s jistotou lze na jeho znalost této skutečnosti usuzovat z textu písemné žádosti adresované Okresnímu soudu v Nymburce (viz níže bod 21.).
20. Z obsahu trestního spisu k samotným okolnostem předcházejícím konání hlavního líčení vyplývá, že v dané trestní věci nařídil samosoudce Okresního soudu v Nymburce hlavní líčení na 20. 9. 2018 pokynem ze dne 13. 7. 2018 (srov. č. l. 4318 tr. spisu). Již tehdy žádal o eskortu obviněného v rámci Věznice Jiřice za účelem zajištění videokonference na 20. 9. 2018, přičemž současně byl obhájce obviněného vyrozuměn o konání hlavního líčení. Dopisem ze dne 24. 8. 2018 žádal obhájce jménem obviněného soud, aby hlavní líčení neproběhlo prostřednictvím videokonference a obviněný byl k soudu eskortován (č. l. 4333 tr. spisu). Této žádosti nebylo vyhověno s vysvětlením, že videokonference je plnohodnotný způsob provedení hlavního líčení, přičemž z kapacitních důvodů nebude možné realizovat převoz obviněného z věznice do budovy okresního soudu (srov. č. l. 4336 verte tr. spisu). Hlavní líčení bylo dne 20. 9. 2018 odročeno na 18. 10. 2018, před jeho konáním ani v jeho průběhu již nejsou v protokole na č. l. 4382 – 4395 tr. spisu zaznamenány žádné reakce, případně výhrady ze strany obviněného či jeho obhájce proti opakovanému použití videokonferenčního zařízení v odročeném termínu hlavního líčení. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud nezjistil, že by v posuzovaném případě samosoudce okresního soudu konal hlavní líčení, u něhož zajistil přítomnost obviněného prostřednictvím videokonference, a nedodržel přitom pravidla vyplývající z Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů, především její ustanovení §10a - §11a. Potud je tedy možné předznamenat, že v řízení před soudem prvního stupně bylo konáno hlavní líčení s účastí obviněného M. R. prostřednictvím videokonferenčního zařízení při dodržení všech zákonných, organizačních i technických podmínek. Kromě žádosti obviněného před prvním termínem hlavního líčení, které ale nebylo ze strany samosoudce okresního soudu důvodně vyhověno, již obviněný ani jeho obhájce, který byl vždy přítomen osobně v jednací síni, neuplatnili žádné výhrady k této tzv. distanční formě účasti na něm.
21. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které projednal krajský soud ve veřejném zasedání dne 24. 1. 2019. Předmětem odvolacích námitek obviněného přitom nebyla forma jeho účasti při hlavním líčení prostřednictvím videokonference, což zpochybňuje dovolací argumentaci a svědčí o tom, že obviněný nepovažoval zajištění své účasti při hlavním líčení prostřednictvím videokonference za vadu řízení před soudem prvního stupně. Nelze mít pochybnosti o tom, že pokud by již v tomto stadiu trestního řízení spatřoval v procesním postupu samosoudce okresního soudu významné pochybení s dopadem na svá obhajovací práva, jistě by primárně využil řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně k prosazení svého názoru a dožadoval by se nápravy soudem druhého stupně. Ani v rámci své osobní účasti u veřejného zasedání krajského soudu, k němuž byl obviněný eskortován z výkonu trestu odnětí svobody (viz č. l. 4460 tr. spisu), v tomto smyslu nedoplnil své odvolání, ze strany obhajoby nebylo opětovně navrhováno doplnění dokazování předložením jednotlivých fotografií zajištěných padělků. V rámci přednesu konečného návrhu pouze obviněný zopakoval svou dosavadní obhajobu týkající se části zajištěných věcí, o nichž tvrdil, že jde o originály, které mu byly vráceny po skončení předchozího trestního stíhání. V rámci svého vyjádření k průběhu dokazování tím obviněný projevil určité nepochopení nad tím, že sporné zboží bylo zkoumáno pouze z pořízené fotodokumentace. Kromě toho, že se opět nejednalo o řádný procesní návrh, je možné poznamenat, že byly posuzovány reálné předměty, jejichž fotografie byly podrobeny zkoumání samotných poškozených majitelů ochranných známek, popř. jejich zástupců, a rovněž znalce Ing. Václava Kratochvíla. Všichni se shodli na tom, že za účelem rozlišení originálního či padělaného původu zboží postačuje jeho fotodokumentace, ostatně jde o standardní postup při dokazování tohoto typu trestné činnosti, neboť v naprosté většině nečiní velké obtíže pro osoby znalé originálního značení určitého typu výrobků či zboží identifikovat jeho padělek. Soudy ostatně ani nemají takovou kapacitu, aby k němu byly převáženy a následně skladovány tisíce kusů zboží a jednotlivě předkládány stranám k nahlédnutí, jak snad po orgánech činných v trestním řízení požadoval obviněný, aniž by to ale výslovně a adresně soudu sdělil, nehledě na to, že takový postup by také neúměrně prodlužoval délku trestního řízení, což platí také k předložení a prohlížení fotografií takového počtu kusů zboží, které obviněný rovněž vůči soudům obou stupňů nepožadoval. Svého práva navrhovat důkazy si však obhajoba nepochybně vědoma byla, navrhla např. vyžádat zprávu z věznice k osobě obviněného (viz č. l. 4369 verte tr. spisu), čemuž bylo vyhověno (srov. č. l. 4378 tr. spisu), anebo bylo obhájcem navrženo vypracování nového znaleckého posudku, u něhož by znalec neměl k dispozici pouze fotografie, ale fyzické kusy zadržených výrobků (viz č. l. 4383 tr. spisu), kterému okresní soud nevyhověl, neboť jej důvodně považoval za nadbytečný. V dané procesní situaci, měl soud k dispozici řadu vzájemně se doplňujících důkazů podporujících závěr o vině obviněného přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením a dostatečně přesvědčivou argumentací se rovněž vypořádal s obhajobou obviněného ohledně možné záměny odborného posouzení zajištěných padělků za jemu v minulosti vrácené zboží originálního původu.
22. Jak již bylo uvedeno, podle §202 odst. 1 věty druhé tr. řádu může být přítomnost obviněného nebo jiných osob při hlavním líčení zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Zákon postavil tuto formu účasti obviněného (též jiných osob, např. svědka, znalce) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti, zásadně se proto nejedná o nepřítomnost v hlavním líčení, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. To ovšem platí pod podmínkou současného zachování veškerých procesních práv obviněného. Takový přístup je patrný také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04 (nebo také v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, ve věci Grigoryevskikh proti Rusku, stížnost č. 22/03) dospěl k závěru, že účast obviněného na jednání soudu prostřednictvím videokonference není sama o sobě v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak je nutné, aby takový postup sledoval legitimní cíl a byla zachována práva obviněného na obhajobu. Nestačí, že obviněný je jednání soudu přítomen, stát je povinen zajistit mu účinnou účast na řízení, jež zahrnuje právo aktivně se ho účastnit, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům, bude-li o to obviněný mít zájem. Současně musí být také zajištěno, aby osoba vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla viděna a slyšena orgány činnými v trestním řízení a jinými osobami zúčastněnými na řízení. Celkovou situaci vyhodnotí předseda senátu (samosoudce), zda lze vůbec zajistit účast osob uvedeným „distančním“ způsobem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck: Praha, str. 2554), je tedy na jeho zvážení, jak soudní jednání s respektem k právům obviněného a dalších osob zorganizuje. Tak tomu bylo i v trestní věci obviněného M. R., zjevně s naprosto legitimním cílem urychlit trestní řízení a ušetřit náklady spojené s eskortou obviněného se samosoudce rozhodl využít videokonferenčního zařízení k zajištění účasti obviněného v hlavním líčení. Obhájce obviněného byl s tímto procesním průběhem s ohledem na jím podanou žádost ze dne 24. 8. 2018 nepochybně obeznámen, osobně se účastnil jednání v soudní síni. Na počátku prvního i odročeného hlavního líčení byl obviněný nejprve poučen o svých právech a možnosti vznášet námitky proti obrazovému nebo zvukovému záznamu, poté on i jeho obhájce aktivně uplatňovali práva obhajoby a proti tomuto „distančnímu“ způsobu účasti obviněného (tedy proti použití videokonferenčního zařízení) neměli jakékoli výhrady. Takovéto provedení hlavního líčení nenapadl obviněný ani následně před odvolacím soudem, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání, u něhož byl obviněný (a také obhájce) fyzicky přítomen. Nejvyšší soud s ohledem na předchozí výklad neshledal porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení, jak předpokládá zvolený dovolací důvod, a potud neměly dovolací námitky obviněného opodstatnění.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
23. Nesprávné právní posouzení spočívalo podle obviněného v nenaplnění znaku přísnější trestní sazby přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením spočívajícím ve spáchání činu „ve značném rozsahu“ podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Domníval se, že věci, jež mu byly vráceny policejním orgánem z jiného trestního řízení vedenému proti jeho osobě, byly originálního původu a neměly být tudíž součástí skutku v posuzovaném trestním řízení. O stejnou situaci šlo podle obviněného u věcí, které mu nepatřily, neboť byly majetkem obchodních společností, jimž pronajal nemovitosti, v nichž proběhly domovní prohlídky. Takto formulované námitky bylo možné s velkou mírou tolerance podřadit uplatněnému důvodu dovolání, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.
24. Především se jednalo o výhrady v zásadě skutkové a totožné s těmi, jimiž se zabývaly již soudy obou stupňů, neboť tvořily součást obhajoby obviněného v průběhu trestního řízení. Nejvyšší soud připomíná, že v případech, kdy obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Tak tomu bylo i v trestní věci obviněného M. R. Okresní soud v Nymburce se k původu padělaného zboží vyjádřil v bodech 26. až 28. svého rozsudku a jeho správné úvahy doplnil Krajský soud v Praze v napadeném usnesení. Pokud se týká věcí vrácených policejním orgánem v předešlém trestním stíhání obviněného, krajský soud v bodě 9. svého usnesení srozumitelně vyložil, z jakých důvodů považuje tvrzení obviněného za vyvrácené. Možnou shodu této části zajištěného zboží vyloučil v návaznosti na logické úvahy okresního soudu, podle nichž šlo pouze o čtyři chráněná označení, počet a druh zboží, které bylo vráceno v roce 2010, nebyl totožný s věcmi zajištěnými a popsanými ve výroku o vině v projednávané věci. Nakonec krajský soud uzavřel svou úvahu tak, že i kdyby se odečetlo všech 646 kusů v minulosti vrácených výrobků (poměrně dávné vzhledem k obratům, které obviněný s padělaným zbožím dosahoval v současnosti stíhaném období), stále by protiprávní jednání nyní posuzované obviněný páchal ve značném rozsahu ve smyslu tohoto kvalifikačního znaku. Bylo třeba zohlednit zejména vysoký počet zajištěného zboží (tisíce kusů), počet poškozených majitelů ochranných známek a označení (více jak 70), způsob prodeje, do něhož byly zapojeny další osoby, zjevně se tedy jednalo o prodej padělků v takovém objemu, že to obviněný ani sám nestačil zařizovat, oblasti distribuce včetně internetového prodeje apod. Bližší okolnosti, z nichž krajský soud dovodil nevěrohodnost uvedené části obhajoby obviněného, jsou podrobněji popsány a vyloženy v bodě 8. napadeného usnesení. Soudy obou stupňů se ve svých zjištěních opíraly zejména o druh a množství zajištěných padělků, svědectví M. P. a B. S., jimž obviněný prodával výrobky neoprávněně označené ochrannými známkami poškozených, které byly určené k dalšímu prodeji (obě svědkyně byly za tuto trestnou činnost již pravomocně odsouzeny), dále měly soudy k dispozici také odposlechy a e-mailovou korespondenci zachycující jednotlivé prodeje zboží realizované obviněným prostřednictvím internetu. Dalšími podklady pro naprosto správné a logické hodnocení obhajoby obviněného soudy obou stupňů se stalo množství a druh zboží zadokumentované po provedení domovních prohlídek a prohlídce jiných prostor, také způsob skladování zboží v igelitových pytlích, naházené na hromady bez jakéhokoli utřídění či řádu. To vše potvrzuje neoriginální původ věcí, jemuž také odpovídá výrazně nižší pořizovací cena. Pokud by byly tyto věci opatřeny od skutečných prodejců celé řady prestižních světových značek, náklady na jejich pořízení by jednak zjevně přesáhly finanční možnosti obviněného a spolupracujících osob, jednak by již z tohoto důvodu obviněný se zbožím nezacházel ledabyle, jak činil s padělky. Je možné uzavřít, že soudy obou stupňů učinily logická a z obsahu důkazů vyplývající skutková zjištění ohledně množství padělaného zboží, s nímž obviněný obchodoval, resp. je přechovával za účelem uvedení do oběhu. Následně, rovněž naprosto správně a v souladu s judikaturou týkající se výkladu určování znaků „značný rozsah“ a „velký rozsah“, soudy s přihlédnutím ke všem kritériím, jež byla v posuzovaném případě rozhodující pro naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu „ve značném rozsahu“, právně posoudily skutek jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 44/2013 a č. 1/2018 Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí č. 1/2006, č. 12/2011 a č. 4/2018 Sb. rozh. tr., ve vztahu k trestnému činu podle §268 tr. zákoníku lze upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 949/2018 a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1626/2018).
V. Závěrečné shrnutí
25. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. R. je zjevně neopodstatněné z důvodů výše podrobněji uvedených. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu