ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.61.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 61/2019-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovoláních, která podali obvinění K. N. D. , nar. XY, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, T. V. H. , nar. XY, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, K. T. H. , nar. XY, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, P. N. T. , nar. XY, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, T. B. V. , nar. XY, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, L. N. T. M. , nar. XY, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, P. T. H. N. , XY, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, K. P. T. , nar. XY, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, doručovací adresa XY, a S. S. T. , nar. XY, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, v České republice bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, byli obvinění K. N. D., T. V. H., K. T. H., P. N. T., T. B. V., L. N. T. M., P. T. H. N. a S. S. T. uznáni vinnými jednak trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. Obviněný K. P. T. byl rovněž uznán vinným oběma trestnými činy, avšak nikoli jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona, ale jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za to byly všem obviněným uloženy podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnné tresty odnětí svobody ve shodné výměře dvou roků, jejichž výkon soud v souladu s §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků. Všem obviněným soud dále uložil podle §53 odst. 1 tr. zákoníku peněžité tresty, a to každému ve výměře 500 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z obviněných uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále soud rozhodl o vině a trestu dalších šesti spoluobviněných a podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zákona vyslovil zabrání věci, a to částky 1 008 Euro na bankovním účtu č. ú.: XY (EUR), vedeném u ČSOB, a. s., ve prospěch majitele účtu H. N. T.; částky 1 025 USD na bankovním účtu č. ú.: XY (USD), vedeném u ČSOB, a. s., ve prospěch majitele účtu H. N. T.; dále částky 395 USD na bankovním účtu č. ú.: XY (USD), vedeném u ČSOB, a. s., ve prospěch majitele účtu T. N. D. a částky 563 Euro na bankovním účtu č. ú.: XY (EUR), vedeném u ČSOB, a. s., ve prospěch majitele účtu T. N. D.
2. Podle skutkových zjištění obvinění trestnou činnost spáchali ve stručnosti tím, že v období nejméně od září 2002 do 18. 1. 2005 nejprve v tržnici B. v ulici XY, a následně v tržnici S. nacházející se v ulici XY, bez příslušného oprávnění k podnikání poskytovali služby spočívající ve směně českých korun na cizí měny a zajišťovali pro vietnamské a čínské státní příslušníky převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí (zejména do Vietnamu a Číny). Obviněný K. N. D., jednatel V. (nyní již zaniklé obchodní společnosti, poté co byla ke dni 13. 12. 2018 vymazána z obchodního rejstříku), společně se spoluobviněnými, a to s manželkou T. V. H., která pracovala na pozici pokladní jmenované obchodní společnosti, a s Q. T. V., který zastával rovněž funkci pokladníka obchodní společnosti V., a dále obviněný D. P. T., paralelně s legálními aktivitami této obchodní společnosti založili a svými pokyny z pozice nejvyššího vedení organizovali skupinu osob, jež měla pevnou organizační strukturu vymezenou jasně určenými vztahy podřízenosti a nadřízenosti mezi jejími členy a přesně stanovenými pracovními úkoly jednotlivých členů. Organizovaná skupina byla zaměřena na dosahování zisku z neoprávněné směny finančních prostředků a jejich vývozu do zahraničí.
Trestná činnost byla páchána ve dvou tzv. výběrčích místech nacházejících se v tržnici. Prvním z nich byl stánek obchodní společnosti V., toto výběrčí místo vedl a spravoval obviněný K. T. H. s manželkou obviněnou P. N. T. za přispění osob H. V. T. a T. H. N. Druhé výběrčí místo bylo umístěno ve stánku označeném „C. C. – G.-C.“, přičemž je spravovali obvinění T. B. V. a L. N. T. M.. Na obou tzv. výběrčích místech uvedené osoby přebíraly v hotovosti od jednotlivých „zákazníků“ (odesílatelů) peníze určené k jejich zaslání do zahraničí. Finanční prostředky obvinění v případě potřeby rovněž měnili za dolary, případně Eura. Za zprostředkování transferů převzatých peněz vybírali poplatek ve výši 1,5 až 5 % z odesílané částky.
Vybrané finanční prostředky následně předávali spoluobviněné P. T. H. N., která je přijímala s vědomím, že se jedná o peněžní prostředky z těchto tzv. výběrčích míst. Obviněná P. T. H. N. dále řídila a úkolovala osoby T. V. T. a T. D. V., kteří je na základě jejích příkazů vkládali nejen na svoje vlastní bankovní účty, ale rovněž na bankovní účty zřízené na jména dalších osob, převážně vietnamské národnosti, všechny vedené u ČSOB, a. s. Do páchání trestné činnosti se dále zapojovaly další osoby, zejména obviněný K. P. T., který obviněné P. T. H. N. obstarával potřebné doklady a jednal jak s majiteli jednotlivých bankovních účtů, prostřednictvím nichž byly finance do zahraničí odesílány, tak i s osobami vedoucími obě výběrčí místa. Obviněný S. S. T. pomáhal obviněné P. T. H. N. (stejně jako osoba L. C. V.) se zakládáním bankovních účtů u ČSOB, a. s., a zastupoval ji v době její nepřítomnosti.
Prostřednictvím založených bankovních účtů a pomocníků obviněná P. T. H. N. koordinovala bezhotovostní odesílání peněz na předem určené bankovní účty, z nichž pak byly dále distribuovány přímo cílovým adresátům určeným „zákazníky“ (odesílateli) při předávání peněz na některém z výběrčích míst. K poskytování tohoto druhu peněžních služeb neměly osoby zapojené do skupiny obviněných bankovní licenci České národní banky ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o bankách“), neměly ani devizovou licenci ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „devizový zákon“), a neměly ani oprávnění k provozování platebního systému ve smyslu §30 za použití §23 a §24 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o platebním styku“).
Během stíhaného období obvinění stručně popsaným způsobem převedli do zahraničí částku ve výši nejméně 4 401 962 125,81 Kč, ze které dosáhli čistého zisku nejméně 22 009 810,50 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními jednak všichni dovolatelé a dalších pět spoluobviněných, jednak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch celkem pěti obviněných. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §259 odst. 2 tr. řádu a contrario doplnil výrok rozsudku městského soudu tak, že podle §101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) uložil obviněným K. N. D., K. T. H., P. T. H. N. a S. S. T. ochranné opatření zabrání věci, konkrétně peněžních prostředků zajištěných na bankovních účtech vedených u ČSOB, a. s., č. ú.: XY (CZK), č. ú.: XY (EUR) a č. ú.: XY (USD), jakož i ostatních peněžních prostředků jiných měn uložených u Policie České republiky, a to peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese XY, ve výši 100 100 Kč, 10 000 USD, 2 000 Euro a 1 140 GBP, peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005, na adrese XY, ve výši 19 388 800 Kč, 83 640 Euro, 196 610 USD, 20 hongkongských dolarů, 993 000 vietnamských dongů a 100 polských zlotých, peněžní prostředky zajištěné při prohlídce jiných prostor konané 18. 1. 2005 na adrese XY, ve stánku obchodní společnosti V., ve výši 185 600 Kč, 6 682,50 Euro a 2 640 USD, dále peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce dne 18. 1. 2005, na adrese XY, ve výši 2 161 400 Kč, 28 260 Euro, 85 883 USD, 1 650 báthů, 941 700 vietnamských dongů a 60 hongkongských dolarů, a peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce dne 18. 1. 2005, na adrese XY, ve výši 3 001 000 Kč, 41 300 Euro a 8 140 USD. O odvolání všech obviněných vrchní soud rozhodl tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že v této věci bylo u každého ze soudů nižších stupňů rozhodováno opakovaně, než trestní řízení dospělo do stadia dovolacího řízení. Poprvé rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, jímž pod bodem I.) uznal obviněné P. T. H. N. a K. P. T. vinnými trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. Za to jim uložil podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu 5 roků a současně nad obviněnými vyslovil dohled. Dále oběma obviněným podle §53 odst. 1 tr. zákona uložil peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněným uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Obviněné K. T. H., P. N. T., T. B. V., L. N. T. M. a S. S. T. uznal vinnými pomocí k trestnému činu neoprávněného podnikání podle §10 odst. 1 písm. c) a §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a současně trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. Obviněným K. T. H., P. N. T., T. B. V., L. N. T. M. městský soud uložil podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon v souladu s §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona odložil na zkušební dobu 4 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zákona jim uložil peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněným uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Obviněnému S. S. T. byl uložen podle týchž ustanovení úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 podmíněně odložil na dobu 3 roků. Současně soud rozhodl o vině a trestu dalšího obviněného. Dále Městský soud v Praze pod bodem II.) rozhodl podle §226 písm. a) tr. řádu tak, že obviněné K. N. D. a T. V. H. a další dva spoluobviněné zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Pod bodem III.) výroku rozsudku městský soud obviněné K. N. D. a T. V. H. společně s dalšími pěti spoluobviněnými zprostil podle §226 písm. c) obžaloby pro jednání kvalifikované jednak jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchali.
5. Z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch všech obviněných a odvolání obviněných P. T. H. N., K. T. H., P. N. T., T. B. V., L. N. T. M., K. P. T. a S. S. T. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 To 32/2013, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
6. Po vrácení věci soudu prvního stupně bylo během hlavního líčení dne 11. 12. 2015 rozhodnuto usnesením podle §23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení skutků týkajících se obviněných K. N. D. a T. V. H. a dalších osob, v němž obžaloba spatřovala zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k samostatnému projednání a rozhodnutí. Věc byla poté u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 43 T 10/2015 (viz č. l. 20 472 tr. spisu). Následně soudy obou stupňů rozhodovaly znovu, jak je citováno v úvodu tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněných
1) Dovolání obviněných K. N. D. a T. V. H.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění K. N. D. a T. V. H. dovolání prostřednictvím společného obhájce JUDr. Romana Jelínka a uplatnili shodné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a j) tr. řádu.
8. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítli, že v případě trestného činu neoprávněného podnikání podle §9 odst. 2 a §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, svým jednáním nenaplnili jeho objektivní stránku, protože v důsledku časových změn právních předpisů, na které skutková podstata podle §118 tr. zákona, coby blanketní právní norma odkazuje, nelze jejich činnost považovat za podnikání, natož podnikání neoprávněné, tedy trestné. V případě směny finančních prostředků neexistuje jediný důkaz, že by sami měli provádět výměnu peněžní hotovosti z jedné měny na druhou. Z dokazování vyplývá, že se směny finančních prostředků účastnili pouze z pozice zákazníků a směněných financí následně využívali výlučně pro vlastní potřebu. Nepřijímali tedy vklady od veřejnosti ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) a §2 zákona o bankách, ani neprováděli devizové obchody, směnu finančních prostředků pouze zprostředkovávali, a to prostřednictvím držitele bankovní licence ˗ banky ČSOB, a. s., což není protizákonné. Na jejich jednání přitom nedopadají ani ustanovení zákona o platebním styku. Naopak, na jejich činnost je nutné nazírat ve světle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o živnostenském podnikání“), konkrétně jeho §3 odst. 3 písm. a); zprostředkování převodu finančních prostředků je totiž třeba považovat za zprostředkování jiných služeb ve smyslu bodu 47 přílohy č. 4 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností. Vzhledem k tomu, že obviněný K. N. D. i T. V. H. disponovali živnostenským oprávněním k živnosti volné, tudíž pokud by převody peněžních prostředků do zahraničí skutečně prováděli, nedopustili by se neoprávněné činnosti naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.
9. Dovolatelé dále zpochybnili důkazní sílu výpovědi svědka P. P. Spojitost s trestnou činností nelze podle jejich mínění dovozovat ani z toho, že v domě ve vlastnictví V., v němž mají tito obvinění trvalé bydliště, byla zajištěna řada listinných důkazů; tyto se nacházely v části vyhrazené pro podnikatelskou činnost jmenované obchodní společnosti, kam mají navíc přístup i třetí osoby. Ani z obsahu zajištěných odposlechů nelze vyvozovat jejich trestní odpovědnost. Z žádného důkazu tak nevyplývá, že by obvinění řídili směnu finančních prostředků či je odesílali do zahraničí ve prospěch třetích osob, nikoli pro své potřeby. Evidentně tedy v posuzované věci nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
10. V souvislosti s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obvinění vyjádřili své přesvědčení, že jim byl uložen peněžitý trest, ačkoli pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Žádný ze soudů se nezabýval majetkovými poměry obviněných ani nebyly provedeny důkazy za účelem objasnění podmínek uložení tohoto druhu trestu. Dovolatelé zdůraznili, že nedisponují žádným majetkem, z něhož by mohly uhradit tuto sankci, tudíž jejich současná ekonomická situace znamená nedobytnost peněžitého trestu, který je zjevně nevymahatelný. Jejich podnikatelská činnost v České republice byla ukončena, nemovitý majetek obchodní společnosti V., v níž měli podíl, byl zpeněžen v exekuci a výtěžek byl použit na úhradu daňových povinností.
11. Pokud jde o poslední z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, mají oba obvinění za to, že vrchní soud rozhodl podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření rovněž navzdory splnění zákonných podmínek. Poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14), v nichž tento soud konstatoval s ohledem na faktor plynutí času další trvání (déle než 12 let) zajištěných peněžních prostředků stěžovatelů za ústavně nekonformní. Z podnětu těchto nálezů byly spoluobviněným a zúčastněným osobám finanční prostředky v souladu s §80 odst. 1 tr. řádu následně vráceny. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, obvinění namítli, že soudy neprovedly v této souvislosti žádné důkazy a tedy ani nepředestřely žádné skutkové okolnosti, na jejichž základě by doložily původ zajištěných financí. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je proto nepřezkoumatelné a současně jím bylo zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv, byla porušena rovnost obviněných před zákonem, jejich legitimní očekávání, i princip vázanosti soudu nosnými důvody nálezů Ústavního soudu, přičemž nebyla respektována ani zásada beneficium cohaesionis .
12. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby je zprostil obžaloby. Navrhli též odklad výkonu rozhodnutí soudů obou stupňů.
2) Dovolání obviněných K. T. H. a P. N. T.
13. Oba tito obvinění směřovali svá dovolání výlučně proti té části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku tento soud vyslovil zabrání věci, konkrétně označených peněžních prostředků zajištění v průběhu přípravného řízení. Obvinění podali dovolání prostřednictvím společné obhájkyně JUDr. Zuzany Hanušové a uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. řádu. Obsah jejich dovolání tvoří především citace judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se porušování práva na spravedlivý proces a na nerušené užívání vlastnického práva.
14. Jediným vlastním argumentem dovolatelů je, že napadenou částí výroku usnesení vrchního soudu byla dotčena jejich výše uvedená základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
15. Podle obviněných K. N. D. a T. V. H. učinil Vrchní soud v Praze napadený výrok, aniž by respektoval především nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, vydaný v řízení o stížnostech spoluobviněných v této trestní věci, jímž Ústavní soud mj. vyslovil, že zajištění finančních prostředků je ke dni vydání nálezu, tj. k 13. 3. 2018 zásahem do základních práv „odsouzených“ (správně „stěžovatelů“), tedy je nezákonné. Výrok o ochranném opatření je podle obou dovolatelů také v rozporu s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14). Závěrem svých dovolání obvinění konstatovali, že napadená část usnesení odvolacího soudu popírá základní principy právního státu, zejména princip ex iniuria ius non oritur , což doplnili obsáhlou reprodukcí judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, aniž by však předložili vlastní úvahy vztahující se ke konkrétní problematice ukládání zabrání věci.
16. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil „napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“. Nejvyšší soud jen na okraj poznamenává, že obvinění vůbec nezohlednili další výrok usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jejich odvolání podle §256 tr. řádu, neboť skutečně v úvodu svých dovolání vymezili jejich rozsah výlučně na výrok o uložení ochranných opatření. Nicméně tato nesprávnost, resp. mezi určením rozsahu dovolání a jejich závěrečným návrhem neměla vliv na přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.
3) Dovolání obviněných T. B. V. a L. N. T. M.
17. Obvinění T. B. V. a L. N. T. M. podali též svá dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zuzany Hanušové a založili je na důvodech uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l) a j) tr. řádu.
18. Je třeba upozornit, že dovolací argumentace těchto obviněných je takřka zcela shodná s tou, kterou proti rozhodnutí odvolacího soudu předložili obvinění K. N. D. a T. V. H.. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totožně namítají zánik trestnosti jejich jednání v důsledku časových změn právních předpisů v případě trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) a §9 odst. 2 tr. zákona, včetně citace výňatků právní úpravy týkající se směnárenské a bankovní činnosti, dále vytýkající chybějící odkaz na mimotrestní předpisy, resp. konkrétní ustanovení příslušné normy, jež mělo být porušeno v rámci stíhaného jednání a rovněž vytkli nedostatky provedeného dokazování (s výjimkou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů).
19. V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se jedná též o shodnou obhajobu jako v případě obviněných K. N. D. a T. V. H. Poukazují na to, že ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu. Nebyly totiž zkoumány osobní a majetkové poměry obviněných, tudíž tento druh trestu je zjevně nevymahatelný. Nad rámec obsahu dovolání obviněných K. N. D. a T. V. H. doplnili, že považují za příliš přísný trest odnětí svobody, neboť soudy dostatečně nepřihlédly k nepřiměřené délce trestního řízení, k níž nepřispěli, naopak byla způsobena pochybením soudu.
20. Vadu, k jejíž nápravě je určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, spatřují v uložení ochranného opatření bez splnění zákonných podmínek. Argumentovali přitom zcela shodně jako obvinění K. T. H. a P. N. T.. Stejně tak tvrdili, že v jejich případě došlo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jejich rovnosti před zákonem, legitimního očekávání i principu vázanosti soudu nosnými důvody nálezů Ústavního soudu, přičemž nebylo přihlédnuto ani k zásadě beneficium cohaesionis . Usnesení vrchního soudu proto považují za nezákonné.
21. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby je zprostil obžaloby. Současně se domáhali odložení výkonu rozhodnutí, zejména peněžitého trestu.
4) Dovolání obviněné P. T. H. N.
22. Další z obviněných P. T. H. N. napadla usnesení Vrchního soudu v Praze dovoláním prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Jana Boučka z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. řádu. I v případě této obviněné je obsah jejího dovolání zcela totožný jako podání předcházejících obviněných, jak jsou citována výše.
23. Pokud jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je mu přiřazena zcela shodná argumentace jako u obviněných T. B. V. a L. N. T. M. týkající se oprávněnosti provozování podnikatelské činnosti směny a transferu peněz.
24. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu obviněná namítla, že jí byl uložen nepřiměřeně vysoký trest s ohledem na délku řízení a průtahy, které jeho průběh doprovázely. Opět se jedná o totožné argumenty, jako v případě obviněných T. B. V. a L. N. T. M. Její obhajoba je ještě doplněna o zcela shodná tvrzení, která v souvislosti s tímto dovolacím důvodem vznesli obvinění K. T. H. a P. N. T. Obviněná se cítí být zkrácena na svých základních právech, a to právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právu na nerušení vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
25. S ohledem na vytýkané vady usnesení Vrchního soudu v Praze obviněná navrhla, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
5) Dovolání obviněného K. P. T.
26. Stejný obhájce Mgr. Ing. Jan Bouček podal dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze též jménem obviněného K. P. T., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
27. I tento obviněný je přesvědčen, že rozhodnutím odvolacího soudu byla dotčena jeho základní práva, a to jednak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a také současně právo být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto svých práv dovodil obviněný z toho, že pro skutek, za který byl odsouzen, mu nebylo řádně sděleno obvinění.
28. Usnesení o zahájení trestního stíhání (včetně jeho odůvodnění) je podle obviněného K. P. T. rovněž zatíženo mnoha vadami. Není v něm vyjádřena subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným, samotný skutek není řádně vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem, neobsahuje ani vyjádření všech obligatorních znaků skutkových podstat trestných činů podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchaného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a §163a odst. 1 tr. zákona, není ani dostatečně odůvodněn. Podle dovolatele tak nebyly splněny podmínky popisu skutku stanovené v §160 odst. 1 tr. řádu. S odkazem na judikaturu zejména Ústavního soudu obviněný upozornil, že vzhledem k tomu, že do popisu skutku lze libovolně dosadit zavinění jak ve formě úmyslu, tak i nedbalosti, je nutné při zohlednění principu in dubio pro reo dovodit nedbalostní formu zavinění. Za takového stavu je však trestní stíhání obviněného nepřípustné, protože oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými.
29. Z důvodů výše rozvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení vrchního soudu.
30. Své dovolání tento obviněný ještě v zákonné dvouměsíční lhůtě doplnil podáním, v němž nejprve požádal o odklad výkonu rozhodnutí, především peněžitého trestu. V rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zopakoval naprosto totožnou argumentaci, kterou učinili obsahem svých dovolání spoluobvinění T. B. V. a L. N. T. M., tj. chybějící odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestního právního předpisu, které mělo být jednáním obviněných porušeno, s tou výjimkou, že obviněný K. P. T. se měl na spáchání trestného činu podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona podílet z pozice pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Dále odkazem na judikaturu Ústavního soudu zpochybnil přiměřenost uloženého trestu, podle jeho názoru nebyla při ukládání trestu zohledněna celková délka trestního řízení a průtahy, kterými bylo zatíženo. Pokud jde o uložený trest, závěrem svého podání dovolatel upozornil, že „…soud prvního stupně klade rovnítko mezi pachatelem a pomocníkem. To zjevně vyplývá z toho, že pachatelům a pomocníkům byl uložen za stejné skutky stejný trest, aniž by tuto skutečnost jakkoli logicky odůvodnil. Z tohoto hlediska se jedná o nepřezkoumatelnost rozhodnutí.“ .
6) Dovolání obviněného S. S. T.
31. Poslední z obviněných S. S. T. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání též prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Jana Boučka, zaměřil je výlučně proti výroku o uložení ochranného opatření a odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. řádu. Jeho argumentace je přitom zcela shodná jako u spoluobviněných K. T. H. a P. N. T.
32. Ani návrh na způsob rozhodnutí dovolacího soudu, aby zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí se od ostatních obviněných neodlišuje.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
33. Opisy dovolání obviněných byly zaslány Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové.
34. Nejprve státní zástupkyně ve vztahu k obviněnému K. P. T. uvedla, že pokud popřel úmyslné zavinění k oběma trestným činům prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, učinil tak na podkladě námitek výlučně skutkové povahy, které nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Obviněný prosazoval jiný průběh skutku, než o jaký opřely soudy svůj závěr o vině. Skutková zjištění přitom svědčí o tom, že se tento obviněný aktivně zapojil do zločinného spolčení založeného za účelem poskytování nedovolených finančních služeb a tvorby zisku ve prospěch jeho členů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v době nepřítomnosti spoluobviněné P. T. H. N. ji tento obviněný zastupoval. Podstatné důkazy vyvracející tvrzení tohoto dovolatele vyplývají rovněž z výsledků domovních prohlídek bytu, který užíval, a bytu, v němž má trvalé bydliště, zejména s ohledem na druh a množství zajištěných finančních prostředků, cestovních pasů na jména majitelů bankovních kont, evidence jmen, platební příkazy, dále z finanční bilance zpracované pro jmenovanou obviněnou, z níž je zřejmé zapojení K. P. T. do zločinecké skupiny. Státní zástupkyně poukázala rovněž na odposlechy hovorů mezi těmito dvěma spoluobviněnými, z jejichž obsahu je trestná činnost obviněného rovněž zřejmá. Z dokazování vyplynulo, že se obviněný K. P. T. snažil napojit žalovanou nelegální činnost na oficiální bankovní systém, zastírat její páchání a dokonce ovlivňovat již probíhající trestní řízení. Způsob provedení trestné činnosti pak podle státní zástupkyně ani neumožňuje jinou než úmyslnou formu jeho zavinění.
35. Ani pokud obviněný K. P. T. v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítal porušení svých základních práv tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá zákonné náležitosti, protože z něho nejsou zřejmé okolnosti charakterizující subjektivní stránku trestných činů, nelze jeho výhrady podřadit uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupkyně poukázala na bod 19. usnesení Vrchního soudu v Praze, jenž se touto námitkou obviněného zabýval, přičemž se s jeho odůvodněním ztotožnila s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu namítanými vadami netrpí.
36. K dovolací argumentaci podřazené ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněnými K. N. D. a T. V. H. stejně jako dalšími dovolateli, podle níž zanikla trestnost trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona v důsledku změny zákona č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o směnárenské činnosti“), státní zástupkyně uvedla, že směnárenská činnost nemohla být nikdy provozována bez povolení, resp. bez veřejnoprávní kontroly a že pro její vykonávání bylo vždy třeba speciálního povolení. Žádný ze spoluobviněných však nikdy neobdržel koncesi k provozování tzv. jednostranné směny. K realizaci oboustranných devizových obchodů bylo třeba udělení devizové licence od České národní banky, kterou nikdo z obviněných nedisponoval. Státní zástupkyně pak velmi podrobně odkázala na konkrétní ustanovení mimotrestních norem i jejich legislativní vývoj (např. devizového zákona, zákona o platebním styku, o směnárenské činnosti), na jejichž podkladě vyvrátila tvrzení dovolatelů o oprávněném výkonu podnikatelské činnosti s finančními prostředky, jež je předmětem stíhaného skutku.
37. Stejně tak není podle státní zástupkyně pravdou, že by tzv. skutková věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně neobsahovala konkrétní ustanovení dotčených právních předpisů, která obvinění porušili v rámci svého „podnikání“, a z nichž vyplývala jeho neoprávněnost vyžadovaná pro dovození jejich trestní odpovědnosti trestným činem podle §118 tr. zákona. Stejně tak nelze pochybovat o tom, že tak všichni postupovali za účelem dosažení zisku, jak vyplývá ze skutkových zjištění.
38. Pokud jde o námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z něj zjištěnými skutečnostmi státní zástupkyně poznamenala, že ji nepovažuje za důvodnou. Soudy obou stupňů se odpovídajícím způsobem zabývaly objasněním věci, dokazování provedly v potřebném rozsahu tak, aby na jeho základě mohly být učiněny skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i odvolací soud.
39. Nutno odmítnout i tu část obhajoby obviněných, podle které směnu finančních prostředků činili výlučně pro své osobní potřeby, nikoli pro jiného. Státní zástupkyně vyslovila názor, že obvinění prostřednictvím organizované skupiny vyváželi do zahraničí finanční prostředky mj. i z obchodních transakcí uskutečněných obchodními společnostmi T., a V. Tuto část jednání nebylo možné podřadit pod skutkovou podstatu trestního činu podle §118 tr. zákona, nýbrž měla být posouzena jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zákona, event. jako tentýž trestný čin podle §216 tr. zákoníku. Z důvodu zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius však již není možné doplnit k tíži obviněných odsuzující výrok o vině.
40. Ve vztahu k výhradám podřazeným pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu, které směřovaly proti výroku o uložení peněžitého trestu podle §53 odst. 1 tr. zákona, se státní zástupkyně přiklonila k tvrzení obviněných, podle něhož se Městský soud v Praze dobytností peněžitého trestu, tedy majetkovými a osobními poměry dovolatelů skutečně nezabýval. Konstatovala, že soud prvního stupně peněžitý trest uložil v podstatě pouze na základě zjištění, že obvinění úmyslnou trestnou činností získali značný majetkový prospěch. Vrchní soud následně ponechal tyto výroky o trestech nezměněny, pouze doplnil chybějící část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli se otázkou uložených trestů zabýval. Podle státní zástupkyně tato vada odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a má opodstatnění.
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu obvinění považují za naplněný tím, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, konkrétně nebyl určen původ a vlastnictví zajištěných finančních prostředků. Státní zástupkyně se ztotožnila se zjištěním odvolacího soudu, že se jedná o peníze, které měly být použity ke spáchání trestné činnosti ˗ trestného činu podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku v rámci zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. Nejenom s ohledem na místa, kde byly zajištěny, je totiž nepochybné, že nepatřily do majetku obchodních společností V., a T., resp. nepocházely z jejich zdanitelných příjmů. Jak vyplývá z ustanovení §33 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, prostředky pocházející z podnikatelské činnosti obchodní společnosti by měly být soustředěny na bankovních účtech k tomu zřízených. Pokud tedy byly policejním orgánem zajištěny finanční prostředky v daném objemu a v cizích měnách na specifikovaných místech při prováděných domovních prohlídkách (mj. stánky v tržnici, bydliště osob, které realizovaly jejich odesílání do zahraničí), nelze mít pochybnost o tom, že jde o prostředky, které měly být použity ke spáchání trestné činnosti, a jen zásahem policie k tomu nedošlo. Ochranné opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo proto obviněným uloženo při splnění všech zákonných podmínek, a to i při zohlednění judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14.
42. Pokud obvinění T. B. V., L. N. T. M., K. P. T. a P. T. H. N. poukazovali na to, že Městský soud v Praze nepřihlédl při stanovení druhu a výměry trestů k průtahům trestního řízení, lze podle státní zástupkyně jejich námitku podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pravdou je, že trestní řízení probíhalo déle než 13 let a ústavně garantovaná práva obviněných byla určitým způsobem dotčena. Na druhou stranu byl všem obviněným uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli spáchali rozsáhlou a sofistikovaně provedenou trestnou činnost. Z toho je zcela evidentní, že soud prvního stupně při ukládání trestu zohlednil celkovou délku trestního řízení ve prospěch obviněných, ačkoli v odůvodnění napadeného rozsudku svou úvahu explicitně nevyjádřil. Státní zástupkyně proto uzavřela, že je nutné považovat takto nízkou výměru trestů odnětí svobody, jak byly všem obviněným uloženy, za zřejmý výraz kompenzace za dlouhé trestní řízení, neboť při kratší době jeho trvání by bylo zjevně nutné ukládat přísnější trestní sankci. Argumentace obviněných je v tomto směru neopodstatněná.
43. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v části, jíž byla zamítnuta odvolání obviněných K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M. a K. P. T. směřujícím proti výrokům o trestech, dále aby částečně zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze v celých výrocích o trestech uložených všem těmto obviněným, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na zásadu beneficium cohaesionis , aby tak Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k ostatním spoluobviněným, jimž byl uložen peněžitý trest, a současně aby Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
c) Replika obviněných k vyjádření nejvyššího státního zástupce
44. Vyjádření nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k případné replice všem obviněným, z nichž tohoto práva využili pouze ti, jež jsou zastoupeni obhájcem Mgr. Ing. Janem Boučkem. Jmenovaný obhájce plně odkázal na podaná dovolání obviněných P. T. H. N., K. P. T. a S. S. T., jejichž obsah nepovažoval v rámci repliky za nutné opakovat.
45. Nad rámec obsahu dovolání, které podal obviněný K. P. T. doplnil, že státní zástupkyně zjevně nerozlišuje mezi „popisem jednání a nezaměnitelným vyjádřením subjektivní stránky jednání“. Přitom znovu zdůraznil, že z popisu skutku nevyplývá subjektivní stránka, neboť do něho lze libovolně vkládat slova „úmyslně“ nebo „nedbalostně“, přičemž význam skutkové věty ve vztahu k obviněnému zůstává stejný. Absentuje rovněž jakékoli odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání tohoto obviněného. Státní zástupkyně evidentně zaměňuje zákonné postupy (spravedlivý proces) a překrývá je skutkovými zjištěními v podobě provedených důkazů. Obhájce se dokonce uchýlil k použití slovního spojení, podle něhož „obžalovaný mluví o koze a státní zástupkyně o voze“, neboť je zcela něco jiného hovořit o nezákonném zahájení trestního stíhání a něco jiného o tom, co vyjde najevo v soudním řízení. Stejně kriticky se obhájce vyjádřil k názorům státní zástupkyně ohledně výroku o zabrání věci s tím, že je z nich zřejmá dezinterpretace rozhodnutí Ústavního soudu. Označené nálezy Ústavního soudu byly vyhlášeny dva a půl roku před „finálním rozhodnutím, ačkoli jasně deklarovaly, že zajištění finančních prostředků ve věci porušuje základní práva“. Stejným způsobem podle jeho přesvědčení projevili neznalost práva soudci odvolacího soudu a projevili tak neúctu k zákonu a rozhodnutím Ústavního soudu (pozn. Nejvyššího soudu: sám obhájce přitom potvrdil, že k vyhlášení posledního nálezu Ústavního soudu ve věci došlo až 20. 3. 2018, tudíž jeho obsah nemohl být veřejně znám) .
III. Posouzení důvodnosti všech dovolání
a) Obecná východiska
46. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této trestní věci a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
47. K obsahu podaných dovolání všech obviněných je nejprve třeba uvést, že jejich námitky představují opakování dosavadní obhajoby, kterou přednášeli v průběhu trestního řízení, předložili je i ve svých odvoláních (viz č. l. 20727 a násl., 20741 a násl., 20768 a násl., 20870 a násl., 20875 a násl., 20886 a násl., 20907 a násl. a 20911 a násl. trestního spisu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
b) K jednotlivým dovoláním obviněných
1) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
48. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci, která se stala podkladem napadeného rozhodnutí. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoně. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, nelze tudíž dospět k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
49. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obvinění K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M., P. T. H. N. a K. P. T. shodně namítli, že nelze uvažovat o trestnosti jejich jednání kvalifikovaného jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona [ať jej spáchali z pozice pachatele, resp. spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zákona, anebo jako pomocníci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona], protože v důsledku legislativních změn týkajících se podmínek provozování daného druhu podnikání nešlo o neoprávněné, resp. protiprávní jednání. Vzhledem k tomu, nebylo možné zjištěný skutek právně kvalifikovat jako označený ani jiný trestný čin.
50. Takto formulovaná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu, tudíž spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stejné tvrzení však uplatnili obvinění v předešlém stadiu soudního řízení a již soud prvního stupně na ně reagoval, byť poměrně stroze na stranách 41 až 42 odsuzujícího rozsudku. Také odvolací soud se na straně 16 napadeného usnesení snažil vypořádat s otázkou charakteru „podnikatelské činnosti“ obviněných odkazem na příslušné právní předpisy, jejichž použití přicházelo v úvahu ve vztahu k výběru peněz na území České republiky, jejich případné směně a transferu do ciziny. Přitom dospěl ke správnému právnímu závěru o nedůvodnosti námitek obviněných, který Nejvyšší soud akceptuje a zcela se s ním ztotožnil. Pouze na doplnění zmíněné části odůvodnění napadeného usnesení je vhodné připomenout základní pravidla vyplývající z legislativní úpravy, která jasně vyvrací obhajobu obviněných.
51. Trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchal ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby nebo provozoval výrobní nebo jiné výdělečné podnikání a získal takovým činem značný prospěch. Podle výkladového pravidla uvedeného v §89 odst. 11 věta druhá tr. zákona se pro určení výše prospěchu užilo vymezení hranic škody podle první věty citovaného ustanovení, přičemž značnou škodou se rozuměla částka nejméně 500 000 Kč.
52. Ve shodě s názorem státní zástupkyně je třeba dát obviněným za pravdu v jediném, a to, že skutková podstata trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 tr. zákona v sobě zahrnuje tzv. blanketní dispozici, která odkazuje obecně na normu nebo více norem stejného druhu mimo oblast trestního zákona, v posuzovaném případě na normy regulující určitý druh výkonu podnikatelské činnosti týkající se platebního styku, směnárenství či bankovnictví.
53. Pokud jde o vývoj legislativní úpravy týkající se poskytování služeb spočívajících ve výběru, směně, ať už jednostranné či dvoustranné (devizové obchody), provádění obchodů s devizovými hodnotami či jejich transfer do zahraničí a další peněžní služby vždy podléhaly dohledu (a je tomu až dosud), regulaci a kontrole státních orgánů či institucí, resp. k jejich provozování bylo a je třeba si opatřit speciální povolení. Je totiž primárním zájmem státu dbát o ochranu měny, devizových činností a v neposlední řadě též o ochranu spotřebitele. K zajištění ochrany těchto zájmů státu jsou přijímána zákonná pravidla, která upravují jednotlivé činnosti spadající do oblasti platebního styku, bankovnictví, provozování devizových obchodů, směnárenství apod. Za tímto účelem jsou zákonem upraveny podmínky pro provozování tohoto typu podnikání, pro stíhané období i způsob činnosti obviněných je třeba zmínit zejména zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, účinný do 17. 10. 2016; zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), účinný do 31. 10. 2009, později nahrazen zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku, účinný do 12. 1. 2018, nahrazen zákonem č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ve znění pozdějších předpisů, v neposlední řadě též zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů.
54. V době rozhodné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných především ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona o bankách, ve znění pozdějších předpisů, jasně stanovilo, že nikdo nesmí od veřejnosti přijímat vklady, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
55. Podle §1 písm. i) devizového zákona, rovněž ve znění účinném v rozhodné době, bylo devizovým obchodem poskytování služeb třetím osobám, jejichž předmětem byl nákup nebo prodej devizových hodnot provedený na vlastní nebo cizí účet, zprostředkování nebo jiné obstarání takového nákupu nebo prodeje, včetně přijímání a předávání pokynů k jeho provedení nebo zajištění; za obchod s devizovými hodnotami byla považována i jejich směna. Podle §3 odst. 1 téhož zákona pro provádění obchodů s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb, byla-li tato činnost podnikáním ve smyslu §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, udělovala Česká národní banka devizovému místu, které nevykonává činnost na základě bankovní nebo jednotné licence podle zvláštního zákona, devizovou licenci, nestanovil-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Jak se uvádí v důvodové zprávě k tomuto devizovému zákonu, obchod s devizovými hodnotami je vysoce specifickou činností, vyžadující u příslušného subjektu nezbytné odborné, technické a další předpoklady. Z těchto důvodů bylo provádění obchodů s devizovými hodnotami podle tohoto zákona regulováno vydáváním devizových licencí nebo devizových povolení.
56. Do doby přijetí zákona č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ve znění pozdějších předpisů, byla směnárenská činnost spočívající v jednostranné směně upravena zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném v rozhodné době, konkrétně v jeho příloze č. 3 (skupina 314). Směnárenská činnost byla považována za živnost koncesovanou, tedy takovou, pro niž bylo nezbytné vyjádření České národní banky na podkladě žádosti o koncesi a schválení provozovny, přičemž samotnou koncesi vydával po kladném vyjádření České národní banky příslušný živnostenský úřad. Podle §2 odst. 1 zákona o směnárenské činnosti se směnárenskou činností rozumí obchody spočívající ve směně bankovek, mincí nebo šeků znějících na určitou měnu za bankovky, mince nebo šeky znějící na jinou měnu, přičemž podle §2 odst. 2 je směnárenskou činností soustavná činnost provozovaná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, která spočívá v provádění směnárenských obchodů. V souladu s ustanovením §3 téhož zákona jsou osobami oprávněnými provozovat směnárenskou činnost pouze banky, zahraniční banky a zahraniční finanční instituce za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank, spořitelní a úvěrní družstva za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost spořitelních a úvěrních družstev, směnárníci a Česká národní banka za podmínek stanovených zákonem upravujícím působnost České národní banky. Podle §4 je směnárníkem ten, kdo je oprávněn provozovat směnárenskou činnost na základě povolení k činnosti směnárníka uděleného Českou národní bankou.
57. Pokud obvinění od třetích osob za poplatek (provizi, jejíž výše se pohybovala mezi 1,5 až 5 % z převzaté finanční sumy) vybírali peněžní prostředky, které poté prostřednictvím bankovních účtů již vedených či k tomuto účelu založených u ČSOB, a. s., na jména tzv. bílých koní odesílali zejména do Vietnamu a Číny určeným adresátům, odpovídá taková činnost v zásadě zákonné definici devizových obchodů. Žádný z obviněných však potřebným povolením uděleným Českou národní bankou nedisponoval. Obvinění K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M., P. T. H. N. či K. P. T. nebyli držiteli devizové licence (§3 odst. 1 devizového zákona) ani jiného obdobného povolení (bankovní licence, jednotné licence, nebo povolení vykonávat činnost podle zvláštního zákona např. zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů). Totéž platí, i pokud finanční prostředky před jejich samotným odesláním mimo území České republiky ještě směňovali navzdory neudělení koncese ke směnárenské činnosti, jak bylo již stručně připomenuto výše.
58. Stejně tak nemohlo být posuzované jednání v souladu ani s později přijatým zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. 11. 2009 (dále jen „zákon o platebním styku“). Poskytovat platební služby mohou podle tohoto zákona buď platební instituce, anebo podle §36 poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu. Přičemž podle §143 odst. 1 zákona o platebním styku po dni 30. 4. 2011 mohli držitelé devizových licencí udělených před 24. 12. 2007 (jímž se však žádný z obviněných nestal) své služby poskytovat pouze tehdy, pokud se v mezidobí stali držitelem povolení k činnosti platební instituce, nebo byli zapsáni do registru poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu, což v případě obviněných taktéž nenastalo.
59. Peněžní služby a bezhotovostní obchody s cizí měnou, které byly do 31. 10. 2009 upraveny v devizovém zákoně, se s účinností od 1. 11. 2009 považují za tzv. platební služby podléhající režimu zákona o platebním styku, přičemž podle jeho §5 písm. a) až j) mohou platební služby poskytovat pouze banky za podmínek stanovených zákonem, který upravuje činnost bank, zahraniční banky a zahraniční finanční instituce za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank, spořitelní a úvěrní družstva za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost spořitelních a úvěrních družstev, instituce elektronických peněz (§46) za podmínek stanovených tímto zákonem, zahraniční instituce elektronických peněz za podmínek stanovených tímto zákonem, vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu (§53) za podmínek stanovených tímto zákonem, platební instituce (§7) za podmínek stanovených tímto zákonem, zahraniční platební instituce za podmínek stanovených tímto zákonem, poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu (§36) za podmínek stanovených tímto zákonem a Česká národní banka.
60. Vzhledem k dikci ustanovení §3 odst. 1 zákona o platebním styku nelze souhlasit ani s názorem obviněných, podle něhož nebyla jejich činnost platební službou ve smyslu zákona o platebním styku, naopak Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s vyjádřením státní zástupkyně (velmi podrobně vysvětlujícím příslušnou legislativu jak v době spáchání, tak i později přijatou), že obvinění prováděli činnost odpovídající ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku, podle něhož je platební službou služba umožňující vložení hotovosti na platební účet vedený poskytovatelem. Státní zástupkyně rovněž správně podotkla, že zprostředkování převodu finančních prostředků nelze podřadit ani bodu 47 přílohy č. 4 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, jak jsou obvinění přesvědčeni. Jak správně podotkl Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, je nutné odmítnout argumentaci obviněných, podle níž šlo o živnost volnou s možností zprostředkování v oblasti poskytování platebních služeb, či zprostředkování směnárenské činnosti (viz strana 16 usnesení Vrchního soudu v Praze).
61. Za správné lze tudíž uznat jak úvahy soudu prvního stupně ohledně užité právní kvalifikace, tak i závěr soudu druhého stupně, který se vypořádal se shodnými námitkami obviněných tak, že se „[j]ednalo o nelegální činnost, která měla právě zneužitím licencované činnosti bankovních domů v České republice (zejména banky ČSOB, a. s., pozn. Nejvyššího soudu) docílit nelegálního zasílání finančních prostředků různých osob, které je předávaly k odeslání s cílem zakrýt skutečné příjmy z podnikání v České republice, když v případě, že by je zasílaly přes účty vlastní, by se vystavily nebezpečí kontroly ze strany příslušných finančních orgánů České republiky.“ (viz strana 16 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze). Zbývá jen doplnit, že pokud se obvinění snažili trestnou činnost „skrývat“ pod oficiální bankovní účty vedené ČSOB, a. s., nemohla ani tato skutečnost „kompenzovat“ absenci zákonného oprávnění pro provádění takových druhů obchodů, které obvinění dlouhodobě a v enormně velkém rozsahu prováděli a jimiž docílili čistého zisku přesahujícího 22 milionů Kč.
62. Pokud byli podle právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obvinění K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M. a P. T. H. N., uznáni vinnými a odsouzeni proto, že společným jednáním více osob neoprávněně (tedy bez směnárenské koncese či bankovní, resp. devizové licence) ve větším rozsahu poskytovali peněžní služby s cizí měnou a bezhotovostní obchody, získali takovým činem značný prospěch (a založili zločinné spolčení a účastnili se jeho činnosti), a obviněný K. P. T. tím že, jinému poskytl pomoc k tomu, aby neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval takové služby a získal tímto činem značný prospěch (a účastnil se činnosti zločinného spolčení a zločinné spolčení podporoval), lze právní závěr soudů nižších stupňů ohledně kvalifikace skutkových zjištění jako trestných činů podle §118 odst. 1, 2 písm. b) a §163a odst. 1 tr. zákona, resp. podle §10 odst. 1 písm. c) a §118 odst. 1, 2 písm. b) a §163a odst. 1 tr. zákona (z dovolatelů jen obviněný K. P. T.) uznat za správný a ztotožnit se s ním.
63. Jakékoli opodstatnění postrádá další společná námitka obviněných K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M., P. T. H. N. a K. P. T., podle níž ve věci vydaná soudní rozhodnutí jsou nezákonná, neboť výrok o vině neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestního právního předpisu, v rozporu s nímž měli tito obvinění jednat a dopustit se tak obou trestných činů.
64. Je sice málo pravděpodobné, že obvinění, resp. jejich obhájci přehlédli zcela jasné znění příslušné části výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ale pokud přesto ve svých dovoláních předložili uvedenou výhradu, která se míjí s realitou, poukazuje Nejvyšší soud na stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně, kde v předposledním odstavci tzv. skutkové věty stojí: „…k poskytování tohoto druhu služeb neměly osoby do něj zapojené bankovní licenci České národní banky ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v tehdy platném a účinném znění, neměly ani platnou devizovou licenci ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, v tehdy platném a účinném znění, a neměly ani oprávnění k provozování platebního systému ve smyslu §30 za současného použití §23 a §24 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, v tehdy platném a účinném znění.“ . S ohledem na uvedenou citaci nelze ve vymezení skutkové věty shledat obviněnými namítaná pochybení. Nejenže Městský soud v Praze v tzv. skutkové větě výroku o vině specifikoval, která konkrétní ustanovení norem finančního práva byla porušena, ale tato dále rozvedl v odůvodnění svého rozsudku na stranách 41 až 51. Výrok o vině napadený obviněnými tak není zatížen vytýkanou vadou.
65. Pokud jde o obecně formulovanou výtku obviněných K. N. D. a T. V. H. o extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, nemohl ji Nejvyšší soud přisvědčit. Poté, co Vrchní soud v Praze v prvním odvolacím řízení svým usnesením ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 To 32/2013, vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že mu uložil provést, resp. doplnit dokazování v rozsahu nutném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nebudou pochybnosti (viz §2 odst. 5 tr. řádu), městský soud tento pokyn respektoval, následně všechny provedené důkazy zhodnotil podle požadavků §2 odst. 6 tr. řádu, tedy takovým způsobem, na základě něhož bylo možné jednoznačně konstatovat vinu všech obviněných. Při hodnocení důkazních prostředků jednotlivě i v jejich souhrnu postupoval Městský soud v Praze v souladu s výsledky obsahu důkazů, nedopustil se žádné deformace při jejich reprodukci ani v rámci vlastního hodnocení. Své úvahy pak soud jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil, vypořádal se s námitkami obhajoby, která se snažila interpretovat důkazy ve svůj prospěch, avšak činila tak selektivním výběrem, pomíjela zřejmé skutkové okolnosti i platnou právní úpravu rozhodnou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných.
66. Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu neshledal žádnou relevanci s případy, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně určena právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutečnost, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není sama o sobě žádným z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 a 2 tr. řádu.
67. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani tvrzení obviněného K. P. T., podle něhož usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá okolnosti charakterizující subjektivní stránku jeho účastenství ve formě pomoci k trestnému činu neoprávněného podnikání a trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §10 odst. 1 písm. c) a §118 odst. 1, 2 písm. b) a 163a odst. 1 tr. zákona, z čehož dovodil nedodržení zásady totožnosti tohoto skutku se skutkem popsaným v odsuzujícím výroku o vině.
68. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud připomíná, že podle právní teorie i soudní praxe neznamená zásada totožnosti skutku naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu a následným výrokem o vině. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21, v sešitě 27, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2002). Obecně se proto upřesnění bližších okolností, za nichž došlo ke spáchání skutku v průběhu trestního řízení, zásadně předpokládá, neboť na jeho počátku nemohou být všechny skutečnosti charakterizující jednání pachatele a způsobený následek, resp. účinek trestného činu dostatečně známy. Těžiště dokazování bylo po tzv. velké novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., soustředěno na řízení před soudem, to znamená, že právě až po provedení hlavního líčení před soudem prvního stupně, event. veřejného zasedání před soudem druhého stupně může dojít k objasnění všech skutečností, které jsou významné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných, a to včetně doby spáchání činu a jeho následku, resp. účinku, pokud je znakem příslušné skutkové podstaty. V této souvislosti je možné také odkázat na stranu 46 rozsudku soudu prvního stupně, který vědom si určité modifikace popisu skutkových zjištění v části žalované trestné činnosti, vyložil důvody, proč tak učinil i s poukazem na jednoznačné respektování zásady totožnosti skutku. Ani Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu nezjistil odchýlení se od pravidla zachování totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu. Skutek, pro který vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, zůstal zachován alespoň v obecných rysech způsobu spáchání i v čase a při stanovení výše škodlivého následku naopak soud postupoval v jeho prospěch (též i ve prospěch spoluobviněných).
69. Pokud jde o výtku týkající se chybějícího zavinění obviněného K. P. T., rovněž tuto Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněnou. Městský soud v Praze sice u všech spoluobviněných dovodil, že se činů dopustili přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zákona, avšak tento právní závěr je třeba hodnotit jako výrazně prospívající obviněným. Konkrétní skutkové okolnosti, za nichž docházelo po delší dobu k páchání trestné činnosti skupinou obviněných, nasvědčují jejich přímému úmyslu [§4 písm. a) tr. zákona] obcházet a nerespektovat platnou právní úpravu týkající se přijímání vkladů od třetích osob, resp. provádění směny a transferu peněžních prostředků mimo území České republiky.
70. Ve vztahu k dovolateli K. P. T. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připomíná výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplývá mechanismus aktivního zapojení obviněného z pozice pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona do páchání trestné činnosti zločineckou skupinou. Osobně byl v nejbližším spojení se svou manželkou spoluobviněnou P. T. H. N., kterou zastupoval v její nepřítomnosti, tj. přebíral peníze z výběrčích míst a jednal s jejich vedoucími osobami, stejně tak vyjednával s majiteli bankovních účtů, obstarával příslušné dokumenty, dokonce to byl právě on, kdo se snažil napojit provozování nelegálního platebního styku na oficiální bankovní systém. Takový (stručně vyjádřený) způsob účasti na zločinném spolčení a provozování devizových obchodů či platebního styku bez příslušných povolení nedovoluje jinou úvahu, než že se tak dělo s vědomím obviněného o protiprávnosti zjištěného jednání a se záměrem vyvolat následek předpokládaný trestním zákonem, k němuž také skutečně došlo. Zavinění z nedbalosti, jak zmínil dovolatel, je fakticky vyloučeno zjištěním soudů o okolnostech, za nichž byly trestné činy spáchány. Pokud obviněný zpochybnil naplnění znaku úmyslu u trestných činů podle §10 odst. 1 písm. c) a §118 odst. 1, 2 písm. b) a §163a odst. 1 tr. zákona, činil tak výhradně na podkladě jiné verze skutku, než jaká se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině, což je v rozporu se zákonnými podmínkami dovolacího přezkumu, jak již bylo zmíněno. A pokud jde o samotný popis osobního zapojení tohoto obviněného do zločinecké skupiny, je možné upozornit na stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou příkladem vyjmenovány konkrétní činnosti tohoto obviněného, jimiž napomáhal realizovat trestnou činnost. Z tohoto popisu (již zmíněného shora) lze stěží dovozovat možnost nedbalostního zavinění, jak se snažil obviněný K. P. T. tvrdit. Obstarávání potřebných dokladů, osobní sjednávání finančních služeb s majiteli bankovních účtů i s osobami, jež vedly výběrčí místa, svědčí o zřejmém přímém úmyslu tohoto obviněného, který musel být obeznámen s konkrétními dispozicemi s vybíranými finančními prostředky, jakož i s tím, že předmětnou činnost on i další spoluobvinění zapojení do zločinecké skupiny vykonávají bez příslušných povolení.
2) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
71. Obvinění K. N. D., T. V. H., T. B. V. a L. N. T. M. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítli nesprávnost uložení peněžitého trestu, již spatřovali v tom, že ani jeden ze soudů ve věci rozhodujících se nezabýval jejich osobními a majetkovými poměry. Naznačili, že tento druh trestu je nevykonatelný, resp. je nedobytný. Obvinění P. T. H. N. a K. P. T. dále zpochybnili výměru uložených trestů odnětí svobody, kterou považují za nepřiměřeně přísnou, učinili tak odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nikoli §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
72. Nejvyšší soud k těmto výhradám nejprve připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Musí jít tudíž o případy, v nichž byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští , nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení výroku o trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií ukládání trestu podle §31 až 38 tr. zákona, resp. §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž je zatížen napadený výrok o trestu ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
73. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je vhodné zmínit stále přiměřeně použitelné závěry z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž mj. Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. (…) S poukazem na citovaný dovolací důvod se (…) nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zákona a §31 odst. 1, 2 tr. zákona, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ .
74. Lze doplnit, že trestná činnost obviněných byla z hlediska časové působnosti trestního zákona posouzena podle zákona účinného v době spáchání, neboť nová právní úprava nebyla pro obviněné příznivější (srov. §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku). V ustanovení §53 tr. zákona byly vyjádřeny hmotněprávní podmínky pro uložení peněžitého trestu. Podle §53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře od 2 000 Kč do 5 000 000 Kč mohl soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Vzhledem k mechanismu páchání trestné činnosti, do níž byli zapojeni (větší či menší měrou) všichni dovolatelé, bylo prokázáno, že všichni byli primárně motivováni zištnou pohnutkou, což se jim poměrně dlouhou dobu dařilo. Hmotněprávní předpoklad pro uložení tohoto druhu trestu ve smyslu §53 odst. 1 tr. zákona tak byl splněn a městský soud mohl výhradně na základě svých vlastních úvah obviněným uložit peněžitý trest v rámci uvedených hranic, maximálně tedy do částky 5 000 000 Kč.
75. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výše uloženého peněžitého trestu dosahující 500 000 Kč je spíše mírná při porovnání rozsahu trestné činnosti a výše nejnižšího možného zisku, která byla obviněnými podle zjištění soudů opatřena. Za dobu necelých dvou a půl roku došlo k vyvedení finančních prostředků v cizí měně mimo Českou republiku odpovídající téměř čtyřem a půl miliardám českých korun, přičemž čistý zisk pro obviněné překročil dvacet dva miliony korun. Není tak možné akceptovat obecné tvrzení obviněných o nedobytnosti jim uloženého peněžitého trestu, pokud charakter jejich trestné činnosti směřoval podle skutkových zjištění soudů k opatření skutečně nemalého zisku, kterým se obohatili. Projevená snaha těchto dovolatelů o nemajetnosti a tudíž neschopnosti vykonat tento druh trestu nemá oporu ve výsledcích dokazování a za tohoto stavu nelze považovat uložení peněžitého trestu za rozporné se zákonem, jak se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obvinění mají možnost výkonu zaměstnání, nebyli omezeni na osobní svobodě a byl jim uložen podmíněný trest odnětí svobody, tudíž si mohou nadále opatřovat peněžní prostředky na úhradu této trestní sankce, není vyloučeno ani využití ustanovení §342 tr. řádu, podle něhož může předseda senátu povolit splácení peněžitého trestu tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku.
76. S obviněnými lze oproti tomu souhlasit v tom, že uložení peněžitého trestu soudem prvního stupně nebylo dostatečně odůvodněno tak, jak předpokládá ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Jak ale vyplývá z dikce ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, dovolání není přípustné jen proti důvodům rozhodnutí, proto ani tato výtka dovolatelů není způsobilá vyvolat kasační výrok Nejvyššího soudu.
77. Stejně postupoval soud i ve vztahu ke zdůvodnění výše trestů odnětí svobody, ohledně níž na straně 52 odsuzujícího rozsudku ve vztahu ke všem obviněným nejprve shrnul, že v rámci svých úvah bral zřetel na jejich dosavadní bezúhonnost, na časový odstup od ukončení páchání trestné činnosti a konstatoval, že vzhledem k trestní sazbě od dvou do deseti let nemohl uvažovat o uložení nepodmíněných trestů. Pak se věnoval jednotlivým obviněným a podle míry jejich účasti na trestné činnosti, kterou zjevně považoval u dovolatelů za srovnatelnou, neboť jim trest odnětí svobody uložil ve stejné výměře. Jak správně vyložila státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovoláním, městský soud zahrnul do svých úvah explicitně jen časový odstup od spáchání trestných činů, výslovně nezmínil délku předmětného trestního řízení. Vrchní soud sice tuto okolnost, která evidentně měla být a také byla zohledněna při ukládání trestů obviněným, zmínil, čímž dal najevo souhlas se stanovenou výměrou při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Jak přiléhavě vyjádřila státní zástupkyně, i bez výslovného upozornění na dobu konání trestního řízení v dané věci, která jistě patří mezi poměrně složité a rozsáhlé, avšak více jak 13 let trvání trestního řízení je nutné považovat za dobu nepřiměřenou i v tomto případě. Pokud by však nedošlo k průtahům nezaviněným obviněnými, je vcelku nepochybné, že by trestní sankce u všech obviněných nutně musela být daleko přísnější. Obvinění páchali delší dobu rozsáhlou trestnou činnost poškozující primárně kontrolu státu nad poskytováním služeb při devizových obchodech či platebním styku, byli vedeni výlučně zištnou pohnutkou, činili tak poměrně sofistikovaným způsobem, odhalení zastírali formálně bezvadnými transakcemi a dosáhli značného zisku. Za těchto okolností i při jejich dosavadní bezúhonnosti by přiměřeným trestem musel být trest spojený s omezením osobní svobody a na dobu nejméně v polovině zákonné trestní sazby.
78. Nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení v dané věci byla tudíž všem obviněným kompenzována uložením jednak podmíněného trestu odnětí svobody, jednak ve výměře při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Takové zadostiučinění za porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod považuje Nejvyšší soud za dostačující. Závěrem je tudíž možné k dovolacím námitkám obviněných proti výroku o trestu shrnout, že jim byly uloženy přípustné druhy trestů ve výměře zohledňující mj. též délku trvání trestního řízení a v rámci zákonné trestní sazby. Veškeré výhrady dovolatelů proti výrokům o trestech považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.
3) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu
79. Obvinění K. N. D., T. V. H., K. T. H., P. N. T., T. B. V. a L. N. T. M. a S. S. T. využili ve svých dovoláních důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. Ten je určen k nápravě vady napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Původ této vady spatřují dovolatelé především ve skutečnosti, že v průběhu trestního řízení nebylo určeno, odkud zajištěné finanční prostředky pocházejí a kdo je jejich vlastníkem. Současně dovolatelé upozorňovali na konkrétní nálezy Ústavního soudu vydané v projednávané věci, v nichž mj. Ústavní soud upozornil na nepřiměřenou dobu trvání zajištění a také je ve vztahu ke stěžovatelům zrušil.
80. Obecně je ochranné opatření v podobě zabrání věci druhem trestní sankce (srov. §36, §98 odst. 1 tr. zákoníku), kterou se za zákonem stanovených podmínek odnímají pachateli, ale i osobě od pachatele odlišné, věci svým charakterem nebezpečné nebo jiné věci, jež byly použity či určeny ke spáchání trestné činnosti nebo jsou výnosem z trestné činnosti, který je třeba odčerpat.
81. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku může soud v případě, pokud nebyl uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložit ochranné opatření, kterým se taková věc zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí-li nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Uložení ochranného opatření může navrhnout státní zástupce, ovšem shledá-li soud důvod k jeho uložení, může je uložit podle §230 odst. 1 tr. řádu i bez tohoto návrhu. Pokud soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání (§230 odst. 2 tr. řádu), jinak je může uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce (§239 odst. 1 tr. řádu).
82. V nyní posuzované trestní věci rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání o ochranném opatření v podobě zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §239 odst. 1 tr. řádu na základě odvolání státního zástupce. Odvolací soud se předtím, než o uložení ochranného opatření rozhodl, zaměřil na zkoumání otázky vlastnictví zabíraných věcí, což je evidentní z odůvodnění jeho usnesení na stranách 17 až 18. Dospěl přitom k závěru, že zajištěné finanční prostředky nejsou majetkem žádného z obviněných, naopak se jedná o peníze, které měly být užity k páchání trestných činů neoprávněného podnikání v rámci zločinného spolčení, jak dokládá výrok odvolacího soudu, podle něhož „…u těchto prostředků, pokud by byly uvolněny do dispozice obviněných, by hrozilo nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinů, když jejich vydáním by byl navíc zmařen účel peněžitého trestu uloženého obviněným.“
83. Pouze díky zásahu policejních orgánů v rámci domovních prohlídek, resp. prohlídek jiných prostor, při nichž byly nalezeny mj. předmětné valuty i české koruny, nedošlo k jejich odeslání prostřednictvím bankovních účtů bezhotovostním převodem do zahraničí. Původ těchto peněžních prostředků a účel protiprávní dispozice s nimi, dovodil vrchní soud zejména z místa jejich uložení a ze způsobu páchání posuzované trestné činnosti. Jednalo se jak o bydliště obviněných a dalších osob, které u sebe finanční prostředky ukrývaly, předtím než je měly v úmyslu odvézt na pobočku banky a vložit na příslušné bankovní účty, a dále pak stánky na tržnici S. (příp. B.) sloužící jako tzv. výběrčí místa, v jejichž prostorách docházelo k výběru peněz od třetích osob majících zájem o „využití služeb obviněných“ a jejich shromažďování předtím, než byly prostřednictvím k tomu zřízených bankovních účtů u ČSOB, a. s., odeslány příjemcům do cizích zemí. Pro správnost závěrů Vrchního soudu v Praze svědčí i obsah protokolů o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor na č. l. 1763 a násl., 1917 a násl., 2287 a násl., 2050 a násl., 2093 a násl. a 2267 a násl. trestního spisu. Zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření spočívající v zabrání těchto zajištěných finančních prostředků proto byly splněny.
84. Nejvyšší soud nehodlá jakkoli zpochybňovat úvahy Ústavního soudu o nepřiměřené době trvání zajištění, jak jsou vyjádřeny v jeho nálezech ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 a ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, v nichž bylo rozhodováno o stížnostech spoluobviněných odlišných od dovolatelů.
85. Nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14, se týkal žádosti stěžovatelky O. B. T. K., která se domáhala navrácení finančních prostředků (které byly v jejím výhradním vlastnictví, přičemž k jejich zajištění došlo na místech využívaných jen její rodinou) zajištěných policejním orgánem při domovní prohlídce dne 18. 1. 2005 v jejím bydlišti v ulici XY, provedené souběžně s ostatními domovními prohlídkami a prohlídkami jiných prostor v bydlištích dovolatelů, stáncích V., a C. C. – G. C. a jinde. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka (ani její manžel) nefigurovala (ani nefiguruje) v posuzované trestní věci jako obviněná, nýbrž jako zúčastněná osoba (!). Proto vzhledem k jejímu procesnímu postavení a po zjištění, že zajištění finančních prostředků trvalo takřka deset let, soudy s rozhodnutím o nároku stěžovatelky na vrácení peněz vyčkávaly až na okamžik vydání meritorního rozhodnutí ve věci, vyslovil Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud následně usnesením ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 To 44/2015, rozhodl o vrácení finančních částek stěžovatelce (srov. č. l. 20055 trestního spisu).
86. V druhém rozhodnutí Ústavního soudu, na které obvinění poukazují, konkrétně nález ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, bylo posuzováno dotčení základních práv již jednoho z obviněných ˗ K. P. T. Ústavní soud v tomto případě rozhodoval o stížnosti jmenovaného obviněného, jenž se domáhal navrácení částky 64 000 Kč rovněž zajištěné dne 18. 1. 2005 v rámci domovní prohlídky uskutečněné v místě, které má hlášené jako místo (adresu) pro účely doručování na ulici XY. Stěžovatel poukázal na celkovou délku trestního řízení, do níž se promítl chybný postup soudů, první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé Vrchní soud v Praze zrušil a z jeho pokynu musela být značná část hlavního líčení opakována, přičemž ani tehdy soud prvního stupně nerozhodl o propadnutí či zabrání zajištěné částky 64 000 Kč. Ústavní soud se podáním obviněného zabýval, přičemž dospěl k závěru, že další trvání zajištění by bylo přípustné snad jen za situace, pokud by rozhodnutí o něm bylo alespoň podepřeno existencí byť jen nepravomocného rozsudku, který by obsahoval výrok o propadnutí nebo zabrání věci. Jelikož tomu tak v případě obviněného nebylo, Ústavní soud konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě tohoto nálezu poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 To 81/2015, rozhodl o zrušení usnesení Městského soudu v Praze 21. 10. 2015, sp. zn. 43 T 2/2010, jímž byla zamítnuta žádost tohoto obviněného o vrácení 64 000 Kč a sám rozhodl o vrácení celé této částky obviněnému (srov. č. l. 20308 trestního spisu).
87. Posledním z rozhodnutí Ústavního soudu, na něž bylo poukázáno, je nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, vydaný ve věci stěžovatelů K. P. T., P. T. H. N. a S. S. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 To 14/2017, kterým byly zamítnuty jejich stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich žádostí o vrácení finančních prostředků v případě obviněného K. P. T. ve výši 400 USD, obviněné P. T. H. N. ve výši 460 000 Kč a obviněného S. S. T. ve výši 8 140 USD, 41 300 Euro a 3 001 000 Kč, všechny zajištěné rovněž při domovních prohlídkách konaných dne 18. 1. 2005. V rámci vlastního posouzení věci Ústavním soudem tento uznal za správné upozornění obviněných na faktor plynutí času ve vztahu k institutu zajištění, jímž je jeho stav významně modifikován. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o stížnostech obviněných byly finanční prostředky „dočasně“ zajištěny již více jak 12 let, se jejich zajištění dostalo do kolize s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku. Ústavní soud uznal za nepřípustné, aby městský soud při vynesení meritorního rozhodnutí ve věci o zajištěných finančních prostředcích nijak nerozhodl. Naopak Ústavní soud stejně jako v nálezu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, zopakoval, že další trvání zajištění předmětných peněz by bylo přípustné, „…snad jen za situace, pokud by rozhodnutí o zajištění bylo alespoň podpořeno existencí byť nepravomocného rozsudku, který by obsahoval výrok o propadnutí nebo zabrání zajištěných finančních prostředků.“ ; popsaná situace v případě stěžovatelů nenastala, v důsledku čehož byla dotčena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. A proto Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 To 14/2017, citovaným nálezem zrušil.
88. Před vyhlášením nálezu ze dne 13. 3. 2018 (viz předešlý bod tohoto usnesení Nejvyššího soudu) obhájce obviněných P. T. H. N., K. P. T. a S. S. T. Mgr. Ing. Jan Bouček zaslal Vrchnímu soudu v Praze podání, v němž tento soud upozornil, že Ústavní soud bude v brzké době rozhodovat o ústavních stížnostech jmenovaných obviněných týkajících se řešení otázky zajištěných peněžních prostředků při domovních prohlídkách, k němuž dochází již od 18. 1. 2005 (srov. č. l. 21143 trestního spisu). Současně uvedený obhájce požádal Vrchní soud o posečkání s rozhodnutím v odvolacím řízení na očekávané vyhlášení nálezu Ústavním soudem.
89. Vrchní soud v Praze následně rozhodl o odvoláních obviněných a státního zástupce usnesením dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, tedy až po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17. Obsah tohoto usnesení, jímž bylo mj. vysloveno zabrání konkrétních finančních částek, je reprodukován v bodě 3. tohoto usnesení dovolacího soudu. Odvolací soud tímto postupem jednak vyhověl odvolání státního zástupce, který žádal doplnění výroku soudu prvního stupně o zajištěných finančních prostředcích, jednak postupoval zcela v souladu s názory Ústavního soudu rozvedenými v označeném nálezu. Výrokem o uložení ochranného opatření dal Vrchní soud zcela jasně najevo, že peněžní prostředky zajištěné při domovních prohlídkách dne 18. 1. 2005 nepovažuje za majetek dovolatelů, jinak by totiž přicházelo v úvahu uložení trestu propadnutí těchto peněžních částek. Vycházel přitom z výsledků provedeného dokazování a skutečností z něj vyplývajících, tedy stručně uvedeno, že nešlo o osobní majetek obviněných, nýbrž o finanční prostředky určené k uložení na bankovní účty a k odeslání mimo území České republiky. Z tohoto důvodu je poukaz obviněných na porušení čl. 11 odst. 1 resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či jiných základních práv obviněných garantovaných ústavním zákonem, či že by se snad v daném případě jednalo o situaci, kdyby z bezpráví povstalo právo ( ex iniuria ius non oritur ). Naopak vrchní soud postupoval při zohlednění závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem. V případě, že vrchní soud učinil skutkový závěr, podle něhož dovolatelé nebyli vlastníky zajištěných finančních prostředků, shledal důvodně naplněnou podmínku pro vyslovení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Napadeným výrokem tak nemohla být dotčena vlastnická práva dovolatelů, délka zajištění předmětných finančních prostředků se nepromítla do výkonu jejich práv vlastníků, jak nepřiléhavě tvrdili ve svých dovoláních.
4) K námitkám míjejícím se s uplatněnými dovolacími důvody
90. V případě ostatních argumentů, které obvinění přednesli ve svých dovoláních, nelze shledat soulad s žádnými dovolacími důvody, jak jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Mají totiž výlučně skutkovou povahu, tj. snaží se zpochybnit skutková zjištění soudů, jež se stala podkladem odsuzujícího rozsudku i napadeného usnesení, domáhají se odlišné verze průběhu posuzované činnosti s akcentem na oprávněné provozování peněžních služeb. Obvinění tak činí především zpochybněním některých důkazních prostředků, případně svým vlastním hodnocením jejich obsahu. Takové námitky nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, přesto se k nim Nejvyšší soud ve stručnosti vyjádří, byť zcela nad rámec vlastního přezkumu.
91. Obvinění K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M., P. T. H. N. a K. P. T. namítali porušení svých obhajovacích práv, k němuž mělo dojít v důsledku neprovedení výslechu svědka N. D. D. tím, že mu nemohli klást otázky. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, nejednalo se o vadný procesní postup soudů obou stupňů, nýbrž šlo o důsledek objektivních okolností, resp. nedosažitelnosti tohoto svědka. Předseda senátu Městského soudu v Praze se o jeho další předvolání (jak v českém tak i vietnamském jazyce) k hlavnímu líčení snažil, požádal o součinnost též policejní orgán (srov. č. l. 20228 trestního spisu) s dalším pokynem, aby prověřil pobyt svědka na adrese, kterou sám do protokolu označil jako místo pobytu v České republice od 1. 11. 2010 (viz č. l. 20175 trestního spisu). Navzdory snaze policistů, se však nepodařilo vypátrat pobyt svědka, a to ani na jím uvedené adrese, na níž se osoba jménem N. D. D. v době probíhajícího šetření přinejmenším po 3 roky již nezdržovala (viz č. l. 20297 trestního spisu).
92. Navzdory těmto skutečnostem se obhajoba s tímto zjištěním nespokojila, tvrdila, že není nedosažitelný, avšak např. nevyužila možnosti sama jeho účast u hlavního líčení zajistit. Shodnou výhradu uplatnili obvinění již ve svých odvoláních a vrchní soud se jí poměrně podrobně zabýval. Na stranách 13 až 14 napadeného usnesení srozumitelně vyložil procesní situaci, která nastala ve vztahu k osobě tohoto svědka, v souladu s faktickým stavem také přiznal snahu soudu prvního stupně dokončit výslech a umožnit všem obhájcům klást mu otázky, reagoval rovněž na jejich výhrady týkající se osoby tlumočníka přítomného u jeho první výpovědi a uzavřel, že přesto bylo možné použít podané výpovědi jako důkazního prostředku v dané věci. Současně však zdůraznil (správně), že informace sdělené svědkem zejména na počátku vyšetřování trestné činnosti, byly následně potvrzeny a jsou v souladu s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy. Proto se nejedná o jediný usvědčující důkaz, z něhož sice bylo možné vycházet, přestože nebyl v rámci řízení před soudem zcela vyčerpán a perfektně proveden (tj. výpověď svědka nebyla dokončena), nelze jej zcela odmítnout jako nepoužitelný především s ohledem na přítomnost soudce při první výpovědi svědka konané podle §158a tr. řádu.
93. Nejvyšší soud má rovněž za to, že soud prvního stupně ohledně předvolání svědka N. D. D. vyvíjel dostatečnou (takřka maximální) snahu o jeho předvolání, avšak z důvodu jeho nedosažitelnosti nebylo možné zajistit účast tohoto svědka u odročeného hlavního líčení, tj. nebylo možné ani vyhovět opakovaným žádostem obviněných, o jeho výslech a možnost klást tomuto svědkovi otázky. Porušení práva na obhajobu obviněných tak nedosáhlo tvrzené intenzity a v předestřeném procesním postupu soudů nelze ani shledat porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Tím spíše za situace, kdy existují i další důkazy usvědčující všechny obviněné z trestné činnosti a výpověď svědka N. D. D. nezůstala osamocena, naopak je zcela podporována dalšími důkazními prostředky.
94. Další z argumentů obviněných K. N. D. a T. V. H., podle něhož převody finančních prostředků činili výlučně pro soukromé účely, má také skutkový charakter. Tento jejich způsob obhajoby byl jednoznačně vyvrácen zejména výsledky domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor uskutečněných dne 18. 1. 2005 (byly zajištěny velké obnosy finančních částek, příkazy k úhradám aj.), stejně jako dalšími důkazy v podobě svědeckých výpovědí (např. svědecká výpověď N. D. D.). Navíc je možné upozornit na to, že pokud by tímto „soukromým účelem“ měli obvinění na mysli vývoz finančních prostředků, které pochází z podnikatelské činnosti a představují nezdaněné části zisku obchodních společností V., a T., resp. zkrácený rozsah dovozního cla, byla proti jmenovaným obviněným K. N. D. a T. V. H. a dalším spoluobviněným pro tento skutek podána obžaloba (srov. č. l. 17978 trestního spisu) a trestní řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 10/2015 (srov. č. l. 20472 trestního spisu).
95. Namítají-li obvinění, že důkazy zajištěné při domovní prohlídce rodinného domu na ulici XY, se vztahovaly výlučně k podnikatelské činnosti obchodní společnosti V., neměly tudíž vztah k posuzované trestné činnosti, je třeba uvést, že se v tomto směru jedná o zjevně účelové tvrzení. Dům, v němž byli hlášeni k trvalému pobytu, sice vlastnila jmenovaná obchodní společnost, která zde měla rovněž své sídlo, ale jejím jediným jednatelem (tj. statutárním orgánem) a jedním ze společníků byl právě obviněný K. N. D. Pokud se tedy v domě nalézaly vyšší finanční obnosy v různých měnách, vizitky z ČSOB, a. s., příkazy k úhradám v ČSOB, a. s., poznámkový sešitek s finančními částkami, aj. (viz protokol o provedení domovní prohlídky na č. l. 1763 a násl. trestního spisu), lze důvodně předpokládat, že trestná činnost, jež je předmětem tohoto dovolacího řízení před Nejvyšším soudem se, byť z určité části, bezesporu odehrávala i v těchto prostorách (stejně jako v případě tzv. výběrčího místa ve stánku V.). Uvedený závěr je podporován i komplexně provedeným dokazováním, jež bylo v dané věci provedeno a řádně soudy zhodnoceno. Jak již Nejvyšší soud v tomto svém usnesení konstatoval, trestná činnost obviněných (i ostatních spoluobviněných) byla prokázána množstvím důkazních prostředků, mezi nimiž byly nejen listinné důkazy, svědecké výpovědi, ale i záznamy telekomunikačního provozu potvrzující formu i účel součinnosti mezi obviněnými a jejich souhrn nevyvolává pochybnosti o skutkovém zjištění soudů tak, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
96. Obviněný K. P. T. namítal nepřezkoumatelnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze tak, že soud prvního stupně „klade rovnítko mezi pachatelem a pomocníkem, což zjevně vyplývá z toho, že pachatelům a pomocníkům byl uložen za stejné skutky stejný trest, aniž by soud tuto skutečnost logicky odůvodnil“ .
97. Obecně je třeba uvést, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blížilo se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto byly organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zákona) a co do míry trestnosti byly postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačily. Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzovala (za současné právní úpravy se nadále posuzuje) stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákon nestanoví z této zásady výjimky (§10 odst. 2 tr. zákona, nyní §24 odst. 2 tr. zákoníku). Účastenství mohlo (a nadále může) totiž být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství, jeho nebezpečnost pro společnost mohla být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u organizátorství může být i nebezpečnější s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti, a proto se zásadně trestalo (a trestá) podle stejné trestní sazby jako pachatelství [srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 100 a násl.].
98. Vzhledem k uvedeným pravidlům posuzování účastenství na trestném činu (nyní prakticky shodně upraveno v §24 tr. zákoníku), nelze spatřovat vadu rozsudku soudu prvního stupně ve výměře uloženého trestu obviněnému K. P. T.. Městský soud ukládal obviněnému trest ve stejné výměře jako pachatelům trestné činnosti, přihlédl přitom k tomu, jakou měrou obviněný svým jednáním (pomocí) přispěl k průběhu páchání i k samotnému dokonání trestného činu nedovoleného podnikání. Trestní zákon ponechával soudům prostor pro úvahu, jaký trest, případně v jaké sazbě tomu kterému obviněnému uloží, což Městský soud učinil i při zkoumání stupně společenské nebezpečnosti činu v souladu s pravidly pro posuzování tohoto materiálního korektivu zkoumání trestní odpovědnosti za účinnosti právní úpravy v době spáchání činu podle §3 odst. 4 tr. zákona (srov. strana 52 rozsudku soudu prvního stupně).
99. Uvedený dovolatel je dále přesvědčen, že soudy pochybily, pokud v jeho případě neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo , neboť do popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně lze libovolně dosadit jak úmyslnou, tak i nedbalostní formu zavinění (opačný názor vyjádřil Nejvyšší soud v bodech 68 až 72 tohoto unesení). Lze pouze doplnit, že procesní zásada in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Zásada in dubio pro reo se uplatní jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném posouzení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
100. Soudy v posuzovaném případě měly k dispozici dostatečné množství důkazních prostředků týkajících se zapojení obviněného K. P. T. do zločinecké skupiny spoluobviněných a neměly pochybnosti o jeho konkrétní činnosti při spáchání trestného činu nedovoleného podnikání. Souhrn, byť převážně nepřímých důkazů, totiž tvořil logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti významné pro trestní odpovědnost tohoto obviněného a současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu např. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu je nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces či nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo , jak mínil dovolatel K. P. T.
5) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
101. Poslední z dovolacích důvodů, na nějž obvinění ve svých dovoláních odkázali, je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který zákon definuje ve dvou alternativách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jejich odvoláních, odpadá možnost naplnění jeho první alternativy. Druhá pak dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, v daném případě jej obvinění spatřovali v písmenech g), h) a j). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal existenci těchto dovolacích důvodů, nemohla být naplněna ani druhá alternativa důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
102. Nejvyšší soud tedy na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněných K. N. D., T. V. H., K. T. H., P. N. T., T. B. V., L. N. T. M., P. T. H. N., K. P. T. a S. S. T. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího a učinil tak na podkladě trestního spisu.
103. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádostech obviněných K. N. D., T. V. H., T. B. V., L. N. T. M. a K. P. T. o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, neboť rozhodl způsobem vyjádřeným ve výroku tohoto usnesení. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu