ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.770.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 770/2019-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. J., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 368/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 49/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. J. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 3 T 49/2018, uznán vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
2. Uvedeného pokusu trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že (zjednodušeně uvedeno) v bezprostřední časové návaznosti poté, co dne 4. 3. 2015 svým podpisem stvrdil dohodu obsaženou v notářském zápisu XY o přistoupení k dluhu vzniklému činností obchodní společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S.“), jejímž byl jednatelem, přičemž podle této dohody byl solidárním dlužníkem částky ve výši 19 697 505,36 Kč vůči věřiteli - obchodní společnosti C.S.CARGO a. s., se sídlem Hradecká 1116, Jičín - Valdické Předměstí (dále jen „C.S.CARGO“), dne 6. 3. 2015 předložil na katastrální úřad návrh na vklad práva do katastru nemovitostí se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovité věci formálně datovanou dne 27. 2. 2015, uzavřenou mezi S. B., nar. XY, bytem XY, jako zástavním věřitelem a D. J. jako zástavním dlužníkem, podle níž zástavní věřitel S. B. údajně zapůjčila zástavnímu dlužníku peněžní prostředky v celkové výši 1 850 000 Kč, zároveň předmětnou smlouvou mělo být zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví D. J., a to podrobně citovaných ve skutkové větě tohoto rozsudku. Dne 9. 3. 2015 pak obviněný předložil na stejném katastrálním úřadě návrh na vklad práva do katastru nemovitostí s kupní smlouvou uzavřenou dne 9. 3. 2015 mezi S. B. jako kupující a D. J. jako prodávajícím, vztahující se ke stejným (v rozsudku přesně označeným) nemovitostem za kupní cenu ve výši 1 850 000 Kč, která měla být uhrazena nejpozději do 31. 3. 2015. Tímto převodem označených nemovitostí, jejichž hodnota k datu 9. 3. 2015 činila 1 180 000 Kč, na S. B. měl obviněný v úmyslu částečně zmařit uspokojení pohledávky věřitele – obchodní společnosti C.S.CARGO a způsobit jí škodu ve výši 1 180 000 Kč. Převod nemovitostí i půjčka byly fingovanými smlouvami, neboť finanční situace S. B. v té době neumožňovala poskytnutí půjčky obviněnému ve výši 1 850 000 Kč ani zaplacení kupní ceny za převod označených nemovitostí v téže výši, o čemž obviněný věděl. Obviněný si byl také vědom, že nemá žádný jiný majetek, z něhož by jeho věřitelé mohli uspokojit své pohledávky. Ke vkladu práv do katastru nemovitostí nedošlo v důsledku procesní aktivity věřitele směřující k vydání předběžného opatření Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 3. 2015, č. j. 41 Nc 3/2015-33, jímž byla obviněnému D. J. a S. B. uložena povinnost zdržet se nakládání s označenými nemovitostmi.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. J. odvolání, které Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019, usnesením sp. zn. 12 To 368/2018, podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl obviněný D. J. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel si byl vědom taxativního výčtu dovolacích důvodů i možnosti přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Namítal, že popsaný skutkový děj nemohl ve vztahu k obviněnému naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným.
6. Obviněný upozornil, že původně se také touto tvrzenou trestnou činností zabýval policejní orgán v Jičíně, který věc pro nedostatek úmyslného zavinění odložil (viz usnesení o odložení věci ze dne 2. 6. 2016, č. l. 13, 21-22 tohoto trestního spisu). Tento policejní orgán uvedl, že D. J. nejednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, a to s odkazem na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., jenž stanoví, že dlužník, který prodává majetek nebo jeho část a ze získaných prostředků uhradí jiné své skutečné pohledávky, se nedopouští trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku (přečinu poškození věřitele). Dovolatel měl za to, že v mezidobí neproběhlo žádné objektivní dokazování, které by prolamovalo princip právní jistoty. Avšak podle obviněného prakticky stejné závěry nyní orgánům činným v trestním řízení postačovaly k jeho odsouzení.
7. Dále dovolatel zpochybnil závěry o finančním šetření k ekonomické situaci S. B., které zcela pomíjí např. možnou finanční výpomoc rodiny. Naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku stojí na následujících dvou premisách, jež ovšem nebyly prokázány bez důvodných pochybností. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že jednak finanční situace S. B. neumožňovala poskytnutí půjčky ve výši 1 850 000 Kč, ani zaplacení kupní ceny v téže výši, jednak obviněný D. J. neměl žádný jiný majetek, kterým by mohl uspokojit pohledávku obchodní společnosti C.S.CARGO ve výši 1 180 000 Kč.
8. Dovolatel měl dále za to, že v jeho případě nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe. V projednávané věci nedošlo k žádné škodě. Věc byla před třemi a půl lety vyřešena prostřednictvím norem občanského práva. Byla uplatněna odporovatelnost právního úkonu, k návrhu obchodní společnosti S.CARGO bylo vydáno předběžné opatření, kterým byla obviněnému a S. B. uložena povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi. Na občanskoprávní rozměr věci poukazoval již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně v usnesení o zamítnutí stížnosti proti odložení věci ze dne 18. 7. 2016, v němž uvedl, že „… na ochranu svých majetkových zájmů mají dbát především samotní účastníci soukromoprávního vztahu. Trestní represe uplatněna proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv .“ Obviněný podotkl, že státní zástupce pak věc z důvodu místní nepříslušnosti postoupil do Mělníka, kde tamní místní oddělení policie věc nejprve také odložilo a k zahájení trestního stíhání došlo až po intervenci státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku.
9. Dovolatel dále namítal, že se soud prvního stupně nezabýval skutečnou obhajobou obviněného. Okresní soud se vypořádával v bodě 24. na str. 6 odůvodnění svého rozsudku s obhajobou, kterou obviněný neuplatňoval, což činí jeho rozhodnutí nelogickým a z pohledu práva na obhajobu obviněného také nepřezkoumatelným. Odvolací soud na tuto výtku podle dovolatele reagoval nedostatečně a prakticky vůbec se s ní nevypřádal, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, konkrétně práva na soudní ochranu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť rozhodnutí nesplňují minimální požadavek na jejich odůvodnění.
10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a aby dovolatele v celém rozsahu zprostil obžaloby, příp. aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce měl za to, že velká část dovolacích námitek obviněného obsahově neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Za zcela irelevantní považoval opakované odkazy dovolatele na usnesení policejního orgánu o odložení věci. Připomněl, že i pravomocné usnesení o odložení věci nezakládá překážku rei iudicatae a v případě následného zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek nemá takové rozhodnutí žádný procesní ani hmotněprávní dopad. Ostatně dovolatel také neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, v jehož rámci lze vytýkat vedení nepřípustného trestního řízení.
12. Námitky týkající se majetkové situace S. B. a samotného obviněného směřují výlučně do skutkových zjištění, tedy zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Navíc podle státního zástupce je zčásti dovolatel směřuje jako kritiku odůvodnění soudních rozhodnutí, což je však i vzhledem k ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Státní zástupce považoval za dostačující vysvětlení odvolacího soudu (v bodě 14. odůvodnění jeho usnesení), že v dovolatelem napadené části odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně zabýval argumentací uvedenou v písemném vyhotovení závěrečné řeči obhájce.
13. Státní zástupce měl za to, že námitka absence znaků skutkové podstaty stíhaného deliktu byla vznesena ryze formálně. Skutek byl podle něj správně právně kvalifikován. Předmětné jednání směřovalo k tomu, aby nemovitý majetek D. J. byl fakticky bezúplatně převeden na S. B. a tím odstraněn z dosahu věřitelů, přičemž k dokonání nedošlo pouze z důvodů aktivity věřitele a rozhodnutí státního orgánu, tj. v důsledku okolností na vůli obviněného zcela nezávislých.
14. Pod deklarovaný dovolací důvod lze naopak podřadit námitku, kterou se dovolatel domáhal použití zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupce ji však nepovažoval za důvodnou. Připomněl, že pro trestný čin poškození věřitele bude typické, že bude spáchán prakticky vždy v rámci civilněprávního vztahu mezi poškozeným jako věřitelem a obviněným jako dlužníkem. Příliš široká aplikace uplatnění zásady ultima ratio by fakticky zpochybňovala zařazení tohoto trestného činu do trestního zákoníku. Nedomníval se, že by v posuzované věci existovala specifika snižující společenskou škodlivost činu. Škodlivému následku se podařilo zabránit použitím prostředků civilního práva poškozeným.
15. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovil souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice doručeno obhájci obviněného, který tohoto práva využil. Obviněný setrval na svých námitkách uvedených v dovolání. K principu subsidiarity trestní represe odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, v němž Ústavní soud judikoval, že trestní právo je krajním prostředkem, který by měl být použit jen tam, kde jiné nástroje selžou nebo postrádají smysl. Ústavní soud dovodil existenci základního práva každého nebýt trestán, pokud lze účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví. Z toho obviněný dovodil, že princip subsidiarity trestní represe nesmí být pouhou výjimkou.
17. Dovolatel souhlasil s vyjádřením státního zástupce v tom, že usnesení o odložení věci nepředstavuje překážku rei iudicatae , avšak v dané věci je nezbytné přihlédnout k principu předvídatelnosti práva, který Ústavní soud řadí ve své rozhodovací praxi mezi principy demokratického právního státu. Znovu zopakoval, že k zahájení trestního stíhání došlo až po intervenci státního zástupce poté, co věc byla v občanském soudním řízení dlouhodobě již pravomocně vyřešena.
18. Měl za to, že v předmětné věci nelze přehlédnout (i přes akceptaci ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu), že část odůvodnění se absolutně netýkala předmětné věci. Kdybychom připustili, že odůvodnění nemusí odpovídat výroku, pak by ad absurdum bylo možno odůvodnění úplně zrušit. Dovolatel nebrojí proti odůvodnění, ale proti postupu soudu, který činí takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a vnitřně nelogické. Zdůraznil, že závěrečná řeč obhájce, ať už písemná nebo ústní nemá obsahově s napadenou částí odůvodnění rozsudku nic společného. Domníval se, že i odvolací soud se dopustil porušení práva obviněného na soudní ochranu, jestliže se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací uvedenou v opravném prostředku.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
21. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
22. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačil tak správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
23. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
24. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení soudu druhého stupně, neboť mělo podle něj spočívat na nesprávném právním posouzení. Formálně sice dovolatel deklaroval, že skutkový děj popsaný soudy nižších stupňů ve vztahu k jeho osobě nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ani ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně však uváděl téměř výlučně námitky proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, ať už poukazoval na původní odložení věci policejními orgány, nebo namítal, že soud prvního stupně v odůvodnění nereagoval na jeho obhajobu, chybně vyvracel obhajobu obviněného, která jím nebyla použita, nezabýval se řádně majetkovými poměry jeho samého ani jeho sestry apod. Takové námitky ovšem neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
25. Řada dovolacích námitek obviněného je prakticky shodná s jeho dosavadní obhajobou, s níž se vypořádal již soud prvního stupně (viz zejména bod 21. a násl. na str. 5 a násl. odůvodnění jeho rozsudku). Protože většina těchto námitek byla také obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud (viz body 5. a násl. na str. 2 a násl. odůvodnění jeho usnesení). Přitom je potřeba dodat, že dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
26. Tato část uplatněných námitek dovolatele byla v podstatě procesního charakteru a s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídala. Svými námitkami jednak obviněný zpochybňoval především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jednak měl za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
27. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
29. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též uplatňoval, a bude rozebráno podrobně níže. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
30. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění.
31. Nejvyšší soud nesdílí výhrady dovolatele, že by v jeho věci mělo dojít k porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a ochrany legitimního očekávání a tím také k porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Dovolatel se domníval, že z důvodu, že věc byla zpočátku policejními orgány odložena (a to i pravomocně v jiném policejním obvodě), a přesto soud prvního stupně následně rozhodl o jeho vině, pak je z jeho pohledu odsuzující rozsudek pro něj rozhodnutím překvapivým a nepředvídatelným. Z trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že se věc původně projednávala v rámci místí působnosti v Královéhradeckém kraji společně s dalším skutkem pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž byla usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru – Oddělení hospodářské kriminality Jičín ze dne 2. 6. 2016 podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena (č. l. 5-23 trestního spisu). Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 18. 7. 2016 byla stížnost poškozené obchodní společnosti C.S.CARGO proti odložení věci zamítnuta (č.l. 29-33 trestního spisu). Jak se lze z usnesení státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti dočíst, policejní orgán (v Jičíně) prováděl ve věci šetření zejména ve vztahu k podezření ze spáchání trestného činu podvodu a prošetření jednání D. J. ve vztahu k možnému spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebylo dostatečné. A proto s ohledem na místo spáchání byl posléze tento poznatek předán místně příslušnému policejnímu orgánu (č.l. 33 trestního spisu). Tak došlo k prověřování tohoto jednání policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník. Je pravdou, že tento policejní orgán zpočátku věc také usnesením ze dne 11. 4. 2017 odložil podle §159a odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 206-210 tr. spisu), avšak toto usnesení nenabylo právní moci, neboť bylo ke stížnosti poškozené obchodní společnosti C.S.CARGO usnesením Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 7. 8. 2017 zrušeno (č.l. 221-222) a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, zejména bylo uvedeno, že je nutné provést další šetření ohledně majetkových poměrů sestry obviněného S. B. Policejní orgán v Mělníku provedl tedy podrobné finanční šetření majetkových poměrů obviněného, jeho sestry S. B. a dalších osob (srov. závěrečná zpráva z finančního šetření ke dni 29. 3. 2018 na č. l. 227-232), na základě nichž došlo dne 12. 4. 2018 k zahájení trestního stíhání obviněného pro spáchání pokusu přečinu poškozování věřitele podle §21 odst. 1, §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
32. Jak ostatně připouští i sám dovolatel, pravomocné usnesení o odložení věci podle
§159a odst. 1 tr. řádu nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ( exceptio rei iudicatae ). V řízení před policejním orgánem v Mělníku vyšly najevo nové skutečnosti, zejména co se týče majetkových poměrů obviněného a jeho sestry S. B. (a také jejího manžela G. B.) ohledně tvrzené půjčky a následných převodů nemovitých věcí jako úhrady za poskytnutou půjčku, které odůvodňovaly zahájení trestního stíhání. Obviněný byl usnesením státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti odložení věci v Jičíně informován o tom, že co se týče prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin poškozování věřitele, nevěnoval této části policejní orgán v Jičíně dostatečnou pozornost, a že věc bude v této části postoupena místně příslušnému policejnímu orgánu, resp. „budou předány doposud zjištěné poznatky“ místně příslušnému policejnímu orgánu. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem, že by pak následné trestní řízení bylo pro obviněného překvapivé či dokonce nepředvídatelné. Bylo vedeno řádné a zákonné trestní řízení, v jehož rámci bylo důvodně zahájeno trestní stíhání, aniž by tomu bránila zákonná překážka, které též skončilo pravomocným rozsudkem. Nejedná se tedy v žádném případě o tzv. překvapivé rozhodnutí, které by jakkoliv nepřípustně zasahovalo do ústavně zaručených práv a svobod obviněného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, uveřejněn pod č. 1 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR ).
33. Namítal-li dovolatel, že policejní orgán (v Mělníku) neshromáždil žádné nové důkazy oproti původnímu odložení věci prvně činným policejním orgánem (v Jičíně), pak z trestního spisu plyne pravý opak. Ani v případě, že by obviněný měl pravdu, by to však nebyl žádný důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
34. Rozhodující je, že soud prvního stupně ve věci provedl dostatečně rozsáhlé dokazování, a to zejména listinnými důkazy, na jejichž základě mohl učinit skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Okresní soud dospěl zcela logicky správně na základě provedených důkazů, že majetkové poměry S. B., a to ani v jejím širším rodinném okruhu, neodpovídaly tomu, aby mohla obviněnému zapůjčit částku 1 850 000 Kč. Došlo tak k účelovému tvrzení ohledně půjčky, která byla fiktivní, aby současně mohlo dojít k zajištění této fiktivní pohledávky zástavním právem (návrh na vklad byl podán katastrálnímu úřadu dne 6. 3. 2015). Stejně tak fiktivní byl i tvrzený prodej v podstatě jediného hodnotného majetku obviněného, a to předmětných nemovitých věcí (návrh na vklad byl podán katastrálnímu úřadu dne 9. 3. 2015), přičemž S. B. na úhradu této nemovitosti neměla finanční prostředky (snad se počítalo se započtením vzájemných pohledávek, ale ani to nebylo doloženo, navíc by šlo o zápočet na fiktivní pohledávku z údajné půjčky, kterou však svědkyně obviněnému reálně neposkytla). To vše činil obviněný v době, kdy věděl o pohledávkách poškozené obchodní společnosti, dokonce bezprostředně poté, co dne 4. 3. 2015 podepsal notářský zápis o přistoupení k dluhu. Lze proto souhlasit se soudy nižších stupňů, že obviněný tak činil za účelem (částečně) zmařit uspokojení svého věřitele tím, že zcizil svůj v podstatě jediný hodnotný majetek, aby se vyhnul splnění svého závazku vůči uvedenému věřiteli, přičemž ke způsobení škody na majetku poškozené nedošlo jen z důvodu její rychlé procesní aktivity spočívající v podání návrhu na vydání předběžného opatření, aby obviněnému a S. B. byla uložena povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi. Tomuto návrhu bylo také vyhověno. Provedené listinné důkazy (podrobně rozvedené na str. 3-5, v bodech 5.-17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), zejména notářský zápis, zástavní smlouva, kupní smlouva, rozhodnutí katastrálního úřadu, usnesení soudu o nařízení předběžných opatření, finanční šetření na S. B. a jejího manžela G. B., na obviněného, výpisy z účtů, bylo potřeba zkoumat ve vzájemných časových souvislostech. Ze zprávy o činnosti insolvenční správkyně pak bylo zjištěno, že jiný hodnotný majetek než předmětné nemovitosti obviněný nevlastnil. Lze tak shrnout, že takto zjištěný skutek na základě provedených důkazů byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.
35. Námitka vytýkající se vady odůvodnění rozhodnutí není přípustná – viz §265a odst. 4 tr. řádu, proto je nadbytečné výhradám obviněného v tomto směru věnovat v rozhodnutí o dovolání pozornost. Zřejmě nepřípadná část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a to v bodě 24.), resp. navazující část odůvodnění usnesení odvolacího soudu (v bodě 14.), nemůže sama o sobě znamenat takový zásah do práv obviněného, aby šlo o porušení práva na spravedlivý proces. Drobné vady v odůvodnění konkrétního rozhodnutí je možno napravit opravným usnesením. Není pravdou, že jen pro určitou méně srozumitelnou část, jsou-li jinak odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů ve svém celku jasná a plně odpovídají i výrokové části, by mohlo být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces takovým způsobem, že by to založilo důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
c) K námitce chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe
36. Vlastně jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byla ta, že soudy nižších stupňů v jeho případě nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , resp. provedly nesprávný výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
37. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
38. Princip subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, jestliže daný případ lze řešit současně i prostředky jiného právního odvětví – např. občanského, pracovního či správního. Není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s určitým jednáním spojených podle takového jiného právního odvětví. To ostatně vyplývá z akcesorické povahy trestního práva, které chrání nejcennější právní statky jen před těmi nejzávažnějšími zásahy (kriminalitou). Proto i v případě majetkových deliktů je současně možno se bránit prostředky civilněprávními, žádat náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na to, zda delikvent bude též postižen trestněprávně. Trestní odpovědnost je v takových případech vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním odpovědnosti podle jiného právního odvětví lze dosáhnout splnění všech cílů trestního práva, tj. i reparačního a preventivního, s tím, že funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12). V případě obviněného D. J. má Nejvyšší soud za to, že při nevyvození trestní odpovědnosti by došlo k nebezpečnému potlačení preventivní funkce trestního práva (k tomu viz odbornou literaturu – např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 35 a násl). Neúčinkovala by především náležitě prevence individuální (ve vztahu k obviněnému, který doposud na svém jednání neshledává ničeho nesprávného a svou vinu neuznává), ale ani generální vůči dalším osobám (potenciálním pachatelům, a to i z řad blízkých příbuzných). Je též nutno si připomenout, že zákonodárce takové jednání označil za trestné, počítá s tím, že za něj bude vyvozována trestní odpovědnost (podobně jako u jiných majetkových trestných činů), ačkoliv je zřejmé, že poškození mohou ochrany vlastních právních statků dosáhnout prostředky občanskoprávními, jako se tomu reálně stalo v tomto případě. Pouze v případech bagatelních je možno nevyvozovat trestní odpovědnost za takové jednání. Za bagatelní ovšem není možno označit tento případ, kdy obviněný opakovaně podával návrhy na katastrální úřad, aby znemožnil poškozené uspokojit svou pohledávku na jediné hodnotné věci obviněného v hodnotě 1 180 000 Kč, čímž se poškozené pokusil způsobit škodu v uvedené výši. S ohledem na formu zavinění, cíl, rozhodnost při páchání činu, výši hrozící škody i další skutkové okolnosti činu rozhodně nelze tento případ označit za bagatelní a natolik výjimečný v porovnání s jinými typově obdobnými případy, aby nebyla vyvozována trestní odpovědnost obviněného a důsledky s ní spojené. Proto je též možno souhlasit se soudy nižších stupňů i v tomto směru.
IV. Závěrečné shrnutí
39. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného D. J., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu