ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.809.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 809/2019-1046
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podala obviněná A. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 50 To 357/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 80/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné A. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 2 T 80/2016, byla obviněná A. H. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustila ve stručnosti tím, že jako statutární orgán občanského sdružení „K.“ (nyní spolek „N.“) prodala jménem tohoto sdružení dne 7. 8. 2012 J. D. za částku 3 800 000 Kč nemovitost na adrese XY, jejíž ideální polovinu občanské sdružení nabylo dědictvím po A. T. a druhou polovinu získalo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 6. 6. 2012 s „L.“ za částku 3 000 000 Kč, a jejíž cena byla v dědickém řízení stanovena na částku 6 800 000 Kč, tudíž si musela být vědoma, že hodnota nemovitosti činí v době prodeje nejméně 6 000 000 Kč, a tím porušila povinnost spravovat cizí majetek, vyplývající ze stanov občanského sdružení a způsobila tak občanskému sdružení „K.“ škodu ve výši nejméně 2 200 000 Kč.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou přečinem způsobila. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve spolcích na dobu 30 měsíců. V adhezním řízena byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému spolku „N.“ částku 2 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 50 To 357/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná A. H. podala v zákonné lhůtě proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněná zpochybnila uplatněnými námitkami svou trestní odpovědnost za přečin, jímž byla uznána vinnou zejména výhradou proti nesprávnému vymezení skutku v žalobním návrhu, v němž není obsažen zákonný znak skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, spočívající v určení konkrétní povinnosti, kterou měla porušit. V této souvislosti obviněná poukázala i na ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu, podle něhož může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a zdůraznila, že teprve až soud prvního stupně specifikoval v popisu skutku porušenou povinnost jako „povinnost vyplývající ze stanov“, avšak nerozvedl, o jakou konkrétní povinnost jde, ani stanovy blíže neoznačil. Obviněná vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který stejnou vadu vytýkanou v odvolání označil za dílčí nepřesnost. Obviněná vyslovila přesvědčení, podle něhož při vyslovení viny v trestních věcech musí být veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu uvedeny ve výroku rozsudku. Přitom odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, v němž bylo mj. vysloveno, že pokud v popisu skutku chybí specifikace povinnosti, kterou měl obviněný porušit, jde o hmotněprávní vadu takového výroku.
6. Dále obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu tvrzením, podle něhož se soud prvního stupně omezil na pouhé konstatování, že jednala minimálně v nepřímém úmyslu, bez bližšího odůvodnění tohoto znaku. Otázkou zavinění se nezabýval ani soud odvolací, a to ani ve vztahu ke způsobenému následku. Přitom obviněná zdůraznila, že k naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu je třeba úmyslného zavinění, přičemž soudy musí hodnotit také intenzitu porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek ze strany pachatele. Podle názoru obviněné k naplnění úmyslného zavinění by převod nemovitostí musel být realizován za nepřiměřeně nízkou kupní cenu, což však z provedených důkazů nevyplývá.
7. K otázce způsobené škody a určení její výše obviněná namítla, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s pravidlem uvedeným v §137 tr. zákoníku, podle něhož je nutné vycházet z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Podle obviněné z důkazů, které byly v trestním řízení k hodnotě převáděné nemovité věci provedeny, nebylo možné beze vší pochybnosti dospět ke zjištění, že její hodnota v srpnu roku 2012 činila skutečně částku 6 000 000 Kč. Z tohoto důvodu soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, pokud jde o závěr, že obviněná způsobila škodu právě ve výši 2 200 000 Kč.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné A. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolací argumentace neodpovídá v podstatné části uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť vytýká zejména porušení procesních ustanovení.
10. Podle názoru státní zástupkyně soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav věci v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu se zásadami formální logiky podle §2 odst. 6 tr. řádu. Dovolací námitky obviněná uplatňovala již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly.
11. Podle státní zástupkyně nedošlo v posuzovaném případě k porušení ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu, neboť okolnosti spáchání činu popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě odpovídají okolnostem, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil změny v popisu skutku, které se nijak nedotkly základních skutečností. K tomu dále státní zástupkyně doplnila, že k zachování totožnosti skutku postačí, pokud popsanému skutkovému stavu v původní podobě odpovídá alespoň určitá skupina skutečností nově vymezeného skutkového stavu tvořících jedno konkrétní jednání případně následek, odkázala přitom na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Pokud jde o námitku obviněné spočívající v nedostatečném vymezení porušené povinnosti, obviněná ji uplatnila již v rámci své obhajoby a v odvolání. Soudy obou stupňů se touto výhradou podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly. Není pochyb o tom, že obviněná svým jednáním porušila smluvně převzatou povinnost. V této souvislosti státní zástupkyně odkázala na závěr Nejvyššího soudu, ke kterému dospěl ve svém usnesení ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016 a podle něhož „odpovědnost pachatele za hospodaření občanského sdružení vymezená jeho stanovami je smluvně převzatou povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek, neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis . Podle přesvědčení státní zástupkyně soudy nižších stupňů dospěly k přiléhavému právnímu závěru o naplnění všech zákonných znaků přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněná porušila smluvně převzatou povinnost pečovat o majetek občanského sdružení „K.“ (dále též „sdružení“, nebo „občanské sdružení“), která jí vyplývala z článku 4 stanov. Je sice pravdou, že porušená povinnost není pregnantně vymezena, nicméně podle státní zástupkyně nejde o právní vadu výroku o vině, neboť v této formulaci je srozumitelná. Obviněná jakožto statutární orgán občanského sdružení byla povinna postupovat v souladu s povinnostmi vyplývajícími jí z článku 4 odstavec 2 písm. b) stanov, v němž je formulována povinnost každého člena sdružení, tj. včetně statutárního orgánu, dbát o majetek sdružení.
13. S určitou mírou tolerance lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku, zpochybňující subjektivní stránku posuzovaného přečinu, třebaže je z podstatné části založena na argumentaci mimo rámec tohoto důvodu dovolání. V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že soudy nižších stupňů dovodily u obviněné nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť podle rozhodných skutkových zjištění musela být obviněná při prodeji nemovitosti přinejmenším srozuměna s možností způsobení značné škody na majetku občanského sdružení. Navíc obviněná v dovolání blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jejím způsobením), či obě tyto složky zároveň. Státní zástupkyně konstatovala, že v právní věci obviněné závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu vyplývá nejen z charakteru a způsobu zjištěného jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozeného občanského sdružení, s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Konečně státní zástupkyně vyslovila přesvědčení, podle něhož pro naplnění subjektivní stránky spáchaného přečinu mají dále význam i okolnosti, za nichž obviněná záměrně způsobila vznik škody na spravovaném majetku, neboť nerespektovala povinnost statutárního orgánu dbát o majetek občanského sdružení, který jí vyplýval z článku 4 stanov, ačkoli tuto povinnost tím, že se stala členkou sdružení, akceptovala. Přestože znala hodnotu nemovité věci, prodala ji za nepřiměřeně nízkou cenu, čímž porušila smluvně převzatou povinnost a způsobila poškozenému občanskému sdružení škodu. Státní zástupkyně proto označila námitku týkající se zavinění za neopodstatněnou.
14. Stejnou povahu mají podle státní zástupkyně i obecné výtky obviněné proti způsobení značné škody na majetku občanského sdružení. Tento závěr odvolacího soudu považuje státní zástupkyně za správný, odpovídající zákonu a zjištěnému skutkovému stavu věci. Škoda byla soudy určena jako rozdíl mezi skutečně dosažitelnou cenou a částkou, za kterou byla nemovitá věc obviněnou skutečně prodána, což je v souladu s pravidlem uvedeným v §137 tr. zákoníku a ustálenou soudní judikaturou. Jestliže tak obviněná spáchaným protiprávním činem způsobila škodu ve výši 2 200 000 Kč, pak to jednoznačně vypovídá o naplnění znaku značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, takže v tomto směru nevznikají žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace.
15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. V rámci posuzování jeho obsahu je třeba zkoumat, zda konkrétní námitky dovolatele skutečně odpovídají zákonnému vymezení uplatněného důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na určitý dovolací důvod bez odpovídající argumentace, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
17. Obviněná A. H. opřela své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů lze dovodit v případech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. A právě druhou z alternativ zřejmě obviněná uplatnila, neboť z formulace jejích námitek vyplývá, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, který nevyhověl jejímu odvolání po věcném přezkoumání věci a ponechal tak nedotčen výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli v tomto výroku došlo podle obviněné k nesprávnému právnímu použití hmotného práva ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
18. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména
tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
19. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění soudů nižších stupňů vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve spojení s jeho odůvodněním, která mají obsahový podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
20. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné, jimiž vytkla nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, zejména pokud jde o specifikaci povinnosti, kterou měla obviněná žalovaným jednáním porušit, dále ohledně formy zavinění a určení výše způsobené škody. Tyto námitky obviněné lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněná založila převážně na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
21. Předně je nutné říci, že obviněná ve svém dovolání zopakovala svou dosavadní obhajobu, na což ostatně sama poukázala, stejně jako znovu předložila své výhrady uplatněné v odvolání, na něž sice soud druhého stupně reagoval, avšak podle obviněné nedostatečně, nebo nesprávně. Nejvyšší soud v tomto ohledu nesdílí názor obviněné, odůvodnění a vysvětlení odmítnutí její obhajoby vysvětlily soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dostatečnou měrou a přesvědčivými argumenty. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací se znovu zabýval výhradou obviněné, týkající se nedostatků v popisu skutku výroku o vině, resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné a v obžalobě a vyčerpávajícím způsobem se s ní vypořádal v bodech 14. a 15. napadeného usnesení. V podrobnostech lze proto k těmto procesním námitkám obviněné odkázat na uvedenou část usnesení soudu druhého stupně. Krajský soud přisvědčil výtce obviněné, podle níž by bylo vhodnější, aby soud prvního stupně přímo ve výroku o vině označil konkrétní část stanov občanského sdružení „K.“, tedy jejich článek 4 odstavec 2 písm. b). V něm je vymezena povinnost každého člena sdružení „dbát“ o jeho majetek a soud dokonce odkazem na odborný výklad tohoto pojmu Ústavu pro jazyk český zcela správně vysvětlil, že obecně je chápán v tom smyslu, aby majetek byl opatrován s péčí, tj. nebyl poškozován, zničen, či bezdůvodně zmenšován. Současně soud druhého stupně neshledal důvod ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně, neboť nešlo o vadu, pro niž bylo třeba takový procesní postup použít. Konkrétní ustanovení právního úkonu (resp. právního jednání, mezi které patří i stanovy), v němž je formulována povinnost dbát, tj. pečovat o majetek občanského sdružení, citoval již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, a to v jeho bodě 15. Za tohoto stavu nemohl výrok o vině spolu s odůvodněním odsuzujícího rozsudku vyvolat u obviněné jakoukoli pochybnost o konkrétním porušení smluvně převzaté povinnosti, k jejímuž plnění se zavázal každý, kdo vstoupil jako člen do sdružení, o to více pak povinnost svědčila statutárnímu orgánu sdružení. Rovněž z právní věty výroku o vině je dostatečně zřetelné, že obviněné bylo ze dvou alternativních znaků objektivní stránky posuzovaného přečinu kladeno za vinu porušení smluvně převzaté povinnosti. S ohledem na tyto skutečnosti není přiléhavý odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, v němž sice Nejvyšší soud upozornil na hmotněprávní vadu výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, spočívající v chybějící specifikaci smluvní povinnosti, kterou měl obviněný porušit, avšak v této věci soudy nižších stupňů konkrétní povinnost (resp. konkrétní ustanovení stanov) neoznačily ani ve výroku o vině, ani v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto zcela ztotožňuje se způsobem, jakým soud druhého stupně posuzoval shodnou výhradu obviněné. K doplnění povahy povinnosti, již obviněná porušila lze pouze odkázat na rozhodnutí č. 51/2001 Sb. rozh. civ., v němž byla jasně vyložena povaha stanov tak, že jde o smlouvu sui generis , tudíž není pochyb o tom, že ze strany obviněné šlo o porušení smluvní povinnosti, která byla zakotvena v citovaném článku stanov sdružení a jejímž obsahem byla péče o majetek sdružení (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3196/2007, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 195/98 aj.).
1) K přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
22. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu. Podstatou tohoto přečinu je podle právní nauky a soudní judikatury jednání (nebo opomenutí takového jednání), kterým vznikla škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se obecně rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Taková povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, právo převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování či nepojmenované smlouvy). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá primárně v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoli malou, a je s tímto následkem srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Značnou škodou se pak rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195, dále rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. civ., č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.).
23. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, se rozumí nejen zmenšení opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm, k němuž by při normálním běhu okolností, tj. nebýt poškozovacího jednání, došlo. Podle toho se rozlišuje skutečná škoda ( damnum emergens ) a ušlý zisk ( lucrum cessans ). Za skutečnou škodu, jež v dané věci připadá v úvahu, se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, popř. může jít o hodnotu, kterou je nutno vynaložit k uvedení majetku do předešlého stavu ( restitutio in integrum ). Konkrétně ve vztahu k přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se skutečnou škodou rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot spočívající ve zkáze věci v důsledku její nedostatečné údržby, v promlčení pohledávky, v nutnosti zaplacení penále, pokuty, poplatku z prodlení, v poskytnutí plnění bez zajištění jeho návratnosti apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2185). Může ovšem jít i o prodej věci za nižší než obvyklou cenu. Naproti tomu o ušlý zisk jde v případě, nedojde-li ke zvětšení (rozšíření, rozmnožení) spravovaného či opatrovaného majetku, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na obvyklý chod událostí, tedy nenastane-li obvyklý přírůstek na majetku (např. nesklizením úrody, nepřipsáním úroku, jeho neuplatněním, odpuštěním smluvní pokuty apod.).
24. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněná jako statutární orgán občanského sdružení „K.“ prodala v srpnu roku 2012 nemovitost J. D. za 3 800 000 Kč, ačkoli věděla o tom, že v rámci nabytí její ideální poloviny v dědickém řízení byla hodnota nemovitosti stanovena v předcházejícím roce na 6 800 000 Kč, a druhou polovinu získalo občanské sdružení kupní smlouvou ze dne 6. 6. 2012 uzavřené s „L.“ za částku 3 000 000 Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu popsané skutkové okolnosti jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, a to včetně úmyslného zavinění. Soud prvního stupně posoudil zavinění v příznivější variantě s tím, že obviněná při prodeji nemovitosti jednala v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž odvolací soud se přiklonil k variantě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což přiléhavěji odráží okolnosti spáchání činu. Obviněná totiž dva měsíce před převodem celé nemovitosti uzavřela kupní smlouvu na pořízení její poloviny za cenu 3 000 000 Kč, to znamená, že sama vycházela z toho, že cena nemovité věci má celkovou hodnotu nejméně 6 000 000 Kč. Přesto krátce na to celou nemovitou věc jménem občanského sdružení prodala za pouhých 3 800 000 Kč. Nelze proto mít jakékoliv pochybnosti o tom, že obviněná se znalostí obvyklé ceny nemovitosti v rozhodné době uzavřela kupní smlouvu nevýhodnou pro občanské sdružení, neboť ji prodala za nižší než dosažitelnou cenu, čímž bezdůvodně snížila majetek občanského sdružení. Nebýt jejího poškozujícího jednání, mohlo být v jeho prospěch přijato plnění za nemovitý majetek v odpovídající ceně 6 000 000 Kč namísto 3 800 000 Kč. Současně nelze ani přisvědčit obviněné v tom, že by intenzita porušení její povinnosti dbát o majetek sdružení byla jakkoli nízká. Spíše naopak jde o vyšší než běžné porušení povinnosti, protože jejím následkem došlo ke způsobení značné škody na spravovaném, resp. opatrovaném majetku, přečin tak musel být posouzen podle přísnější skutkové podstaty vzhledem k naplnění znaku způsobení značné škody. Soudům nižších stupňů proto nelze vytýkat, pokud u obviněné shledaly naplnění znaku úmyslného zavinění i ke způsobení škodlivého následku, a to přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť obviněná věděla, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně majetku občanského sdružení, o nějž měla povinnost dbát (pečovat), a musela tak být srozuměna s tím, že takové porušení uzavřením kupní smlouvy na nevýhodnou cenu způsobí. Stejně tak je nutné nahlížet na způsob určení ceny nemovitosti soudy nižších stupňů, který je zcela v souladu s pravidlem uvedeným v §137 tr. zákoníku. V podrobnostech je možné odkázat na bod 10. rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je jasně patrné, jakými úvahami byl tento soud veden při posuzování výše způsobené škody a z jakých podkladů při tom vycházel. Nejvyšší soud neshledal jakoukoli nelogičnost či nesprávnost v objasnění této otázky ani při hodnocení výsledků příslušných důkazních prostředků. To vše je podporováno právě okolnostmi, za nichž k samotnému převodu nemovitosti došlo včetně zjevné finanční výhody z této majetkové dispozice plynoucí pro obviněnou. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout jednání obviněné, jímž dosáhla změny článku 6 stanov občanského sdružení tak, aby ona jako tehdejší předsedkyně mohla navenek zastupovat sdružení samostatně (srov. body 15. a 16. rozsudku soudu prvního stupně).
25. Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku za správný a námitky obviněné, jimiž zpochybnila naplnění jeho subjektivní stránky včetně výhrad k určení výše škody na majetku poškozeného, za neopodstatněné.
26. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá námitka obviněné, kterou, byť nepřímo, vytkla porušení povinnosti zachovat totožnost skutku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že povinnost dodržet totožnost skutku vyplývá z norem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu). Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v němž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu).
27. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud jen připomene, event. doplní správné úvahy soudu druhého stupně ke shodné výhradě obviněné uplatněné v odvolání (srov. bod 14. napadeného usnesení). Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr. a další). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (srov. §116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu), poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (srov. §45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722).
28. Při porovnání popisu skutku uvedeného v obžalobě a ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je naprosto zřetelné, že skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, jsou totožná s těmi, která jsou popsána v žalobním návrhu. Nelze pochybovat o tom, že jde o jeden a týž skutek, neboť je zřejmá shoda podstatných skutkových okolností, které mají význam pro hmotněprávní posouzení žalovaného skutku a určení jeho právní kvalifikace. K odlišnosti oproti podané obžalobě došlo fakticky pouze v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, který zkrátil samotný popis skutku o některé okolnosti, jež se nepodařilo v hlavním líčení prokázat. Tato změna se však nijak nedotkla totožnosti skutku, jak ostatně konstatoval ve svém usnesení i soud druhého stupně (srov. bod 17. usnesení), ani neovlivnila jeho následující právní kvalifikaci. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že skutek, pro který byla obviněná stíhána v posuzované trestní věci, tj. pro který byla na ni podána obžaloba, je totožný se skutkem, jímž byla rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně uznána vinnou.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze naplnit ve dvou alternativách, přičemž jak již bylo naznačeno výše, první z nich nepřicházela v úvahu, neboť soud druhého stupně věcně přezkoumal podle §254 tr. řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, tudíž neporušil právo obviněné A. H. na přístup k druhé soudní instanci. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná se snažila prosadit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a k její argumentaci se již Nejvyšší soud podrobně vyjádřil. Přitom v napadeném usnesení ani v řízení jemu předcházejícím neshledal žádnou z vytýkaných vad v použití hmotného práva, proto nemohlo dojít k naplnění druhé varianty důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s důvodem uvedeným pod písm. g) tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
30. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná A. H. podala proti usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány důvodnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněné či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu