ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1145.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1145/2019-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2019, č. j. 55 To 83/2019-361, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 6 T 111/2017-313 , byli obviněný T. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) spolu s obviněným J. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
dne 19. 3. 2016 v 19:36 hodin, v Olomouci, na XY, na chodníku před hotelem T., jako členové skupiny fanoušků HC Kometa Brno v počtu deseti až patnácti osob, poté, co někteří přesně neustanovení členové této skupiny fanoušků oslovili a vyzvali poklidně procházející poškozené D. P., J. P., M. K. a P. Š., kteří viditelně měli na sobě a u sebe šály a repliky dresů HC Olomouc, k vydání těchto šál a dresů, blíže neustanovené osoby ze skupiny fanoušků HC Kometa Brno fyzicky napadli poškozeného P. Š. tak, že ho srazili kopem na zem a následně mu vytrhli z ruky repliku dresu HC Olomouc červenobílé barvy s číslem 88 a jménem HRŇA na zádech a pokusili se mu odcizit z ruky rovněž šálu HC Olomouc, což se jim však nepodařilo, neboť se ji i přes vzájemné přetahování podařilo poškozenému udržet, a dále se přesně neustanovení pachatelé pokusili vytrhnout poškozenému J. P. z ruky repliku dresu HC Olomouc bílé barvy s nápisem TRVAJ a číslem 35 na zádech a repliku dresu HC Olomouc červenobílé barvy s nápisem ZUZIN, který patřil jeho bratrovi D. P., a když se jim to nepodařilo, fyzicky J. P. napadli kopem do nohy, po kterém ztratil rovnováhu, oba dresy upustil a těchto se následně zmocnili, blíže neustanovení členové skupiny fanoušků HC Kometa Brno se dále pokusili odcizit J. P. jeho šálu HC Olomouc, o kterou se s ním přetahovali, ale tomuto se ji podařilo udržet a nakonec poškozeného M. K. pak fyzicky napadli tak, že obžalovaný T. P. ho kopl nohou a obžalovaný J. K. ho uchopil za část oděvu, za kterou škubl a poškozeného strhl na zem, kde mu přesně nezjištěný člen skupiny fanoušků HC Kometa odcizil šálu s nápisem HC Olomouc, kdy následně všichni členové skupiny fanoušků HC Kometa včetně obžalovaného T. P. a obžalovaného J. K. s takto získanými šálami a replikami dresů HC Olomouc z místa odešli, čímž poškozenému M. K. způsobili škodu ve výši cca 300 Kč, poškozenému P. Š. škodu ve výši cca 1 000 Kč, poškozenému D. P. škodu ve výši cca 990 Kč a poškozenému J. P. škodu ve výši cca 1 300 Kč, přičemž vážnější zranění vyjma drobnějších oděrek a hematomů na těle poškozeným nevznikla.
2. Obviněný byl za tento zvlášť závažný zločin odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §76 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu vstupu na sportovní akce, zejména tedy zákaz vstupu na všechna hokejová utkání pořádaná Českým svazem ledního hokeje na dobu dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil a možností nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti obou obviněných společně a nerozdílně podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 1 022 Kč. Ostatní poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2019, č. j. 55 To 83/2019-361 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obou obviněných ve výrocích o trestech zákazu vstupu na sportovní akce vyslovených dle §76 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný T. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nad rámec dovolacích důvodů poukázal na porušení práva na spravedlivý proces v předcházejícím trestním řízení.
5. Obviněný předně poukázal na skutečnost, že nalézací soud rozhodoval ve věci dvakrát, neboť jeho první rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně nadřízeným soudem zrušen. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť má za to, že odvolací soud nepostupoval správně, když zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně na podkladě údajně nového důkazu, který státní zástupkyně k odvolání vůbec nepřiložila.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve uvedl judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu stran podmínek jeho naplnění a poté namítl, že v předcházejícím řízení byly provedeny důkazy, které nebyly přípustné a pouze na jejich základě bylo rozhodnuto o právní kvalifikaci skutku a uznání viny obou obviněných. Ač námitky stran nepřípustného provedení označených dvou důkazů vznesl již ve svém odvolání, odvolací soud jim nepřisvědčil a zjevnou vadu nenapravil. Dovolatel tak shledává nejen naplnění uvedeného dovolacího důvodu, ale také porušení práva na spravedlivý proces.
7. Vadnost procesního postupu spatřuje obviněný v tom, že úřední záznam, který již byl proveden soudem prvního stupně, státní zástupkyně předložila odvolacímu soudu jako nový důkaz podle §179 odst. 2 tr. ř., čímž obešla ustanovení trestního řádu.
8. V případě výslechu policisty J. P. soudu vytýká, že byl vyslechnut soudem prvního stupně „o věci, které nebyl osobně přítomen a nijak ji nevnímal bezprostředně vlastními smysly“. Jeho svědeckou výpověď navazující na sepsaný úřední záznam, k čemuž svědek podal i vysvětlení dne 7. 12. 2016, pokládá dovolatel za důkaz nezákonný a s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, za důkaz nepřípustný. Podle dovolatele z důvodu jeho stejného hodnocení nalézacím soudem nebyl tento svědek ani původně předvolán. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že jeho výslech v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012) přikázal k provedení.
9. Podle dovolatele soudy dospěly k závěru o jeho vině výhradně na podkladě těchto nezákonných důkazů, ač zákonně pořízený důkaz odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, ze dne 20. 2. 2017 vedl k opačnému závěru. V podrobnostech pak obviněný poukázal na své odvolání ve věci.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvedl, že již v prvostupňovém rozhodnutí spatřuje vady, které byly i předmětem jeho odvolání, přičemž odvolací soud tyto vady sám nenapravil, ačkoliv tak učinit měl. Dodal, že podle jeho mínění byla hypotéza státní zástupkyně ve „zlepšení“ kamerových záznamů nedůvodná.
11. Výroky o trestu a náhradě škody pokládá dovolatel za vadné vzhledem k nesprávnému posouzení viny.
12. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2019, č. j. 55 To 83/2019-361, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 6 T 111/2017-313, zrušil a přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby ho sám rozsudkem zprostil obžaloby.
13. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužije svého oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání obviněného vyjadřovat. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
23. Ačkoli obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky jím vznesené nelze považovat za uvedenému dovolacímu důvodu odpovídající, neboť nenapadají právní posouzení skutku ani jiné hmotněprávní posouzení. Svou povahou jsou ryze procesní, neboť jimi namítá nezákonné použití dvou z provedených důkazů, které označuje za nepřípustné a ohledně nichž tvrdí, že toliko na jejich podkladě soudy nižších stupňů rozhodly o jeho vině. Ve vztahu k vlastní důvodnosti hmotně právní kvalifikace skutku, tj. podřazení vyjádřených skutkových zjištění pod zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný žádné námitky neuplatňuje.
24. Nejvyšší soud, jenž je vázán platnou a účinnou právní úpravou a tudíž i taxativním výčtem dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) a §265b odst. 2 tr. ř., od kterého není možné se odchýlit, může k přezkumu dovoláním napadených rozhodnutí (§265i odst. 3 tr. ř.) přistoupit v zásadě jen tehdy, je-li to odůvodněno dovolací argumentací věcně naplňující uplatněný důvod dovolání. Dovolací soud si je však současně vědom toho, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se v dovolacím řízení námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Podle názoru v příslušných nálezech vysloveného a respektovaného v aplikační praxi Nejvyššího soudu, ustanovení upravující dovolací řízení, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládána souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
25. V kontextu uplatňované námitky je taktéž vhodné připomenout, že z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnosti uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.“]. Proto ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu. Musí jít o takové pochybení, kde by odepření jeho nápravy vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
26. Protože obviněný ve svém dovolání nevznesl výhrady, jimiž by došlo k obsahovému naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu určeného k nápravě vad při nesprávné aplikaci hmotného práva, zůstalo na posouzení dovolacího soudu toliko to, zda lze důvodně učinit závěr, že vytýkaným porušením procesních norem došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, pro kteréžto porušení by bylo třeba přistoupit ke kasaci jím napadených rozhodnutí.
27. Dovolatel namítl, že v řízení před soudem prvního stupně byly provedeny dva důkazy, které považuje za nepřípustné. V prvním případě se podle něj jednalo o úřední záznam, který byl předložen státní zástupkyní jako příloha k jejímu odvolání proti prvnímu (zprošťujícímu) rozsudku soudu prvního stupně, jenž měl být označen jako důkaz nový ve smyslu §179 odst. 2 tr. ř., ač se podle dovolatele o nový důkaz nejednalo.
28. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo jím vytýkaným postupem odvolacího soudu, který na podkladě odvolání státní zástupkyně (usnesením ze dne 24. 4. 2019, č. j. 55 To 83/2019-361) zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 6 T 111/2017-313. V uvedeném směru lze totiž připomenout to, co plyne z obsahu trestního spisu.
29. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 11. 2017 (č. l. 247-251) se zjišťuje, že předmětný úřední záznam Policie ČR ze dne 6. 6. 2016, tedy listina na č. l. 67-68, byl v rámci hlavního líčení proveden jako důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř. Z obsahu tohoto úředního záznamu je zřejmé, že Městské ředitelství policie Brno zaslalo spolu se samotným záznamem založeným na čl. 67-68 spisu také přílohy č. 1-13. Tyto přílohy však spisový materiál v části týkající se přípravného řízení neobsahuje, a nebyly proto v hlavním líčení spolu s tímto úředním záznamem provedeny. Tyto přílohy, stejně jako předmětný úřední záznam, pak byly státní zástupkyní předloženy jako součást (příloha) jejího odvolání (č. l. 261 až 262) proti prvnímu rozsudku nalézacího soudu. Tyto listiny, uložené v přílohovém obale ve spise, byly pak spolu s tímto spisem a odvoláním státní zástupkyně zaslány odvolacímu soudu k rozhodnutí o tomto opravném prostředku. Z razítka otištěného na první z listin předložených státní zástupkyní je zřejmé, že tyto (tj. vlastní úřední záznam a jeho obrazové přílohy) byly Okresnímu státnímu zastupitelství v Olomouci doručeny dne 14. 11. 2017. Je tedy zřejmé, že uvedené přílohy byly policií ČR státní zástupkyni zaslány nejen až po podání obžaloby (dne 21. 7. 2017, č. l. 207), ale i po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (v hlavním líčení konaném dne 13. 11. 2017, č. l. 247-251). Součástí spisového materiálu se staly až ve chvíli, kdy byly jako příloha odvolání státní zástupkyně předloženy Okresnímu soudu v Olomouci. Jednalo se tak o důkaz opatřený policejním orgánem na žádost státního zástupce ve smyslu §179 odst. 2 tr. ř., a není proto důvod považovat ho za nepřípustný nebo nezákonný.
30. Ostatně i v případě, že by se skutečně nejednalo o důkaz opatřený ve smyslu §179 odst. 2 tr. ř., nemohla by tato okolnost způsobit jeho nepřípustnost. Předmětný úřední záznam byl spolu s jeho přílohami při novém projednání věci po zrušení prvního rozhodnutí nalézacího soudu odvolacím soudem řádně (samotný úřední záznam opětovně) vzhledem k postoji obviněného trvajícího na opakování hlavního líčení po změně složení senátu proveden v hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2018 podle §213 tr. ř. jako listinný důkaz.
31. Druhým důkazem, který dovolatel považuje za nepřípustný je výslech J. P., jednoho ze zpracovatelů výše uvedeného úředního záznamu. Dovolatel v případě tohoto důkazu uvedl, že by měl být nepřípustný, protože byl svědek vyslechnut „o věci, které nebyl osobně přítomen a nijak ji nevnímal bezprostředně vlastními smysly“, a protože sepisoval uvedený úřední záznam, což jeho výslech činí nepřípustným s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012.
32. Dovolatelem citovaná rozhodnutí – jak již správně uvedl soud odvolací (bod 12. usnesení) – nejsou na projednávanou věc přiléhavá. Je tomu tak proto, že se v nich sice řešila otázka ne/použitelnosti svědecké výpovědi policisty, nepřípustnost tohoto důkazu však byla shledávána v tom, že jím byla obcházena ustanovení trestního řádu o použitelnosti důkazů. Ve věci Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07 byl zaujat názor o nepřípustnosti důkazu výslechem zasahujícího policisty, který se v rámci své výpovědi měl vyjádřit k okolnostem zásahu – nikdy formálně neprovedené prověrky na místě. Jeho výslechem se soudy snažily tento úkon „zprocesnit“, neboť nesplňoval potřebné formální náležitosti a nebyl proto použitelný jako důkaz. V druhém případě, ve věci rozhodnuté u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, měl policista vypovídat ke skutečnostem, které mu byly sděleny v rámci podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a o nichž měl být sepsán úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2011, který však podle tehdy účinného znění tohoto ustanovení nebylo možno použít jako důkaz. Výslechem policisty, který úřední záznam sepsal, resp. byl přítomen podání vysvětlení, byl tento výslovný zákaz obcházen, což jej činilo nepřípustným.
33. Okolnosti projednávané věci jsou však podstatně odlišné. Jak uvedl odvolací soud k totožné námitce dovolatele, v případě výslechu J. P. se nejednalo o příslušníka Policie ČR, který by sepsal úřední záznam o podaném vysvětlení, ani o zasahujícího policistu ve vztahu k tomuto zásahu. Upozornil zároveň, že se jednalo o vzájemnou součinnost orgánů Policie ČR, která má oporu jednak v §8 tr. ř. a jednak v ustanoveních §14 a 18 zákona č. 273/2008 Sb., o Polici České republiky (viz bod 12. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje. Úřední záznam vypracovaný J. P. a jeho kolegy je třeba pokládat za procesně použitelný důkaz. Stejně tak lze uvést, že výslechem jeho zpracovatele nedošlo k obcházení ustanovení trestního řádu. Proto ani tento důkaz není možno považovat za nepřípustný.
34. Pokud dovolatel uvádí, že v prvním projednání věci nalézací soud výslech tohoto svědka neprovedl, jelikož ho stejně jako dovolatel nepovažoval za přípustný, nelze pro toto tvrzení ve spisovém materiálu nalézt oporu. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 11. 2017 vyplývá, že strany byly dotázány, zda souhlasí se čtením úředního záznamu o podání vysvětlení tohoto svědka, k čemuž souhlas udělila státní zástupkyně, nikoli však obvinění (viz č. l. 248 p. v.). Ve svém rozsudku z téhož dne nalézací soud uvedl, že tohoto svědka nepředvolal, neboť nebyl na místě činu přítomen, a nemohl se proto ke skutkovým okolnostem vyjádřit (viz č. l. 258). Z uvedeného vyjádření nalézacího soudu však nijak nevyplývá závěr dovozovaný dovolatelem. Lze usuzovat, že provedení důkazu považoval nalézací soud za nadbytečné. Odvolací soud však v návaznosti na důkaz předložený státní zástupkyní nalézacímu soudu uložil, aby výslech tohoto svědka zvážil (viz č. l. 275).
35. V návaznosti na uvedené je třeba poznamenat, že obviněný ve svém dovolání namítl, že se v případě tohoto svědka nemůže jednat o svědeckou výpověď, právě z důvodu uvedeného nalézacím soudem. S tímto však nelze souhlasit. Podle §97 tr. ř. svědek vypovídá o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Citované ustanovení nelze vyložit tak, že v procesním postavení svědka může vypovídat jen ta osoba, jež byla osobně přítomna činu, v němž je spatřován čin soudně trestný (tj. trestný čin), a který vnímala bezprostředně svými smysly. Takové zúžení možnosti výslechu svědků by bylo nepřijatelné až absurdní, neboť by neumožňovalo formou tohoto důkazu objasňovat skutečnosti vypočtené v §89 tr. ř. a ve svých důsledcích znamenalo, že formou svědecké výpovědi by vůbec nemohly být objasňovány skutečnosti, které zmiňuje citované ustanovení pod písmeny d) až f) tr. ř.
36. Pokud jde o údajný rozpor závěrů J. P. a jeho kolegů s těmi, ke kterým dospěl kriminalistický ústav ve svém odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, jedná se o předmět hodnocení důkazů, což je zásadně doménou toho soudu, který daný důkaz provedl. Nalézací soud se uvedenému věnoval, přičemž poznamenal, že v odborném vyjádření bylo uvedeno, že „výsledky zkoumání vyplývají pouze z objektivní skutečnosti zjistitelné z obrazové informace zkoumaných osob, kdy ačkoli posuzované osoby nelze jednoznačně identifikovat, přesto mohou být ze stejného záznamu z laického pohledu rozpoznány, což platí zejména v případě pozorovatele, který prověřované osoby zná důkladněji, co se týče podoby, způsobu pohybu. Pokud tedy komisaři 3. oddělení obecné kriminality Městského ředitelství policie Brno uvedli, že byli schopni zkoumané osoby jednoznačně identifikovat, včetně například rozpoznání nápisu PRIDE OF MORAVIA, pak jen čistě na základě obrazové informace toto možné nebylo“ (viz bod 11. rozsudku). Odvolací soud pak dodal, že „všichni tři komisaři se jednotně shodli na identifikaci obou obžalovaných, tedy co do účasti obou obžalovaných na projednávaném jednání tím, že tento svůj závěr odůvodnili naprosto fundovaným způsobem, který nepřipouští žádné pochybnosti o objektivitě tohoto závěrečného konstatování“ (viz bod 15. usnesení).
37. Ztotožnit se dovolací soud nemůže ani s tvrzením dovolatele, že soudy učinily závěr o jeho vině výlučně na podkladě těchto dvou výše uvedených důkazů. Z obsahu rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že vyslechl řadu svědků (např. poškozené) a provedl množství listinných a věcných důkazů (např. údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu a kamerové záznamy), které podrobně hodnotil a dospěl na jejich základě k závěru o vině obou obviněných. S tímto se ztotožnil odvolací soud, který uvedl, že nalézací soud plně vyhověl ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž se plně vypořádal také s námitkami obviněných (viz bod 14. usnesení). Dodal, že obvinění ve svých odvoláních opakovali stěžejní argumenty své obhajoby z řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud k tomuto doplňuje, že obsahem dovolání obviněného jsou také námitky, které uplatnil již v předcházejícím řízení a s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly.
38. Pokud nadto obviněný stran dalšího odůvodnění svých námitek odkazoval na argumentaci uvedenou v jeho odvolání, připomíná tento soud, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. ř., formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Tvrzené porušení práva obviněného na spravedlivý proces taktéž prokázáno nebylo.
40. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
41. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněné důvody dovolání a jím požadovanou kasaci dovoláním napadených rozhodnutí neodůvodňuje ani potřeba zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu