ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1165.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1165/2019-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18//2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 27/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 2 T 27/2017, byl obviněný P. B. (dále jen jako „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jeseníku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočky v Olomouci usnesením ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že jediným důkazem je výpověď poškozené, která trpí duševní poruchou, se kterou se po dobu dvou let odmítá léčit. Dodal, že trval na výslechu poškozené z důvodu odstranění rozporů, nicméně tato se opakovaně nedostavila k hlavnímu líčení a následně zemřela. Dále poukázal na provedené důkazy, které podle jeho názoru potvrzují, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (výpověď svědka Ř., opomenutá výpověď svědka Š., výpověď svědkyně K. a svědka M.). Doplnil, že žádný ze svědků si nevšiml jakéhokoli zranění poškozené, avšak naopak uvedli, že byla v podnapilém stavu a vulgární. Pokud se u ní projevilo nějaké zranění, nemohlo být v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Rovněž namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu. Skutková věta rozsudku je pak rozporná v návaznosti na užitou právní kvalifikaci z hlediska jednotlivých stádií dokonání. Na základě uvedeného proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřil. Ve svém vyjádření nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. K tomu následně uvedl, že dovolací argumentaci není možné z velké části podřadit pod uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod. Shrnul, že se nejedná o výtky mířící proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž o vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a zjištěnému skutkovému stavu. Doplnil, že výpověď poškozené není jediným důkazem ve věci, obviněný je usvědčen např. lékařskými zprávami i výpověďmi dalších svědků. Z odůvodnění rozhodnutí nelze podle něj dovodit ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními či vadu ve smyslu opomenutých důkazů. S určitými výhradami by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku týkající se nedostatku subjektivní stránky a nesouladu obsahu skutkové věty s právní kvalifikací. Dodal však, že se nejedná o výhrady opodstatněné. Doplnil, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, což vyplývá ze způsobu, kterým poškozenou napadl. Současně uvedl, že nalézací soud vysvětlil, proč přečin nehodnotil jako dokonaný trestný čin, což je dle jeho názoru závěr správný a pro obviněného příznivý. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně projevil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
6. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané obviněným proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 2 To 18/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného jeho obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. V obecné rovině dále platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatel opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů a musí být také odpovídajícím způsobem odůvodněn.
10. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Výjimkou z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěn, odůvodněn.
III.
12. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
13. Dovolací námitky obviněným uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou směřovány výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněného pak lze v zásadě s jistou mírou zjednodušení rozdělit do dvou skupin.
14. Základem první skupiny těchto jeho námitek je jeho přesvědčení, že skutková zjištění, která se stala podkladem pro právní posouzení jeho jednání, nemají podklad v provedeném dokazování, kdy zejména není možné vycházet jen z výpovědi poškozené. Poškozená je podle obviněného nevěrohodnou osobou, která trpí schizofrenní poruchou, požívá alkoholické nápoje, přičemž pod vlivem alkoholu byla i inkriminovaného dne, kdy ji měl obviněný napadnout. Obviněný dále s odkazem na svědecké výpovědí svědků Ř., Š., K. a M. tvrdí, že tito si nevšimli na poškozené žádných známek poranění či napadení a je proto přesvědčen, že poranění poškozené vzniklo z jiného důvodu a nemohlo vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Z těchto důvodů proto považuje hodnocení důkazů ze strany soudů za extrémně vadné, v důsledku čehož trpí rozhodnutí extrémními vnitřními rozpory, neboť se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi pro rozhodnutí důležitými okolnostmi.
15. Do druhé skupiny námitek lze zařadit výtky, že se soudy nezabývaly „otázkou naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu“, a to konkrétně, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. V této souvislosti podle obviněného vykazuje vady rovněž tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku, ze které vyplývá, že obviněný se měl dopustit ublížení na zdraví, avšak je uznán vinným pouze pokusem posuzovaného přečinu.
16. K takto vymezené dovolací argumentaci obviněného je nutné konstatovat, že zejména první skupinu námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Pod uplatněný dovolací důvod by v zásadě bylo možné (minimálně po formální stránce) podřadit jeho výhrady týkající se nedostatku subjektivní stránky a nesouladu obsahu tzv. skutkové věty rozsudku s právní kvalifikací jednání obviněného, byť i v tomto případě (po obsahové stránce) obviněný dílem uplatňuje tyto námitky polemizováním se skutkovým stavem věci).
17. Ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá, že pro dovolací argumentaci obviněného je v převážné části společné to, že zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů ohledně svého pachatelství a zjišťované podoby jeho protiprávního jednání, a to opakovaným nesouhlasem s hodnocením jednotlivých důkazů a celé důkazní situace v této trestní věci. Pokud však obviněný tímto způsobem polemizuje s tím, jak oba nižší soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly, pak se nejedná o výtky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, jak to předpokládá §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Navíc je z obsahu dovolání z hlediska těchto námitek obviněného zřejmé, že tato část jeho námitek pouze kopíruje jeho obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje jeho odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 12) a odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz bod 11.) je přitom zřejmé to, že obviněný zastává stále stejnou skutkovou verzi, tak i to, že s takto uplatňovanou obhajobou obviněného se oba soudy zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly.
19. Obviněný má nepochybně právo se v rámci trestního řízení hájit způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem se snažit prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. V dovolacím řízení je však toto jeho právo částečně limitováno, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází, jak již shora naznačeno, v zásadě pouze ze skutkových zjištění, která učinily soudy dříve činné ve věci. V této souvislosti lze například zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Ke shora uvedeným námitkám skutkové povahy se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K porušení práva na spravedlivý proces dochází zpravidla tehdy, pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy situace, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady (k tomu viz bod 11. tohoto usnesení).
20. V této trestní věci obviněný uvedenou námitku v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními sice formálně uplatňuje, avšak podle názoru Nejvyššího soudu taková situace nenastala. Obviněný totiž v podstatě pouze zpochybňuje zjištěný skutkový stav tvrzením, že se trestné činnosti nedopustil ( poškozenou nenapadl, nezpůsobil jí zranění a vše je jen její mstou ) a činí tak polemizováním s jednotlivými důkazy či dílčími skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, zároveň tak činí bez toho, aby nabídl komplexní hodnocení všech provedených důkazů tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného se nesou toliko v rámci pouhé polemiky se skutkovými zjištěními, ke kterým v projednávané věci dospěl soud prvního stupně a se kterými se vypořádal s ohledem na jejich znovu uplatnění v podaném odvolání také odvolací soud, aniž by obviněný skutečně osvětlil namítaný extrémní nesoulad. Pokud pak na straně druhé bylo dokazování v této trestní věci provedeno v souladu s §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., přičemž se soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů, a to včetně posouzení obecné a specifické věrohodností jednotlivých výpovědí (zejména obviněného a poškozené), pokud konfrontovaly výpověď a obhajobu obviněného s dalšími provedenými důkazy, pak není žádných pochyb o úplnosti a správnosti skutkových zjištění a k závěru o extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními dojít nelze.
21. I bez ohledu na to, že tako skupina námitek není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, nejsou tyto námitky důvodné ani v obecné rovině. V této trestní věci není obviněný usvědčován pouze výpovědi poškozené, jak obviněný opakovaně tvrdí v rámci své obhajoby, ale její výpověď má přímou vazbu na další ve věci provedené důkazy. Lékařské zprávy prokazují nejen skutečnost, že byla hospitalizována, utrpěla otřes mozku a nebyla ovlivněna alkoholem, ale také to, kdy, kde, kým a jakým způsobem byla napadena (že byla napadena známou osobou, že byla třikrát udeřena hlavou o zem). Skutečnost, že byla napadena obviněným B., vyplývá i ze záznamu o jejím telefonickém oznámení policii ohledně jejího napadení. Výpověď poškozené přitom koresponduje i s výpovědí dalších svědků, jakkoliv tito u napadení poškozené nebyli. Pokud obviněný tvrdí, že svědci vypovídají v jeho prospěch, pak části jejich výpovědí vytrhává z celkového kontextu a naopak pomíjí pasáže, které ho usvědčují. Při komplexním zhodnocení všech provedených důkazů nelze mít pochybnosti o tom, že se obviněný trestné činnosti dopustil, neboť výpověď poškozené je podpořena v podstatě všemi dalšími ve věci provedenými důkazy, a to jak svědeckými výpověďmi, tak i objektivními důkazy listinnými.
22. Bylo proto možné uzavřít, že s ohledem na plně přezkoumatelné odůvodnění obou rozhodnutí, tedy jak odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 4 – 5 (zejména bod 12.), tak i usnesení krajského soudu (body 11. – 12.) nelze důvodně namítat existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními či vadu opomenutých důkazů. Naopak lze konstatovat, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a že odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr .ř. , resp. §134 odst. 2 tr. ř.
23. Jak již bylo konstatováno výše, s určitými výhradami bylo možné pod uplatněný dovolací důvod přiřadit výhrady obviněného týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu. S ohledem na skutková zjištění učiněná soudy v této trestní věci, která našla svůj odraz ve skutkové větě rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním, nelze však mít pochybnosti o tom, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Minimálně nepřímý úmysl obviněného totiž zřetelně vyplývá již ze způsobu, kterým obviněný poškozenou napadl, když ji shodil na zem, vláčel ji po zemi, několikrát ji udeřil dlaní a zejména jí hlavou tloukl o zem, v důsledku čehož ji způsobil otřes mozku a poškozená musela vyhledat lékařské ošetření a být hospitalizována. Jestliže tedy obviněný mlátil hlavou poškozené o zem, musel být minimálně srozuměn s tím, že takto jí může způsobit ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a §146 tr. zákoníku. K ublížení na zdraví u poškozené také velice pravděpodobně došlo, avšak okresní soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč přečin obviněného neposoudil jako dokonaný trestný čin, nýbrž (jen) jako pokus podle §21 odst.1 tr. zákoníku, což mělo navíc za důsledek mírnější právní kvalifikaci protiprávního jednání obviněného a pro něho příznivější právní posouzení. Z těchto důvodů byly proto tyto námitky obviněného posouzeny jako neopodstatněné.
24. Závěrem pak nelze přisvědčit námitce obviněného ohledně určitého formálního nesouladu tzv. skutkové věty s právní kvalifikací jeho protiprávního jednání, neboť jednak (užitá právní kvalifikace) svědčí obviněnému, jednak lze popis skutku ve skutkové větě rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním považovat z hlediska dovozovaného pokusu za dostačující. O tom svědčí závěr skutkové věty, že poškozená „….přes utrpěný otřes mozku a následnou hospitalizaci dne 29. 6. 2015 ze svého vlastního rozhodnutí tuto ukončila…“ či odůvodnění usnesení krajského soudu na str. 4, že se poškozená odmítla ukončením hospitalizace podrobit dalším vyšetřením a bezprostředně poté již lékaře nevyhledala k možnému konstatování prodloužení doby léčby, což by mohlo znamenat (v případě jejího prodloužení) jiný závěr o délce jejího léčení a mohlo by znamenat dokonání posuzovaného přečinu.
IV.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle nějž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
26. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář