ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1178.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1178/2019-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného A. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 12/2019, takto:
Podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného A. B. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 5 T 12/2019 bylo rozhodnuto tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu podle §171 odst. 1 tr. ř. se trestní věc obviněného A. B. (dále též „obviněný“), stíhaného pro skutek spočívající v tom, že
„dne 10. 10. 2018 kolem 22:12 hodin v Praze 8, v ulici XY, v blízkosti zastávky MHD XY, byl jako řidič vozidla tov. zn. XY r. z. XY kontrolován hlídkou Policie ČR a bylo zjištěno, že má pozitivní slinný test Drugwipe 5+ na amfetamin/metamfetamin, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie bylo stanoveno, že měl v době činu v krvi nejméně 427 ng/ml metamfetaminu, což je hladina, při které není schopen žádný řidič bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním provozu“,
postupuje k projednání Magistrátu hl. m. Prahy, protože skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem, ale mohl by být orgánem příslušným k projednávání přestupků posouzen jako přestupek dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.
2. Stížnost státního zástupce podaná proti označenému usnesení soudu prvního stupně v neprospěch obviněného byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019 , podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesením soudu druhého stupně napadl dovoláním podaným v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), jehož při realizaci jeho oprávnění plynoucího z ustanovení §265d odst. 1 tr. ř. zastoupil z důvodu jím vyloženého (viz text dovolání in fine a dodatečně zaslané sdělení) jeho první náměstek.
4. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř., neboť podle jeho mínění bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Ve své obsáhlé argumentaci nejvyšší státní zástupce vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, podle nichž důvod odlišného právního posouzení skutku spočívá v tom, že nebyl naplněn znak objektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v jednání pachatele ve „stavu vylučujícím způsobilost“. Poukázal zejména na to, že
a) nalézací soud rozhodl o postoupení věci při shodném popisu skutku, ve kterém byl obžalobou shledáván uvedený přečin, když nijak nezpochybnil skutková tvrzení obžaloby a pouze zdůraznil závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Milady Klabochové, podle nichž se obviněný v době řízení motorového vozidla nacházel toliko ve stavu snižujícím způsobilost k řízení automobilu v důsledku narušení psychomotorických a kognitivních schopností způsobeného návykovými látkami, přičemž snížení jeho schopností řídit motorové vozidlo nebylo výrazné, a že
b) soud stížnostní se s názorem nalézacího soudu ztotožnil, zopakoval jeho argumentaci, akcentoval závěry znalkyně, podle kterých u obviněného v době činu absentovala jakákoli symptomatika, jež by odpovídala intoxikaci, přičemž neexistuje u psychoaktivní látky metamfetamin jednoznačná korelace mezi její hladinou v krvi a jejím účinkem na toho, kdo ji požil, a zmínil též skutečnost, že obviněný byl při řízení motorového vozidla kontrolován hlídkou Policie ČR zcela náhodně, aniž by k tomu zavdal jakýkoli důvod svým způsobem jízdy, jeho chování v kritické době nevykazovalo žádné známky ovlivnění návykovými látkami.
6. Při odkazu na ustanovení §130 a §274 odst. 1 tr. zákoníku a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, a obecném konstatování, že nejčastěji ke spáchání přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dochází při řízení motorového vozidla po požití návykových látek, připomněl, že stav vylučující způsobilost nevymezuje žádná konkrétní definice vzhledem k tomu, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. K naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby byl pachatel návykovou látkou ovlivněn až tak, že upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat. Postačí takové jeho ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, která vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohly být ohroženy život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 4 Tdo 765/2014, též Šámal a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2790).
7. S připomenutím aplikační praxe soudů v případě ovlivnění pachatele alkoholem nejvyšší státní zástupce zmiňuje, že v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou nežli alkoholem se dosud rozhodovací praxe nesjednotila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout. Dosavadní rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí publikované pod č. 23/2011 Sb., rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 581/2018) naopak vychází z toho, že u jiných omamných návykových látek, nežli je alkohol, takovouto hranici stanovit nelze, neboť účinky těchto omamných návykových látek jsou u každé osoby velice individuální. Při posuzování, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §274 tr. zákoníku, je proto vždy třeba vycházet z konkrétních okolností, a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení. V návaznosti na to (s odkazem na příslušná rozhodnutí) zmiňuje, že však i dosavadní judikatura připouští, že uvedený znalecký posudek není jediným a výlučným důkazem, který by měl být pro posouzení ovlivnění návykovou látkou hodnocen.
8. Stran skutkových okolností ve věci přezkoumávané dovolatel uvedl, že ty jsou odlišné od věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl pod sp. zn. 8 Tdo 449/2010, kde přítomnost návykových látek v organismu obviněného řidiče byla zjištěna toliko orientačním testem a výsledky lékařského vyšetření provedeného krátce po přistižení obviněného při řízení motorového vozidla vykazovaly nesrovnalosti a nejasnosti. Za takovéto situace byl podle dovolatele požadavek Nejvyššího soudu na provedení znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie naprosto opodstatněný a vycházel též z tehdejší úrovně vědeckých poznatků.
9. Podle nejvyššího státního zástupce je však sporné, zda lze závěry citovaného rozhodnutí, i s ohledem na současný stav odborných poznatků, mechanicky a beze zbytku vztáhnout na trestní věc obviněného A. B., v níž bylo množství návykové látky v jeho organismu exaktně zjištěno. Dovolatel usuzuje, že s ohledem na výši plazmatické koncentrace návykové látky, která byla stanovena s přihlédnutím k poznatkům plynoucích z mezinárodních toxikologických databází a příslušné odborné literatury a jež u obviněného několikanásobně převýšila obvyklou toxickou hranici, již pro rozhodnutí o jeho vině není zapotřebí dalšího zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Zmíněná toxická plazmatická koncentrace totiž u jedince zpravidla vyvolává otravu nebo stav vyžadující odbornou zdravotní péči. Při zjištění uvedených hodnot v krevním vzorku osoby vykonávající zaměstnání či jinou činnost, je taková osoba ovlivněna příslušnou návykovou látkou do té míry, že se nachází ve stavu intoxikace, která zapříčiňuje nezpůsobilost k výkonu zaměstnání či jiné činnosti (např. řízení motorového vozidla). Tyto hodnoty jsou totiž podle dovolatele natolik vysoké, že i přes individuální dopady vlivu návykových látek na každého uživatele není možné, aby řidič s takovými naměřenými hodnotami byl schopen zcela adekvátně reagovat na situace vznikající v silničním provozu a koordinovat své chování, neboť se již z hlediska lékařského nachází ve stavu intoxikace.
10. Nejvyšší státní zástupce proto za dostačující pokládá výsledky toxikologických analýz, neboť podle něj nelze konstatovat, že by toxikolog nebyl oprávněn, na základě uznávaných vědeckých poznatků svého oboru, vyslovit závěr o stavu určité osoby při konkrétně zjištěném množství psychotropní látky v krevním séru. Při zjištění uvedených hodnot v krevním vzorku příslušné osoby, je totiž tato ovlivněna návykovou látkou do té míry, že se, bez ohledu na možné individuální projevy této látky u ní, nachází ve stavu intoxikace, která zapříčiňuje nezpůsobilost k výkonu zaměstnání či jiné činnosti (např. řízení motorového vozidla). Jsou to ostatně nikoli poznatky psychiatrie, ale právě toxikologie, na základě kterých byly vymezeny u návykových látek koncentrace pro člověka toxické či letální.
11. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na fakt, že z výše uvedených zásad vychází pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 ze dne 29. 4. 2019, o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu §274 odst. 1 trestního zákoníku. Tento pokyn obsahuje na podkladě rozboru relevantních odborných dat tabulku hodnot návykových látek v krevním vzorku (ng/ml), představující uvedené toxické plazmatické koncentrace, jejichž dosažení zakládá výše uvedený stav vylučující způsobilost.
12. Ohledně skutečností zjištěných v posuzované věci dovolatel zdůraznil, že znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie RNDr. Jiřího Fišera, CSc. bylo zjištěno, že v době řízení motorového vozidla se v krvi obviněného A. B. nacházelo 427 ng/ml metamfetaminu. Znalec toxikolog současně jednoznačně konstatoval, že při této koncentraci lze hovořit o takovém negativním ovlivnění psychosenzomotorických funkcí obviněného, že již byl ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání motorového vozidla. V případě metamfetaminu je podle vědeckých poznatků již koncentrace 150 ng/ml a více této látky v krvi spojována s toxickými příznaky (intoxikací). Koncentrace metamfetaminu zjištěná ve vzorku krve obviněného A. B. tedy téměř trojnásobně přesahovala uvedenou hranici, která již představuje intoxikaci. Skutkové zjištění vyplývající ze znaleckého posudku znalce – toxikologa tedy podle dovolatele jednoznačně vede k právnímu závěru, že obviněný se v době činu nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, tedy i k řízení motorového vozidla. Obviněný tak podle jeho hodnocení naplnil všechny znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku již i proto, že koncentrace metamfetaminu v krvi obviněného více než dvojnásobně překročila koncentraci 200 ng/ml v krvi, která – jako pro něj příznivější – je částí odborné veřejnosti (a též rozhodnutím sp. zn. 7 Tdo 581/2018) považována za hodnotu vylučující schopnosti intoxikované osoby řídit motorové vozidlo až koncentraci 200 ng/ml v krvi. Dovolatel dodal, že hladina metamfetaminu v krvi obviněného byla řádově vyšší nežli limitní hodnota stanovená nařízením vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, když u metamfetaminu činí tato limitní hodnota 25 ng/ml.
13. K soudy zdůrazňovanému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie lze podle nejvyššího státního zástupce, při odhlédnutí od jím vyložené nadbytečnosti tohoto důkazu, uvést, že znalecký posudek je zvláštním, samostatným druhem důkazu ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. Jde o důkaz, který nemá mezi důkazními prostředky žádné výsadní postavení a jako takový podléhá stejným obecným zásadám, zejména zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Skutečnost, že orgán činný v trestním řízení nemá potřebné odborné znalosti, které má znalec, neznamená, že by měl vždy bezvýhradně podřídit svůj úsudek závěrům znaleckého posudku. I tento důkaz musí kriticky hodnotit z hlediska jeho přesvědčivosti a tím i pravdivosti. Podle dovolatele však soudy převzaly závěry psychiatrického znaleckého posudku zcela mechanicky a vůbec se nezabývaly otázkou, zda znalkyně vycházela z aktuálních vědeckých poznatků ohledně možnosti stanovení množstevních hranic intoxikace jinými návykovými látkami než alkoholem. Nijak se nezabývaly ani diametrální rozdílností závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a znalce – toxikologa. Nepovažovaly ani za nutné provést hlavní líčení a znalce k jejich protichůdným závěrům vyslechnout. Na hodnocení předmětného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. prakticky rezignovaly.
14. Možnosti znalce – psychiatra zpětně zjistit, jak dalece byl obviněný v době jízdy zjištěným druhem a množstvím návykové látky ovlivněn, jsou podle dovolatele značně omezené. Znalec podle něj zpravidla nemá k dispozici jiný objektivně zjištěný údaj, nežli právě toxikologicky zjištěný údaj o hladině návykové látky v krvi obviněného. Pokud čerpá další poznatky o tom, zda obviněný subjektivně pociťoval vliv návykové látky, o způsobu jízdy a chování obviněného v kritické době z dalších důkazů, jako jsou výpovědi svědků nebo vyjádření samotného obviněného, pak se již fakticky jedná o hodnocení důkazů znalcem, než o posuzování otázek vyžadujících odborné znalosti. Znalec psychiatr nemůže provádět ani žádné znalecké pokusy s uvedením posuzovaného do stavu intoxikace odpovídající zjištěné hladině drogy v době činu.
15. V návaznosti na uvedené demonstroval nejvyšší státní zástupce na podkladě poznatků ve věci sp. zn. 7 Tdo 581/2018 možnou variabilitu odborných závěrů (stran ovlivnění řidičů jinou návykovou látkou než alkoholem) dokazování provedeného znaleckými posudky z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, což podle něj svědčí – i v zájmu předvídatelnosti práva – pro potřebu akceptovat v rozhodovací praxi v případech ovlivnění řidičů jinými návykovými látkami nežli alkoholem pevné kvantitativní hranice pro množství návykové látky v organismu, při jejímž dosažení již žádný, resp. alespoň žádný průměrný jedinec není ve stavu, kdy je způsobilý řídit motorové vozidlo, a to případně i postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
16. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, v důsledku čehož soud postoupil věc obviněného A. B. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §171 odst. 1 tr. ř. k projednání Magistrátu hl. m. Prahy, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud Městský soud v Praze jako soud stížnostní nenapravil rozhodnutí nalézacího soudu, jež bylo zatíženo vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., a důvodnou stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, pak podle dovolatele svoje rozhodnutí zatížil též vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
17. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 5 T 12/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas, aby i v případě, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, projednal věc v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Obviněný, jemuž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce doručen dne 2. 9. 2019, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila vydání rozhodnutí o označeném mimořádném opravném prostředku.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
21. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
23. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
b) vlastní posouzení
24. Protože argumentace uplatněná v dovolání neumožňuje, aby o tomto mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce bylo rozhodnuto způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím poznatkům.
25. Základní skutečností, pro kterou nemůže dovoláním napadené usnesení stížnostního soudu obstát, je to, že soud druhého stupně nenapravil vadu, jíž je zatíženo rozhodnutí obvodního soudu o postoupení věci, a která tak svědčí o správnosti tvrzení dovolatele, že usnesení nalézacího soudu je zatíženo vadou naplňující důvody dovolání podle 265 odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
26. Jak plyne z podstaty opravných prostředků, jejich účelem je dosažení nápravy vad, kterými jsou zatíženy výroky jimi napadených rozhodnutí. Jejich prostřednictvím lze napadat pouze výrokovou část rozhodnutí, neboť samotné vady či dílčí nedostatky odůvodnění, pokud nemají vliv na správnost samotného výroku, nemohou důvodnost opravného prostředku založit. V případě dovolání je toto obecné konstatování, resp. soudní praxí i trestně právní naukou uznávaným východiskem, konkretizováno zněním §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož [d]ovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Z uvedeného plyne, že první varianta dovolacího důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , se vztahuje opět k výroku rozhodnutí, v posuzovaném případě usnesení, resp. k té jeho části, v níž je skutek, který by podle zjištění nalézacího soudu mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, popsán. Jinými slovy vyjádřeno, z hlediska posouzení toho, zda soud skutečně rozhodl o postoupení skutku, který by jiný orgán mohl posoudit jako čin nikoli soudně trestný, tj. např. jako přestupek, je rozhodující to, jak tento skutek popsal v tzv. skutkové větě výroku o postoupení věci.
27. Stejně tak jako zatěžuje vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odsuzující rozsudek popis skutku, který je nedostatečný pro jeho hmotně právní subsumpci pod zákonné znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, jímž je obviněný uznáván vinným, zatěžuje vadou výrok usnesení o postoupení věci, pokud popis skutku, ohledně něhož je rozhodnutí podle §222 odst. 2 tr. ř., či jiných obsahově shodných ustanovení [tj. např. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., jako v případě posuzovaném] vydáváno, odpovídá znakům některého trestného činu (např. toho, který v něm shledávala obžaloba či návrh na potrestání). Vykazuje-li totiž skutek popsaný ve výroku rozhodnutí znaky činu soudně trestného, je z povahy věci vyloučeno, aby o něm mohl jednat jiný orgán než soud, neboť již předpisy ústavní úrovně předpokládají, že o vině trestným činem může rozhodovat pouze soud (čl. 90 Ústavy). Je-li proto skutek popsán způsobem, který odůvodňuje závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, pak závěr, že by jiným orgánem mohl být posouzen jako přestupek, zakládá vadu rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.
28. Vztáhnou-li se uvedené obecné závěry na případ posuzovaný, pak vzhledem k tomu, jak vyznělo rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výrokové části, konkrétně při popisu skutku, ohledně něhož o postoupení věci uvedený soud rozhodl (viz bod 1.: „dne 10. 10. 2018 kolem 22:12 hodin v Praze 8, v ulici XY, v blízkosti zastávky MHD XY, byl jako řidič vozidla tov. zn. XY r. z. XY kontrolován hlídkou Policie ČR a bylo zjištěno, že má pozitivní slinný test Drugwipe 5+ na amfetamin/metamfetamin, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie bylo stanoveno, že měl v době činu v krvi nejméně 427 ng/ml metamfetaminu, což je hladina, při které není schopen žádný řidič bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním provozu“ ), je třeba dojít k závěru, že popsanou vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě je toto rozhodnutí zatíženo. Je totiž zřejmé, jak upozornil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, že nalézací soud vymezil skutek, o jehož postoupení rozhodl, způsobem shodným jako podaná obžaloba, která právě vzhledem ke skutkovému tvrzení, že obviněný motorové vozidlo řídil, ač měl v době činu v krvi nejméně 427 ng/ml metamfetaminu, což je hladina, při které není schopen žádný řidič bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním provozu“ , shledávala v tomto skutku přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené skutkové tvrzení, převzaté soudem do výroku usnesení o postoupení věci, zakládá v odůvodnění rozhodnutí soudem zpochybněný znak objektivní stránky uvedeného přečinu spočívající ve vykonávání činnosti, při které by mohl ohrozit život…(etc.) ve stavu vylučujícím způsobilost. Odlišný skutkový závěr v odůvodnění rozhodnutí však nemůže mít vliv na posouzení správnosti rozhodnutí, neboť ta – jak již uvedeno – je hodnocena ve vztahu k údajům, které obsahuje jeho výroková část.
29. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze poznamenat, že důvodnost jeho uplatnění dovolatelem má stejné příčiny. Jak již bylo uvedeno a jak v zájmu sjednocení soudní praxe a odstranění vad, která vydaná rozhodnutí o postoupení věci zatěžují, zdůraznil Nejvyšší soud v dříve vydaném rozhodnutí (usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016), které bylo publikováno pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr., soud rozhodující o postoupení věci musí ve výrokové části svého rozhodnutí popsat skutek způsobem, který umožňuje jeho posouzení jako činu nikoli soudně trestného. To ostatně plyne i ze závěrů vyjádřených v usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 148/2014, publikovaného pod č. 33/2015 ( „Soud může … postoupit věc jinému příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo být posouzeno jako přestupek.“ ). Znamená to, že [v]e výroku, jímž se … postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě … protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí“ (č. 19/2017 Sb. rozh. tr.).
30. Jestliže stížnostní soud nenapravil výše definované vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., pak své rozhodnutí zatížil vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V.
Důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia
31. Senát č. 6, jemuž podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo o podaném dovolání rozhodnout, shledal z důvodů výše stručně vyložených (body 25. až 30.), že argumentace v něm obsažená odůvodňuje, aby o něm rozhodl způsobem v něm navrženým. Při tomto způsobu rozhodnutí však vyvstává otázka, jakým způsobem vymezit úkoly pro soud prvního stupně stran důkazního řízení. Řečeno jinými slovy, do jaké míry a jakým způsobem má uvedený soud reagovat na odlišnosti odborných závěrů obsažených ve zpracovaných znaleckých posudcích, které zmínil dovolatel, jež jsou podstatné pro závěr, zda se obviněný dopustil žalovaného přečinu, jak tvrdil státní zástupce v podané obžalobě, či „toliko“ skutku, v němž by mohl být příslušným orgánem shledán přestupek na úseku silniční dopravy, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Senát č. 6 se totiž kloní k závěru prezentovanému dovolatelem, že pro posouzení existence zákonného znaku, jehož danost je ve věci posuzované podstatou sporu mezi státním zástupcem a soudy ( stav vylučující způsobilost ), lze v situaci, kdy ovlivnění řidiče, resp. pachatele přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku obecně, návykovou látkou dosáhlo, resp. i výrazně překročilo – jako je tomu v případě posuzovaném – hranici tzv. plazmatické koncentrace návykové látky, tj. hodnoty stanovené pro jednotlivé návykové látky v obecném pokynu nejvyššího státního zástupce zmiňovaném v jeho dovolání, může být dostačující zjištění plynoucí z toxikologického vyšetření vzorku odebraného obviněnému, resp. jeho odborného zhodnocení obsaženého ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie.
32. Tento postoj zaujímá senát č. 6 nejen na podkladě empirických poznatků nabytých z jiných jím rozhodovaných srovnatelných věcí (např. sp. zn. 6 Tdo 518/2019), ale zejména s ohledem na vývoj poznatků k dané problematice, které s uvedením zdrojů zohlednil ve svém odůvodnění pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 4. 2019, č. 5/2019, o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu §274 odst. tr. zákoníku.
33. Takový názor ovšem koliduje s právním názorem dosud ve zcela rozhodující míře zastávaným soudy v jejich rozhodnutích (rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjímaje), jenž má svůj podklad v usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaném pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., podle něhož se při posuzování otázky, zda se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, coby znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, nelze obejít bez posouzení obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
34. Naléhavost vyřešení otázky nezbytného rozsahu dokazování formou zpracování znaleckých posudků za účelem objasnění, zda se konkrétní osoba, tj. pravděpodobný pachatel přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, daná množstvím případů, vedla senát č. 6 k tomu, že se jednomyslně shodl na tom, že jsou dány důvody, aby podle §20 odst. 1, 2 tr. ř. předložil věc z tohoto důvodu k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia. O dovolání nejvyššího státního zástupce proto rozhodl způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 10. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu