ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1254.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1254/2019-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. S., nar. XY v XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2019, č. j. 55 To 94/2019-614, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 212/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 2018, č. j. 2 T 212/2016-579,
byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 1) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (ad 2), kterých se dopustil tím, že
1) v XY, kolem 4:00 hod. dne 20. 7. 2014, jako řidič vozu zn. VW Passat Variant, r. zn. XY, v rozporu s ust. §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a nejel rychlostí, v níž mohl zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled, neviděl tak včas na silnici ležícího V. O., narozeného XY, a přejel ho; ten přitom utrpěl zranění, jejichž vlivem krátce na to zemřel,
2) poté, co v XY, kolem 4:00 hod. dne 20. 7. 2014, při dopravní nehodě vozem zn. VW Passat Variant, r. zn. XY, přejel na silnici ležícího V. O., narozeného XY, a způsobil mu smrtelná zranění, se nepřesvědčil, v jakém stavu poškozený je, nezačal ho laicky ošetřovat ani mu nepřivolal odbornou pomoc, ale z místa ujel.
2. Obviněný byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Liberci ze dne 5. 10. 2015, č. j. 5 T 31/2012-252, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozeným A. O. nemajetkovou újmu v částce 200 000 Kč a V. O. nemajetkovou újmu rovněž v částce 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni poškození M. O., V. O. st., A. H. a J. H.
3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 55 To 94/2019-614 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 5 T 31/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, která jsou podle něj (stejně jako učiněné závěry právní) extrémně rozporná s obsahem provedených důkazů a jsou tak důsledkem porušení zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo. Zjištěné skutky v rozsahu jejich popisu ve výrokové části napadených rozhodnutí, stejně jako skutková zjištění rozvedená v jejich odůvodnění, nadto podle dovolatele neskýtají dostatečný podklad pro to, aby byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku.
5. V části II. namítá obviněný nesprávnost v hodnotících postupech soudu prvního a druhého stupně a dovozuje, že jeho individuální identifikace jako pachatele trestného činu je založena pouze na hodnocení nepřímých důkazů, které neumožňují učinění jednoznačného závěru, že vozidlo VW Passat Variant, r. z. XY, v době vzniku nehodového děje řídil on. Soudům obou stupňů vytýká, že ve věci existují důkazy, které byly v hlavním líčení postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. provedeny a poté byly opomenuty, čímž došlo k zásahu do zásady spravedlivého procesu, neboť se s nimi soudy, přes jím uplatněnou obhajobu, postupem podle §125 odst. 1 tr. ř. nevypořádaly. Odvolacímu soudu vytýká, že se zajištěnými stopami zabýval šířeji než soud nalézací, aniž by sám ve veřejném zasedání tyto důkazy provedl. Závěrem, který odvolací soud učinil, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Pro ten je klíčový i požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
6. Nesprávné právní posouzení skutku (část III.) shledává dovolatel v tom, že zákonný znak porušení důležité povinnosti u něj soudy shledaly v porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., přestože se musí jednat o porušení „povinnosti, která musí být do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či usmrcení osob“. Uvedený právní závěr není podle dovolatele v napadených rozhodnutích náležitě odůvodněn („Podle právní věty … která však svým obsahem nemůže nahrazovat náležité odůvodnění rozsudku v rozsahu zásad rozvedených v §125 odst. 1 trestního řádu.“), soudy při hodnocení otázky, do jaké míry mohl předvídat výskyt podnapilé osoby na vozovce, vyšly ze skutečností, jež nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a ani ve skutkové větě. Při posouzení možnosti zabránit střetu s ležícím chodcem nevyšly soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo z nejpříznivější varianty obsažené ve zpracovaném znaleckém posudku, při dovození jeho trestní odpovědnosti pak vyšly z varianty, která mu ukládá povinnost v rozporu s touto zásadou. Obviněný dále zmiňuje, že „při jízdě v obci, kde je souvisle osvětlena vozidla (pozn. zřejmě míněno vozovka) řidič nesmí užít dálková světla (§32 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.)“.
7. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný v souvislosti s výrokem, jímž mu byl uložen souhrnný trest. Namítá, že „při ukládání souhrnného trestu … byl již samostatný trest z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 6. 2018, č. j. 8 T 48/2018-2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 7. 2018, pod č. j. 31 To 275/2016-233, vykládán jako přitěžující okolnost…“ a že „[n]esprávné jiné hmotně právní posouzení v rozsahu zásad při ukládání trestu lze současně spatřovat na poukázání vedeného dalšího trestního řízení vůči odsouzenému pod sp. zn. 4 T 19/2018, …, které přestože byla podána obžaloba dne 5. 2. 2018 u Okresního soudu v Liberci, a nebylo o ní do současné doby rozhodnuto, je tato okolnost vykládána v neprospěch odsouzeného…“.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 2018 pod č. j. 2 T 212/2016-579, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2019 pod č. j. 55 To 94/2019-614, podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby v potřebném rozsahu trestní věc znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ten ve svém mimořádném opravném prostředku opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jeho jednání je prokázáno zejména přítomností stop na místě činu, tedy plastových úlomků a odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, jímž bylo prokázáno, že před vzájemným oddělením tyto úlomky tvořily jeden celek s plastovým podběhem automobilu VW Passat Variant, r. z. XY, který užíval obviněný. Dále poukázala na výpověď svědka K. H., který byl v době činu přítomen telefonátu I. G. s obviněným, v němž jí sdělil, že někoho srazil. Rovněž kamerovým záznamem bylo prokázáno, že vozidlo obviněného, které v té době užíval v řádu minut poté, co z diskotéky odešel V. O., odjelo, a to směrem k místu činu, jak prokazuje dále výpověď svědka M. B. Všechny tyto důkazy, byť nepřímého charakteru, tvoří podle státní zástupkyně natolik ucelený řetěz, že vylučují pochybnost o vině dovolatele.
10. V další části svého vyjádření státní zástupkyně s poukazem na povahu dovolání, jako mimořádného opravného prostředku (do značné míry formalizovaného, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu) uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání se podle ní náležitě již dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně. Jeho závěry jsou logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Protože se obviněný (podle hodnocení státní zástupkyně) ve své argumentaci zabývá pouze otázkami skutkovými, když soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, domáhá se jejich odlišného způsobu zhodnocení a vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, vznáší námitky, které nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
11. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. a aby o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě, že by shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí [ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
K výroku o vině
19. Přestože obviněný svým dovoláním brojí proti právní kvalifikaci skutků pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve svém mimořádném opravném prostředku (jak bude vyloženo níže) uplatňuje výhrady, které nelze jako námitky obsahově vyhovující dovolacímu důvodu upravenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudit. Vytýká-li totiž soudům nižších stupňů porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř. či §134 odst. 2 tr. ř., pak již z pouhého faktu, že namítá porušení citovaných ustanovení procesního předpisu – trestního řádu, je zřejmé, že jím tvrzené vady nemohou odůvodnit existenci deklarovaného důvodu dovolání určeného k nápravě vad při aplikaci norem trestního práva hmotného (varianta první), případně i hmotného práva jiných právních odvětví (varianta druhá). Stejně tak namítaným porušením principu in dubio pro reo směřuje obviněný do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť jeho případné užití má vztah k závěrům skutkovým (užití skutkové varianty nejpříznivější pro obviněného v situaci, kdy již dalším dokazováním nelze dosáhnout dalšího důkazního zpřesnění objasňovaných okolností), a nikoli závěrům právním.
20. Věnuje-li proto dovolací soud v další části tohoto rozhodnutí pozornost i takovým výhradám dovolatele, které jím uplatněný (avšak rovněž žádný jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený) důvod dovolání ani formálně nenaplňují, činí tak výhradě z pohledu posouzení toho, zda v napadených rozhodnutích, resp. i v řízení jim předcházejícím, má reálný podklad tvrzení dovolatele o existenci
a) tzv. extrémního rozporu/nesouladu mezi učiněnými skutkovými a právními závěry na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé, případně
b) opomenutých důkazů,
tj. takových vad, které by měly svědčit o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
21. Přihlédnutí k takovým námitkám je totiž odůvodněno jednak povahou dovolacího řízení, které není vyňato mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), jednak výslovným uplatněním námitky extrémního rozporu dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku. Již na tomto místě je však nutno konstatovat, že jen v případě takových hrubých vad, které by svědčily pro závěr, že napadená rozhodnutí nemohou z hlediska pravidel spravedlivého procesu („fair trial“) obstát a které by tak trestní věc obviněného posouvaly do roviny ústavně právní, by byla na podkladě skutkových a procesních výhrad dovolatele odůvodněna procesní reakce dovolacího soudu projevující se kasací dovoláním napadených rozhodnutí.
22. O dovolatelem zmiňovaný rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
23. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu vyvolaný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces.
24. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
25. Rozborem dovolací argumentace obviněného lze dospět k poznatku, že extrémní nesoulad podle něj zakládá skutkové zjištění soudů nižších stupňů, že to byl on, kdo jako řidič motorového vozidla přejel na vozovce ležícího poškozeného, od něhož, aniž by se zajímal o jeho zdravotní stav, odjel. Obviněný odmítá přijmout závěr soudů, že důkazní řetězec nepřímých důkazů, na nichž založily výrok o jeho vině, je dostatečný k prokázání jeho pachatelství bez důvodných pochybností, tedy podle požadavků §2 odst. 5 tr. ř. Svým dovoláním se snaží prokázat, že existují důkazy, které soud neprovedl, případně nezhodnotil, a jež jsou způsobilé dovozené skutkové závěry zpochybnit. Jinými slovy řečeno namítá, že důkazní řízení provedené soudy nižších stupňů bylo neúplné, nedostačující pro vyslovení závěru o vině, resp. že hodnocení důkazů těmito soudy je vadné, a to zejména i proto, že tyto soudy neaplikovaly princip in dubio pro reo, jehož užití se v řadě dílčích skutkových závěrů nabízelo.
26. Skutková zjištění, k nimž soudy na podkladě provedených důkazů dospěly, však nelze označit za extrémně rozporná s obsahem provedených a soudy zhodnocených důkazů. Tato zjištění mají v provedených důkazech dostatečný podklad, jejich zhodnocení není libovolné, případně jednostranné a vyznívající toliko v neprospěch dovolatele. Jak již bylo naznačeno, závěr o existenci extrémního rozporu nemůže založit toliko fakt, že obviněný odmítá učiněné skutkové závěry přijmout. Ve své argumentaci se snaží o jejich zpochybnění, činí tak však způsobem, který nemůže přesvědčit soud dovolací, jenž je zásadně (právě toliko s výjimkou závěrů, které by bylo nutno označit za svévolné) těmito skutkovými závěry vázán, o tom, že nastaly podmínky k zásahu do skutkových zjištění soudů. Z hlediska vlastních procesních zájmů se obviněný uchyluje k selektivnímu hodnocení jednotlivých poznatků, resp. poukazuje na jím vnímané nedostatky důkazního řízení a jeho následného hodnocení, aniž však bere v úvahu nutnost komplexního zhodnocení důkazů v jejich jednotlivosti a vzájemných vazbách. Doložit to lze např. na tom, jak se snaží prosadit jiný význam nálezu plastových úlomků na místě činu, když se snaží dovolací soud přesvědčit, že nemají souvislost s nehodovým dějem. Dovolatel však nebere na zřetel to, že k takovému negativnímu závěru důkazní situace neposkytuje důvodný podklad, neboť ani on sám nenabízí (jinou) alternativu vysvětlující jejich výskyt na místě činu.
27. Pokud jde o tvrzené opomenuté důkazy, míní jimi dovolatel jednak to, že jím označené stopy z místa činu nebyly z odborného hlediska vyhodnoceny kriminalistickými metodami, tj. nebyla ohledně nich zpracována odborná vyjádření či znalecké posudky, jednak namítá, že tyto – poté, co byly v hlavním líčení provedeny formou přečtení příslušných protokolů podle §213 odst. 1 tr. ř. – nebyly soudem vyhodnoceny. Nutno však konstatovat, že pokud provedení důkazů, v jejichž absenci shledává dovolatel podstatný nedostatek z hlediska splnění požadavku na zjištění skutkového stavu vyžadovaného §2 odst. 5 tr. ř., dovolatel nenavrhl (a o tom svědčí jak protokol o hlavním líčení, obsah jeho odvolání i protokol o veřejném zasedání o odvolání), nevznikla soudům povinnost vyložit ve svých rozhodnutích, proč další dokazování neprovedly. Z nezávislého postavení soudů plyne, že to je tento orgán, který samostatně řeší otázku, v jakém rozsahu je nezbytné dokazování provést, přičemž z žádného ustanovení trestního řádu neplyne, že by měl v odůvodnění svého rozhodnutí věnovat samostatnou pasáž tomu, proč neprovedl důkazy, které žádná z procesních stran nenavrhla. Tato povinnost se na něj vztahuje jen stran důkazů, jejichž provedení bylo některou ze stran navrženo (viz §125 odst. 1 tr. ř. věta druhá: … proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů… ). Pokud jde o listinné důkazy, jimiž soud provedl dokazování postupem podle §213 tr. ř. v hlavním líčení dne 6. 9. 2018 (jejich předložením a nikoli čtením, jak uváděl dovolatel), tj. mimo jiné protokol o nehodě v silničním provozu a jeho přílohy a protokol o ohledání věci, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tyto důkazy soudy nižších stupňů neopomenuly. Je proto možno konstatovat, že takto vytýkanou vadou nejsou napadená rozhodnutí zatížena. Stejně tak lze uvést, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou shledávány takové vady, které by svědčily o tom, že nevyhovují požadavkům §125 tr. ř. Jelikož v případech obou rozhodnutí se jedná o rozsudky, není třeba zaujímat stanovisko k též obviněným odkazovanému (viz str. 4 dovolání) ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
28. Tuto část je proto možno uzavřít konstatováním, že napadená rozhodnutí, resp. i řízení jim předcházející, nejsou zatížena takovými vadami, které by odůvodnily závěr, že jejich vydáním došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. O pachatelství obviněného svědčí soudy vyložený řetězec nepřímých důkazů, jejichž validitu a průkaznost stran prokázání stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., není důvod zpochybňovat. Protože dovolací soud není soudem třetí instance, omezuje se dovolací soud na to sdělení, když poukazuje na fakt, že obdobnými námitkami se dostatečně zevrubně zabýval již soud odvolací, s jehož závěry se dovolací soud ztotožňuje (vyjma níže uvedeného poukazu na nesprávnost v části právního posouzení skutku – viz dále bod 36.).
29. Za námitku, která by byla (nebýt dále uvedeného) pod deklarovaný důvod dovolání podřaditelná, by bylo možno pokládat tu, jíž obviněný zpochybňuje existenci znaku objektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku obsaženého v jeho kvalifikované skutkové podstatě, tj. znaku porušení důležité povinnosti. Tuto námitku totiž uplatňuje bez zřetele toho, že popírá vlastní spáchání skutku (viz str. 2 dovolání: „ve zjištěném stavu věci nelze dovodit naplnění všech formálních znaků usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku“). Na straně druhé současně nelze pominout to, že i v této části své argumentace zakládá dovolatel zpochybnění správnosti právní kvalifikace skutku opět na námitce skutkové, a to tvrzením o rozpornosti skutkových a právních závěrů soudů s principem in dubio pro reo , resp. tvrzením, že závěry soudů, jež jsou podle něj přizpůsobovány výlučně v jeho neprospěch, porušují jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, neboť neuvedly, z jakých důvodů nerespektují závěr znaleckého posudku, o který se naopak ve své argumentaci opírá on.
30. Vývod obviněného o hodnocení důkazů soudy způsobem porušujícím jeho právo na spravedlivý proces nelze akceptovat. Jestliže totiž nesporným faktem (viz výše závěr stran pachatelství) je to, že k usmrcení poškozeného došlo v důsledku toho, že ho obviněný označeným vozidlem na vozovce přejel, pak je třeba vyjít z toho, co soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily. Ze znaleckých posudků soudy správně vyvodily, že obviněný přejel poškozeného ležícího na vozovce a tudíž osobu, která se do jízdní dráhy obviněného nedostala neočekávaně bezprostředně před jejím sražením (např. v důsledku náhlého vstupu do vozovky z prostor, které řidiči zabraňovaly registrovat její pohyb). Za daného zjištění se proto orgány činné v trestním řízení důvodně soustředily na posouzení otázky způsobu jízdy obviněného a plnění mu zákonem uložených povinností v souvislosti s jeho ne/možností zabránit střetu vozidla jím řízeného s ležícím poškozeným. Protože stopy na místě činu neumožňovaly určení rychlosti, jíž se vozidlo v okamžiku střetu s poškozeným pohybovalo, bylo při řešení této odborné otázky vycházeno z toho (princip in dubio pro reo ), že obviněný řídil vozidlo maximálně rychlostí, která odpovídá v obci povolené rychlosti. I při řízení vozidla touto rychlostí by však, pokud by řádně sledoval dění na vozovce, byl schopen – podle nezpochybněného odborného závěru znalce – střetu zabránit. Dovolatel namítá, že při přijetí takového závěru by musel řídit vozidlo s rozsvícenými dálkovými světly, což však odporuje jemu citovanému ustanovení zákona. Namítá, že s touto skutečností se soudy vůbec nevypořádaly. O opaku však svědčí bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten učinil závěr, že osvětlení na místě dopravní nehody nebylo takové, aby vylučovalo použití dálkových světel.
31. Podstatné ovšem není to, zda obviněný dodržel ustanovení upravující rychlost jízdy v obci, tj. znění §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. – její nedodržení ostatně ani nebylo obviněnému kladeno za vinu a není to ani i důvodem pro jeho odsouzení. Jak již uvedeno, v hodnocené věci není předmětem posouzení situace, kdy by poškozený překážku v jízdní dráze obviněného vytvořil náhlým pohybem (vstupem do vozovky). Podle nezpochybněného zjištění soudů se totiž ve vozovce nacházel (ležel) již před příjezdem obviněného na místo nehody. Obviněný – pokud by řádně sledoval vozovku [§5 odst. 1 písm. b) cit. zákona] a jel rychlostí, která by mu při užití daného typu světel umožnila bezpečné zastavení před touto překážkou [§18 odst. 1 cit. zákona] – mohl poškozeného podle odborných zjištění znaleckého posudku registrovat a jeho přejetí zabránit. Jel-li obviněný způsobem, který mu toto neumožnil (tj. např. při potkávacích světlech rychlostí převyšující 29 km/h), pak porušil soudy zmiňované ustanovení, které se musí uplatnit přednostně (bez ohledu na to, o jaký druh vozovky jde a jaká povolená maximální rychlost se k ní vztahuje).
32. Vytýká-li obviněný, že v souvislosti s posuzováním otázky možné předvídatelnosti výskytu podnapilých osob na vozovce nemají závěry soudů oporu ve skutkovém stavu věci, pak tomuto jeho hodnocení přisvědčit nelze. Vzhledem k místu dopravní nehody a zjištění, že obviněný byl před započetím jízdy v nedalekém baru, kde přítomné osoby prokazatelně alkoholické nápoje požívaly, což musel vnímat, je poukaz soudů, že možné přítomnosti osob alkoholem ovlivněných ve vozovce si měl a mohl být vědom, odůvodněn reálnými poznatky, které z provedeného dokazování vyplynuly. Na straně druhé nutno připustit, že nepřípadné je odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 29.), podle něhož nelze vyloučit, že obviněný před jízdou požil alkohol. Taková úvaha se sice nabízí, nemůže jí však být v rozhodnutí argumentováno. Pokud soud neuvádí, že jde o skutkový závěr plynoucí z provedeného dokazování, např. z výpovědi svědka T. H. [z níž však plyne toliko závěr pravděpodobnostní, neboť svědek (viz č. l. 526) k dotazu ohledně konzumace alkoholu obviněným uvedl: „Pravděpodobně ano. Šel jsem kolem baru, seděl na baru, tak ano.“] je zmínění takové možnosti nepřípadné, neboť odporuje principu in dubio pro reo , který měl soud v takovém případě na tuto dílčí část skutkového zjištění užít. Nutno však zdůraznit, a to je podstatné z hlediska rozhodování dovolacího soudu, že závěr o vině dovolatele není na této úvaze založen, neboť jemu odpovídající skutkové vyjádření není obsaženo v popise skutku a neprojevuje se ani v jeho právní kvalifikaci [např. v podobě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku].
33. K právnímu posouzení skutku popsaného v bodě 1) lze uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v dostatečném rozsahu vyložil, proč uznal obviněného vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Svědčí o tom bod 29. odůvodnění rozsudku, v němž nalézací soud uvedl, že obviněný „porušil důležitou povinnost vyplývající mu z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, když nepřizpůsobil rychlost vozidla zejména povětrnostním, světlostním podmínkám a jel rychlostí, kdy nebyl schopen zastavit vozidlo na dohledovou vzdálenost, v níž se nacházel ležící poškozený V. O. Tohoto tak zjevně uviděl pozdě, nebyl schopen adekvátně reagovat na uvedenou překážku na komunikaci. Poškozeného vozidlem přejel a zapříčinil tak jeho smrtelná zranění. Z uvedeného je pak nepochybné, že obžalovaný dostatečně nesledoval situaci v provozu na předmětné pozemní komunikaci, když na poškozeného nereagoval ze zjištěné dohledové vzdálenosti, kdy by byl schopen vozidlo zastavit a zabránit tak nehodovému ději. … při řízení nevěnoval dostatek pozornosti dění na komunikaci tak, jak mu ukládá zvláštní zákon, a proto nereagoval na ležícího chodce na vozovce a zároveň jel nepřiměřenou rychlostí, při které nebyl schopen adekvátně a včasně reagovat.“ Při takovém odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku se pak odvolací soud (bod 30. odůvodnění jeho rozsudku) omezil na konstatování, že „[s]oud prvního stupně správně vyhodnotil porušení konkrétní důležité povinnosti obžalovaným, což našlo odraz v popise skutku“.
34. Z uvedeného plyne, že námitka dovolatele, že se soudy ve svých odůvodněních s právní kvalifikací skutku nevypořádaly, resp. že formulace vyjádřená v tzv. právní větě výroku rozsudku nemůže nahradit nutnost zdůvodnění užití příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu v odůvodnění rozhodnutí, čemuž by v obecnosti bylo nutno přisvědčit, je lichá, neboť neodráží skutečný stav, který z dovoláním napadených rozhodnutí plyne. Z nich je zřejmé, že naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti uložené zákonem oba soudy shledaly v porušení „§5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů“, tj. těch ustanovení, jejichž porušení je vyjádřeno již v samotném popise skutku.
35. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nevyložil, proč by posouzení skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu mělo být vadné. Poukázal totiž jen na to, že při výkladu zákonného znaku se obvykle vychází z toho, že pachatel poruší povinnost, která zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či usmrcení osob, ale již nijak nevymezil, proč by porušení soudy explicitně uvedených ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. nemělo být za porušení důležité povinnosti považováno. Jak již zmíněno výše, svůj nesouhlas s právním posouzením označeného skutku založil na námitkách skutkových (jimž navíc nebylo dovolacím soudem přisvědčeno). Úkolem dovolacího soudu není, aby námitky za dovolatele formuloval či jejich vyznění domýšlel. Nejvyšší soud proto své dosavadní vyjádření k námitkám obviněného vůči označenému skutku pokládá za dostačující z pohledu úpravy dovolacího řízení.
36. S právním posouzením jednání obviněného soudem prvního stupně se dovolací soud ztotožnil. Dodat lze to, že výtka odvolacího soudu, spočívající v údajné nesprávnosti označení trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku nalézacím soudem za přečin, není důvodná. Z toho, co odvolací soud ve svém rozsudku uvedl [bod 30. „… neboť se jedná o zločin (srov. ust. §14, §143 odst. 2 tr. zákoníku)…], lze usuzovat, že odvolací soud vyšel při svém označení popsaného skutku za zločin z trestní sazby uvedené v odst. 2 §143 tr. zákoníku, aniž však uvážil, že trestní zákon, konkrétně §14 odst. 2 za přečiny prohlašuje všechny nedbalostní trestné činy, tj. i trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku.
37. K nesprávnosti právního posouzení skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu neuvedl obviněný žádnou dovolací argumentaci, která by byla způsobilá přezkum dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. založit, neboť ji vybudoval výlučně na námitce skutkové, podle níž v důsledku toho, že nespáchal přečin podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nemohl se dopustit ani skutku, v němž soudy shledaly přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Takovou námitku nelze pod uplatněný (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit.
38. Shrne-li proto dovolací soud výše uvedené poznatky, pak může k tvrzení dovolatele, že „ve zjištěném skutkovém stavu věci“ nelze dovodit naplnění formálních znaků přečinů, které v nich soudy nižších stupňů shledaly, uvést, že ten mimo tohoto obecného konstatování neuplatnil v podstatně žádné hmotně právní argumenty, které by měly svědčit o vadnosti právního posouzení skutků popsaných v odsuzujícím rozsudku. Dovolací soud proto (ve své podstatě nad rámec nezbytného) uvádí k námitkám dovolatele následující skutečnosti.
39. K výhradám obviněného (obsahově odpovídající námitce odvolací) vůči důvodnosti užití právní kvalifikace skutku pod bodem 1) v podobě přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se již vyslovil soud odvolací. Ten uvedl, že porušení důležité povinnosti vyjadřuje skutková věta rozsudku nalézacího soudu citací příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. Dovolací soud k tomu dodává, že porušení povinnosti stanovené v §18 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled , neboť je povinen přizpůsobit rychlost jízdy okolnostem vyjmenovaným v témže ustanovení, v kombinaci s porušením povinnosti uvedené v §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle níž je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla … a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích , zakládá důvod pro aplikaci zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení podle §143 tr. zákoníku porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
40. Ačkoli vůči skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu neuplatnil obviněný žádnou výhradu stran nedostatečnosti skutkového vyjádření nezbytného pro jeho hmotně právní subsumpci pod soudem užité znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že tento popis skutku [i s přihlédnutím k tomu, co obsahuje popis skutku v bodě 1) a skutková zjištění vyjádřená v odůvodnění rozsudku – tedy, že poškozený nebyl usmrcen okamžitě, a co se na podkladě svědecké výpovědi V. Š. implicitně také podává, tj. že obviněný by poskytnutím pomoci nevystavil sebe nebo jiného nebezpečí] je dostatečný pro závěr o vině obviněného označeným přečinem, a to ve stadiu jeho dokonání (a nikoli jeho pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku – srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 38/1963 Sb. rozh. tr. –z důvodu nezpůsobilého předmětu útoku).
K výroku o trestu
41. Závěr o nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení spojuje obviněný s námitkami vůči uloženému souhrnnému trestu. V dané souvislosti lze poznamenat, že tuto druhou variantu jím uplatněného dovolacího důvodu by námitka takto směřující mohla naplnit, avšak jen tehdy, bylo-li by (obdobně jak to učinil obviněný v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kde se domáhal vyslovení uložení souhrnného trestu ještě k dalšímu trestu) jejím obsahem tvrzení o nesprávné aplikaci §43 odst. 2 tr. zákoníku. Jak však plyne z odůvodnění dovolání, v tomto směru již dovolatel své výhrady nevznáší.
42. Důvodnost dovolání nemůže založit tvrzení obviněného, že postup soudů při ukládání trestu zatěžuje vada spočívající v tom, že samostatný trest mu uložený citovanými rozsudky, byl „vykládán jako přitěžující okolnost [§42 odst. 1 písm. k) trestního zákoníku]“ a že soud poukázal na vedení dalšího trestního stíhání obviněného. Uvedeným způsobem totiž obviněný nenapadá vadu, která by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit mohla (srov. též rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), nýbrž – jak sám uvádí – nesprávné hmotně právní posouzení „zásad proti ukládání trestu“. Takovým vymezením, které je nutno vyložit ve smyslu námitky o ne/přiměřenosti uloženého trestu, se obviněný ocitá jak mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, tak dovolacího důvodu, který je primárně určen k nápravě vad zatěžujících výrok o trestu, tj. důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
43. Již nadbytečně lze uvést, že při jejím formulování dovolatel zřejmě odhlížel od toho, co jím napadená rozhodnutí vyjádřila. Nalézací soud, který konstatoval (bod 31.), že „[p]ři úvaze o druhu a výši trestu … postupoval podle ustanovení §38 a §39 trestního zákoníku a přihlédl ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem podle §41 a §42 trestního zákoníku“, totiž výslovně uvedl, že podle něj „[r]ovněž nelze přihlédnout k poslednímu odsouzení obžalovaného, kdy stíhané jednání úzce souvisí s předmětným trestním řízením, kdy obžalovaný napadl a vyhrožoval svědkovi v této věci“. Důvody, pro které k tomuto odsouzení nelze přihlížet, nalézací soud nezmínil. Odvolací soud pak naznal, že „[s] ohledem k poslednímu odsouzení ve věci sp. zn. 8 T 48/2018 pro jednání, kterého se obžalovaný dopustil dne 23. 12. 2017, je zjevné, že v citované zkušební době podmíněného odsouzení obžalovaný páchal další trestnou činnost a pohrůžka trestem nebyla adekvátně výchovná, aby obžalovaného odradila od páchání další trestné činnosti“, a proto již nelze než na něj působit přímým výkonem trestu odnětí svobody. Ani ten tedy explicitně neuvedl to, co namítá obviněný.
44. Obiter dictum je možno uvést, že zohlednění tohoto – v době rozhodování soudů nižších stupňů o právním následku trestní odpovědnosti obviněného za přečiny podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §151 tr. zákoníku pravomocného – odsouzení dovolatele pro další trestnou činnost v jeho neprospěch v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 212/2016, tj. věci přezkoumávané, by nezakládalo (na rozdíl od přihlédnutí k trestnímu stíhání dosud pravomocně neskončenému, stran něhož se ve vztahu k obviněnému uplatňuje princip presumpce neviny upravený v §2 odst. 2 tr. ř.) žádnou vadu či porušení ustanovení hmotného práva. To proto, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry je soud podle §39 odst. 1 tr. zákoníku povinen přihlédnout též k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy. Není žádný (zejména zákonný) důvod k tomu, aby při hodnocení dosavadního způsobu života a možností nápravy pachatele soud odhlížel od poznatků, které se vztahují k jeho chování a jednání po spáchání trestného činu, stran něhož se trestní stíhání vede. Nelze proto pomíjet poznatky o tom, že se pachatel dopustil další trestné činnosti, plyne-li takový poznatek z pravomocného odsuzujícího rozsudku [ve věci dovolatele navíc z rozhodnutí, které nebylo zrušeno či změněno ani v následně vedeném řízení dovolacím – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 6 Tdo 285/2019, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., vydané ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v nyní posuzované věci]. Naopak nevyhodnocení významu této skutečnosti vede k nedůvodnému zvýhodnění obviněného. Spáchání (dalšího) trestného činu v době následující po spáchání činu, o němž se trestní stíhání vede, sice nezakládá přitěžující okolnosti upravenou v §42 písm. p) tr. zákoníku, neboť ta se vztahuje k odsouzení dřívějšímu (viz text: soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení... ), to však neznamená, že by uvedená skutečnost nemohla být posouzena jako přitěžující okolnost v zákoně výslovně neuvedená. Výčet obsažený v ustanovení §42 tr. zákoníku je totiž demonstrativní (viz jeho znění: zejména ). Protože soudní individualizace trestního postihu vyžaduje, aby přiměřený (adekvátní) trest byl uložen nejen s přihlédnutím ke konkrétní povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, ale i při zohlednění poznatků vztahujících se k osobnosti jeho pachatele (jakož i dalších zákonných kritérií – §38 odst. 2, §39 odst. 3, 6, 7 tr. zákoníku), je nezbytné uvážit i význam těch poznatků, které jsou z těchto hledisek významnými.
45. Odsouzení dovolatele pro přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 48/2018 (č. l. 489 až 503), které svědčí o snaze obviněného vyhnout se trestní odpovědnosti za dva přečiny, jimiž byl dovoláním napadenými rozsudky uznán vinným, a to i za cenu, že se dopustí (ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody – věc téhož soudu sp. zn. 5 T 31/2012) další (úmyslné a násilné) trestné činnosti, prokazuje soudy dovozený nedostatek sebereflexe dovolatele, který je třeba v rámci hodnocení jeho osobnosti obviněného (coby předmětu trestního postihu) při úvahách o druhu a výměře trestu zohlednit.
46. Dosavadním způsobem života (§39 odst. 1 tr. zákoníku), který je třeba vyhodnotit i z důvodu učinění odpovídající predikce/prognózy stran příštího vývoje chování pachatele (tj. z hlediska znaku možnosti nápravy pachatele), nelze rozumět jen způsob života, který pachatel vedl do spáchání trestného činu, o němž se řízení vede a za nějž je mu soudem trest ukládán. Je třeba vyjít z toho, že se tím myslí veškeré (ať pozitivní, či negativní) projevy pachatele ke dni rozhodování o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti. Jen takové posouzení – zejména, pokud od spáchání trestného činu, zahájení trestního stíhání obviněného pro něj a vynesením odsuzujícího rozsudku uplynula delší doba (např. několik roků) – totiž umožňuje učinění závěru o adekvátním trestu i s plným uvážením významu kritérií formulovaných ve výše (bod 42.) citovaných ustanoveních trestního zákoníku. Významný pozitivní skutek (např. záchrana lidského života pachatelem trestného činu), či naopak spáchání (dalšího) zavrženíhodného skutku v době následující po činu, o němž se řízení vede, a předcházející rozhodování soudu o něm (ať již soudu nalézacího, či posléze odvolacího) totiž může významně ovlivnit úvahu o druhu a výměře trestu. Proto je nutno, jak již uvedeno výše, se zabývat i významem pravomocného odsouzení pachatele pro skutek spáchaný v době následující, nikoli jen těmi trestnými činy, ve vztahu k nimž se pachatel činu nyní hodnoceného dopustil za podmínek recidivy či mnohosti sui generis. Uvedeným postupem, tj. přihlédnutím k pozdějšímu pravomocnému odsouzení, totiž nedochází ani k porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
47. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (avšak i jinými důvody dovolání upravenými v §265b tr. ř.) věcně rozešly. V projednávané věci nedošlo ani k tvrzenému porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které by odůvodňovalo zrušení dovoláním napadených rozhodnutí. Vzhledem k těmto zjištěním Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. , podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu