ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1404.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1404/2019-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 8 To 244/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 111/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 2 T 111/2018, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „v době od 27. 2. 2018 do 1. 3. 2019 v XY, okres Vyškov, ani jinde, jako otec zletilého syna O. P., nar. XY, bytem XY, okres Vyškov, připravujícího se v daném období denním studiem na budoucí povolání, ač byl povinen podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a na základě rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 10. 2016, č. j. 5P 237/2003-190, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, č. j. 16 Co 17/2017-270, který nabyl právní moci dne 16. 5. 2017, přispívat měsíčně na jeho výživu částkou 6 000 Kč, výživné vůbec neplatil, přestože své vyživovací povinnosti si byl vědom, v jejím hrazení mu nebránila žádná objektivní překážka a s přihlédnutím k jeho schopnostem a možnosti uplatnění se na trhu práce toho byl schopen a za shora uvedené období tak na výživném dluží k rukám svého zletilého syna částku 72 000 Kč“.
2. Za uvedený přečin byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 8 To 244/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho slov nebylo nikterak prokázáno, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání tak, jak je mu kladeno za vinu.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy nižších stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že výše výživného je nepoměrně vysoká a že neodpovídala jeho majetkovým poměrům v rozhodném období. Skutečnost, že nepožádal o snížení vyživovací povinnosti, nelze kriminalizovat. Vždy, když finanční prostředky „vlastnil“, hradil výživné i nad jeho stanovený rámec. Soud prvního stupně i soud odvolací nerespektovaly podle jeho přesvědčení zásadu subsidiarity trestní represe. V daném případě nebylo využito exekučních pobídek, případně jiných instrumentů mimo působnost trestního práva.
6. Dále obviněný uvedl, že o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo pravomocně rozhodnuto v občanském (opatrovnickém) soudním řízení, soud rozhodující v trestním řízení k takovému rozhodnutí přihlédne a hodnotí je jako důkaz, ale není jím vázán. Naopak by měl postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen vyživovací povinnost plnit. Soudy nižších stupňů nepřihlédly dostatečně ke skutečnosti, že bylo vedeno insolvenční řízení, neboť obviněný podal návrh na povolení oddlužení, a nevypořádaly se tak se všemi okolnostmi relevantními z pohledu zavinění a jeho konkrétní formy.
7. Následně dovolatel vyjádřil názor, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu, a to po objektivní a subjektivní stránce. Právní kvalifikace byla podle něj oběma soudy učiněna nesprávně.
8. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 8 To 244/2019, a jemu přecházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 2 T 111/2018, a věc vrátil k novému projednání.
9. K datu rozhodnutí neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 8 To 244/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V posuzované věci však většina námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká vadná skutková zjištění stran jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost a její výše, přičemž v tomto směru předkládá vlastní hodnotící úvahy a závěry (zejména, že výše výživného neodpovídala jeho majetkovým poměrům v rozhodném období, byla příliš vysoká, že soudy nepřihlédly k jeho insolvenčnímu řízení) , a právě z těchto námitek vyvozuje, že nenaplnil po subjektivní a objektivní stránce skutkovou podstatu žádného trestného činu, a převážně na tomto základě shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde spatřuje (jak o tom ostatně svědčí i jeho vyjádření, že nebylo nikterak prokázáno , že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání tak, jak je mu kladeno za vinu) ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
18. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
19. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, je zřejmé, že si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení (a to včetně rozsahu vyživovací povinnosti obviněným zaviněně neplněné i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil. V konkrétnosti lze doplnit, že skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně možnosti obviněného plnit vyživovací povinnost i její výše mají oporu mj. ve zprávě Úřadu práce ze dne 24. 9. 2018 (č. l. 41), v níž je uveden přehled volných pracovních míst v požadovaných oborech s uvedením mzdy jednotlivých pracovních pozic. Námitka obviněného, že bylo vedeno insolvenční řízení na základě jeho návrhu na povolení oddlužení, pak není pro rozsah a plnění vyživovací povinnosti k dítěti relevantní, a to s ohledem na přednostní charakter uvedené vyživovací povinnosti, která plyne ze zákona, a tudíž má v insolvenčním řízení specifický režim [viz např. §111 odst. 2 a §169 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů].
20. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
21. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
22. V návaznosti na výše uvedené možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vznesl také námitku pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Uplatnil totiž argumentaci, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
23. K tomu je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. To, že čin, který obviněný spáchal, má základ v civilněprávním (konkrétně rodinně-právním) vztahu, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. K tomu by ve věci musely být zjištěny okolnosti, pro které by společenská škodlivost skutku obviněného nedosahovala škodlivosti ani těch nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících přečinů zanedbání povinné výživy. V posuzovaném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly. Zjištěný skutek byl standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je třeba zohlednit zejména závažnější formu zavinění obviněného (úmysl), jakož i fakt, že jeho protiprávní jednání trvalo více jak dvojnásobně delší dobu, než která je nezbytná pro závěr o trestní odpovědnosti daným přečinem. V neposlední řadě je třeba mít na zřeteli, že obviněný se jej dopustil jako speciální recidivista. V daných souvislostech je třeba připomenout odsouzení trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 T 85/2017, a dále též rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 20/2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 7 To 390/2018.
25. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
26. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu