ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1614.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1614/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2019 o dovoláních, která podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, a Š. A., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, a obviněná R. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, č. j. 61 To 140/2018-1665, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 22/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, č. j. 61 To 140/2018-1665, a to v části,
a) v níž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil výroky o vině obviněné R. K. dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad I)-II), ad III)] a navazující výroky o trestu a náhradě škody,
b) v níž z důvodu §261 tr. ř. zrušil výrok o vině obviněného Š. A. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad I)] a navazující výroky o trestu a náhradě škody,
c) v níž obviněnou R. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky pod body I., II./1., 2., kvalifikované jako dva přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
d) v níž obviněného Š. A. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek pod bodem I., kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
e) v níž poškozené S. R., J. S. a P. N. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal se jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
f) ve výroku, jímž obviněnému Š. A. uložil trest za přečin křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
g) jakož i ve výroku, jímž byl obviněný Š. A. společně a nerozdílně s obviněnou R. K. zavázán k náhradě škody České republice – Ministerstvu spravedlnosti.
Současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v části, v níž ohledně obviněné R. K. došlo ke zrušení, v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2018, č. j. 6 T 22/2017-1612 , byli uznáni vinnými obviněná R. K. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad I.-II.), přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad III.) a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (ad IV.) a obviněný Š. A. (dále také „obviněný“) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad V.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
ad I. oba obžalovaní společně
s cílem získat majetkový prospěch dne 13. 12. 2013 uzavřela obž. K. nájemní smlouvu o pronájmu bytu č. XY v XY, ul. XY s pronajímatelem - poškozeným S. R., kdy měsíční nájem měl činit 16 000 Kč a dále měl být po 1 000 Kč měsíčně splácen zbytek kauce ve výši 9 000 Kč, dne 25. 1. 2014 pak obž. A. uzavřel s pronajímatelem R. dodatek nájemní smlouvy jako nový nájemce uvedeného bytu, oba obžalovaní tak učinili, ačkoli věděli, že vzhledem ke svým finančním příjmům a úpadkovému stavu, ve kterém se oba vzhledem k množství exekucí proti nim vedeným nachází, nebudou schopni nájemné řádně v plné výši a včas platit, k čemuž následně došlo, a pošk. S. R., nar. XY, tak uvedli v omyl a způsobili mu škodu na nezaplaceném nájemném a službách za období od počátku nájemního vztahu do 19. 8. 2014, kdy se z bytu odstěhovali, ve výši 68 977 Kč,
ad II. obž. R. K. sama
s cílem získat majetkový prospěch dne 30. 3. 2015 uzavřela nájemní smlouvu o pronájmu bytu č. XY v XY ul. XY s pronajímatelkou J. S., kdy dohodnutý měsíční nájem činil 12 000 Kč, zálohy na služby činily 4 500 Kč, přičemž obžalovaná tak učinila, ačkoli věděla, že vzhledem ke svým finančním příjmům a úpadkovému stavu, ve kterém se vzhledem k množství exekucí proti ní vedeným nachází, nebude schopna nájemné řádně v plné výši a včas platit, čímž uvedla pošk. J. S., nar. XY, v omyl, nájemné a zálohy na služby hradila nepravidelně a za období, kdy byl byt č. XY na adrese XY, ul. XY, tj. od 30. 3. 2015 do 28. 2. 2016, kdy se z bytu vystěhovala, zaplatila toliko 61 500 Kč a tímto svým jednáním způsobila poškozené na nezaplaceném nájemném a službách škodu ve výši 119 012,53 Kč,
a obžalovaná R. K. jednáním popsaným v bodech I. a II. rozsudku způsobila celkovou škodu ve výši 187 989,53 Kč,
ad III. obž. R. K. sama
s cílem získat majetkový prospěch dne 1. 3. 2016 uzavřela nájemní smlouvu o pronájmu bytu č. XY v XY, ul. XY s pronajímatelkou P. N., kdy dohodnutý měsíční nájem včetně záloh na služby měl činit 16 000 Kč, přičemž z této celkové částky 11 000 Kč bylo určeno na nájem, částka 5 000 Kč pak na zálohy na služby, obžalovaná nájemní smlouvu uzavřela, ačkoli věděla, že vzhledem ke svým finančním příjmům a úpadkovému stavu, ve kterém se vzhledem k množství exekucí proti ní vedeným nachází, nebude schopna nájemné řádně a v plné výši a včas platit, k čemuž následně došlo, neboť od 1. 3. 2016 do 26. 10. 2016, obžalovaná uhradila poškozené P. N. toliko 31 400 Kč, čímž uvedla pošk. P. N., nar. XY, v omyl, a způsobila jí tak na nezaplaceném nájemném za období od počátku nájemního vztahu do 26. 10. 2016, škodu ve výši 56 600 Kč,
ad IV. obž. R. K. sama
dne 30. 6. 2014 podala trestní oznámení pro přečin porušování domovní svobody dle ust. §178 odst. 1 tr. zákoníku, učiněné před policejním komisařem na MOP Jižní Město, ač byla řádně poučena o významu trestního oznámení a následcích uvedení nepravdivých skutečností, přičemž tak učinila s cílem, aby tak způsobila trestní stíhání a odsouzení S. R. pod č. j. KRPA-255492/TČ-2014-001415, spočívající v tom, že R. měl dne 18. 6. 2014 v cca 17:00 hod. neoprávněně vstoupit do jejich pronajatého bytu č. XY v XY, ul. XY, ačkoli tento byl do bytu pozván a vstoupil do něj za přítomnosti její a jejího přítele obv. A., aby tak způsobila jeho trestní stíhání a zakryla tak vlastní trestný čin spočívající v jednání pod bodem I. tohoto rozsudku,
ad V. obž. Š. A. sám
dne 13. 1. 2015 v jednací síni budovy Obvodního soudu pro Prahu 4 vypovídal jako svědek ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 138/2014 a uvedl úmyslně nepravdu o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí ve věci přečinu porušování domovní svobody dle ust. §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit pošk. S. R., přestože byl jako svědek řádně poučen dle ust. §101 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné o následcích křivé výpovědi, kdy ve své výpovědi zejména nepravdivě uvedl, že poškozený S. R. měl neoprávněně vniknout do jím pronajatého bytu č. XY v XY, ul. XY, přičemž zde měl prohlížet soukromé písemnosti obžalovaných K. a A.
2. Za uvedené trestné činy byla obviněná odsouzena podle §345 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo dále stanoveno přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit škodu, kterou svým trestným činem způsobila. Obviněný byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvacetišesti měsíců. Podle §228 a §229 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 61 To 140/2018-1665 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněné R. K. v celém rozsahu a z důvodů §261 tr. ř. ve vztahu k obviněnému Š. A. pouze ve výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a též ve výroku o náhradě škody.
4. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 30. 6. 2014 podala trestní oznámení pro přečin porušování domovní svobody dle ust. §178 odst. 1 tr. zákoníku, učiněné před policejním komisařem na MOP Jižní Město, ač byla řádně poučena o významu trestního oznámení a následcích uvedení nepravdivých skutečností, přičemž tak učinila s cílem, aby tak způsobila trestní stíhání a odsouzení S. R. pod č. j. KRPA-255492/TČ-2014-001415, spočívající v tom, že R. měl dne 18. 6. 2014 v cca 17:00 hod. neoprávněně vstoupit do jejich pronajatého bytu č. XY v XY, ul. XY, ačkoli tento byl do bytu pozván a vstoupil do něj za přítomnosti její a jejího přítele obv. Š. A., aby tak způsobila jeho trestní stíhání.
5. Za uvedený přečin odvolací soud obviněnou odsoudil podle §245 odst. 2 tr. zákoníku (správně §345 odst. 2 tr. zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem křivé výpovědi pode §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných společně a nerozdílně zaplatit poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti částku 25 531 Kč.
6. Podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil odvolací soud oba obviněné obžaloby pro skutky pod body I., II./1., 2. obžaloby (v jejich skutkovém vymezení body I., II. a III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) kvalifikované jako přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
7. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obou obviněných, a to z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť předmětné skutky nebyly posouzeny jako přečiny podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoli oba obvinění znaky skutkové podstaty tohoto přečinu naplnili, a navíc bylo toto jednání posouzeno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku jako jednání s nedostatečnou škodlivostí pro společnost dostatečně sankcionované jinými právními předpisy, ačkoli toto jednání se nijak nevymykalo záměru zákonodárce uplatňovat trestní odpovědnost i v případech takovéhoto druhu podvodu. Shodný dovolací důvod uplatňuje dovolatel také k navazující kvalifikaci dalšího jednání obviněné podle §345 odst. 2 tr. zákoníku.
8. Nejvyšší státní zástupce upozornil, že z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že neprováděl žádné dokazování. Není z něj však patrno, na základě jakých důkazů či úvah dospěl k závěru, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněných. Nerozvedl dále, jakými konkrétními vysvětleními lze vyvrátit obsáhlou argumentaci nalézacího soudu, který obviněné neuvěřil. Dovolatel se proto se závěry městského soudu neztotožnil, neboť byly přijaty po procesně nesprávném postupu. Odůvodnění takové zásadní změny skutkového zjištění o zavinění obviněné je zcela nedostatečné. Pro jeho kusost nelze ani vypozorovat úvahy, jakými se odvolací soud při této změně řídil. Vyslovené závěry navíc odporují provedeným důkazům.
9. Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud postupoval v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Skutkový stav tvrzený odvolacím soudem za dané situace neplatí a je rozhodující skutkový stav zjištěný nalézacím soudem. K uvedené úvaze připojil nejvyšší státní zástupce judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, jež jeho závěry podporuje. Z citované judikatury má za zřejmé, že ustáleným názorem Ústavního soudu je, že porušení procesních pravidel omezujících odvolací soud při změnách skutkového stavu je porušením zásad spravedlivého procesu a že z takového procesu vzešlé rozhodnutí je rozhodnutím překvapivým a nesoucím znaky libovůle. Nejvyšší soud proto při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy bez porušení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.
10. Dovolatel dodal, že odvolací soud nevznesl proti skutku zjištěnému nalézacím soudem žádnou konkrétní výhradu, ve výroku svého rozsudku skutková zjištění nezměnil a skutek popsal shodně se soudem prvního stupně. Právní posouzení skutku jakožto jednání, které není trestným činem, je ve zjevném rozporu s takto zjištěným a popsaným skutkem. Skutky uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu mají zjevné znaky přečinů podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jestliže jako takové přečiny posouzeny nebyly, spočívá rozhodnutí na nesprávném posouzení skutku.
11. Své závěry o absenci úmyslného zavinění pak odvolací soud podle dovolatele zpochybnil úvahou o subsidiaritě trestní represe. Tato se totiž uplatní pouze tehdy, pokud jednání pachatele má všechny znaky skutkové podstaty a nikoli, pokud je nemá. Také k této problematice poskytl nejvyšší státní zástupce řadu rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, z nichž dovodil závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem v podstatě nepředpokládatelné. Čin obviněných však tyto znaky nemá. Jedná se o zřejmý cílený podvodný nájem bytu bez placení nájemného a s vysokou způsobenou škodou.
12. Obviněná se trestného činu měla dopouštět dlouhodobě a opakovaným jednáním. Celkový dluh na nájemném činil 244 589 Kč, tj. částku vysoce převyšující hranici škody větší. Odvolací soud považoval za podstatné, že poškození se mohli svých nároků domáhat v řízení občanskoprávním. Obviněnou však od jejího jednání neodradilo ani to, že byla na základě žalob o uhrazení dlužného nájemného opakovaně vyslovována její občanskoprávní odpovědnost. K zamezení jejímu dalšímu protiprávnímu jednání tudíž prostředky civilního práva nepostačovaly. Nejvyšší státní zástupce upozornil, že přestože jsou známy případy benevolence v případech dávek vyplácených z veřejných zdrojů, tato není na místě, pokud jde o ochranu soukromého vlastnictví. Poukázal dále, že poté, kdy pronajímatelé začali obviněné zasílat upomínky, tato je začala osočovat, obviňovat či se uchylovala ke schválnostem. Pronajímatelé museli vyvinout značné úsilí, aby se domohli svých bytů zpět. Nadto z bytů pravidelně mizela část jejich vybavení. Společenskou škodlivost jednání zvyšuje negativní dopad jednání obviněných na pronajímatele, kdy S. R. byl obětí jejich křivého obvinění.
13. Podle dovolatele veškeré kroky obviněných směřovaly k tomu, aby se uhrazení dlužných nájmů vyhnuli, a jiné nástroje, než trestní represe, proto v tomto případě nemohou splnit svůj účel, a to již s ohledem na množství exekucí a nízké schopnosti výdělků obviněných. Za nesprávné právní posouzení skutku je proto třeba považovat i pokud odvolací soud nedůvodně užil ve prospěch obou obviněných §12 odst. 2 tr. zákoníku a jejich jednání posoudil jako nikoli trestné z důvodu nedostatečné škodlivosti pro společnost. V návaznosti na to neobstojí ani posouzení jednání obviněné městským soudem jako přečin křivé výpovědi (správně zřejmě přečin křivého obvinění) podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněná se zjevně před tím dopustila trestného činu, jež chtěla zakrýt, tj. §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
14. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, č. j. 61 To 140/2018-1665, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Obviněná zaslala prostřednictvím svého obhájce své vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce, kde uvedla, že ten ve skutečnosti nevytýká odvolacímu soudu porušení hmotného práva, nýbrž porušení procesních předpisů. Napadené rozhodnutí může být jen stěží překvapivým s ohledem na skutečnosti uvedené v odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že odvolací soud byl při odůvodnění svých závěrů stručný, nezpůsobuje podle názoru obhajoby vadnost tohoto rozhodnutí.
16. Pokud jde o posouzení podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, uvedla, že její jednání, bez ohledu na posouzení subjektivní stránky, nemělo typické znaky cíleného podvodného nájmu, a to z následujících důvodů. Obviněná hodlala nájemné hradit s využitím sociálních dávek. Zůstala dlužna za nájem jen u některých pronajímatelů, a i u těch, u kterých zůstala dlužna, se snažila podle svých aktuálních možností hradit. Její jednání, i kdyby bylo pokryto zaviněním, je spíše atypickou situací.
17. Podle názoru obhajoby nejvyšší státní zástupce nekriticky přejímá závěry soudu prvního stupně, které však nebyly prokázány. Přejal také údaj o celkovém dluhu obviněné vůči pronajímatelům, aniž by vzal v potaz, že k některým nárokům vzneseným pronajímateli nelze přihlédnout.
18. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby dovolací soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl, případně aby jej zamítl.
19. Obviněná proti citovanému rozsudku městského soudu podala prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Juraje Dulíka dovolání , jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávnost právního posouzení skutku.
20. Uvedla, že soud prvního stupně svá skutková zjištění vyvodil především z její výpovědi, výpovědi obviněného, poškozeného, obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 138/2014 a posudku znalce, přičemž zmínila obsah těchto důkazů.
21. Podle dovolatelky ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nelze učinit spolehlivý závěr o jejím zavinění, které není náležitě vyjádřeno. Předložila pak dvě varianty, jak se mohla posuzovaná událost odehrát, přičemž v případě obou dospěla k závěru, že se nemohlo jednat o vědomě lživé obvinění. Vinu obviněné nelze vyvozovat ze závěrů soudu učiněných v jiné trestní věci. Ze skutečnosti, že poškozený byl obžaloby soudem zproštěn, lze učinit toliko právní závěr, že tento přečin nespáchal, nikoli však závěr, že šlo ze strany obviněné o vědomě lživé obvinění.
22. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o její vině zločinem křivého obvinění a ve výroku o trestu jí uloženém a současně ji zprostil obžaloby pro podezření ze zločinu křivého obvinění podle §265m tr. ř. ve spojení s §226 písm. b) tr. ř.
23. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že otázka, zda obviněná jednala s vědomím, že její tvrzení o poškozeném je nepravdivé, je povahy skutkové. Pokud obviněná své vědomí o lživosti popírá, popírá tím skutková zjištění, což nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů. Nadto se touto částí obhajoby obviněné zabýval nalézací soud na str. 23-25 svého rozsudku.
24. Naopak dostatečnost vyjádření této vědomé lživosti v popisu skutku souvisí s právní kvalifikací skutku, a tedy otázkou hmotně právní. Popis skutku mohl být podle státního zástupce jednoznačnější, vědomí obviněné o nepravdivosti jejího tvrzení však z něj lze dovodit. Z toho vyplývá, že i v současné podobě tvoří popis skutku dostatečný skutkový základ pro dovození subjektivní stránky jednání obviněné. Tuto námitku proto považuje za zjevně neopodstatněnou.
25. Pro úplnost dodal, že závěrečný návrh obviněné se shoduje s tím, jež mj. v její neprospěch podal nejvyšší státní zástupce. Pokud bude tomuto vyhověno, bude vytvořen prostor pro přesnější popsání skutku. Prostor bude i pro opravu zjevné vady výroku o trestu, kde bylo uvedeno „podle §245 odst. 2 tr. zákoníku“, když správně je „podle §345 odst. 2 tr. zákoníku“.
26. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněné jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a, b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody.
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaných dovolání.
b) vlastní posouzení dovolání
i) k dovolání nejvyššího státního zástupce
34. Argumentace mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce neumožňovala, aby o něm dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k následujícím poznatkům.
35. Dovolatel sice ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje i námitky, které z pohledu rozhodování dovolacího soudu nemohou být vyslyšeny, neboť pro svou povahu nenaplňují jak jím uplatněný, tak ani jiný z dovolacích důvodů upravených ustanovením §265b tr. ř., současně však vznáší i námitku, o jejíž hmotně právní povaze, a tím i podřaditelnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze mít pochyb.
36. První skupinu námitek tvoří stesky dovolatele na nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu, který podle jeho mínění (a nutno říci i názoru dovolacího soudu) nerespektoval při svém rozhodování ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož „[z] hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.“
37. Jakkoli důvodně nejvyšší státní zástupce svoji argumentaci ohledně takto vytýkaného pochybení opírá o judikaturu Ústavního soudu, podle níž je porušení procesních pravidel omezujících odvolací soud při změnách skutkového stavu porušením zásad spravedlivého procesu, nemůže dále popsané (viz bod 50.) nedodržení zákonného postupu odvolacím soudem vést ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Dosud převažující názor, který odráží rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjadřuje stanovisko, že garance poskytovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy svědčí obviněnému, jako straně, vůči níž je trestní řízení vedeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018). Sama procesní vada zatěžující postup odvolacího soudu, k níž prokazatelně došlo, proto nemůže odůvodnit jak zrušení zprošťující části rozsudku odvolacího soudu, jež je dovolatelem napadána primárně, tak ani odsuzující část týkající se obviněné, která je napadána pro tvrzenou obsahovou souvislost s vadou právního posouzení skutků popsaných v bodech I., II./1.2.
38. Do druhé skupiny (formálně vyhovující vznesenému důvodu dovolání) lze zařadit námitku dovolatele vyjadřující nesouhlas s posouzením skutků kladených obviněným za vinu v bodech I. a II./1., 2. obžaloby odvolacím soudem podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. jako jednání s nedostatečnou škodlivostí pro společnost, která jsou dostatečně sankcionovaná jinými právními předpisy. Tato námitka je plně podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Obecně lze o použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku uvést následující skutečnosti.
40. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
41. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
42. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
43. Vztáhnou-li se tato východiska na věc projednávanou, lze poukázat na fakt, že odvolací soud se v tomto rozsahu posouzením věci vůbec nezabýval. Za jediný podstatný důvod, proč ve věci posuzované shledal aplikovatelným postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, považoval to, že řádné a včasné neplacení smluvně sjednaného nájemného je důvodem pro vypovězení uzavřené nájemní smlouvy. Z toho dovodil, že postačí uplatnění odpovědnosti podle občanského zákoníku. Při svém rozhodování nadto vzal v úvahu také to, že obviněná je matkou dvou nezletilých dětí, v inkriminované době se nacházela ve finančních problémech, což poškozeným sdělila, nikdy nebyla soudně trestána a musela pro děti zajistit odpovídající bydlení. Navíc se podle jeho závěru nejednalo o případy, kdy by obviněná od samého počátku nájemního vztahu nájem v plné výši nehradila.
44. Se závěrem, že na jednání obviněných postačí uplatnění odpovědnosti podle práva civilního, k němuž dospěl odvolací soud, nelze souhlasit. Jak již bylo výše uvedeno, sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nepostačuje k tomu, aby soud od vyvození trestní odpovědnosti pachatele upustil. Uplatnění zvažovaných mimotrestních prostředků ve věci musí být nejen možné a současně i dostatečně účinné. V tomto směru je vždy nutné vycházet z konkrétních okolností případu.
45. Odvolací soud při poukazu na možnost ukončení nájemného vztahu výpovědí v případě, že nájemce neplatí nájemné, o nějž opřel závěr, že postačí uplatnění civilního práva, nevzal v úvahu, že toto mimotrestní řešení se ukázalo v případě obviněné jako neúčinné. Jak poznamenal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, nalézací soud učinil zjištění, že na základě žalob o uhrazení dlužného nájemného byla opakovaně vyslovována občanskoprávní odpovědnost obviněné (viz str. 9), toto ji však neodradilo od opakování jejího jednání. V potaz byla nalézacím soudem vzata rovněž skutečnost, že v době spáchání trestného činu byla obviněná bez zaměstnání a na její osobu bylo k srpnu 2015 evidováno celkem 19 exekučních řízení, kdy celková vymáhaná částka činila 927 793 Kč. Obviněný měl na svoji osobu evidováno celkem 40 exekučních řízení (viz str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Nelze pominout ani to, že ve chvíli, kdy obviněná přestala nájemné hradit, se začala pronajímatelů stranit a byla nekontaktní. Když jí pronajímatelé začali zasílat upomínky, začala je mnohdy osočovat, či se uchylovala ke schválnostem (viz str. 21 rozsudku nalézacího soudu). V krajním případě došlo dokonce na podání křivého obvinění obviněnou proti jednomu z pronajímatelů (tímto přečinem byla obviněná uznána vinnou v projednávané věci).
46. Jako další podstatnou okolnost, jež by měla svědčit o možnosti mimotrestního řešení věci, odvolací soud označil fakt, že se obviněná v inkriminované době nacházela ve finančních problémech a musela pro děti zajistit odpovídající bydlení. Takový závěr však nebere v úvahu to, co v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil soud prvního stupně.
47. Z přehledu finanční situace obviněné zjištěného nalézacím soudem na základě provedených listinných důkazů (str. 17 rozsudku) vyplývá, že obviněné byly pravidelně vypláceny různé druhy sociálních dávek. V době pokrývající podstatnou část jejího trestního jednání jí byl vyplácen příspěvek na bydlení, popř. také doplatek na bydlení. Obviněná však těchto příspěvků, které jí byly poskytovány státem právě ke krytí nákladů na bydlení pro ni a její nezletilé děti, užívala na jiné účely (viz str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Za povšimnutí v této souvislosti stojí, že v únoru 2014 bylo obviněné při kumulaci dávek vyplaceno 32 936 Kč, ani přesto však obviněná za tento měsíc nájemné neuhradila (viz str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Nájemné tedy neplatila ani v situaci, kdy jí byly státem poskytnuty příspěvky určené k úhradě těchto nákladů, a to ve vyjmenovaných měsících v částkách umožňujících zaplacení celého nájemného. Uvedené skutečnosti odůvodnění odvolacího soudu fakticky pomíjí, a to jak z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku, tak z hlediska hodnocení subjektivní stránky žalovaných přečinů.
48. Při právním posuzování věci nelze vycházet z faktu, že ve prospěch obviněné svědčí to, že se nejednalo o případy, kdy od samého počátku nájemního vztahu nehradila nájemné v plné výši. Toto východisko odvolacího soudu je založeno na jiném skutkovém zjištění, než které učinil soud nalézací. Dovolatel v daném směru správně upozornil na to, že odvolací soud - pokud neprovede dokazování v rozsahu umožňujícím mu na základě hodnocení nově či opakovaně provedených důkazů odchýlit se od skutkových zjištění vyjádřených v odvoláním napadeném rozsudku – není oprávněn, a to ani implicitně, taková zjištění měnit v souvislosti s jiným právním posouzením skutku.
49. Jak poukázal nalézací soud, obviněná hradila nájemné a zálohy na služby zcela nepravidelně a nahodile. Celková doba nájmů předmětných bytů činila 26 měsíců, z nichž obviněná zaplatila dohodnutý nájem včas a v plné výši pouze dvakrát (viz str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Souhlasit lze s hodnocením nalézacího soudu, který uzavřel, že obviněná zpočátku nájemné včetně služeb alespoň z části uhradila, aby tak zakryla svůj úmysl, tj. od počátku nedostát svým smluvním závazkům a následným užíváním bytu bez řádného hrazení nájemného a záloh na služby se obohatit (viz str. 21 rozsudku). Pokud by skutečně obviněná hradila nájemné podle svých možností v závislosti na své finanční situaci a vyplacených dávkách na bydlení, svědčila by tato skutečnost v její prospěch. To však není případ projednávané věci, když z tabulky na str. 20-21 rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že pouze ve třech měsících z celkem 26 měsíců obviněná peněžní prostředky jí poskytnuté státem na bydlení skutečně v plné výši na tento účel vynaložila.
50. Z uvedeného plyne, že odvolací soud zcela odlišně od soudu nalézacího (a to, aniž by si provedením nezbytného dokazování pro to vytvořil zákonné podmínky – viz §263 odst. 7 tr. ř., a aniž by vyložil, na základě zhodnocení jakých důkazů k tomu dospěl) přistoupil k vyhodnocení významu počátečních plateb obviněné pro právní posouzení věci. Jeho postup zatěžuje dovolatelem vytýkaná procesní vada, neboť odpovídá tvrzení dovolatele, že v rámci veřejného zasedání o odvolání soudu druhého stupně dokazování provedl (č. l. 1660) jen přečtením aktualizovaných opisů rejstříků trestů obviněných, tj. v rozsahu, který mu neumožnil jiné hodnocení skutečností významných z hlediska viny obviněných.
51. Vrátí-li se dovolací soud k posouzení důvodnosti aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku odvolacím soudem, musí konstatovat, že jím uváděné skutečnosti nejsou takové povahy, aby užití zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci opodstatnily. Obviněná svým jednáním naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podvodu a způsobila škodu v celkové výši 244 589 Kč, tj. v částce vysoce překračující dolní hranici větší škody. Uvedeného jednání se nadto dopustila opakovaně a po delší dobu (od 13. 12. 2013 do 26. 10. 2016) a svého jednání nezanechala, ani když proti ní byly podány žaloby v občanskoprávním řízení. Nelze pominout ani její chování vůči pronajímatelům, kdy jednoho z nich dokonce lživě obvinila z trestného činu. Ani okolnosti, které by byly hodnoceny stran osoby obviněné, nemohou odvrátit potřebu řešení věci prostředky trestního práva, uváží-li se, že v kontextu s posuzovaným jednáním vůči poškozeným se prokazatelně dopouštěla závadového jednání i vůči jiným subjektům (v daném směru lze odkázat na poznatky o předkládání padělaných dokladů či uvádění nepravdivých skutečností – viz str. 13, 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
52. Z uvedeného je evidentní, že jednání obviněné nijak nevybočuje z běžných případů podvodného nájmu a rozhodně se nejedná o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat. Jak již výše uvedeno, z hledisek, která mají pro posouzení otázky škodlivosti činu zásadní význam, tj. rozsahu následku činem vyvolaného, jeho právního posouzení (kvalifikované skutková podstata), opakovanosti jednání obviněné, a to i v návaznosti na obdobné případy, které se nestaly předmětem pozornosti orgánů činných v trestním řízení, nebyla věc odvolacím soudem vůbec zhodnocena. V daném směru zůstalo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
53. Tento závěr je ostatně třeba učinit i k celkovému vyznění dovoláním napadeného rozsudku. Jak plyne z jeho obsahu (str. 5 až 7), obviněná ve svém odvolání vznesla řadu námitek, a to rovněž skutkového charakteru, jimiž napadla samotná skutková zjištění soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, zda tyto byly shledány důvodnými či nikoli. Odvolací soud se omezil na pouhé konstatování, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že neměla v úmyslu nájemné řádně neplatit již od samotného uzavření nájemní smlouvy. Učinil tak, aniž by podrobněji rozebral důvody, které jej k závěru odlišnému od zjištění soudu nalézacího vedly (navíc odkazuje jen na důkazy ke skutku I.). Reakce na námitky obviněné zpochybňující správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku obsažena není.
54. Poukázat lze i na tu skutečnost, o níž se již zmínil dovolatel, že správnost právních závěrů, o něž opřel aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, odvolací soud zpochybnil již tím, jak se vyjádřil k soudem zjištěné subjektivní stránce jednání obviněné. Zatímco nalézací soud – a nutno říci, že ve vztahu ke všem třem skutkům - podrobně vyložil, proč má za prokázané zavinění obviněné „minimálně v nepřímém úmyslu“ (str. 21 rozsudku), odvolací soud zcela bez vysvětlení toho, proč má za to, že obviněná „řádně a logicky vysvětlila, proč nadále nebyla schopna platit nájemné v plné výši“, věc uzavřel se zcela opačným závěrem („nebyla vyvrácena obhajoba obžalované, že neměla v úmyslu nájemné řádně neplatit…“). Uvedeným závěrem však odvolací soud vlastně vyjádřil, že skutková podstata přečinů nebyla naplněna již z hlediska formálních znaků, a to pro nedostatek zákonem vyžadovaného úmyslného zavinění. Za daného stavu pak postrádalo významu, aby se zabýval otázkou aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, který, jak správně dovolatel upozornil, se uplatní tehdy, pokud pachatel svým jednáním formální znaky příslušného trestného činu naplní. Dlužno však dodat, že ani závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněné, a to zejména pro naprostou absenci zdůvodnění odlišného náhledu odvolacího soudu, nelze přijmout.
55. Závěr o nepřezkoumatelnosti je nutno učinit i ve vztahu k aplikaci procesních ustanovení odvolacím soudem. Ten sice ke zrušení odvoláním napadeného rozsudku přistoupil podle §258 odst. 1 písm. d), e) f) tr. ř., z jeho odůvodnění však není zřejmé, zda a proč měl za nepřiměřené tresty, které nalézací soud obviněným uložil a zda proto byla nezbytné aplikace §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Zrušil-li totiž u obou obviněných částečně výrok o vině, bylo nutno zrušit i výrok o trestech, které jim byly uloženy. Uložení mírnějšího trestu za menší rozsah trestné činnosti není aplikací §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. podmíněno. Nedostatečně je odvolacím soudem vyložena aplikace §261 tr. ř. (viz dále), za ne zcela odpovídající podané obžalobě, která v jednání obviněné shledávala dva přečiny podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je třeba pokládat zprošťující výrok, z něhož plyne, že obviněná byla odvolacím soudem zproštěna pro tři skutky, avšak jeden trestný čin („… pro skutky pod body I., II. 1.,2, … kvalifikované jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku …“). Odvolací soud navíc tyto skutky vymezil v podobě skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem (včetně doplnění skutkových vět o údaj „s cílem získat majetkový prospěch“).
56. Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud učinil věci neodpovídající hmotně právní závěry. Při zdůraznění toho, k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud nalézací, a toho, jak jednotlivé poznatky vyhodnotil z hlediska posouzení stupně společenské škodlivosti činu obviněné, nelze mít za to, že by se její čin vymykal obvyklému stupni škodlivosti přečinu podvodu, resp. že by nedosahoval ani dolní hranice škodlivosti jeho základní skutkové podstaty. Při tomto zjištění je zřejmé, že jeho závěr o dostatečnosti mimotrestního řešení věci je nesprávný.
57. Stejně tak nelze akceptovat vývod odvolacího soudu, že by jednání obviněné nebylo pokryto zákonem vyžadovanou formou jejího zavinění, tedy alespoň eventuálním úmyslem podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť uvedený soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl žádnou přesvědčivou argumentaci, jež by zvrátila závěr soudu nalézacího, který stran naplnění subjektivní stránky přečinů, jimiž obviněnou uznal vinnou, učinil.
58. Za zcela nepřípadný je třeba pokládat i postup soudu druhého stupně, který zvolil v případě obviněného Š. A. U tohoto obviněného, který sám rozsudek soudu prvního stupně svým odvoláním nenapadl, aplikoval odvolací soud §261 tr. ř., když usoudil, že důvod, pro který zrušil odsuzující část rozsudku u obviněné, prospívá i tomuto obviněnému. Omezil se však pouze na toto konstatování, aniž by jakkoli okolnost prospívající obviněnému vymezil.
59. Jak již dovolací soud uvedl, důvod k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku nemůže spočívat v pouhém poukazu na to, že věc má soukromoprávní charakter a že řešení sporné otázky, resp. porušení práv jednoho subjektu, může být realizováno na podkladě mimotrestních norem. Z povahy věci pak plyne, že skutečnosti, které odvolací soud patrně zohledňoval ve prospěch obviněné mající výlučně vztah k její osobě (matka dvou nezletilých dětí, její finanční potíže atd.), nemohou být zohledňovány ve prospěch spoluobviněného. Proto ani závěr soudu, že důvod pro netrestní formu řešení věci je dán i u obviněného Š. A., nemůže dovolací soud akceptovat.
60. Jak uvedl dovolatel, skutky, pro které odvolací soud obviněné zprostil obžaloby z důvodu §226 písm. b) tr. ř., vymezil v rozsahu jejich zjištění soudem prvního stupně. Sám pak v rámci odůvodnění svého rozsudku neučinil (a ani nemohl, když sám neprovedl potřebné dokazování) skutková zjištění, která by tyto skutky modifikovala do podoby umožňující učinění závěru, že nejsou podřaditelná pod zákonné znaky přečinů, které v nich shledal nalézací soud. Popis skutku, pro který ke zproštění obviněných došlo, jejich zákonné znaky vyjadřuje. Za daného stavu nutno dospět k poznatku, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu naplněn.
ii) k dovolání obviněné
61. Rovněž obviněná ve svém dovolání směřujícím proti výroku odvolacího soudu, jímž ji uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. ř., uplatnila dva druhy dovolacích námitek, z nichž pouze některé lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
62. Námitky skutkové povahy, jimiž předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a na základě nichž dospívá k vlastní skutkové verzi události, nejsou ze své povahy podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Proto tyto námitky nevyžadují ani další reakci dovolacího soudu na ně.
63. Za námitku pod zvolený dovolací důvod podřaditelnou je třeba považovat tvrzení dovolatelky, že její zavinění není náležitě vyjádřeno ve skutkových zjištěních. Uvedenému argumentu však nelze přiznat důvodnost, neboť již skutková věta odsuzujícího výroku konstatuje, že obviněná trestní oznámení „učinila s cílem, aby tak způsobila trestní stíhání a odsouzení S. R.“ a že tak učinila („ačkoli byl do bytu pozván“) „aby tak způsobila jeho trestní stíhání“. Vyjádření cíle, který obviněná sledovala, umožňuje jasné identifikování formy zavinění, neboť jeho dosažení nelze spojovat s jeho nedbalostní, nýbrž výlučně úmyslnou formou. Byl-li tento cíl sledován při vědomí nepravdivosti uváděných údajů – viz bod následující – je zřejmé, že subjektivní stránka přečinu, jímž byla uznána vinnou, je v rozsudku dostatečně vyjádřena.
64. Za formálně vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu je nezbytné prohlásit i námitku obviněné, že skutek explicitně nevyjadřuje, jaký vědomě nepravdivý údaj podle zjištění soudu tato uvedla při podání trestního oznámení, v úmyslu přivodit R. trestní stíhání. Z kontextu skutkové věty však plyne, že jím je údaj o tom, že do bytu jmenovaný vstoupil neoprávněně, ač ve skutečnosti tomu tak nebylo („vstoupil do něj za přítomnosti její a jejího přítele obv. Š. A.“). Uvedené skutkové zjištění, které vědomost obviněné o nepravdivosti údaje sděleného do protokolu o trestním oznámení dne 30. 6. 2014 (kopie č. l. 99 až 101) – zde ve shodě s pozdější obhajobou tvrdila, že poškozeného v bytě nalezla, když se tam navrátila s přítelem z vycházky se psy – má podklad ve výpovědi svědka S. R. při hlavním líčení dne 31. 5. 2017. Tehdy svědek vypověděl, že jej obvinění do bytu vpustili. Dostavil se tam na základě předchozí domluvy. V uvedeném směru se jen podotýká, že informace o předchozí komunikaci a předchozím oznámení návštěvy bytu poškozeným v trestním oznámení podaném obviněnou absentuje.
65. Soud nalézací z výpovědi svědka jednoznačně vyšel, neboť obhajobu obviněné označil za zjevně účelovou a vyvrácenou mimo jiné právě výpovědí svědka R. (str. 24 rozsudku). Odvolací soud v rozsahu skutku popsaného ve výroku jeho rozsudku skutková zjištění soudu prvního stupně jako věcně správná převzal. Dovolací soud, který je těmito zjištěními vázán, proto činí stran námitek obviněné závěr, že v části argumentace, formálně podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání, podala obviněná svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně.
c) ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
66. S ohledem na výše uvedené (část IV./b-i.) dospěl dovolací soud k závěru o důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Z podnětu jeho mimořádného opravného prostředku proto přistoupil ke zrušení vadné části rozsudku odvolacího soudu. Tento rozsudek podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části, v níž odvolací soud:
a) podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil výroky o vině obviněné R. K. dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad I)-II), ad III)] a navazující výroky o trestu a náhradě škody,
b) důvodu §261 tr. ř. zrušil výrok o vině obviněného Š. A. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad I)] a navazující výroky o trestu a náhradě škody,
c) obviněnou R. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky pod body I., II./1., 2., kvalifikované jako dva přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
d) obviněného Š. A. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek pod bodem I., kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
e) poškozené S. R., J. S. a P. N. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal se jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a též
f) ve výroku, jímž odvolací soud obviněnému Š. A. uložil trest za přečin křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
g) jakož i ve výroku, jímž byl obviněný Š. A. společně a nerozdílně s obviněnou R. K. zavázán k náhradě škody České republice – Ministerstvu spravedlnosti.
67. Vadnost postupu spočívajícího ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně u obviněné v části týkající se její viny oběma přečiny podvodu spočívá v tom, že tato část rozsudku nebyla zatížena vadou, kterou v ní odvolací soud shledal. V důsledku toho bylo třeba zrušit i výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. těchto přečinů zprostil.
68. V případě obviněného Š. A. bylo nedůvodně aplikováno ustanovení §261 tr. ř. a následně nesprávně i ustanovení §226 písm. b) tr. ř., podle něhož odvolací soud obviněného zprostil obžaloby z přečinu popsaného v bodě I. obžaloby. Tyto výroky proto musely být dovolacím soudem zrušeny, stejně jako výrok, jímž byl obviněnému uložen trest za přečin křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
69. Výrok, jímž byli poškození odkázáni podle §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, musel být rovněž zrušen, neboť obsahově přímo navazuje na zprošťující část rozsudku. Bylo třeba zrušit i část výroku, jímž byli obvinění společně a nerozdílně zavázáni k zaplacení škody České republice – Ministerstvu spravedlnosti, a to v případě obviněného Š. A., neboť při ponechání tohoto výroku beze změny, by byl k náhradě škody zavázán dvěma rozhodnutími. Kasačním rozhodnutím dovolacího soudu se totiž ve vztahu k tomuto obviněnému v plném rozsahu obnovuje stav, který založil pravomocný rozsudek soudu prvního stupně.
70. V návaznosti na takto vymezené zrušení rozsudku odvolacího soudu musel Nejvyšší soud zrušit i další rozhodnutí, která na zrušenou část obsahově navazovala, pokud jejím zrušením pozbyla svého podkladu.
71. Dovolací soud nedospěl k závěru, že by bylo třeba zrušit odsuzující část rozsudku odvolacího soudu týkající se obviněné. Nemohl tak učinit na podkladě jejího dovolání, neboť to vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, avšak ani na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce. Je třeba zopakovat, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudu vyjádřeným v dovoláním napadeném rozhodnutí a vůči jeho subsumpci pod hmotně právní ustanovení dovolatel (nejvyšší státní zástupce) nic nevytkl. Ten jeho neudržitelnost shledával v návaznosti na řešení, jímž by se vyhovělo jeho námitkám stran právního posouzení skutků, v nichž obžaloba a s ní soud prvního stupně shledaly přečiny podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Je však třeba říci, že samotné spáchání těchto přečinů nemůže odůvodnit závěr, který se stran posouzení skutku snaží prosadit dovolatel. Taková změna právního posouzení by primárně musela být spojena s odlišným skutkovým vyjádřením, v němž by byl dovolatelem dovozovaný znak kvalifikované skutkové podstaty upravený v odstavci třetím pod písmenem d) §345 tr. zákoníku skutkově vymezen.
72. Stran důvodnosti užití označeného kvalifikačního znaku v posuzované věci se navíc Nejvyšší soud s nejvyšším státním zástupcem v jeho hodnocení zjevně rozchází. Skutková zjištění, z nichž vyšel soud nalézací, učinění takového právního závěru neumožňují. Popis skutku konkrétní způsob, jímž mělo k zakrytí vlastního trestného činu obviněnou dojít, nevymezuje. Vyhodnotil-li nalézací soud v souvislosti s odůvodněním právní kvalifikace skutku, že (str. 25 rozsudku) „motivem bylo mj. zakrýt toto svoje protiprávní jednání a zpochybnit tak případnou věrohodnost pošk. R.“, pak je zjevné, že taková argumentace míří poněkud jinam. Samotná možnost zpochybnění výpovědi svědka ještě nemůže být interpretována jako okolnost, jíž by se pachatel snažil zakrýt svůj vlastní trestný čin (§250 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Ve vztahu k vlastnímu zakrytí ani v odůvodnění rozsudku nalézací soud nevymezil, v jakých údajích by se ono zakrytí trestného činu obviněné mělo projevit.
73. Podle dovolacího soudu bylo možno usuzovat, že naopak v souvislosti s upozorněním na osobu poškozeného, coby tvrzeného pachatele trestného činu podle §178 tr. zákoníku, resp. v souvislosti s šetřením důvodnosti podaného oznámení, vyjdou (ve vyjádření podezřelého) najevo skutečnosti, které založí důvod k vyvození trestní odpovědnosti obviněné.
74. Byť odvolací soud vyšel ze zcela jiného zdůvodnění svého postupu spočívajícího ve zrušení odsuzujícího rozsudku ohledně obviněné stran tohoto skutku a nového vyslovení její viny, z pohledu věcného nelze jím přijaté řešení označit za vadné. Dovolací soud proto neshledal vadným postup odvolacího soudu, který se projevil ve zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně v této části a v novém vyslovení viny obviněné přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a výroků na tento výrok o vině obsahově navazujících (l výroku o trestu viz níže bod 76.).
75. Stručně shrnuto, rozsudek odvolacího soudu byl zrušen téměř v celém rozsahu, s výjimkou těch výroků, jimiž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině obviněné zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, výroku, jímž obviněnou uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, výroku, jímž jí za tento přečin uložil trest, a výroku, jímž ji zavázal, aby společně s obviněným nahradila škodu ve výši 25 531 Kč České republice – Ministerstvu spravedlnosti. V těchto výrocích zůstal rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
76. Nejvyšší soud po zrušení odvolacího rozsudku ve vymezeném rozsahu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby se věcí v části, v níž ohledně obviněné došlo ke zrušení, znovu zabýval a v potřebném rozsahu ji znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby o odvolání obviněné, a to s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení, znovu rozhodl. Připomíná se, že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je orgán, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
77. Co se týče dovolání obviněné R. K., toto bylo z důvodů popsaných v části IV./b-ii) shledáno zjevně neopodstatněným, a proto bylo jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud takto postupoval i při vědomí, že výrok o trestu je zatížen zjevnou vadou v citaci příslušného ustanovení, podle něhož byl obviněné trest uložen. Tato vada totiž nemá vliv na jinak věcnou správnost uvedeného výroku, neboť i z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že obviněné byl trest ukládán v rámci trestní sazby §345 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by odvolací soud trest vyměřoval podle §245 odst. 2 tr. zákoníku (jehož citaci výroková část rozsudku obsahuje), neplatilo by konstatování obsažené v odůvodnění rozsudku, že jí trest byl vyměřen „ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby … která činí až tři roky“, neboť trestní sazba §245 odst. 2 tr. zákoníku činí šest měsíců až pět let. Navíc tato formální vada může být odstraněna postupem odvolacího soudu, pokud ten dospěje k závěru o vině obviněné za sbíhající se trestnou činnost, pro niž byla soudem prvního stupně nepravomocně odsouzena (a to v souvislosti s řešením právního následku její celkové trestní odpovědnosti).
78. Protože rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napadla toliko obviněná, věc se odvolacímu soudu k dalšímu řízení vrací jen ohledně ní. Tímto usnesením se totiž ve vztahu ke spoluobviněnému obnovuje právní stav, který existoval před tím, než odvolací soud (vadně) aplikoval §261 tr. ř. Před jeho rozhodnutím bylo trestní stíhání obviněného Š. A. pravomocně skončeno s výsledem, který vyjádřila výroková část rozsudku nalézacího soudu. Tento stav je po rozhodnutí dovolacího soudu obnoven.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu