ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.459.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 459/2019-1377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2019 o dovolání, které podali obviněný P. J. , nar. XY, trvale bytem XY, a obviněný M. Ch. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 4 To 301/2018-1310, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 151/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. J. a M. Ch. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 7. 2018, č. j. 17 T 151/2015-1268, byli obvinění P. J. a M. Ch. uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
společně jako jednatelé společnosti H., IČO: XY a Hy., IČO: XY, které vedli a rozhodovali v nich o chodu společnosti a financích společnosti, kdy činnost společností pro společnost FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, spočívala v tom, že na základě smlouvy ze dne 9. 7. 2012 a následných dodatků ke smlouvě realizovaly na svých webových portálech reklamu a propagaci prodeje služeb a zboží společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, se sídlem Horní Česká 206/35, 669 02 Znojmo, (t. č. Tyršova 1251/3, Znojmo) přijímaly na účty společností H., IČO: XY a Hy., IČO: XY, od zákazníků společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, finanční hotovost za nákup služeb a zboží od společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, které následně společnost FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, zákazníkům poskytla, měli vybranou hotovost od zákazníků společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, ve smlouvou stanovených termínech, po odečtení smluvní provize za reklamu (prezentaci), vyúčtování kampaně, přeposlat této společnosti, což minimálně v období od 1. 10. 2012 řádně neučinili, vybrané prostředky pro společnost FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, minimální výši 291 920 Kč použili zejména na uhrazení dřívějších závazků společností, ač si museli být, vzhledem k finanční situaci firem, kdy společnost H., IČO: XY a Hy., IČO: XY, měly zejména z minulosti vysoké nesplacené závazky, nevykazovaly hospodářský zisk, ale vykazovaly ztrátu, již v době uzavření smlouvy vědomi, že v případě, že použijí převzatou hotovost od zákazníků společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, v rozporu s určením, tedy jinak, než zasláním společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, nebudou již schopni této společnosti takto vzniklý závazek splnit, hotovost nevrátili a na společnosti podali návrh na insolvenci, kdy účinky zahájení insolvenčního řízení u společnosti H., IČO: XY, nastaly dne 15. 2. 2013 a dne 28. 5. 2013 byl vyhlášen konkurz u společnosti Hy., IČO: XY, čímž způsobili společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, škodu minimálně ve výši 291 920 Kč.
2. Obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni každý podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, se sídlem Tyršova 1251/3, Znojmo, škodu ve výši 291 920 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2018, č. j. 4 To 301/2018-1310, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podali obvinění P. J. (prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Ivana Kopeckého) a obviněný M. Ch. (prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Schejbala) dovolání, které opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu (obviněný J.) resp. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (obviněný M. Ch.).
5. Obviněný P. J. je přesvědčen, že v jeho případě ani v případě spoluobviněného M. Ch. není dána subjektivní stránka trestního činu podvodu (ani žádného jiného trestního činu). Neztotožňuje se tak s jádrem odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu založeného na tom, že v říjnu 2012 museli být oba obvinění srozuměni (smířeni) s tím, že nebudou moci dostávat svým závazkům vůči poškozenému. Takovýto právní závěr považuje za nesprávný. Poukazuje na to, že společnosti obviněných dosahovaly nejlepších hospodářských výsledků v období konce kalendářního roku, což je potvrzeno účetnictvím a obraty společností H. a Hy. v letech 2010-2011, kdy stejný předpoklad (lepších podnikatelských výsledků) byl dán i na přelomu let 2012-2013. Zmiňuje zdvojnásobnění registru počtu uživatelů obou společností i to, že pro zlepšení hospodářských výsledků dělaly obě společnosti během roku 2012 mnoho aktivních kroků. Neztotožňuje se proto se závěrem okresního soudu, že již v polovině roku 2012 muselo být obviněným zřejmé, že se situace nezlepšovala. Provedené dokazování podle něj podporuje jeho obhajobu, že oba obvinění byli důvodně přesvědčeni o hodnotě svých společností v polovině r. 2012 založené na nabídce svědka R. stanovené na částku 15 mil. Kč. Svědka R. považuje za jednu z nejpovolanějších osob, od které mohla nabídka na odkup zaznít. Obvinění proto reálně očekávali, že v případě prodeje společností tímto vyřeší své finanční problémy.
6. Obviněný zdůrazňuje, že o prodeji společností nejednali primárně z toho důvodu, aby řešili své finanční problémy, ale pouze jako o jedné z možností, jak případně zhodnotit své podnikatelské aktivity. Svědka B. informovali o tom, že jejich společnosti již neprosperují tak, jak si představovali, až v průběhu ledna roku 2013. Ve vztahu k poškozené společnosti FaMe trade s.r.o., poukazuje obviněný na to, že po delší časové období byla spolupráce s touto společností zcela bezproblémová, či na to, že přes tvrzení okresního soudu, že od počátku roku 2012 vybrané prostředky poškozené společnosti neposílali, byla splatnost většiny zakázek od poškozené, které jsou předmětem vytýkaného období, až po 1. 1. 2013, některé dokonce až v únoru 2013. Obviněný připomíná, že od poloviny ledna 2013 do konce ledna 2013 odeslali poškozené společnosti několik částek v celkové výši 102 600 Kč. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem jsou proto nesprávné právní závěry nalézacího i odvolacího soudu o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že teprve když obvinění v polovině ledna 2013 zjistili, že hospodářská situace navzdory všem předpokladům se nelepší tak, jak předpokládali, začali neprodleně jednat o vyřešení situace prodejem společnosti, aby dostáli svým závazkům.
7. Stran posouzení subjektivní stránky trestního činu podvodu odkázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 556/2013, podle kterého lze podvodný úmysl dovodit jen tehdy, když v době vzniku závazku pachatel nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici další zdroj ke splnění takového závazku. Stejně tak je zmíněný úmysl dán za situace, když pachatel bezdůvodně spoléhá na nejisté budoucí skutečnosti. Obvinění a jejich společník svědek B. byli po celý rok 2012 přesvědčeni o hodnotě společnosti a důvodně očekávali zlepšení hospodářských výsledků na základě zkušeností z minulých let a navíc činili aktivní kroky, aby hospodaření společnosti ještě více zefektivnili.
8. Nesprávné právní posouzení z hlediska zásady ultima ratio vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku vysvětluje obviněný tím, že se společně se spoluobviněným do poslední chvíle snažili najít takové řešení, aby společnost dostála svým závazkům. Zdůrazňuje, že neodčerpávali finanční prostředky pro svoji potřebu a že nehrazení částek poškozené společnosti trvalo po krátké období ledna až února 2013, když ještě v lednu 2013 bylo poškozené společnosti odesláno 102 600 Kč. Aplikací zásady ultima ratio měly soudy zvažovat, zda mohlo a mělo dojít ze strany poškozené společnosti k uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, např. tím, že by poškozená společnost přijala zcela svou pohledávku do insolvenčního řízení (což neučinila). Dále pak nepochybně mohla poškozená společnost podat žalobu na náhradu škody vůči obviněným jako jednatelům společnosti H. Tyto skutečnosti nevzal nalézací ani odvolací soud v úvahu.
9. Obviněný poukázal i na nálezy Ústavního soudu, podle kterých je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou tyto předpoklady zcela nepochybně splněny. Z principu ultima ratio vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanskoprávního práva a teprve tam, kde je tato ochrana neúčinná, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti. Trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a následně institutů jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv.
10. Obviněný je dále přesvědčen, že nalézací soud nesprávně dovodil existenci objektivní stránky přečinu podvodu, když není jednoznačně zřejmé, jakým konkrétním, s jiným trestným činem nezaměnitelným jednáním měli obvinění naplnit zákonné znaky trestního činu podvodu. Zmiňuje, že až na uvedení jiné částky okresní soud převzal popis skutku z obžaloby, a rovněž to, že původně bylo proti obviněným trestní stíhání zahájeno pro přečin zpronevěry a teprve posléze byl skutek překvalifikován na přečin podvodu. Soudům vytýká, že skutková zjištění nalézacího soudu uvedená ve druhém (odsuzujícím) rozsudku neobsahují, jakým konkrétním jednáním měli obvinění uvést poškozenou v omyl a čím konkrétně měli zamlčet podstatné skutečnosti.
11. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný i v tom, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu jednoznačně nevyplývá, že by byla poškozené společnosti způsobena škoda , která je v případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku jedním ze znaků, bez jehož spolehlivého zjištění nelze o obvinění rozhodnout. Tuto svoji námitku obviněný opírá o názor, že v provedeném dokazování nebylo zjištěno, zda poškozená společnost všem koncovým zákazníkům vydala objednané zboží. Podle obviněného je pravděpodobné a hraničící s jistotou, že poškozená nedodala zboží žádnému zákazníkovi v těch případech, kdy nedostala zaplaceno. Protože poškozená společnost zboží nevydávala, logicky jí nemohla vzniknout škoda. Obviněný připomíná, že se společně se spoluobviněným domáhal objasnění toho, jaké zboží bylo skutečně zájemcům o ně dodáno. Poškozená společnost však soudu žádné doklady, že skutečně vydala koncovým zákazníkům zboží, nepředložila. Nalézací soud se pak již v rozporu se svým předchozím rozhodnutím nezabýval prokazováním údajně způsobené škody, která byla původně podle jeho názoru problematická. Obviněný je přesvědčen, že pokud by poškozená společnost za dané důkazní situace podala civilní žalobu, soud by jí náhradu škody nikdy nepřiznal, neboť by neunesla důkazní břemeno. Protože tedy nebylo věrohodně a dostatečně prokázáno, jaká škoda poškozené společnosti vznikla, nemohlo podle obviněného dojít i k naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu.
12. Závěrem obviněný namítl, že nalézací soud plně nerespektoval obviněným ústavně zaručené právo na spravedlivý proces , pokud je shledal vinnými, aniž by podrobně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl ve svém druhém rozhodnutí ke zcela opačným závěrům, než v rozhodnutí prvém. Tuto svou výtku opírá o zjištění, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil pokyny odvolacího soudu v jeho prvém rozhodnutí, jímž byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Tímto rozhodnutím krajského soudu totiž bylo nalézacímu soudu uloženo pouze tolik, že vzhledem k předčasnosti rozsudku se má znovu zabývat odpovídajícím hodnocením důkazů. V žádném směru jej však nezavázal konkrétním právním názorem. Okresní soud při novém rozhodování o vině obviněných zcela ignoroval své hodnocení důkazů provedené v prvním (zprošťujícím) rozsudku a tyto zcela opominul. Vůbec se pak nalézací soud v rozporu s pokynem odvolacího soudu nezabýval tím, zda dané věci je možné či nikoliv aplikovat zásadu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Z těchto důvodů proto obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 4 To 301/2018-1310, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 7. 2018, č. j. 17 T 151/2015-1268, zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Obviněný M. Ch. namítá, že v řízení nebyl prokázán (ani prokazován) základní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to uvedení poškozené společnosti v omyl. Neví tak, v čem měl spočívat omyl poškozeného. Poškozené společnosti byla nepochybně známa skutečnost, že společnosti obviněných byly ve ztrátě. Obvinění plnili řádně své zákonné povinnosti a nikterak své hospodaření nezkreslovali, zejména pokud zpřístupnili informace, že jejich podnikání v letech 2010, 2011, je ve ztrátě. Ani jeden z obviněných nejednal s poškozenou společností osobně. Obě společnosti měly desítky až stovky obchodních partnerů, se kterými jednali obchodní zástupci a nikoliv oni. Pokud nebylo prokázáno, že by instruovali své zaměstnance k uvádění nepravdivých informací, nikdo z nich nemohl poškozenou společnost uvést v omyl, resp. vzbudit v poškozené představu, že jejich společnost je v provozním zisku a že v žádném případě nehrozí úpadek. Z podrobného dokazování podle obviněného vyplývá, že poškozená společnost si byla dobře vědoma úskalí spolupráce se slevovými servery a vědomě tak podstupovala podnikatelské riziko. Absenci takovéhoto omylu potvrzuje také to, že ve výrokové části napadených rozhodnutí se slovo omyl vůbec nenachází, když pouze soud prvního stupně bez dalšího odůvodnění konstatoval, že poškozená byla uvedena v omyl. Tento subjektivní právní závěr však ve svém rozsudku nikterak relevantně neodůvodnil. Obviněný je tak přesvědčen, že závěr o uvedení v omyl je v hrubém rozporu s dokazováním i výpovědí jednatele poškozené společnosti. Poukazuje na závěry formulované v rozhodnutí pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, v němž Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska principů, na nichž je založený demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestním postihem není tudíž možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a závazků. Ze skutkových zjištění provedené nalézacím soudem podle obviněného vyplývá, že poškozená tuto nezbytnou míru opatrnosti nezachovala, ale ve spolupráci se společnostmi obviněných pokračovala i přes horší platební morálku.
15. Porušení zásady trestního práva ultima ratio obviněný spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí kriminalizují podnikání obviněných. Poukazuje na to, že podnikali zcela běžným způsobem a jednali vždy s péčí řádného hospodáře. Ztráta v podnikání a platby po splatnosti jsou naprosto běžný jev a nemohou být samy o sobě základem trestného činu podvodu, zejména vyplývá-li ztráta společnosti z obsahu listin, které obsahují i výpisy zisků a ztrát společnosti. V roce 2012 bylo ve ztrátě tisíce společností a některé dlouhodobě s pohledávkami po splatnosti přes toto ztrátové hospodaření společnosti neukončovali podnikatelskou činnost. Teprve ve chvíli, kdy dojde k vyčerpání všech možností zajištění financování a společnost se ocitne v úpadku, pak je povinnost statutárního orgánu společnosti vstoupit do insolvence. I když společnost vstupuje do insolvence, není obvyklé, že by ukončovala smlouvy se svými obchodními partnery. Takovýto postup by byl v hrubém rozporu s péčí řádného hospodáře statutárního orgánu. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud by byly právní závěry obou soudů správné, pak by se zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku dopustil management každé společnosti, která by okamžitě neukončila svou činnost, ocitla-li by se ve ztrátě. Tímto způsobem by bylo nepřípustným způsobem kriminalizováno každé neúspěšné podnikání a institut insolvenčního řízení by byl nadbytečný.
16. Obviněný poukazuje na to, že společně se spoluobviněným a svědkem B. investovali do svého podnikání nemalé prostředky a jejich podnikání se postupně rozvíjelo. Z těchto zdrojů byla kryta provozní ztráta celého jejich podnikání. Zdůrazňuje, že po celou dobu až do vstupu insolvence si obvinění nevyplatili ani jednu splátku svých půjček poskytnutých společnostem. V roce 2012 se dohodli se svědkem B., že slevový portál (tedy obě společnosti ve ztrátě) prodají, uhradí dluhy a případný zisk si rozdělí. Úspěšný prodej ztrátové společnosti, která má know how, klientskou databázi a dobré postavení na trhu, je ekonomicky zcela běžný jev. Navíc u tzv. internetových startupů je důvodem prodeje kromě provozních ztrát i nedostatek kapitálu na další rozvoj. Ze strany obviněných nešlo o nereálnou představu či fantazijní spekulaci, zejména pokud v létě 2012 svědek R. učinil hrubý odhad hodnoty jejich společnosti na 15 mil. Kč. S ohledem na výši dluhů obou společností (cca 3 mil. Kč) se po právu spoléhali, že i kdyby tento odhad byl značně nadnesen, tak v případě odprodeje pouhé databáze, byť za 20 % odhadní ceny, by byly pokryty všechny dluhy. Když se pak v lednu 2013 finanční situace společnosti zhoršila, pokusili se neúspěšně prodat databázi. Souhrn těchto okolností svědčí o tom, že měli v úmyslu své dluhy hradit.
17. Podle obviněného právní závěry soudů o existenci zavinění ve formě úmyslu vyvrací skutečnosti prokázané v řízení. Obvinění řádně a dlouhodobě podnikali a jejich podnikání nikdy nemělo fiktivní charakter. Osobně nikdy neuvedli poškozený subjekt v omyl, ani nijak neinstruovali své zaměstnance, aby uváděli jakékoliv nepravdivé informace o hospodaření. Rovněž nezkreslovali výsledky hospodaření, hradili své závazky postupně a poměrným způsobem tak, aby žádný z věřitelů nebyl ve výhodě a nikdo je nemohl obvinit ze zkrácení věřitele. Obvinění pobírali do roku 2012 jen minimální mzdu, v druhé polovině roku 2012 si mzdu již nevypláceli, vůbec neumořovali dluhy společnosti vůči sobě jako jednatelům a ani vůči svědkovi B. jako společníkovi, nepoužili prostředky společnosti marnotratně (např. na nákup vozidel či na úhradě jakýchkoliv movitých věcí, které užívali). Lze tedy vyloučit jejich obohacení na úkor poškozeného subjektu. Obvinění současně prokazatelně vyvíjeli snahu prodat slevový portál nebo získat strategického partnera a důvodně se spolehli na neformální nabídku odkupu databáze klientů, kterou jim nabídl svědek R.
18. Obviněný zdůrazňuje, že v rámci svého jednání společně se spoluobviněným postupovali vždy s péčí řádného hospodáře a v období ledna 2012 – 2013 hledali strategického partnera nebo kupce na portál. Pokud by v tomto období náhle v říjnu 2012 ukončili obchodní činnost portálu, společnost by byla fakticky okamžitě bezcenná. Ze všech těchto důvodů je proto přesvědčen, že po celou dobu podnikali v dobré víře a nedopouštěli se trestného jednání.
19. Nesprávné právní posouzení je podle obviněného dáno tím, že skutková zjištění nalézacího soudu nedovolují jednoznačně uzavřít otázku výše způsobené škody . O výši způsobené škody panují zásadní pochybnosti. Skutková zjištění napadeného rozsudku jsou podle něj zásadně nedostatečná a budí vážné pochybnosti. Je tomu tak proto, že nebylo bezpečně prokázáno, že po skončení všech reklamních akcí odeslala poškozená společnost všem koncovým zákazníkům na základě vydaných voucherů odpovídající zboží, a to za období, za které si nárokuje škodu, tedy od 18. 10. 2012 do 11. 2. 2013. O tom, komu bylo zboží doručeno a komu nikoliv, panují zásadní pochybnosti. Těmito námitkami obviněných se soud prvního stupně nezabýval a zcela rezignoval na další dokazování. Bez patřičných podkladů tak učinil v tomto ohledu své skutkové závěry a v důsledku nich také nesprávný výrok o náhradě škody. Důkazním návrhům obviněných v tomto ohledu okresní soud nepochopitelně nevyhověl. Podle obviněného soudem vypočtená výše škody je fiktivní, smyšlená a nemá žádný vztah ke skutečnému množství reálně odeslaného zboží.
20. Obviněný dále namítá, že ve vztahu ke způsobené škodě okresní soud ve svém rozsudku nesprávně aplikoval ust. §194 odst. 6 zák. č. 513/1991 Sb., obch. zák., neboť nebylo prokázáno (ani prokazováno), že by odsouzení způsobili oběma společnostem (H., Hy.) jakoukoliv škodu. V této trestní věci totiž nedošlo ke vzniku škody na majetku společnosti H. a Hy., a proto podle §194 odst. 6 obch. zák. (ručení státního orgánu za škodu společnosti) nemohl být citovaným ustanovením odůvodňován výrok o náhradě škody. Jde tedy o nesprávné právní závěry soudu prvního stupně.
21. Dále je obviněný přesvědčen, že soud prvního stupně zjevně nesprávně aplikoval ustanovení §164 odst. 1 tr. ř. (z kontextu jeho argumentace plyne, že nepochybně mínil ustanovení §264 odst.1 tr. ř.). Toto pochybení okresního soudu spatřuje v tom, že v ústním odůvodnění rozsudku soud pouze odkázal na údajný závazný právní názor formulovaný odvolacím soudem s tím, že soud prvního stupně je opačného názoru, nicméně ve výroku o vině je vázán názorem soudu odvolacího. Obviněný poukazuje na to, že v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 4 To 305/2017, žádný závazný právní názor formulovaný není. Odvolací soud uložil ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně, aby provedl ke zjištění skutkového stavu věci další dokazování, resp. jej usměrnil při hodnocení důkazů co do úplnosti a logické návaznosti, aniž by zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci. Tyto pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, nelze podle obviněného považovat za právní názor, kterým by byl soud prvního stupně při posuzování věci samé jakkoliv omezen. Soud prvního stupně ale uvedené zadání nesplnil, provedené důkazy nehodnotil poctivě a svědomitě. Naopak bez dalšího rezignoval na své původní závěry o nevině obviněných. Ve svém rozsudku se nevypořádal s obhajobou obviněných a veškeré skutečnosti interpretoval jednostranně a v jejich neprospěch. Obviněný tak namítá, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně namísto poctivého a řádného hodnocení důkazů své závěry opřel o údajný právní názor odvolacího soudu, který však odvolacím soudem formulován nebyl.
22. Obviněný M. Ch. proto navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z uvedených důvodů usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 4 To 301/2018-1310, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 7. 2018, č. j. 17 T 151/2015-1268, zrušil, a aby podle §265 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
23. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných podle §265h odst. 2 věta prvá tr. ř. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že přestože oba obvinění podali samostatnými podáními obsáhlá dovolání, které obviněný P. J. formálně opřel o §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obviněný M. Ch. o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich dovolací námitky zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
24. Pokud jde o námitky obviněného P. J. týkající se existence škody jako znaku trestného činu podvodu, jakož i námitky týkající se souvisejícího výroku o náhradě škody , jde podle státního zástupce o námitky výlučně skutkového charakteru. Je tomu tak proto, že obviněný na základě vlastních hodnotících úvah dovozuje, že společnost FaMe trade, s. r. o., nedodala zákazníkům zboží, za které zákazníci platili společnostem H., a Hy. Irelevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále námitka, podle které nalézací soud pominul skutková zjištění učiněná v dřívějším zprošťujícím rozsudku a dostatečně nevysvětlil změnu svého názoru oproti tomuto rozsudku; takovéto námitky navíc částečně směřují proti odůvodnění soudních rozhodnutí a jsou nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř.
25. Podle státního zástupce lze pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit námitku, podle které ve skutkové větě nejsou uvedeny okolnosti odpovídající znakům trestného činu podvodu „ uvedení jiného v omyl“ a „zamlčení podstatných okolností“. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou, když z tzv. skutkové věty v kontextu se skutečnostmi uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí (např. str. 12 rozhodnutí odvolacího soudu) vyplývá, že podvodné jednání dovolatelů spočívalo ve vyvolání představy na straně poškozeného, že obchodní vztahy mezi zúčastněnými subjekty budou řádně probíhat podle uzavřených smluv a v zamlčení skutečnosti, že společnosti H., a Hy., se již v době uzavření smlouvy nacházely v závažných finančních problémech. Obdobným způsobem, tj. jako uzavřením smluvního vztahu pachatelem s vědomím, že nebude vzhledem ke své hospodářské a finanční situaci, schopen plnit závazky, které mu z tohoto smluvního vztahu vyplývají, je podle státního zástupce podvodné jednání pachatele vymezováno prakticky ve všech případech trestného činu podvodu spáchaného v rámci závazkových vztahů mezi podnikateli. Není nutné, aby byl detailně popisován průběh jednání při uzavírání smlouvy. Rovněž není nutné, aby došlo k osobnímu kontaktu mezi pachatelem a poškozeným, resp. osobou jednající jménem poškozené právnické osoby. Spáchání trestného činu podvodu není vyloučeno skutečností, že poškozený při zachování větší obezřetnosti mohl zjistit skutečný stav věci a na poškozeného nelze v tomto směru vznášet přehnané požadavky. Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 má za nepřípadné, neboť se týkalo specifického případu, kdy poškozený peněžní ústav, tj. subjekt vybavený dostatečnými prostředky a personálem pro prověření bonity klientů, na základě předcházejících dobrých zkušeností s pachatelem jako s klientem mu sám nabízel tzv. předschválené (a následně nesplácené) úvěry, aniž by se jakkoli zajímal o jeho aktuální finanční situaci.
26. Námitky směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu jsou do značné míry formulovány jako námitky skutkové, když obviněný namítá, že závěr o její existenci nemá oporu v provedeném dokazování a v provedených skutkových zjištěních, a v této souvislosti ze svého hlediska a na základě vlastního posouzení důkazů hodnotí hospodářskou situaci společnosti H., a dovozuje, že bylo možno očekávat její výrazné zlepšení ke konci roku 2012. Soudy však učinily podstatně jiná, v tzv. skutkové větě vyjádřená, skutková zjištění, podle nichž si obvinění již v době uzavírání smlouvy a jejich dodatků vzhledem k finanční situaci jejich firem, kdy společnost H., a Hy., měly zejména z minulosti vysoké nesplacené závazky, nevykazovaly hospodářský zisk, ale ztrátu, byli vědomi toho, že nebudou schopni plnit svoje závazky v případě použití peněz od zákazníků jiným způsobem než jejich zasláním společnosti FaMe Trade, s. r. o. Státní zástupce považuje vymezení skutku z hlediska subjektivních znaků trestného činu podvodu za přijatelné. Dodává, že úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku) je charakterizováno tím, že pachatel nechce škodlivý následek a že tento následek pro něho může být dokonce nepříjemný (viz rozhodnutí publikované pod R 3/2006). Existence nepřímého úmyslu, navíc v podobě smíření (§15 odst. 2 trestního zákoníku), na straně obviněných proto nijak nevylučuje dovolatelem tvrzená snaha obviněných o zlepšení hospodářské situace společnosti ani tvrzení obviněného o zaplacení určité částky ještě v lednu 2013. Pokud by se obvinění po uzavření smlouvy přestali o chod společnosti starat a nezaplatili poškozenému „ani korunu“, bylo by z takového jednání možno usuzovat spíše na existenci přímého úmyslu. Konkrétní okolnost, na kterou by mohli obvinění s jistotou spoléhat, že povede k zásadnímu obratu v hospodářské situaci jejich společností, v polovině roku 2012 ani později neexistovala.
27. Za důvodné konečně nepovažuje státní zástupce ani námitky, kterými se dovolatel domáhá aplikace zásady ultima ratio . Skutečnost, že obvinění se trestného činu dopustili v rámci snahy „za každou cenu“ udržet v chodu neúspěšnou podnikatelskou činnost, je u trestných činů páchaných v souvislosti s podnikáním celkem běžná a nelze ji považovat za okolnost výrazně snižující společenskou škodlivost činu. Jinak platí, že jestliže jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.) Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu.
28. Z těchto důvodů proto státní zástupce hodnotí dovolací námitky obviněného P. J. zčásti neodpovídající formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti za námitky zjevně nedůvodné. Protože dovolatel podle něj neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který dovolatel opřel o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu.
29. K dovolání obviněného M. Ch. státní zástupce uvedl, že ten vznesl námitky skutkového a procesního charakteru , které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a to pokud v obecné rovině kritizuje kvalitu hodnocení důkazů nalézacím soudem (tedy, že důkazy nehodnotil zodpovědně a svědomitě, postupoval jednostranně atd.). Irelevantní je též procesní polemika týkající se otázky, do jaké míry dřívější kasační rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo závazný právní názor. Tyto námitky dovolatel navíc v rozporu s §265a odst. 4 tr. ř. formuluje jako polemiku s odůvodněním soudního rozhodnutí, navíc s odůvodněním ústním. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí též námitky, kterými dovolatel s obdobnou argumentací jako obviněný J., tj. že poškozená společnost FaMe trade, s. r. o. zákazníkům zboží nedodala, zpochybňuje výši a existenci způsobené škody .
30. Podle státního zástupce lze s jistou dávkou tolerance pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku týkající se objektivního znaku „uvedení v omyl“ , ve vztahu k níž odkázal na to, co vyjádřil k námitkám spoluobviněného týkajícím se existence uvedeného zákonného znaku. Vzhledem k tomu, že podatel zdůrazňuje informovanost poškozené společnosti o špatné hospodářské situaci společností obviněných, domnívá se státní zástupce, že společnost FaMe trade, s. r. o., zajisté neuzavírala předmětnou smlouvu s vědomím skutečnosti, že jí obvinění nebudou „přeposílat“ peníze od zákazníků. Jestliže se obviněným podařilo u osob jednajících jménem poškozené společnosti vyvolat přesvědčení, že společnosti H., a Hy., budou svoje závazky řádně plnit, pak skutečnost, že tyto osoby měly k dispozici určité informace o nedobré hospodářské situaci těchto společností, nevylučuje závěr, že byly obviněnými uvedeny v omyl.
31. Na stanovisko zaujaté k dovolání obviněného J. odkazuje státní zástupce též ve vztahu k námitkám týkajícím se subjektivní stránky trestného činu. Rovněž obviněný Ch. totiž podle něj svoje námitky formuluje jako námitky v podstatě skutkové. Obviněný přitom zdůrazňuje skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o existenci přímého úmyslu, nikoli však závěr o existenci nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V případě trestného činu podvodu spáchaného v rámci obchodních vztahů mezi podnikateli nebyla trestní odpovědnost pachatele statutárního orgánu obchodní společnosti podmíněna tím, aby pachatel jednal při výkonu své funkce v rozporu s povinností počínat si s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. dříve platného; podvodné jednání ke škodě majetku jiné společnosti lze ovšem podle státního zástupce stěží považovat za „projev péče řádného hospodáře“.
32. Na argumentaci uvedenou k námitkám obviněného J. odkázal státní zástupce též ve vztahu k námitkám týkajícím se nedodržení zásady ultima ratio .
33. Pokud jde o výrok o náhradě škody, pak dovolatel mimo skutkových námitek týkajících se samotné existence škody namítá, že nebyly splněny podmínky §194 odst. 6 obchodního zákoníku, a že obvinění nezpůsobili žádnou škodu společnostem H., a Hy. Obvinění však jako fyzické osoby odpovídají podle státního zástupce za škodu proto, že ji poškozené společnosti úmyslně způsobili trestným činem. Je proto zcela irelevantní, zda způsobili nějakou škodu též „svým“ společnostem.
34. Podle státního zástupce rovněž námitky obviněného M. Ch. zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
35. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání. Vyslovil rovněž souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
Přípustnost dovolání
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž obě dovolání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
37. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
38. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku (alternativa první) nebo jiných skutečností (jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výhradou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
39. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně, a to v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
40. Ze skutečností výše uvedených tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
42. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
43. Dále pak je z hlediska rozhodování dovolacího soudu vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je s ohledem na ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odpovídajícím odůvodněním a není proto povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Náležité odůvodnění dovolání má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem jeho advokátem podle §265d odst. 2 tr. ř.
b) vlastní posouzení dovolání
44. Úvodem považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve zrekapitulovat zásadní dovolací námitky obviněných, aby bylo zřejmé, zda a které z nich mohou naplňovat jimi uplatněné dovolací důvody. Lze připomenout, že jen námitky, které obsahově uplatněnému důvodu vyhovují, mohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Z povahy věci plyne, že ve vztahu k dovolacímu důvodu, jenž je určen k nápravě vad hmotně právního posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nemohou takový přezkum založit námitky skutkové a procesní. Proto se dovolací soud k takovým námitkám vyjadřuje jen stručně a ve své podstatně nad rámec své povinnosti. Důkladnější rozbor by byl totiž odůvodněn jen tehdy, pokud by dovolatelé výraznějším způsobem argumentačně podepřely své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
45. Obviněný P. J. v rámci uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soudy obou stupňů nesprávně konstatovaly existenci subjektivní stránky trestného činu, neboť nepřímý úmysl či smíření nejsou vyjádřeny v odpovídajících skutkových zjištěních rozsudku nalézacího soudu. Dále namítá, že nalézací ani odvolací soud v rozporu se zákonem neaplikoval zásadu ultima ratio. Ve výroku odsuzujícího rozsudku nejsou dále uvedeny takové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, jakým konkrétním s jiným trestným činem nezaměnitelným jednáním měli obvinění poškozenou uvést v omyl či jí zamlčet podstatné okolnosti . Dále podle jeho názoru jednoznačně nevyplývá, že by poškozené vznikla škoda. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vytýká, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Obviněný M. Ch. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že nebyl naplněn základní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v uvedení v omyl . Dále brojí proti porušení zásady ultima ratio a zpochybňuje rovněž existenci subjektivní stránky trestného činu. Namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, v tehdy platném znění. Poněkud zmatečně vytýká soudu prvního stupně porušení §164 odst. 1 o. s. ř. (šlo o trestní, nikoli občanskoprávní řízení). Vytýká, že nalézací soud svoje odsuzující rozhodnutí opřel o závazný právní názor odvolacího soudu, který však v kasačním rozhodnutí zformulován nebyl.
47. Protože námitky dovolatelů uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou ve značeném rozsahu obsahově shodné, vyjadřuje se k nim dovolací soud společně (pokud někde nereaguje jen na námitku některého z nich – např. body 53. a 61.). Ve shodě s jejich posouzením státním zástupcem Nejvyšší soud konstatuje, že toliko některým z nich (viz část IV/2) lze přiznat povahu námitek hmotně právních, tedy takových, jež alespoň z formálního hlediska jsou pod obviněnými uplatněný důvod dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] podřaditelné. Své zhodnocení mimořádných opravných prostředků dovolatelů zahájí Nejvyšší soud stručnou reakcí na námitky, které vyhodnotil jako procesní a skutkové.
IV/1 K procesním a skutkovým námitkám
48. Do kategorie polemiky obviněných s vykonanými skutkovými zjištěními soudů spadá již jejich námitka zpochybňující úmyslnou formu jejich zavinění. Pokud obvinění namítají, že subjektivní stránka trestného činu nemá oporu v provedeném dokazování a v provedených skutkových zjištěních a v této souvislosti ze svého hlediska a na základě vlastního hodnocení důkazů hodnotí hospodářskou situaci společností H. a Hy. a dovozují, že by bylo možné očekávat její výrazné zlepšení ke konci roku 2012 (což je má vyviňovat), je zřejmé, že vycházejí z jiného skutkového stavu věci, než který se stal předmětem posouzení ze strany soudů nižších stupňů. Námitku, která by byla podřaditelná pod jimi deklarovaný důvod, tak uplatňují primárně skrze jiná skutková tvrzení. Takový způsob argumentace však uplatněný důvod dovolání založit nemůže, neboť je nepochybné, že jiná skutková zjištění pravidelně ústí i do závěru o jiném hmotně právním posouzení.
49. Na tomto místě je vhodné připomenout, že nalézací i odvolací soud konstruovaly v této trestní věci subjektivní stránku trestného činu z hlediska nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma úmyslného zavinění, při shodné složce vědomostní, na rozdíl od úmyslu přímého vymezuje složku volní v podobě pouhého srozumění, resp. smíření se se vznikem následku, který má svoji příčinu v jednání pachatele. Obvinění přitom zjevně snášejí své argumenty zejména proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména námitkami, že o podvodný úmysl z jejich strany by se mohlo jednat v (jen) situaci, pokud by se po uzavření předmětné smlouvy přestali starat o chod společnosti a nezaplatili by poškozenému ani korunu.
50. Nalézacím soudem dovozovanou existenci nepřímého úmyslu na straně obviněných (navíc v podobě smíření podle §15 odst. 2 tr. zákoníku) nijak nevylučuje jimi tvrzená snaha o zlepšení hospodářské situace společnosti ani tvrzení o zaplacení určitých částek poškozenému v lednu 2013. Jestliže lze po provedeném dokazování konstatovat, že si obvinění již v době uzavírání smlouvy a jejich dodatků vzhledem k finanční situaci jejich firem (společnosti H. a Hy. měli i z minulosti vysoké nesplacené závazky, nevykazovali hospodářský zisk, ale ztrátu) byli vědomi toho, že nebudou schopni plnit své závazky, a že pokud použijí peníze od zákazníků společnosti FaMe trade s.r.o. jiným způsobem, než jejich zasláním této společnosti, pak lze mít vymezení skutku v rozsudku nalézacího soudu z hlediska popisu subjektivních znaků trestného činu podvodu z hlediska nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – zejména při dovození závěru, že ten je dán v podobě smíření – odpovídající. Právě ta část skutkové věty, která toto skutkové zjištění nalézacího soudu vyjadřuje („ ač si museli být , vzhledem k finanční situaci firem, kdy společnost H., IČO: XY a Hy., IČO: XY, měly zejména z minulosti vysoké nesplacené závazky, nevykazovaly hospodářský zisk, ale vykazovaly ztrátu, již v době uzavření smlouvy vědomi, že v případě, že použijí převzatou hotovost od zákazníků společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, v rozporu s určením, tedy jinak, než zasláním společnosti FaMe trade s.r.o., IČO: 29292859, nebudou již schopni této společnosti takto vzniklý závazek splnit “ ) dostatečně vyjadřuje nejen vědomostní složku jejich zavinění, ale i složku volní, tedy soudy dovozené smíření. Stran něho lze připomenout, že vyjadřuje takový vztah pachatele k následku, který se dříve označoval pojmem nepravé lhostejnosti. Ta vyjadřuje kladné stanovisko k oběma možnostem (eventualitám), tedy zda následek z jeho jednání nastane či nikoli. Vyjadřuje pachatelovo stanovisko k oběma možnostem, tedy sice jeho méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Pokud soudy nižších stupňů shledaly u obou dovolatelů existenci zákonem vyžadovaného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku, tedy úmyslu) a to v podobě úmyslu nepřímého/eventuálního, pak lze konstatovat, že pro to učinily odpovídající skutková zjištění, která rovněž v dostatečném rozsahu vyjádřily v popise skutku. V tomto směru již dovolací soud reaguje i na tu námitku, která by za hmotně právní být považována mohla, tj. že skutek popsaný v odsuzujícím výroku nedostatečně vyjadřuje soudem užitou kvalifikaci, tj. neumožňuje jeho hmotněprávní subsumpci pod zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými.
51. Skutkovou námitkou je polemika obviněných s otázkou vzniku škody a její výše jako znaku trestného činu podvodu a v návaznosti na to i námitky týkající se souvisejícího výroku o náhradě škody. Pokud v rámci této námitky dovolatelé tvrdí, že závěry soudu o škodě nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, neboť společnost FaMe trade s.r.o. nedodala zákazníkům zboží, za které tito platili společnostem H. a Hy., pak tak činí pouze na základě vlastních hodnotících úvah nemajících oporu v provedeném dokazování (e-maily některých zákazníků o nedodání zboží takovým důkazem samy o sobě být nemohou). Okresní soud v tomto ohledu provedl dokazování zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., kdy i k námitkám obviněných doplnil dokazovaní o dožádání na poškozenou společnost (sdělení poškozeného č. l. 1160-1161, jeho přílohy č. l. 1162 -1168). Skutečnosti vyplývající z toho vyjádření a příloh (mj. dodatečná expedice zboží s ohledem na nutnost toto zboží nejprve doskladnit, neztotožnění některých objednávek zákazníků, skartace podacích nároků k zásilkám) pak nejsou v zásadním rozporu s vyjádřením svědka P. F. (ze kterého vycházel okresní soud), že zboží zákazníkům bylo dodáno. To vše pak ve spojení s jeho tvrzením, že s ohledem na uzavřenou smlouvu o spolupráci ze dne 9. 7. 2012 a povahou závazkového vztahu z ní vyplývajícího bylo povinností obviněných ve stanovených lhůtách (po skončení platnosti voucherů) zaslat poškozené společnosti finanční prostředky (po odečtení provize) za prodané zboží, a to bez ohledu na to, zda poškozená společnost dále zboží koncovým zákazníkům dodala či nikoli.
52. Pokud jde o výši způsobené škody, i s touto otázkou se podle názoru Nejvyššího soudu nalézací soud v napadeném rozsudku na základě provedených důkazů řádně vypořádal, a to při respektování zásady in dubio pro reo . Takovéto konstatování je možné činit v situaci, kdy nalézací soud jednak konfrontoval seznam závazků, který sestavili sami obžalovaní při návrhu na zahájení insolvenčního řízení, a ve kterém nesplacené pohledávky společnost FaMe trade s. r. o. vyčíslili částkou 291 920 Kč, jednak vzal v úvahu i výši škody vyčíslenou poškozenou společností. Dostatečně přesvědčivě pak vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k částce 291 920 Kč, kterou lze mít bez důvodných pochybností prokázanou jako podklad pro stanovení výše škody způsobené trestnou činností obviněných. Těmto závěrům nalézacího soudu o výši způsobené škody proto rovněž nelze nic vytknout.
53. Za procesní námitky lze také označit polemiku obviněných týkající se toho, do jaké míry dřívější kasační rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo „závazný právní názor“, či námitku, podle které nalézací soud pominul skutková zjištění učiněná v dřívějším zprošťujícím rozsudku a dostatečně nevysvětlil (neodůvodnil) změnu svého názoru oproti tomuto (předchozímu) rozsudku. Především je nutné konstatovat, že tyto námitky jsou v rozporu s ust. §265a odst. 4 tr. ř., neboť jsou polemikou s důvody (soudního) rozhodnutí a dovolání (jen) proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Zároveň jsou však tyto námitky věcně nedůvodné.
54. Vytýká-li obviněný Ch. soudu nesprávnou aplikaci §164 odst. 1 tr. ř., pak je zřejmé, že pravděpodobně má na mysli ust. §264 odst. 1 tr. ř., podle něhož [s]oud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Pokud se Nejvyšší soud zaměřil na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak je zřejmé, že tento jednal zcela v souladu s citovaným ustanovením a že zejména nezaujal žádné závazné stanovisko k právnímu posouzení věci, natož k otázce hodnocení důkazů, které by bez dalšího svědčilo pro vinu obviněných.
55. K námitce obviněného J., že nalézací soud pominul skutková zjištění učiněná v dřívějším zprošťujícím rozsudku a dostatečně nevysvětlil změnu svého názoru oproti nyní přezkoumávanému rozsudku, lze konstatovat, že nalézací soud promítl změnu svého názoru při respektování již citovaného §264 odst. 1 tr. ř. do výroku svého rozsudku, který pak také v zásadě v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil, aniž by bylo nutné z pohledu ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. explicitním způsobem vysvětlovat změnu oproti předchozímu rozsudku.
56. Za námitky skutkového a procesního charakteru lze rovněž označit námitky obviněných proti hodnocení důkazů nalézacích a odvolacích soudem, které se de facto prolínají celým obsahem dovolání obou obviněných. Nejvyšší soud znovu připomíná, že zásadně není oprávněn skutkové závěry nalézacího soudu přehodnocovat (s výjimkou tzv. extrémního nesouladu) a je skutkovými okolnostmi případu vázán. V přezkoumávané trestní věci oba dovolatelé explicitně námitku tzv. extrémního nesouladu neuplatnili, a pokud namítali porušení svých práv na spravedlivý proces, činili tak s odkazem na předcházející kasační rozhodnutí odvolacího soudu a posouzení otázky, zda v něm byl vysloven závazný právní názor (viz shora). Ve věci dovolatelů Nejvyšší soud extrémní nesoulad mezi hodnotícími úvahami obou soudů a provedeným dokazováním neshledává. Důkazy, které byly v této trestní věci provedeny, totiž plně odůvodňují skutková zjištění, která z nich soudy vyvodily. Tato zjištění pak také odůvodňují soudy užitou právní kvalifikaci jednání obou obviněných. Závěr o vině dovolatelů přitom soudy založily na hodnocení širšího okruhu důkazů, ať již se jednalo o důkazy listinné, či o svědecké výpovědi, to vše v konfrontaci s obhajobou obviněných.
57. Hodnotící úvahy obou soudů a z nich vyplývající skutkové a právní závěry (zejména závěry odvolacího soudu) pak neposkytují prostor pro pochybnosti o správnosti jejich skutkových zjištění. Je třeba také konstatovat, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudu splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů) ústí do skutkových a potažmo i právních závěrů, tyto úvahy jsou však odlišné od pohledu a představ obviněného.
58. Zjevná polemika obviněných se skutkovými závěry obou soudů se promítá i v jejich námitkách, které by již bylo možné podřadit pod námitky hmotněprávní povahy resp. námitky proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
IV/2 K hmotněprávním námitkách a námitkám proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení
59. Za námitky, které by bylo možné formálně podřadit pod obviněnými zvolený dovolací důvod, lze označit jejich námitky proti objektivní stránce trestného činu podvodu, konkrétně námitku absence popisu skutkových okolností odpovídajících znaků „uvedení jiného v omyl“ a znaku „zamlčení podstatných okolností“. Další námitkou formálně naplňující obviněnými zvolený dovolací důvod jsou pochybnosti dovolatelů ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe . Obviněný Ch. pak vznesl rovněž námitku proti použití ust. §194 odst. 6 obch. zák ., a to z hlediska krajským soudem dovozované odpovědností obviněných za způsobenou škodu.
K námitkám vztahujícím se k objektivní stránce trestného činu
60. Pokud jde o námitku obviněných, že ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu absentuje popis okolností, které odpovídají znakům trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“ a „zamlčení podstatných okolností“, je tato námitka nedůvodná. Jakkoli si lze představit podstatně výstižnější vyjádření objektivní stránky trestného činu podvodu ve výroku rozsudku nalézacího soudu z hlediska popisu těchto znaků (uvedení jiného v omyl a zamlčení podstatných okolností), je nutné shora uvedené námitky obou dovolatelů konfrontovat z hlediska popisu skutkových zjištění ve skutkové větě se skutečnostmi, které jsou oběma soudy uváděny v odůvodnění jejich rozhodnutí, a to zejména s argumentací, kterou na str. 12 svého rozhodnutí zvolil odvolací soud. Byť je žádoucí, aby veškeré skutkové okolnosti významné pro právní posouzení skutku byly vyjádřeny již ve výrokové části rozsudku (v tzv. skutkové větě), lze připustit, aby jejich rozvedení bylo obsaženo v jeho odůvodnění. Obě tyto části rozhodnutí totiž tvoří jeden celek a bylo by projevem ryzího formalismu, pokud by případný dílčí nedostatek popisu skutku, je-li odpovídající skutkové zjištění vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí, měl vést ke kasaci napadeného rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku.
61. Z uvedené argumentace vyplývá, že podvodné jednání obou dovolatelů spočívalo v obou formách. Jednak bylo založeno na vyvolání představy na straně poškozeného, že obchodní vztahy mezi zúčastněnými subjekty budou řádně probíhat podle uzavřených smluv, jednak zamlčením skutečnosti, že společnosti H. a Hy. se již v době uzavření smlouvy ze dne 9. 7. 2012 nacházely v závažných finančních problémech. K naplnění obou těchto forem objektivní stránky trestného činu podvodu se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí zejména odvolací soud. Situace, která nastala v této trestní věci, je přitom obvyklá i v jiných trestních věcech, kdy dochází k uzavření smluvního vztahu pachatelem s vědomím, že pro svoji majetkovou situaci nebude schopen splnit závazky vůbec, či způsobem, který z tohoto smluvního vztahu vyplývá. Uvedení poškozeného v omyl pak není vyloučeno ani skutečností, že poškozená společnost byla informována o špatné hospodářské situaci společnosti obviněných, resp. měla být při uzavírání smlouvy podstatně více obezřetná a informovat se podstatně více o hospodářské situaci společností obviněných. Pokud obvinění u osob jednajících jménem poškozené společnosti vyvolali přesvědčení, že společnosti H. a Hy. budou své závazky řádně plnit, pak skutečnost, že poškozený měl k dispozici určité informace o nedobré hospodářské situaci těchto společností, o čemž není pochyb, ještě sama o sobě nevylučuje závěr, že by obviněnými nebyl uveden v omyl.
62. S ohledem na charakter uzavřeného závazku a postavení společností obviněných a poškozené společnosti na trhu je zcela nepřípadný poukaz dovolatele (obviněného Jarkovského) na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, neboť v této trestní věci byl poškozeným peněžní ústav, který je nepochybně profesně a odborně natolik vybaveným subjektem, aby si mohl bonitu svých klientů dostatečně prověřit. Takovýto srovnatelný prostor v této trestní věci poškozená společnost FaMe trade s. r. o. nepochybně neměla. Na informovanost poškozené společnosti o hospodářské situaci společnosti obviněných pak je nutné dívat se i optikou toho, že poškozená společnost by zcela jistě předmětnou smlouvu s vědomím skutečnosti, že ji obvinění nebudou dohodnutým způsobem přeposílat peníze od zákazníků, neuzavírala.
63. I pokud tedy byly uvedené námitky obou dovolatelů podřazeny Nejvyšším soudem pod jimi uplatňovaný dovolací důvod, pak tyto jejich námitky z výše uvedených důvodů tento věcně naplnit nemohly.
K námitce porušení principu ultima ratio
64. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněnými zvolený dovolací důvod je námitka stran porušení zásady subsidiarity trestní represe, která je uplatněna jak obviněným J., tak obviněným Ch. Ani tato námitka však nemůže být posouzena jako důvodná.
65. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem podvodu trestního zákoníku takový trestný čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádření vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti v případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
66. S ohledem na takto vymezená kritéria zásady subsidiarity trestní represe je zřejmé, že v trestní věci obviněných J. a Ch. uvedená zásada porušena nebyla. Nelze přisvědčit obviněným, že by vydáním odsuzujících rozhodnutí byla kriminalizována jejich jakkoli neúspěšná podnikatelská činnost. Obviněným není kladeno za vinu, že se „za každou cenu“ snažili udržet v chodu neúspěšnou podnikatelskou činnost a že toliko v důsledku následně nastalých okolností nebyli schopni uzavřeným závazkům dostát, čímž svoji smluvní stranu poškodili, neboť neobdržela očekávané plnění. Nutno připomenout, že skutková zjištění soudů vyzněla tak, že do smluvního vztahu s poškozenou společností již vstupovali s vědomím eventuality, že z jejich jednání vzejde trestně právní následek a že při svém jednání způsobem výše vyloženým vyvolaly o poškozené společnosti ( smluvního partnera společností, za něž jednali), resp. u za ni jednajících osob omyl, v jehož důsledku pak došlo v přímé příčinné souvislosti s jednáním dovolatelů ke vzniku škody a tím jejímu poškození.
67. Je proto třeba toliko zodpovědět otázku, zda jednání obviněných je pro své specifické rysy natolik vybočujícím z obvyklých případů kvalifikovaných jako trestný čin podvodu, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti obvykle se spácháním tohoto druhu trestného činu spojeným. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnila jiné rozhodnutí ve věci.
68. Z hlediska uvedené zásady lze konstatovat, že oba obvinění se protiprávního jednání dopouštěli po delší dobu, pokračující činností a že svým jednání způsobili nezanedbatelnou škodu (v celkové výši 291 920 Kč), která prakticky šestinásobně překračuje hranici větší škody. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty je tak okolností, která – i při zvážení nižší míry zavinění dovolatelů dané nejnižším stupněm úmyslného zavinění, tj. smířením – vede k závěru, že škodlivost jejich činu je vyšší, než dolní hranice typové společenské škodlivosti charakterizující trestný čin podvodu v jeho základní skutkové podstatě. Přehlédnout pak není možné ani jednání obviněných po spáchání trestního činu, kdy pro poškozeného nebyli kontaktní a neměli zájem se dohodnout na splácení dlužných částek. Za této situace logicky poškozenému nezbývalo nic jiného, než na obviněné podat trestní oznámení. Zbývá dodat, že judikatura soudů již upozornila na tu skutečnost, že samotná možnost řešení soukromoprávního vztahu na základě mimotrestních předpisů, nevylučuje možnost vyvození trestněprávní odpovědnosti a s ní spojených důsledků, čili řečeno jinak, sama o sobě neodůvodňuje aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku.
69. Z těchto důvodů je proto možné uzavřít a zopakovat, že v trestní věci dovolatelů nejsou zjišťovány žádné okolnosti, které by svědčily o takové mimořádnosti projednávané věci, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případů podvodného jednání, že by bylo nezbytné postupovat způsobem, jehož se obvinění skrze tuto námitku domáhají. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněných, vadným, musela být i tato jejich námitka jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
K námitkám proti užití ust. §194 odst. 6 obch. zák
70. Pokud jde o námitky obviněného Ch. proti užití ust. §194 odst. 6 obch. zák., kterým okresní soud odůvodňoval výrok o náhradě škody, jakkoliv lze připustit, že argumentace tímto ustanovením při odůvodnění adhezního výroku není příliš srozumitelná, jedná se o námitku proti písemného odůvodnění rozsudku. Tyto námitky jsou pak podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Již z tohoto důvodu se to pochybení nalézacího soudu nemohlo stát samo osobě způsobilé pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že z hlediska věcného je nepochybně s ohledem na obsah citovaného ustanovení argumentace nalézacího soudu nepřiléhavá a nadbytečná. Je tomu tak proto, že obvinění jako fyzické osoby s trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin za škodu odpovídají již proto, že ji poškozenému úmyslně způsobili svým jednáním (trestným činem). Protože se oba obvinění trestné činnosti dopustili za účinnosti občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bylo na místě povinnost obviněných k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. odůvodnit poukazem na ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti a nikoli podle zcela nepřiléhavého ustanovení §194 odst. 6 obchodního zákoníku. Protože z věcného hlediska není výrok o přiznání škody poškozenému vadný, není důvod k tomu, aby byl zrušen. K takovému řešení by byl dovolací soud nucen přistoupit tehdy, pokud by přiznání nárok vůbec nebylo odůvodněno skutkovými zjištěními, která by svědčila o důvodnosti vyvození odpovědnosti obviněných k jeho úhradě na podkladě příslušného předpisu, který takovou odpovědnost upravuje (tj. již citovaného §420 o. z.).
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
71. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obou obviněných z hlediska jejich námitek z části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z části jde o námitky zjevně nedůvodné. Protože dovolatel J. neuplatnil důvodně žádné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a k jeho naplnění nedošlo, není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z tohoto důvodu proto byla dovolání obviněných P. J. a M. Ch. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
72. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle kterého v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář