ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.465.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 465/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný I. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2019, č. j. 12 To 339/2018-127, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 47/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 10. 2018, č. j. 11 T 47/2018-99 , byl obviněný I. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. 5. 2018 v přesně nezjištěný moment v době od 17:55 hodin do 18:40 hodin, v XY, za vstupními dveřmi na chodbě /v předsíni/ domu č. p. XY, v rámci pokračující roztržky při předávání jejich společného dítěte matce M. Š., nar. XY, která započala již před domem, této poté, co mu sdělila, že zavolá policii, vytrhl z pravé ruky mobilní telefon zn. Huawei s vloženými 2 SIM kartami a 1 paměťovou kartou, jenž měla přitisknutý na svém hrudníku, se kterým z místa odešel a odjel vozidlem, v důsledku čehož způsobil M. Š., trvale bytem XY, XY, škodu v celkové výši 3 100 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 120 Kč, tedy celkem ve výši 12 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené majetkovou škodu ve výši 3 100 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 1. 2019, č. j. 12 To 339/2018-127 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž současně došlo k porušení jeho základních práv.
5. Dovolatel namítl, že soudy při posouzení věrohodnosti svědků použily nepřípustná kritéria. Použití skutečnosti, že svědek vypovídal po poučení o následcích křivé výpovědi, odporuje judikatuře Ústavního soudu. Přesto však šlo o zjevně zásadní hodnotící kritérium. Nadto toto kritérium svědčilo pouze pro jednu skupinu svědků (svědky obžaloby). Poznamenal, že žádný ze svědků ono skutečně relevantní jednání vůbec neviděl. Osamoceně tak stojí výpověď poškozené a nikoli výpověď svědka D. st. Výpověď svědka D. st. byla nadto soudem překroucena. Upozornil taktéž na absenci motivu obviněného, přičemž naopak poškozená mohla být motivována vypovídat nepravdu z důvodu msty po vypjatém předání dítěte. Soudy však na posouzení věrohodnosti poškozené resignovaly, a to přestože se jednalo o přímého aktéra konfliktu a nikoli o nezaujatého svědka a současně klíčového svědka za situace „tvrzení proti tvrzení“. Soudy nedostály své povinnosti její věrohodnost přesvědčivě odůvodnit.
6. Soudy nepřistupovaly rovně k obžalobě a obhajobě. Hodnotily důkazy selektivně a jednoznačně v neprospěch dovolatele. Přestože vyloučily výpověď otce obviněného jako vypovídající v jeho prospěch z důvodu rodinného vztahu, stejnou skutečnost nezohlednil u svědků obžaloby. Věrohodností svědků se soudy prakticky nezabývaly, přičemž s ohledem na to, že šlo o výpovědi se stěžejním významem pro prokázání viny, nabyla tato vada ústavněprávní relevance. Soud však preferoval nepřímé důkazy, ačkoliv měl k dispozici přímý důkaz svědčící ve prospěch obhajoby. Ačkoliv měly soudy důkazy odůvodňující svojí možný závěr o vině i nevinně obviněného, porušily zásadu in dubio pro reo , když se přiklonily k závěru, jenž byl pro obviněného nepříznivý.
7. Soudy ignorovaly zásadní skutkové okolnosti. Obviněný poznamenal, že poškozená mu dítě v rozporu se soudním rozhodnutím nepředávala a muselo být vydáno předběžné opatření. Soudy selektivně přihlížely pouze ke zprávě OSPOD, která byla nejen vytržena z kontextu, ale jinak zmiňuje také porušování práv dovolatele ze strany poškozené. Přestože soud vycházel z „poznatků ze zpráv OSPOD“, ve spise není žádná zpráva tohoto orgánu založena. Dovolatel namítal, že za 30 minut si některý ze svědků musel všimnout, že poškozená drží telefon. Odvolací soud se s podstatnými námitkami obhajoby nijak nevypořádal.
8. Za zjevnou svévoli soudů označil jejich závěr o jeho vině na základě výpovědí svědků o tom „co je obviněný zač“. Založily tak svůj závěr o vině na zcela mylném obrazu o osobě pachatele podobně, jako kdyby jej odsoudily na základě „trestní minulosti“. Byla tak porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobody (dále jen „Listina“).
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2019, č. j. 12 To 339/2018-127, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 10. 2018, č. j. 11 T 47/2018-99, zrušil, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta po shrnutí dovolacích námitek obviněného zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Podle státní zástupkyně obviněného usvědčuje výpověď poškozené M. Š., která vypovídala po celé trestní řízení konstantně a navíc po poučení o následcích křivé výpovědi. Soudy obou stupňů shledaly její výpověď zcela věrohodnou s tím, že je podporována dalšími svědeckými výpověďmi a to nezúčastněných svědků. Ačkoliv svědci L. P. a I. P. neviděli samotné odcizení mobilního telefonu, popis dalšího skutkového děje se stvrzením poškozené zcela shoduje. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
11. Státní zástupkyně poukázala na charakter dovolání, jež je jako mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný. Jeho účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
12. Podle státní zástupkyně se obviněný v dovolací argumentaci zabývá prakticky pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud. Na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat.
13. Přestože obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Svými námitkami se domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
14. Protože výhrady dovolatele není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
22. Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státní zástupkyní je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že jeho dovolací argumentace nevytýká žádnou vadu hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutku. Dovolatel svoji pozornost upírá výlučně k otázce skutkových zjištění a způsobu, jakým k nim soudy dospěly. Námitkami směřujícími vůči způsobu hodnocení provedených důkazů se snaží dovolací soud přesvědčit o existenci tzv. extrémního nesouladu těchto skutkových (a potažmo k nim se upínajících právních) závěrů s důkazy, z nichž tyto závěry soudy nižších stupňů vyvodily, resp. též o závažném porušení hodnotících postupů, které mají ústit v porušení jeho práva na spravedlivý proces.
23. Takové námitky dovolatele nemohou být posouzeny jako – byť jen formálně – naplňující jím označený důvod dovolání, neboť jejich povahy je ryse skutková a procesní. Současně však – s ohledem na výslovné uplatnění námitky extrémního nesouladu, resp. namítané porušení principu rovnosti stran řízení a porušení práva obviněného na spravedlivý proces – nemohou být dovolacím soudem pominuty, neboť v situaci, že by byly důvodné (pokud by nabyly ústavně právního rozměru), nutně by vyvolaly procesní reakci dovolacího soudu, neboť jeho rozhodování, jak již v minulosti připomenuly nálezy Ústavního soudu [viz též citace v bodě I./5) dovolání], se nemůže ocitnout mimo hranice poskytující ochranu základních práv obviněného.
24. Při hodnocení věcné opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného nemohl dovolací soud odhlédnout od faktu, že výhrady, které dovolatel vznáší, jsou směřovány převážně vůči soudu odvolacímu. Plyne to již z úvodu odůvodnění dovolání [bod I./2)], v němž obviněný odvolacímu soudu vytýká, že
a) potvrdil skutkové závěry nalézacího soudu, ač tyto jsou podle jeho hodnocení v extrémním rozporu s provedenými důkazy,
b) se ztotožnil s hodnocením důkazů odporujícím judikatuře Ústavního soudu a sám postupoval rovněž v uvedeném směru vadně,
c) přihlížel k nepřípustným okolnostem a přiklonil se k verzi pro něj méně příznivější,
d) nevypořádal se s podstatnými odvolacími námitkami.
25. Dovolací soud nesdílí hodnocení obviněného [bod I./3) dovolání], že skutková zjištění „z provedených důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, resp. jsou pravým opakem obsahu důkazů“. Ač obviněný správně konstatuje, že v posuzované věci existují „důkazy odůvodňující dvojí možný závěr o vině, případě nevině dovolatele“, nedůvodně tvrdí, že postupem soudu došlo k porušení zásady in dubio pro reo. K jejímu porušení by (obecně vyjádřeno) totiž došlo pouze tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Jen za této situace, tj. skutečně existujícího „patového“ důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 dost. 2 tr. ř.) třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení obviněným zmiňované zásady. Sama skutečnost, že soudy v situaci, kdy žádné pochybnosti nemají, přijmou řešení, které obviněný nesdílí, porušení této zásady (jak plyne i z judikatury Ústavního soudu – např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz ) nezakládá.
26. Ústavní soud opakovaně judikoval, že situace, kdy proti sobě stojí na jedné straně výpověď obviněného a na straně druhé svědectví poškozené, nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost – jak ostatně zmínil i dovolatel – za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit (např. usnesení ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2915/16).
27. Nezbývá než opakovat, že uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. … pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ , neboť soud tyto pochybnosti nemá (např. usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2547/18).
28. Jak plyne zejména z rozsudku soudu prvního stupně, otázkou věrohodnosti důkazů usvědčujících se uvedený soud zabýval v dostatečném rozsahu. Je nezbytné zdůraznit, že ani z dovolací argumentace obviněného nevyplynulo nic tak zásadního, co by mělo svědčit o opaku a tím nevěrohodnosti důkazů, na jejichž základě soudy odsuzující rozhodnutí vydaly.
29. Existence extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů má podle dovolatele plynout z nesprávného a Ústavním soudem neakceptovatelného hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) soudy nižších stupňů. Dovolatel [bod II./2 dovolání] sice přiznává, že „Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat věrohodnost svědeckých výpovědí“, neboť „si je vědom, že hodnocení věrohodnosti svědků náleží soudu, před kterým byly důkazy provedeny“, avšak v rozporu s tímto tvrzením, neboť dokazování v komplexnosti provedl soud prvního stupně (důkazní návrh obhajoby uplatněný v řízení odvolacím byl zamítnut), napadá především nesprávnost hodnotících závěrů soudu odvolacího (viz body II./3, 5 dovolání).
30. Jakkoli lze dovolateli plně přisvědčit v tom, že kritériem pro posouzení věrohodnosti svědka nemůže být konstatování, že tento vypovídal „po poučení o následcích křivé výpovědi“ a že při užití takového (irelevantního) argumentu je patrná nerovnost k přístupu svědků obžaloby (svědkové M. Š., L. P., I. P.) a obhajoby (svědek D. st.), nelze nezdůraznit, že výtky v tomto směru činí vůči vyjádřením obsaženým v rozhodnutí (usnesení) soudu odvolacího, a nikoli v rozhodnutí (rozsudku) soudu nalézacího. Přitom – i s ohledem na konstrukci, podle které (při realizaci zásad bezprostřednosti a ústnosti) důkazy hodnotí ten orgán, které je provedl, tj. soud prvního stupně – je dovozování závěru, že šlo [bod II./5) dovolání] při hodnocení důkazů „zjevně o zásadní hodnotící kritérium“, nepřípadné, a to zejména ze dvou důvodů.
31. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nikde nelze najít sdělení, podle něhož by pro posouzení věrohodnosti tímto soudem slyšených svědků mělo být rozhodující, že vypovídali „po poučení o následcích křivé výpovědi“. Tento soud ve vztahu k výpovědi poškozené, kterou zejména se z hlediska svého zájmu snaží dovolatel znevěrohodnit, naopak poukázal (bod 3. odůvodnění) na to, že svědkyně jednání dovolatele „podrobně a uceleně“ popsala. Její výpověď (bod 9. odůvodnění) je podle soudu „vnitřně logická, když její popis jednání obžalovaného je ucelený, podrobný, podávaný spontánním způsobem bez zbytečných dramatizací a pochopitelný je i její popis vlastních reakcí…“. Podle soudu je pak tato výpověď podporována i výpověďmi svědků I. P., L. P. a J. T., jejichž důvěryhodnost „nebyla nijak zpochybněna a soud nemá sebemenší důvod pochybovat o pravdivosti těchto výpovědí“.
32. Odvolací soud rozhodující o odvolání obviněného, vyhotoveném (č. l. 102-107) jeho tehdejším obhájcem JUDr. Tomášem Jírou, v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dovolatele „usvědčuje výpověď poškozené M. Š., která vypovídala po celé trestní řízení konstantně a navíc po poučení o následcích křivé výpovědi. I krajský soud shledává její výpověď věrohodnou, navíc, je-li podporována dalšími svědeckými výpověďmi, a to nezúčastněných svědků“. Z uvedené citace je zřejmé, že lichou je námitka dovolatele, že pro odvolací soud byl odkaz na učinění výpovědi pod hrozbou následků křivé výpovědi „zjevně o zásadní hodnotící kritérium“. Odvolací soud, který (bod 5. odůvodnění) shledal hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně odpovídajícím požadavkům §2 odst. 6 tr. ř., totiž při svém závěru primárně zdůraznil konzistentnost výpovědi poškozené („vypovídala … konstantně“) a soulad jejích údajů s údaji soudem uvedených svědků. Pomíjí-li (z důvodu svých procesních zájmů) dovolatel tyto skutečnosti a zdůrazňuje-li osamoceně jím citovanou pasáž odůvodnění odvolacího soudu, pak nečiní nic jiného než to, co (avšak nedůvodně) soudům vytýká, tj. selektivní přístup v hodnotící činnosti.
33. Namítá-li proto porušení svého práva na spravedlivý proces pro podstatné vady v hodnotícím přístupu soudů nižších stupňů a porušení práva rovnosti procesních stran, činí tak nedůvodně. V uvedeném směru totiž nelze nic vytknout soudu, který o jeho vině na podkladě zhodnocení jím provedených důkazů dospěl. Pokud se obviněným označené vady týkají rozhodnutí soudu druhého stupně, nemají vliv na celkovou správnost vydaného rozhodnutí proto, že odvolací soud se od hodnocení provedeného soudem prvního stupně neodchýlil, neboť (odhlížeje od shodného posouzení věrohodnosti provedených důkazů) tak učinit ani nemohl pro zásadní vázanost hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně (viz §263 odst. 7 tr. ř.).
34. Za situace, kdy není možno konstatovat porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (nic takového totiž nelze rozsudku soudu prvního stupně vytknout) se polemika obviněného s hodnocením důkazů dostává do roviny, jež nedosahuje ústavní roviny, na niž by měl Nejvyšší soud povinnost reagovat. Výtky vznesené vůči rozhodnutí soudu odvolacího totiž směřují vůči jeho odůvodnění, což však samo o sobě nemůže mít žádný vliv na rozhodování dovolacího soudu. V uvedeném směru je třeba připomenout, že nepřípustným je dovolání, které směřuje jen vůči důvodům rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.).
35. Jak sám dovolatel zmínil, Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší, aby „přehodnocoval“ hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v situaci, kdy toto nelze označit za svévolné. Tím by bylo takové hodnocení důkazů, z nichž by skutkové závěry nebylo možno vyvodit při užití žádných logických postupů. Takový závěr ve věci posuzované učinit nelze.
36. Soudy nižších stupňů se při dovození závěru o vině dovolatele opřely o výpověď poškozené, kterou na rozdíl od něj shledaly věrohodnou. Zdůraznily, že tato nezůstala osamocena, neboť je z hlediska průběhu setkání dovolatele s poškozenou při předávání nezletilé podporována jak svědeckými výpověďmi (včetně údaje o napadení poškozené obviněným), tak lékařskou zprávou o jejím zranění. Soudy logicky (s ohledem na místo, kde podle poškozené o mobilní telefon přišla) vyložily, proč slyšení svědkové neuvedli to, co zdůrazňuje dovolatel (bod II./11 dovolání: „žádný ze svědků ono skutečně relevantní jednání vůbec neviděl“).
37. Dovolací soud, který ani s přihlédnutím k tomu, co namítá dovolatel, nemůže označit hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (primárně zhodnocení vyjádřené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) za libovolné, nemá důvod (a zákonnou povinnost) reagovat na dílčí námitky obviněného, jimiž se snaží dosáhnout jiného hodnocení provedených důkazů (body II/11 – osamocenost výpovědi poškozené, II/13- překroucení výpovědi svědka D. st. atd.). Z hlediska úplnosti reakce na námitky obviněného, které by mohly být posouzeny jako zásah do jeho práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že soudy své rozhodnutí nezaložily na žádném nezákonném důkazu. Skutečnost, že podstatou přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, není fyzický útok na oběť, resp. způsobení jakékoli újmy na zdraví, nevylučuje možnost užití lékařské zprávy při posuzování věrohodnosti poškozené, jak nemíní přijmout (bod II./17 dovolání) obviněný. Stejně tak lze odmítnout jeho nářky vůči užití informace obsažené v rozhodnutí, jímž soud provedl důkaz (obviněným namítaný selektivní přístup ke zprávě OSPODu – bod II./20 dovolání), resp. na to, že se soud opřel o důkaz, který se ve spise vůbec nenachází (bod II./25 dovolání a k tomu bod 7. odůvodnění rozsudku). Nepřípadná je i námitka tvrdící, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, neboť podstatou odvolacích námitek bylo zopakování obhajoby, kterou již obviněný uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a na niž uvedený soud v dostatečném rozsahu reagoval. Stran zpochybnění věrohodnosti svědků, resp. tvrzeného nedůvodného preferování nepřímých důkazů (bod II./23), je třeba uvést, že k této námitce je třeba přistupovat s ohledem na to, co stran manipulace s telefonem v přímém osobním kontaktu s obviněným uvedla poškozená (č. l. 87).
38. Jak již výše uvedeno, není úkolem dovolacího soudu, aby reagoval detailně na veškeré námitky dovolatele, zejména pokud tyto vůbec neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu (např. bod II./14 dovolání – k tomu lze dodat, že z výpovědi samotné poškozené na č. l. 87 plyne, že nikterak netajila, že pro jiná jednání obviněného opakovaně kontaktovala policii). Z hlediska hodnocení důkazů je totiž třeba zopakovat, že toto dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, neboť na základě bezprostředního prožitku je k takovému hodnocení nejlépe vybaven orgán, který důkaz provádí (v daném případě soud prvního stupně).
39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho tvrzení o porušení čl. 8 odst. 2 a 40 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy) Nejvyšší soud nepřisvědčil. Protože obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela věcně rozešly, rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu