ECLI:CZ:US:2016:2.US.2915.16.1
sp. zn. II. ÚS 2915/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Petrou Kubínovou, advokátkou, se sídlem Nám. T. G. Masaryka 616/37, Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 675/2016 ze dne 16. června 2016, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 612/2015 ze dne 6. ledna 2016 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 17 T 49/2015 ze dne 3. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva na osobní svobodu a spravedlivý proces zaručená čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve spolupachatelství podle §23 tr. z. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. Š. Odvolání stěžovatele (i spoluobviněného) Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Dovolání, v němž stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stejně rozhodl i o dovolání spoluobviněného.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho vina byla prokázána na základě neodkladných úkonů ze dne 3. 7. 2015 - výslechu poškozené a provedené rekognice, kterých se však nezúčastnil jeho obhájce. Obhájce se nezúčastnil ani jeho výslechu před zahájením trestního stíhání, kdy výpověď stěžovatele mohla být ovlivněna požitím návykových látek. V tomto ohledu měl být přezkoumán jeho psychický stav. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že provedení rekognice trpělo zásadními vadami, které tento důkaz učinily nezákonným, neboť poškozené byly před jejím provedením předloženy fotografie stěžovatele i spoluobviněného a poškozená je označila jako pachatele. V této fázi tak mohlo dojít k ovlivnění úsudku poškozené o totožnosti pachatelů a k následnému ovlivnění výsledku rekognice. Nadto měl být stěžovatel zařazen mezi minimálně tři další osoby, které se výrazně neodlišují. Z fotografií je však zjevné, že stěžovatel i spoluobviněný vykazovali výrazné odlišnosti. V tomto směru nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že i když nelze vzít v úvahu obsah rekognice jako důkaz, lze přihlížet k výpovědi poškozené, kterou učinila u hlavního líčení. Poškozená navíc měnila výpověď ohledně vzhledu pachatelů či způsobu jejich vyjadřování, takže vyvstávají pochybnosti o její věrohodnosti. Bylo namístě provést další objektivní důkazy, například sejmutí daktyloskopických otisků prstů z mobilního telefonu poškozené, případně zjištění nezaujatých svědků.
4. Stěžovatel má za to, že celé trestní řízení bylo vedeno jednostranně, v jeho neprospěch. Provedenými důkazy nebyla vina dostatečně, nade vší pochybnost prokázána, takže soudy měly rozhodnout dle zásady in dubio pro reo a vydat zprošťující rozsudek. Za absence jiných důkazů totiž nelze vyloučit, že poškozená fabulovala a úmyslně či nevědomky si přiřadila pachatele k osobě stěžovatele, kterou již v minulosti od vidění znala.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatel v podstatě namítá, že celé trestní řízení bylo vedeno jednostranně, v jeho neprospěch, přičemž provedenými důkazy nebyla vina žalovaným trestným činem nad veškerou pochybnost prokázána.
7. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
9. V projednávané věci však z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.
10. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů přihlížely k provedené rekognici, kterou považuje za nezákonnou, v tomto směru lze plně odkázat na argumentaci Nejvyššího soudu, užitou v napadeném usnesení. Nejvyšší soud provedl podrobný rozbor dané problematiky, přičemž označil rekognici s poškozenou za důkaz, který nebyl v průběhu trestního řízení získán zákonným způsobem, a proto nemohl být při rozhodování o věci využit. Zjistil totiž, že rekognice in natura, provedená s poškozenou dne 3. 7. 2015 jako neodkladný úkon, takovou povahu neměla, neboť orgány činné v trestním řízení měly i bez ní dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli i spoluobviněnému. Nadto vyslovil výhrady i proti vlastnímu způsobu provedení rekognice, neboť jí předcházel výslech poškozené, v rámci něhož byly poškozené předloženy fotografie, včetně fotek obou obviněných, a poškozená je označila jako osoby pachatelů.
11. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpovědi stěžovatele a spoluobviněného, na straně druhé svědectví poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Tak se stalo i v projednávaném případě, kdy rozhodujícím důkazem, o nějž soudy opřely závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele i spoluobviněného, byla výpověď poškozené učiněná při hlavním líčení před soudem prvního stupně za účasti obviněných i jejich obhájců. V tomto směru tedy nelze přisvědčit stěžovateli, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když jeho obhájce nebyl přítomen výslechu poškozené provedenému dne 3. 7. 2015 jako neodkladný úkon, neboť k této výpovědi soudy vůbec nepřihlížely. Při hodnocení výpovědi poškozené si soudy byly vědomy toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlily, proč této svědecké výpovědi i přes drobné nesrovnalosti uvěřily, proč ji hodnotily jako zcela ucelenou a pravdivou, prostou logických vad či motivů pro křivou výpověď, a proč naopak považovaly výpovědi stěžovatele a spoluobviněného za zcela nepřesvědčivé, nevěrohodné a vzájemně rozporuplné. Nepostupovaly přitom jednostranně, jak tvrdí stěžovatel, ale provedly i důkazy navrhované obhajobou a řádně se s nimi vypořádaly. Neúplné dokazování přitom nelze spatřovat jen v tom, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy, neboť nejsou povinny všem návrhům vyhovět, musí však svůj postup patřičně odůvodnit, což v daném případě učinily. Řádně a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům, reagujícím i na námitky stěžovatele, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Podstatné je, že soudy důkazy vyhodnotily ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformovaly, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočily z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
13. Jediným pochybením soudů obou stupňů bylo zhodnocení provedené rekognice jako použitelného důkazu, k tomu se však dostatečně přesvědčivě vyjádřil dovolací soud, který ovšem shledal, že i bez tohoto důkazu lze spolehlivě o vině obou obviněných rozhodnout. Vzhledem k závěrům o nezákonnosti provedené rekognice se totiž zabýval tím, zda ostatní provedené důkazy, aniž by byla vzata v úvahu rekognice, odůvodňují závěr, že se žalovaný skutek stal, tento naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže a zda lze na jisto učinit závěr, že se tohoto trestného činu dopustil právě stěžovatel a spoluobviněný. Podle jeho přesvědčení, s ohledem na důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně a ke kterým lze přihlížet, je možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. I dle názoru Ústavního soudu provedené dokazování i bez důkazu rekognicí in natura poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu. Soudy obou stupňů (s výjimkou zdůvodnění rekognice) náležitě vyložily, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly ke skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení důkazní situace. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu.
14. Obsah stížnostní argumentace se ostatně překrývá s námitkami stěžovatele a spoluobviněného uplatněnými v průběhu trestního řízení, a soudy všech stupňů se s ní náležitě vypořádaly. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které se podrobně vyslovuje nejen k procesní využitelnosti výpovědi poškozené učiněné před soudem prvního stupně, její věrohodnosti i navrhovanému znaleckému zkoumání duševního stavu poškozené, ale i k důvodům, proč nemohly být některé důkazy opatřeny. Dostatečně se vyjadřuje i k námitce, že soudy měly znalecky zkoumat osoby obviněných.
15. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů byla porušena tvrzená základní práva na osobní svobodu a spravedlivý proces zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud odkazuje také na řízení o obsahově obdobné ústavní stížnosti spoluobviněného P. Š., podané proti stejným rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu a vedené pod sp. zn. II. ÚS 2858/16. Závěry učiněné v usnesení ze dne 15. 11. 2016, jímž byla ústavní stížnost jmenovaného spoluobviněného odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, lze plně vztáhnout i na případ stěžovatele.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu