ECLI:CZ:US:2016:2.US.2858.16.1
sp. zn. II. ÚS 2858/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Litevská 2618, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 17 T 49/2015, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, č. j. 9 To 612/2015-252, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 Tdo 675/2016-36, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která se týkají jeho pravomocného odsouzení za zvlášť závažný zločin loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále se stěžovatel dovolává porušení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny. Soudy prý nepostupovaly nestranně a bagatelizovaly rozpory ve výpovědi poškozené, která byla jediným usvědčujícím důkazem, bez podrobnějšího vysvětlení a bez toho, že by byla prověřována věrohodnost tvrzení poškozené např. formou psychologického posudku. Podle stěžovatele závěry soudů nevyplývají z provedeného dokazování a orgány činné v trestním řízení nepostupovaly ve vztahu k oběma obžalovaným nestranně a nezaujatě, a dále nerespektovaly princip prezumpce neviny. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv také v tom, že Policie České republiky porušila jeho právo na obhajobu. Stěžovatel zcela popírá, že by se dané trestné činnosti dopustil a tvrdí, že byl odsouzen na základě nesprávného právního posouzení skutku a celého případu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], a to i z toho důvodu, že Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
6. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
7. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly ke skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat hodnocení provedených důkazů. Jakkoliv totiž sice stěžovatel brojí proti způsobu provedeného dokazování, neuvádí např. ani žádný konkrétní důkaz, který měl být opomenut, a v podstatě jen zpochybňuje relevanci a hodnocení jednotlivých provedených důkazů, když tvrdí, že soudy nepostupovaly nestranně.
8. Obsah stížnostní argumentace se ostatně překrývá s argumentací stěžovatele uplatněnou v předchozím řízení, přičemž se s ní obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Pokud stěžovatel např. požadoval prověření věrohodnosti poškozené, poukázaly soudy velmi podrobně na ustanovení §118 trestního řádu, podle něhož musí být - mimo jiné - dány "závažné pochybnosti", zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, přičemž však v daném případě žádné takové indicie (např. že by poškozená trpěla duševní poruchou, byla by závislá na návykových látkách anebo by ji někdo ovlivňoval) shledány nebyly. Rovněž ze skutečnosti, že poškozená již v trestním oznámení uvedla, že druhého pachatele dříve viděla a zná ho tedy tzv. od vidění, neplyne žádná okolnost, která by svědčila o její předpojatosti. Obecné soudy nepřehlédly ani existenci určitých nepřesností mezi výpověďmi poškozené, nicméně vycházely z výpovědi učiněné u hlavního líčení a se zmíněnými nepřesnostmi se dostatečně vypořádaly. Především z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak plyne, že soudy vůbec nepřihlížely k výslechu poškozené před zahájením trestního řízení. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že provedená rekognice byla nezákonná a tedy i nepoužitelná v dalším řízení.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo. Tato základní práva totiž není možno vykládat tak, že by se zaručoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho zájmům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně souladná a srozumitelná a nelze stěžovateli přisvědčit ani ohledně námitky porušení práva na obhajobu, neboť stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen obhájcem a z průběhu celého řízení je patrno, že se obecné soudy dostatečně zabývaly všemi jeho návrhy a argumenty.
10. Pokud stěžovatel argumentuje, že odvolací soud rozhodl v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33), pak není zjevné, jak byla tato námitka vlastně zamýšlena, jelikož tento nález se týká problematiky placení soudních poplatků, což je však téma zcela odlišné od případu rozhodovaného nyní. Tento odkaz proto není v této věci případný.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu