ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.675.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 675/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. června 2016
o dovolání, které podal obviněný P. Š. , a obviněný J. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 9 To 612/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 49/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1. Obvinění P. Š. a J. L. byli rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 17 T 49/2015, uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byli obvinění podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli obvinění pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody, kdy obviněným byla uložena povinnost nahradit poškozené M. Č. škodu ve výši 9 000 Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podali obvinění odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 9 To 612/2015 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Obvinění P. Š. a J. L. podali prostřednictvím svých obhájců proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém obviněný P. Š. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněný J. L. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou shodně přesvědčeni, že se za vinu jim kladeného jednání nedopustili. Na podporu tohoto svého tvrzení oba obvinění argumentují především nevěrohodností výpovědi poškozené, jakož i zcela nevhodným postupem orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím zejména v neobstarání některých, pro posouzení viny obviněných významných důkazních prostředků, vadným provedením některých důkazů a rovněž i zcela tendenčním hodnocením důkazů ze strany soudů. Závěrem obviněný P. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a obviněný J. L., aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. výše uvedená napadená rozhodnutí zrušil a obviněného J. L. viny zprostil, popř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu Nejvyššímu soudu sdělila, že v zájmu urychlení postupu v řízení o dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a podle §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obvinění měli zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) (ve vztahu k obviněnému J. L.), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
10. V posuzované věci se jedná o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Lze se tedy domnívat, byť to obviněný P. Š. v podaném dovolání výslovně neuvádí, že v předmětné věci existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dovozována ze skutečnosti, že v řízení, které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jim dále uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
14. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný P. Š. v tom, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávně hmotně právním posouzení. Obviněný nesouhlasí se závěrem, že se dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného soudy pochybily, pokud uvěřily výpovědi poškozené, ačkoliv v řízení poukazovali na velké množství nepřesností a logických nesmyslů v její výpovědi. Policie ČR se nepokusila zjistit žádné svědky, kteří se nacházeli na místě činu, přestože k události mělo dojít na sídlišti v odpoledních hodinách. Soudy nepochopily jeho argumentaci týkající se existence kamerového záznamu. Policie ČR totiž při prvním výslechu dne 3. 7. 2015 naznačovala, že existuje i kamerový záznam, ačkoliv toto tvrzení bylo nepravdivé. Domnívá se, že postup Policie ČR při shromažďování důkazů byl nestandardní, neboť ačkoliv vyšetřovatel oslovil obhájce v době jejich zajištění, tak s obhájci se mohli seznámit až před prvním výslechem. Policie ČR obhájcům neumožnila přítomnost při výslechu poškozené a při prováděné rekognici a neprovedla konfrontaci mezi nimi a poškozenou. Soudy dále pochybily, jestliže v řízení neprovedly znalecké zkoumání poškozené ohledně jejího duševního stavu, když bylo důležité zjistit, zda poškozená nemá nějaké sklony ke konfabulaci či nějaké negativní vazby k spoluobviněnému J. L. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že Policie ČR měla provést znalecké zkoumání jejich osob, neboť věděla, že jsou příležitostnými uživateli drog a žijí v podstatě na ulici. Rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí spoluobviněného vyplývají z jejich tehdejšího způsobu života. Nebylo ani vzato v úvahu, že poškozená v přípravném řízení uváděla, že útočnici byli stejně vysocí a teprve u hlavního líčení svoji výpověď změnila, kdy po ukončení přípravného řízení nahlížela do spisu, takže není vyloučeno, že svoji výpověď u hlavního líčení mohla upravit. Rovněž výrok o náhradě škody je podle obviněného nepřezkoumatelný, je nelogické, že by poškozená mohla mít v peněžence 5 000 Kč a drobné, když šla kupovat pouze sunar. Soudy podle obviněného nerespektovaly presumpci neviny.
15. Obviněný J. L. naplnění uvedeného dovolacího důvodu (odůvodnění obhájce JUDr. Petr Douša) spatřuje rovněž v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou podle názoru obviněného v extrémní nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Domnívá se, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv pochybnost, soudy nerespektovaly presumpci neviny. Soudy uvěřily výpovědi poškozené, aniž vzaly v úvahu rozpory v její výpovědi. Rekognice byla provedena nezákonným způsobem, když dne 1. 7. 2015 byly poškozené předloženy fotografie za účelem vytipování možných pachatelů, přičemž poškozená nikoho nepoznala. Následně dne 3. 7. 2015 ji ovšem byly předloženy další fotografie, kdy je označila jako možné pachatele. Ještě téhož dne proběhla rekognice in natura, kdy je poškozená označila jako pachatele. Podle obviněného tímto postupem došlo k porušení ustanovení §104b odst. 4 tr. ř. Stejně tak bylo porušeno ustanovení §104b odst. 3 tr. ř., neboť byl výrazně vyšší postavy než ostatní osoby zúčastněné na rekognici, navíc byl neoholený. Proto má za to, že rekognice je nezákonná a procesně nepoužitelná. Dále poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozené a skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nezajistily žádné nezaujaté svědky.
16. Pokud se týká dovolání, které odůvodnil další obhájce obviněného J. L. (Jan Schödlbaur), tak naplnění uvedeného dovolacího důvodu je spatřováno v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávně hmotně právním posouzení a směřuje do výroku o vině a trestu. Podle obviněného soud druhého stupně nevzal v úvahu jeho námitky, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci. Jediný usvědčující důkaz představuje výpověď poškozené, která byla učiněna před zahájením trestního stíhání, stejně tak rekognice, takže těchto úkonů se jeho obhájce nemohl účastnit. Pokud ho poškozená u hlavního líčení poznala, tak se musí jednat o omyl. Soudy také nebylo vzato v úvahu, že ve výpovědi poškozené jsou rozpory ohledně výšky pachatelů, jeho oblečení, nebylo také hodnoceno, že trestní oznámení podala poškozená až druhý den. Dále poukazoval na skutečnost, že Policie ČR se nepokusila zajistit další důkazy (protokol o ohledání místa činu, otisky bot z místa činu, posouzení duševního stavu poškozené).
17. Vzhledem k obsahu takto uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulované námitky směřují převážně do skutkových zjištění soudu nižších stupňů, takže je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jedná se o argumentaci obviněných směřující do způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené, kdy část námitek směřuje i proti rozsahu provedeného dokazování. Vznesené námitky totiž primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se plně ztotožnil soud druhého stupně, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obvinění v podstatě brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňují námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
18. Pokud obvinění rozporují rozsah provedeného dokazování, když namítají, že soudy neprovedly požadovaný důkaz spočívající ve znaleckém zkoumání osoby poškozené, lze konstatovat, že i takto uplatněná argumentace zvolený dovolací důvod nenaplňuje. Takto formulovaným dovolacím důvodem totiž není namítáno nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod, nýbrž je výhradně brojeno proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů, takže se jedná o procesní námitku, když rozsah dokazování upravuje §2 odst. 5 tr. ř. V dané souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
19. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu . Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Následně musí shromážděné důkazy hodnotit podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Této zásadě soudy nižších stupňů v dané věci obstály, když soud druhého stupně reagoval na obsahově shodnou námitku ohledně neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním duševního stavu poškozené, jenž obvinění uplatnili v rámci podaného odvolaní a odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje navrhované doplnění dokazování za potřebné a nutné (viz č. l. 4 – 5). Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním plně ztotožnil.
20. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že předpoklady pro znalecké zkoumání duševního stavu svědka upravuje §118 tr. ř. Podle tohoto ustanovení znalecké zkoumání svědkyně (poškozené), konkrétně vyšetření jejího duševního stavu podle §118 tr. ř. přichází v úvahu jen za situace, že se musí jednat o svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, a jsou zde závažné pochybnosti, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Oba tyto předpoklady musí být dány kumulativně. Jinak řečeno, předpokladem, že orgány činné v trestní řízení přistoupí k znaleckému zkoumání duševního stavu svědka, je skutečnost, že jeho výpověď musí být pro rozhodnutí zvláště důležitá a zároveň ve věci musí existovat závažné indicie svědčící o tom, že svědek má podstatně sníženou schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Za zvlášť důležitou výpověď je třeba považovat takovou výpověď svědka, která je pro rozhodnutí ve věci natolik podstatná, že bez ní zpravidla nebude moci být rozhodnuto o vině a či nevině obviněného. Bude se jednat o takovou výpověď, bez které nebude moci být spolehlivě rozhodnuto o tom, zda se stal skutek, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání, zda skutek vykazuje znaky konkrétního trestného činu a zda se ho dopustil právě obviněný . Ve většině případů se bude jednat o výpověď poškozeného, který se stal obětí trestné činnosti. Může se ovšem také jednat např. o výpověď svědka, který je schopen identifikovat pachatele trestné činnosti, aniž by tento svědek sám byl osobou poškozenou apod. Ohledně existence závažných pochybností, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je třeba uvést, že tyto budou zpravidla zjištěny v průběhu řízení a budou je signalizovat určité objektivní skutečnosti svědčící o tom, že svědek trpí duševní poruchou či chorobou (např. lékařská zpráva, neschopnost svědka se k věci logicky vyjádřit), které ovlivňují schopnost správně vnímat určité události a tyto slovně reprodukovat. Může se jednat i o situaci, kdy v průběhu řízení bude zjištěno nebo vznikne podezření, že svědek je např. ovlivňován ohledně své výpovědi jinou osobou, má výrazně negativní vztah k obviněnému nebo je osobou závislou na návykových látkách či schopnost správně vnímat je ovlivněna jeho věkem (např. se jedná o dítě, osobu přestárlou) nebo se jedná o svědka, který má omezenou svéprávnost.
21. Závěr o tom, že ve věci je třeba přistoupit ke znaleckému zkoumání svědka podle §118 tr. ř. musí být podložen právě existencí shora uvedených předpokladů, kdy nestačí pouhá skutečnost, že provedení takového důkazu navrhují obvinění nebo že ve výpovědi svědka jsou jisté rozpory či nepřesnosti, které ovšem nejsou takového rázu, že by výpověď svědka závažným způsobem zpochybňovaly a lze je vysvětlit. V předmětné věci lze zdůraznit, že výpověď poškozené, která zároveň vystupuje jako svědek, představuje nepochybně takový důkaz, který je pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý. Svědkyně byla totiž na místě činu sama, měla být obětí trestné činnosti, takže je zároveň osobou poškozenou a nepochybně její výpověď představuje ve věci rozhodující důkaz. Proto lze mít za to, že z pohledu ustanovení §118 tr. ř. výpověď poškozené je pro rozhodnutí ve věci zvláště důležitá. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako soud druhého stupně, nemá za to, že by ve věci existovaly takové skutečnosti či indicie, které by svědčily o tom, že poškozená má podstatně sníženou schopnost správně vnímat či vypovídat. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by poškozená byla osobou s omezenou svéprávnosti nebo že by trpěla duševní poruchou či chorobou či by byla závislá na návykových látkách, popř., že by ji někdo ovlivňoval. Jak je patrno z uplatněné námitky obviněného P. Š., tento spatřuje důvody pro znalecké zkoumání svědkyně toliko ve skutečnosti, že by mělo být zjištěno, zda poškozená nemá nějaké sklony k fabulaci. Jedná se pouze o vyjádření jeho domněnky, kterou ani on sám ničím relevantním nedokládá. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že není vyloučeno, že poškozená má nějakou negativní emoci k spoluobviněnému J. L. Ani v tomto směru nic bližšího obviněný neuvádí, pouze odkazuje na skutečnost, že poškozená měla spoluobviněného znát z místa bydliště. Tato námitka je tedy rovněž formulována obecně a lze k ní uvést následující. Byla to právě poškozená, která uvedla, že jednoho z pachatelů již dříve viděla v místě bydliště a to již v trestním oznámení, kdy ovšem z jejího vyjádření je zřejmé, že ho zná tzv. od vidění, nikdy spolu bližší kontakt neměli, neznají se. Není tedy zřejmé, proč by měla poškozená zájem spoluobviněnému záměrně ublížit. Rovněž z výpovědi spoluobviněného J. L. vyplývá, že poškozenou nezná. Za této situace jsou úvahy obviněného P. Š. o tom, že nelze vyloučit, že poškozená má ke spoluobviněnému nějaký negativní vztah pouze hypotetické a nemohou odůvodňovat nutnost znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené.
22. Stejně tak argumentace obou obviněných týkající se rozporů a nepřesností ve výpovědi poškozené neodůvodňuje nutnost jejího znaleckého zkoumání. V tomto směru je třeba zdůraznit, že poškozená byla slyšena u hlavního líčení, soud prvního stupně vychází toliko z této její výpovědi, přičemž upřesnila určité nepřesnosti mezi trestním oznámením, a výpovědí z přípravného řízení (kterou ovšem soud prvního stupně jako důkaz neprovedl) a svojí výpovědí u hlavního líčení. Soud prvního stupně se těmito nepřesnostmi z pohledu námitek obhajoby obviněných zabýval a hodnotil je v rámci hodnocení provedených důkazů (viz č. l. 4 – 5). Samotná skutečnost, že ve výpovědi poškozené byly určité nepřesnosti, které ovšem soudy nepomíjí a hodnotí je, nemůže odůvodňovat nutnost znaleckého zkoumání poškozené. Argumentace obviněného P. Š., že poškozená po ukončení přípravného řízení byla nahlížet do spisu a že to není obvyklé, se jeví neadekvátní a z této skutečnosti nelze dovozovat nevěrohodnost výpovědi poškozené. V souvislosti s touto argumentací je třeba uvést, že podle §166 odst. 1 tr. ř. musí policejní orgán umožnit poškozenému po skončení vyšetřování prostudovat spisy, kdy poškozený má možnost učinit návrhy na doplnění dokazování. Jedná se o povinnost policejního orgánu, která souvisí se zajištěním práv poškozených, které jim trestní řád přiznává (práva poškozených nelze zužovat jen na nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení). Pokud tedy poškozená svého práva využila, nelze z tohoto dovozovat nějaké ovlivnění poškozené, jak namítá obviněný, který uvádí, že poškozená mohla vyčíst ze spisu, že mají odlišnou výšku a že není českým občanem nebo, že by snad na to mohla být upozorněna, aniž by ovšem blíže toto své tvrzení rozvedl. Ze skutečností, že poškozená využila svého práva, není tedy možno dovozovat nějakou její nevěrohodnost či zaujatost vůči osobám obviněných. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že stejné oprávnění mají obvinění a jejich obhájci a skutečnost, že svého oprávnění využili, jim nemůže být kladena k tíži. Stejně tak poškozené.
23. Další argumenty obvinění směřují ve své podstatě rovněž do rozsahu dokazování, neboť namítají, že orgány činné v přípravném řízení podle jejich názoru neprovedly všechny potřebné důkazy (zejména ohledání místa činu, ztotožnění případných svědků, možnost sejmutí daktyloskopických stop z telefonu poškozené). V tomto směru je třeba uvést, že rozsah dokazování je vázán ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., jak již bylo naznačeno, a že námitky, že orgány činné v přípravném řízení neprovedly všechny potřebné důkazy, nemohou naplňovat uplatněný dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že některé z důkazů, které nebyly podle obviněných v přípravném řízení provedeny, nebylo ani možné objektivně provést, jednak proto, že poškozená podala trestní oznámení až následující den, jednak z toho důvodu, že tyto důkazy objektivně neexistovaly. Orgány činné v přípravném řízení provedly ovšem ohledání místa činu (viz č. l. 5), pořídili fotodokumentaci (viz č. l. 7), včetně protokolu o ohledání telefonu poškozené, kdy se nepodařilo zjistit žádné upotřebitelné stopy (viz č. l. 10 – 12) a vyslechnuly svědky, jejichž výslech byl objektivně možný (svědkyně L. Lí., K. L., M. H.). Pokusily se i prověřit pohyb obviněného J. L. prostřednictvím příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu (viz č. l. 121-123). Ze spisového materiálu je zřejmé, že orgány činné v přípravném řízení se pokusily i zjistit, zda se v okolí místa činu nenacházela kamera, kdy kamerový záznam by eventuelně mohl přispět k objasnění věci, přičemž bylo prokázáno, že nikoliv (č. l. 129-130). Pokud se týká případných dalších svědků, je třeba zdůraznit, že z výpovědi poškozené je zřejmé, že se na místě činu nikdo nenacházel a že o pomoc nevolala. Navíc je třeba uvést, že z pořízené fotodokumentace je patrno, že se jedná o poměrně málo frekventované místo (prostor mezi výměníkovou stanicí a panelovým domem), takže případné ztotožnění svědků nepřicházelo v úvahu. Proto lze argumentaci obviněných ohledně postupu orgánu činných v přípravném řízení považovat za bezpředmětnou, byť jak již bylo naznačeno, nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný.
24. Stejně tak další námitka obviněných spočívají v tom, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže neprovedly znalecké zkoumání jejich osob, tedy že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek ohledně jejich duševního stavu, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť opětovně směřuje proti rozsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné uvést, že obsahově shodnou námitku uplatnil obviněný P. Š. v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s ní řádně vypořádal, zejména zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval navrhované doplnění dokazování za potřebné (viz č. l. 4). Lze souhlasit se závěrem, že pokud by snad obhájci obviněných měli podezření, že obvinění jsou pod vlivem drog a nejsou schopni výslechu, nepochybně by zasáhli, neboť podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta.
25. Obviněný J. L. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že podle jeho názoru ve věci je dán extrémní nesoulad, neboť právní závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Jak již bylo naznačeno (bod 11) existence extrémního nesouladu může zakládat zvolený dovolací důvod. Blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, podle něhož „ S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Existence tohoto rozporu je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) TŘ“. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014.
26. Extremní rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Nejvyšší soud ve shodě s uznávanou judikaturou Ústavního soudu dále připomíná, že v oblasti důkazního řízení může být odůvodněn zásah dovolacího soudu tehdy, dojde-li k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, tj. situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz, popřípadě soud v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ takového porušení ústavně zaručených základních práv nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, usnesení tohoto soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09.)
27. Byť to obviněný J. L. přímo v dovolání explicitně neuvádí, lze dovodit, že obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu v tom, že soudy při hodnocení důkazů přihlížely k provedené rekognici, kterou považuje za nezákonnou z důvodů, které velmi podrobně v podaném dovolání rozvádí. Rovněž z argumentace uplatněné v rámci podaného dovolání spoluobviněného P. Š. lze dovodit, že tento považuje provedenou rekognici za nezákonnou, přestože existenci extrémního nesouladu výslovně nenamítá. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu formulované námitky dospěl k závěru, že v dané věci je dovolací důvod týkající se extrémního rozporu uplatněn právně relevantním způsobem.
28. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že závěry soudů nižších stupňů týkající se zákonnosti provedené rekognice (č. l. 4 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 4 usnesení soudu druhého stupně) jsou nesprávné. Jedná se tedy o porušení ústavně zaručených základních práv (práva na spravedlivý proces) spočívající v tom, že důkaz nebyl v průběhu trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Ohledně naznačeného závěru je třeba uvést následující. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že rekognice byla s poškozenou provedena dne 3. 7. 2015 podle 104b tr. ř. před zahájením trestního stíhání obviněných podle §158a tr. ř. jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V protokolu o rekognici je uvedeno, že je provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť jejím provedením může být zjištěná osoba, která se dopustila jednání, pro které je trestní řízení vedeno, když dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele (viz č. l. 84). Téhož dne byl jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon proveden podle §158a tr. ř. i výslech poškozené (viz č. l. 81), který proběhl z hlediska časového před rekognicí, když v protokolu je toliko uvedeno, že jako neopakovatelný nebo neodkladný úkon je výslech poškozené prováděn z důvodu dalšího postupu v trestním řízení, k objasnění věci. V dané souvislosti je ovšem třeba poznamenat, že soud prvního stupně k výslechu poškozené před zahájením trestního řízení v dalším řízení nepřihlížel, nijak ho při hodnocení důkazů nehodnotil, vycházel pouze z její výpovědi u hlavního líčení, když poškozená byla před soudem vyslechnuta. Proto se Nejvyšší soud dále otázkou zákonnosti výslechu poškozené před zahájením trestního stíhání nezabýval.
29. Lze konstatovat, že provádění neodkladných či neopakovatelných úkonů, které lze provést před zahájením trestního stíhání a které lze v dalším řízení použít jako důkazy, upravuje ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Z uvedeného je zřejmé, že pojem neodkladného úkonu je vztahován k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k řízení před soudem. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je vždy nutno uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.
30. Přestože to není v protokolu o rekognici podle §158a tr. ř. výslovně uvedeno, je zřejmé, že podle orgánů činných v přípravném řízení se jednalo o neodkladný úkon. V tomto směru je třeba uvést, neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011-20). Obecně lze uvést, že rekognice může mít povahu neodkladného úkonu v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 1 To 29/2002). Obdobě viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 1996, sp zn. 3 To 937/95, podle něhož má-li být rekognice se svědkem použita jako důkaz v řízení před soudem, lze ji za podmínek ustanovení §103 tr. ř., ve spojení s ustanovením §93 odst. 2 tr. ř., provést před sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. jedině za předpokladu, že jde o úkon neodkladný, popř. neopakovatelný (§160 odst. 2, 4 tr. ř.). Neopakovatelnost rekognice ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř., tedy že ji nebude možno provést před soudem, může vyplývat i ze zvláštní povahy tohoto úkonu jako poznávacího procesu 1), jestliže ji bude nutno vykonat již předtím v přípravném řízení. I v takovém případě však odůvodňuje její provedení před zahájením trestního stíhání skutečnost, že je nelze zahájit proto, že osoba, která má být obviněna, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možno sdělit obvinění, anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo.
31. O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu v dané věci nejednalo. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že v době, kdy byla prováděná rekognice in natura, jako neodkladný úkon, měly orgány činné v přípravném řízení dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétním osobám. V tomto směru je třeba poukázat na obsah úředního záznamu na č. l. 127 ze dne 1. 7. 2015, ze kterého vyplývá, že uvedeného dne byly poškozené předloženy fotografie možných pachatelů, kdy poškozená pachatele sice nepoznala, ovšem označila osobu, která se znala s pachateli, když je spolu viděla. Služba kriminální policie ČR se pokusila tuto osobu kontaktovat, což se jí nepodařilo, kdy získala poznatek, že pachateli jsou osoby z okruhu jeho známých. Z úředního záznamu na č. l. 128 se pak podává, že Služba kriminální policie ČR vytipovala možné pachatele na základě operativního šetření mezi KZSO a to obviněné, kdy následně předložila fotografie těchto osob spolu s dalšími fotografiemi poškozené dne 3. 7. 2015. Poškozená bez většího zaváhání označila jako možné pachatele právě obviněné. Za této situace podle Nejvyššího soudu měly orgány činné v přípravném řízení dostatek podkladu pro zahájení trestního stíhání obviněných, když dosud zjištěné informace odůvodňovaly závěr, že byl spáchán trestný čin (viz trestní oznámení poškozené), a byl dostatečně odůvodněn závěr, že ho spáchala určitá osoba (viz trestní oznámení – poškozená uvedla, že jednoho z pachatelů zná od vidění, úřední záznamy z č. l. 127, 128). K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (arg. „…nasvědčují-li…“), který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby, popř. v návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Nestačí všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani v plné míře hodnověrný (viz Šamal P. a kol., Trestní řád II, §160, Komentář, 7. vydání, Praha: C.H.Beck 2013, str. 2063). Podle Nejvyšího soud dosud zjištěné skutečnosti odůvodňovaly zahájení trestního stíhání před vlastním provedením rekognice in natura, když je také třeba zdůraznit, že v době, kdy byla prováděna rekognice (3. 7. 2015, v 11. 11. 25 hod.) jako neodkladný úkon byli obvinění již zadrženi jako osoby podezřelé podle §76 odst. 1 tr. ř. (obviněný P. Š. dne 3. 7. 2015, v 09.45 hod., obviněný J. L. dne 3. 7. 2015, v 10.16 hod.).
32. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že i vlastní způsob provedení rekognice in natura považuje Nejvyšší soud za vadný a v rozporu §104b odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Tímto postupem má být garantována objektivita a důkazní hodnota rekognice prováděná ukázáním osoby. Omezení podle §104b odst. 4 tr. ř. nelze interpretovat tak, že po provedení rekognice podle fotografiií není možné následně provést rekognice in nátura. Je to možné, ovšem mezi rekognicí podle fotografií a in nátura musí být dán určitý časový odstup, tak aby osoba, který má ztotožnit v rámci rekognice in natura určitou osobu, nebyla ovlivněna prováděnou rekognicí podle fotografií. V předmětné věci byla rekognice před zahájením trestního stíhání provedena in nátura, ovšem za situace, kdy předtím téhož dne byla poškozené předložena sada fotografií včetně fotek obviněných, kdy tyto označila za pachatele (viz č. l. 128). Přestože se nejednalo v případě předložení fotek poškozené před rekognicí in nátura o klasickou rekognici podle fotografiií podle §104b odst. 4 tr. ř. je nepochybné, že se jednalo v podstatě o tzv. kvazi rekognici, kdy smysl byl stejný jako v případě rekognice prováděné podle fotografií tj. poznání určité osoby. Proto má Nejvyšší soud za to, že tím, že bezprostředně poté, co byla poškozené předložena sada fotografií a ona označila osoby pachatelů, bylo přistoupeno k provedení rekognice in nátura podle §104b odst. 4 tr. ř. v podstatě došlo k obcházení smyslu ustanovení §104b odst. 4, věta poslední, tr. ř. a taková rekognice trpí vadou, která zakládá její nezákonnost a nepoužitelnost v dalším řízení.
33. Pokud se týká dalších námitek obviněných ohledně průběhu rekognice, tyto se z pohledu shora naznačených závěrů, jeví jako bezpředmětné. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné k věci ještě uvést, že námitkám obviněných spočívajících v tom, že se jejich obhájci nemohli účastnit provedené rekognice, by v případě, pokud by byla rekognice provedena řádně za splnění podmínek §160 odst. 4 tr. ř. a dodržení ustanovení §104b tr. ř., by nebylo možno přisvědčit. Jestliže by se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, tak by se nemohli obhájci obviněných prováděné rekognice účastnit a jejich neúčast by na zákonnost rekognice neměla žádný vliv. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněným byli jejich obhájci ustanoveni soudem, neboť u nich byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., protože jim bylo sděleno obvinění pro skutek, ve kterém je spatřováno spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, takže obvinění byli stíháni pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody nad pět let (za §173 odst. 1 tr. zákoníku byli obvinění ohroženi trestem odnětí svobody od 2 – 10 let). Důvody nutné obhajoby u obviněných ovšem vyvstaly až okamžikem sdělení obvinění a od tohoto okamžiku ustanovení obhájci mohli vykonávat svoje práva a povinnosti podle §41 tr. ř. Proto by neúčast ustanovených obhájců u rekognice učiněné před zahájením trestního stíhaní jako neodkladný či neopakovatelný úkon nemohla zakládat nezákonnost takového důkazu.
34. Vzhledem ke shora naznačenému závěru o nezákonnosti provedené rekognice se musel následně Nejvyšší soud vypořádat s tím, zda důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, a jenž byly provedeny v souladu se zákonem a jsou tedy procesně použitelné, jsou takového rázu, že odůvodňují závěr, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.). Jinak řečeno, otázka kterou je nutno řešit a objasnit spočívá v tom, zda důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by byla vzata v úvahu provedená rekognice, odůvodňují závěr, že žalovaný skutek se stal, tento naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zda lze na jisto učinit závěr, že tohoto trestného činu se dopustili právě obvinění.
35. Nejvyšší soud se zároveň musel vypořádat s tím, zda za situace, že nelze vzít v úvahu obsah provedené rekognice s poškozenou jako důkaz, lze přihlížet k výpovědi poškozené, kterou učinila u hlavního líčení. Shledal, že k této výpovědi lze přihlížet a že je v řízení procesně použitelná. Je totiž třeba zdůraznit, že skutečnost, že rekognice provedená s poškozenou byla nezákonná (z důvodu, které poškozená nezavinila), nemá za následek, že by soudy nemohly za důkaz považovat výpověď poškozené učiněnou v hlavním líčení, když v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání poškozená již nebyla vyslechnuta. V tomto směru je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, podle kterého „ Doktrína angloamerického práva tzv. plodů z otráveného stromu není převzata do českého trestního řízení. Z toho vyplývá, že se v našem právním řádu neuplatní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů“. Proto soudy mohly vycházet z výpovědi poškozené jako důkazního prostředku.
36. Podle Nejvyššího soudu vzhledem k důkazům, které byly provedeny před soudem prvního stupně a ke kterým lze přihlížet jako k důkazním prostředkům, je možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Za takové situace mohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, ačkoliv je provedená rekognice nezákonná a nelze k ní při hodnocení důkazů přihlížet. Z pohledu naznačeného závěru je třeba uvést, že soud prvního stupně k věci vyslechnul v rámci hlavního líčení velmi podrobně poškozenou, kdy jak je patrno z rozsudku vychází toliko z této její výpovědi, nebere v úvahu její výpověď učiněnou před zahájením trestního stíhání obviněných postupem podle §158a tr. ř. (viz č. l. 3). Poškozená při svém výslechu před soudem prvního stupně, který proběhl dne 6. 10. 2015, tedy s větším časovým odstupem po provedené rekognici, zcela bezpečně obviněné poznala a identifikovala jako osoby, které jí přepadly, určila i jejich úlohy (obviněný L. stál u kočárku a ohrožoval její dceru, obviněný Š. stal za ní a držel ji za tričko). Poté, co obviněný Š. na výzvu soudu řekl větu „ dělej, dej nám peníze a cigára“, ho identifikoval jako pachatele i podle hlasu. Soud prvního stupně se řádně zabýval i určitými nepřesnostmi ve výpovědi poškozené proti trestnímu oznámení, na které poukazují obvinění (rozdíl ve výšce, barva oblečení, skutečnost, že obviněný Š. je slovenské národnosti), tedy nepomíjí je a hodnotí je (viz č. l. 5). Jeho hodnocení odpovídá zásadám formální logiky. V dané souvislosti je třeba ještě uvést, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by poškozená měla zájem obviněné křivě obvinit. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že poškozená a obvinění se v podstatě neznali, poškozená viděla pouze obviněného L. na sídlišti, kdy se jednalo o náhodné setkání, přičemž mezi poškozenou a obviněnými nikdy nedošlo k žádnému konfliktu či nedorozumění. Zároveň lze konstatovat, že soud prvního stupně neprovedl jen důkazy svědčící v neprospěch obviněných, ale provedl i řadu důkazů, které navrhla obhajoba a které měli svědčit v jejich prospěch (např. K. L., L. Lí., L. Lu., ml. M. H.). Všechny provedené důkazy následně vyhodnotil, včetně výpovědi obviněných, kdy poukazuje na rozpory v jejich výpovědích, ale i neurčitost výpovědí svědků svědčících v jejich prospěch. Při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., když hodnotily všechny provedené důkazy, v jejich vzájemných souvislostech.
37. Pokud obvinění dovozují nevěrohodnost poškozené ze skutečnosti, že tato celou událost oznámila s jistou časovou prodlevou, lze podle Nejvyššího soud uvést následující. Byť soudy nižších stupňů na tuto námitku přímo ve svých rozhodnutích nereagovaly, je nepochybné, že nespatřovaly v této skutečnosti důvod pro dovozování nevěrohodnosti poškozené. Rovněž Nejvyšší soud v tomto faktu nespatřuje důvod pro zpochybnění věrohodnosti poškozené. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že poškozená se stala obětí trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, kdy násilí nebylo použito jen proti její osobě, ale byla především použita pohrůžka násilí vůči její nezletilé dceři, které bylo 15 měsíců, což muselo být pro poškozenou jako matku velmi stresující. Za této situace je třeba připustit, že poškozená měla strach, snažila se především ochránit svoji dceru a proto věc ihned neoznámila a šla domů. Navíc je třeba uvést, že samotná poškozená uvedla, že znala jednoho z obviněných od vidění, věděla, že se stýká s osobami, které mají problémy s drogami, takže lze připustit, že váhala podat trestní oznámení, aby se vyhnula případným problémům ze strany známých obviněného. Jedná se o přístup poškozených a obětí trestné činnosti, se kterými se soudy v praxi velmi často setkávají a je právě odůvodněn obavami poškozených z případné msty ze strany příbuzných či známých pachatelů.
38. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, jak již bylo naznačeno, že skutková zjištění soudů nižších stupňů přes závěr o důvodnosti námitek obviněných o nezákonnosti provedené rekognice in natura v dané věci jsou dostatečná a že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Za této situace není třeba dokazování ve věci doplňovat, o důkazy, jejich provedení požadují obvinění. Navíc je třeba poukázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně neprovedení těchto požadovaných důkazů.
39. Za relevantní výhradu obviněných naplňující zvolený dovolací důvod nelze považovat argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu s principem neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že princip presumpce neviny je zakotven v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (viz rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012).
40. V souvislosti s námitkou obviněných, že ve věci nebylo dodrženo právo na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
41. Ohledně námitky obviněného P. Š. týkající se povinnosti nahradit způsobenou škodu ve výši 9 000 Kč, když obviněný namítá, že škoda nebyla objektivně prokázána, je třeba uvést následující. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat i výrok o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem za předpokladu, že obviněný namítá porušení hmotného práva. Typicky se bude jednat o porušení hmotněprávního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody. Jedná se zejména o ustanovení upravující odpovědnost nahradit způsobenou škodu, otázky promlčení nároku na náhradu škody apod. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť obviněný v podstatě namítá nesprávné skutkové zjištění soudů, když uvádí, že nebylo prokázáno, že by poškozená bankovku v hodnotě 5 000 Kč v peněžence měla a že by jí poškodili telefon. Proto uvedená argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
42. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obvinění odcizili poškozené 5 000 Kč a poškodili mobilní telefon, když škoda vzniklá poškozením byla stanovena odborným vyjádřením (viz č. l. 126), takže o výši způsobené škody není pochyb.
43. K námitce obviněného J. L. směřované do výroku o trestu, byť pouze obecně, bez uplatnění právně relevantních skutečností, lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
44. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v dané věci byl obviněný J. L. ohrožen trestem odnětí svobody na 2-10 let. Trest odnětí svobody v trvání 5 let je trestem, který byl uložen pod polovinou zákonné trestní sazby. Takto uložený trest odpovídá osobě obviněného, který se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem za trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v době, kdy na jeho chování jsou kladeny zvýšené nároky a krátce poté, co mu byl pravomocně uložen trest obecně prospěšných prací za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst 1 tr. zákoníku. Výměra trestu přihlíží ovšem zejména k tomu, že pohrůžka násilí směřovala vůči nezletilému dítěti, tedy vůči osobě, která neměla vzhledem ke svému věku žádnou schopnost se bránit. Trest je ze zákona nepodmíněný. Pro výkon trestu byl obviněný v souladu s §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, když mu byl ukládán trest odnětí svobody nad 3 roky za úmyslnou trestnou činnost.
45. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněných, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou neopodstatněné. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který může být naplněn jenom prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci Nejvyšší soud jako taková vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová