ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.947.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 947/2019-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 5 To 35/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 133/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 7 T 133/2018, byl obviněný T. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1., 2.), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (pod bodem 3.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 4.), jichž se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že:
1. v době mezi 11:00 a 19:02 hod., zřejmě ve večerních hodinách, dne 7. 2. 2017 společně s M. P., nar. XY, jež nemohla být trestně stíhána z důvodu §11 odstavec 1 písm. i) trestního řádu, bez použití násilí, po odklopení krytu benzínové nádrže osobního motorového vozidla zn. Ford Mondeo, r. z. XY, zaparkovaného před domem č. XY na ul. XY v Brně, a následném vyšroubování zátky a vložení kusu textilní látky do hrdla nádrže, tuto uvedeným způsobem společně úmyslně zapálili, když jen shodou okolností na jejich vůli nezávislých požár samovolně uhasl a nedošlo ke vznícení paliva v nádrži, přičemž požár na vozidle poškodil vnitřní plastovou část nádrže kolem jejího hrdla, vnější kryt nádrže a lak vozidla v okolí zahoření, čímž majiteli vozidla poškozenému J. P., nar. XY, který nedal souhlas s trestním stíháním své dcery M. P., způsobili škodu ve výši nejméně 4 592 Kč, kdy v případě zahoření a požáru celého vozidla, ke kterému by dle odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru ČR došlo za dobu cca 30 až 60 minut od jeho vzniku, mohla být způsobena škoda ve výši nejméně 39 893 Kč, což je časová hodnota předmětného vozidla dle odborného vyjádření,
2. v době kolem 22.25 hod. dne 14. 2. 2017 pomocí hozené a rozlité skleněné láhve od vína naplněné motorovým benzínem se zapáleným knotem pomocí sirek úmyslně zapálil vchodové dveře řadového rodinného domu na ul. XY v Brně, ačkoli si byl vědom, že se v domě nachází poškozený J. P., nar. XY, kdy láhev po nárazu na vchodové dveře tyto poškodila popraskáním jejich skleněné výplně, přitom se benzín z láhve vylil a stekl po dveřích do prostoru přede dveřmi i do chodby uvnitř domu a začal hořet, v důsledku čehož došlo k ohoření dveří a fasády domu, shoření rohože za dveřmi, shoření dvou závěsů, ohoření garnýže a stěny v chodbě, když poškozený, který byl v době útoku v ložnici domu, která má okno do ulice, poté co uslyšel ránu od vchodových dveří, následně přišel do chodby domu a způsobený požár pomocí hasícího přístroje sám uhasil, pročež pouze díky této skutečnosti v podobě rychlého u účinného zásahu poškozeného proti vzniklému požáru, nezávislé na vůli a moci obžalovaného, nedošlo k rozšíření požáru na celý dům, přičemž takto poškozenému způsobil škodu poškozením věcí požárem ve výši 6 533 Kč, když v případě rozšíření požáru na celou nemovitost, které dle odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru ČR hrozilo v případě doby trvání požáru po dobu 26 minut od jeho vzniku, mohla být způsobena škoda ve výši nejméně 535 141 Kč, což je časová hodnota uvedené nemovitosti dle znaleckého posudku z oboru stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí,
3. ačkoliv na základě výzvy Městského soudu v Brně k nastoupení trestu ze dne 22. 11. 2016 a dále téže výzvy ze dne 13. 1. 2017 a usnesení téhož soudu o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu ze dne 12. 1. 2017, které převzal dne 19. 1. 2017, věděl, že má okamžitě nastoupit výkon trestu odnětí svobody (který měl nastoupit již k 2. 1. 2017) v trvání 2,5 roku ve věznici s ostrahou z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016 č. j. 5 T 6/2016-601, s právní mocí dne 27. 10. 2016, a to ve Věznici Brno-Bohunice, přesto k výkonu tohoto trestu nenastoupil, aniž by mu v tom bránily vážné důvody, a jeho nástupu se vyhýbal až do dne 21. 2. 2017, kdy byl v době kolem 13:40 hod. zajištěn Policií ČR při útěku na ul. XY v Brně, a následně byl na základě příkazu Městského soudu v Brně k dodání do výkonu trestu ze dne 26. 1. 2017 k výkonu uvedeného trestu dodán do Vazební věznice Brno-Bohunice téhož dne,
4. ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016 č. j. 5 T 6/2016-601, s právní mocí dne 27. 10. 2016, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2,5 roku, přesto nejméně dne 21. 2. 2017 v době před 13:30 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus, světle šedé barvy, r. z.: XY, a to přinejmenším na ulici XY v Brně předtím, než předmětné vozidlo prodal náhodným kupujícím.“
5. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pod bodem 2 a 3 výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, č. j. 4 T 88/2017-460, s právní mocí téhož dne, podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v bodech 2 a 3 výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, č. j. 4 T 88/2017-460, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené České pojišťovně a. s. částku ve výši 5 533 Kč a J. P. částku ve výši 5 592 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 5 To 35/2019. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu napadeného rozsudku. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému za trestné činy, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pod bodem 2 a 3 výroku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, č. j. 4 T 88/2017-460, s právní mocí téhož dne, bylo uloženo podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k §43 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v bodech 2 a 3 výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, č. j. 4 T 88/2017-460, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II.
7. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
8. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že aniž by zpochybňoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně, musí nesouhlasit s jeho závěry, k nimž dospěl na základě provedených důkazů, neboť v nich nemají oporu. Odvolací soud se jeho uplatněnými námitkami nezabýval a nevypořádal se s nimi, neprovedl totiž jím navrhované důkazy, které mohly přispět k řádnému objasnění skutkového stavu. V tomto tak spatřuje porušení svého práva na obhajobu.
9. Konstatoval, že z provedených důkazů nevyplývá naplnění objektivní stránky, soudy nižších stupňů v tomto směru totiž neprovedly důkazy potřebné k potvrzení či vyvrácení jeho obhajoby, což považoval za podstatnou vadu řízení. Jelikož rozsudky soudů obou stupňů neobsahují řádné odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 tr. ř., jsou tak nepřezkoumatelné. Za této situace stručně odkázal na svou dosavadní obhajobu. Ke zmíněnému uvedl, že nejprve jednání, které mu je kladeno za vinu, doznal, posléze toto doznání odvolal a poukázal na skutečnosti, že se skutků pod body 1. a 2. napadeného rozhodnutí dopustila svědkyně M. P. Zdůraznil, že nebyl proveden žádný usvědčující důkaz stran jeho osoby, přičemž pachová stopa na láhvi takový představovat nemůže, neboť se jednalo o láhev, kterou měli se svědkyní M. P. doma. Za jediný usvědčující důkaz považoval výpověď již zmiňované svědkyně, kterou však bylo nutno hodnotit jako nevěrohodnou a nemohla tak přispět k jeho usvědčení. Přestože svědkyně v přípravném řízení využila svého práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. soudy nižších stupňů k její následné výpovědi přistoupily zcela nekriticky a nevzaly v potaz ani její soukromé zájmy na uložení nepodmíněného trestu obviněnému. Soudům dále vytkl, že pominuly a řádně se nevypořádaly s korespondencí, kterou svědkyni zasílal a z níž plyne, že „vše vzal na sebe“ . Jako podporu svých tvrzení označil jednání otce poškozené, kdy mu tento vyráběl a zasílal do výkonu trestu blahopřání k narozeninám či různým svátkům, a to nejen jménem svým, ale i jménem své dcery, a to bez jejího vědomí. Zvláště pak za situace, kdy se měl jednání popsaného v bodech 1. a 2. dopustit vůči němu. Tyto skutečnosti však nalézací soud pominul.
10. Stran skutků pod body 3. a 4. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatel zcela odkázal na svou obhajobu a nadto vyjádřil přesvědčení, že tato nebyla vyvrácena, zejména v případě skutku pod bodem 4., z něhož je usvědčován výpovědí svědkyně M. P. Pokud se jedná o skutek pod bodem 3., setrval na své výpovědi, že v inkriminovanou dobu pobýval v bytě svědkyně J. T. Za takto naznačené situace nabyl přesvědčení, že nebyly naplněny všechny znaky žalovaných trestných činů.
11. Závěry o své vině považoval za nepodložené, napadený rozsudek proto hodnotil jako předčasný a postup soudů obou stupňů při hodnocení důkazů označil za rozporný s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když se nezabývaly všemi provedenými důkazy. Ke zmíněnému doplnil, že z důkazů byly vyvozeny závěry, které z nich nevyplývají a napadená rozhodnutí nesplňují náležitosti ustanovení §125 tr. ř.
12. Co se týče uloženého trestu, vyjádřil názor, že nebyl dán žádný důvod k jeho zpřísnění rozsudkem soudu odvolacího oproti trestu uloženému mu rozsudkem nalézacího soudu, přičemž i tento však považoval za nepřiměřeně vysoký a přísný, zvláště v situaci, kdy zmíněný soud nepřihlédl ke všem zákonným kritériím pro ukládání trestu. Na místě tak bylo rozhodnout o upuštění od souhrnného trestu. Následný postup při ukládání souhrnného trestu soudem druhého stupně označil jako zjevně nezákonný, když mu byl uložen trest ve výši 42 měsíců podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž mimo výměru trestní sazby stanovené uvedeným ustanovením, která je stanovena v hranicích na šest měsíců až tři léta.
13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 5 To 35/2019, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 7 T 133/2018, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a rozhodl se k věci nevyjádřit. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 5 To 35/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného - jeho obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V obecné rovině platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Výjimku z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěn, odůvodněn.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod obsažený v tomto ustanovení může být naplněn ve dvou alternativách. Nepřípustným druhem trestu (alternativa první) je třeba rozumět trest jiný než uvedený v §52 tr. zákoníku, uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu (alternativa druhá) se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem.
23. Na podkladě uplatněných dovolacích důvodů a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
24. Pokud jde o námitky ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je především zřejmé, že obviněný je směřuje proti celému výroku o vině.
25. Pro jeho dovolací argumentaci je v případě všech bodů výroku o vině společné to, že zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů ohledně svého pachatelství posuzovanými trestnými činy, a to opakovaným nesouhlasem s hodnocením důkazů a celé důkazní situace v této trestní věci. V bodech 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný polemizuje nejen s usvědčující výpovědí svědkyně M. P. a celkovou její věrohodností, ale i dalšími provedenými důkazy, kterými jsou zejména výpověď poškozeného J. P., či odborným vyjádřením z oboru pachové identifikace (ze kterého vyplývá, že s předmětnou lahví obviněný manipuloval, neboť jeho pachová stopa byla nalezena na této láhvi). Pokud jde o skutky pod body 2. a 4. výroku uvedeného rozsudku, zde opět obviněný polemizuje a nesouhlasí s výpovědí svědkyně M. P. a hodnocením jejich emailové komunikace, z níž je podle nalézacího soudu patrná snaha obviněného manipulovat se svědkyní předkládáním jí zpráv, které byly zcela vymyšlené). V případě bodu 3. pak pouze namítá bez bližšího odůvodnění, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba.
26. Z takto vymezeného obsahu dovolání je zřejmé, že jednak námitky obviněného pouze kopírují jeho obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopírují jeho odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení, jednak jimi (opět), tentokrát v rámci dovolacího řízení, zpochybňuje proces dokazování a porušení zásad trestního řízení z pohledu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. v řízení před nižšími soudy, v bodě 3. navíc pouze paušální námitkou (že nebyla vyvrácena jeho obhajoba).
27. S ohledem na takovouto podobu dovolání musí Nejvyšší soud uvést, že pokud opakuje dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
28. S ohledem na odůvodněné rozhodnutí obou nižších soudů je totiž zřejmé, že oba soudy se prakticky se všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly, viz body 12. až 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7. až 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Již tento fakt může signalizovat nedůvodnost podaného dovolání (z hlediska dovoláním napadeného výroku o vině pod body 1. až 4.), neboť obviněný sice formálně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však žádnou konkrétní námitkou nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Obviněný tedy v podaném dovolání neuplatňuje žádnou námitku v tom smyslu, že by konkrétní skutková zjištění nalézacího soudu uvedená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplnila znaky skutkových podstat předmětných trestných činů. Protože tedy veškeré námitky obviněného směřující proti výroku o vině mají skutkový (procesní) charakter, nebylo je možné ani formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako pod žádný jiný dovolací důvod.
29. Nad rámec a pouze pro doplnění může Nejvyšší soud uvést, že obviněný má nepochybně v rámci trestního řízení právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem se snažit prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. V dovolacím řízení je však toto právo částečně limitováno, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází, jak již shora naznačeno, v zásadě pouze ze skutkových zjištění, která učinily soudy dříve činné ve věci. V této souvislosti lze například zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. K těmto námitkám skutkové povahy se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K porušení práva na spravedlivý proces dochází zpravidla tehdy, pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy situace, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady (dále viz bod 21. tohoto usnesení).
30. V této trestní věci obviněný uvedenou námitku formálně neuplatňuje. Navíc uvedená situace, že by nastal extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, zde podle názoru Nejvyššího soudu nenastala. Obviněný totiž v podstatě uplatňuje „pouze“ jemu příznivější variantu skutkového děje, tedy že se trestné činnosti nedopustil (respektive se jí dopustil jiný pachatel) a činí tak polemizováním s jednotlivými důkazy či dílčími skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Obviněný zároveň z pohledu své uplatňované skutkové verze nenabízí komplexní hodnocení všech provedených důkazů tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného se nesou toliko v rámci prosté polemiky se skutkovými zjištěními, ke kterým v projednávané věci dospěl soud prvního stupně a se kterými se vypořádal s ohledem na jejich znovu uplatnění v podaném odvolání také odvolací soud, aniž by obviněný skutečně osvětlil extrémní nesoulad. Na straně druhé, jestliže lze dokazování provedené v této trestní věci považovat za souladné s §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., přičemž se soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů, a to včetně posouzení obecné a specifické věrohodností jednotlivých výpovědí (zejména obviněného a svědkyně M. P.), konfrontovaly výpověď a obhajobu obviněného s dalšími provedenými důkazy, pak není žádných pochyb o úplnosti a správnosti skutkových zjištění.
31. Lze tedy zopakovat a zároveň uzavřít, že pokud obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá žádný konkrétní a relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy zvolenou právní kvalifikací, pak se z hlediska námitek vztahujících se k výroku o vině pohybuje zjevně mimo meze uplatněného dovolacího důvodu a jeho námitky tak nejsou způsobilé být předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem.
32. Další námitky dovolatele směřují proti uloženému trestu, kdy z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný považuje jemu uložený trest dílem za nezákonný, dílem za nepřiměřeně přísný.
33. Obviněný přitom své námitky proti nezákonnosti uloženého trestu a jeho nepřiměřené přísnosti zakládá na tvrzení o uložení trestu mimo sazbu stanovenou trestním zákoníkem (v daném případě v sazbě 6 měsíců až 3 roky). V tomto ohledu lze zrekapitulovat, že za nyní posuzované trestné činy a sbíhající se trestnou činnost (kterou byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, č. j. 4T 88/2017-460) byl původně odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst.. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců (se zařazením do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2017, č. j. 4T 88/2017-460, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu). K odvolání státního zástupce mu byl tento (souhrnný) trest zpřísněn na souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, a to podle ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, 43 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku. Jakkoliv z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odpovídajícím odůvodněním nevyplývá skutečnost, že obviněnému byl trest uložen v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice byla zvýšena o jednu třetinu, z výroku a z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že trest byl uložen nejen za užití §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, ale rovněž za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku (věta první za středníkem).
34. Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu ; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný. Podle §43 odst. 2 věta první tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§43 tr. zákoníku), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
35. Možnost zpřísnění (výměry) ukládaného trestu v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů vyplývající z §43 odst. 1, věty první za středníkem tr. zákoníku (vztahující se jak k úhrnnému trestu, tak i trestu souhrnnému) se týká pouze trestu odnětí svobody a jejím prostřednictvím lze reagovat na situace, kdy se pachatel dopustí takového množství trestných činů ve vícečinném souběhu, že k jeho náležitému potrestání nepostačuje ani trestní sazba nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se trestných činů. Zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, který je úhrnným (nebo souhrnným) trestem, je možné jen v případě více činného souběhu většího počtu trestných činů. Zákon neposkytuje žádné vodítko k určení toho, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu již lze považovat za „větší“ a jaký nikoli. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se nicméně vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů,
což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice.
36. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud použil ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, věta první za středníkem zcela důvodně a právě s ohledem na to, že obviněný se dopustil více trestných činů (celkem pěti trestných činů, v jednom případě navíc v podobě pokračujícího trestného činu). Ve spojení a odůvodněním dalších okolností majících význam pro stanovení druhu a výměry trestu, jak tyto odvolací soud rozvedl v odůvodnění svého rozsudku pod body 12. a 13. proto nelze dojít k závěru, že by obviněnému byl v rámci souhrnného trestu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným a byl tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (neboť by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným). Zároveň toto odůvodnění (okolností majících význam pro stanovení druhu a výměry trestu) vylučuje i opodstatněnost názoru obviněného, že mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku.
37. Ze všech těchto důvodů proto bylo možné uzavřít, že uvedená námitka dovolatele ohledně údajné vadnosti postupu soudů při stanovení výměry trestu je námitkou neopodstatněnou. Z hlediska svého dalšího obsahového vymezení je zřejmé, že obviněný touto námitkou také míří proti údajné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody.
38. Z hlediska námitek proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti je nutné především konstatovat, že tyto nemohou být uplatněny v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Konkrétní druh a výše trestu jsou v rámci zákonných kritérií věcí volné úvahy soudu, do které zpravidla cestou dovolání zasahovat nelze. Výjimkou jsou případy trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahující do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.). Takovým výjimečným případem však trest uložený obviněnému v této trestní věci zcela jistě není.
39. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného vztahující se k výroku o trestu z hlediska jeho přísnosti nejsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (ani mu nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští).
40. Závěrem lze pouze doplnit, že jakkoliv lze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti výroku o trestu namítat vady spočívající v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, nebo popř. společný trest za pokračování v trestném činu, pak v dané trestní věci k tomuto porušení uvedených ani jiných zákonných ustanovení nedošlo a i z tohoto pohledu muselo být dovolání obviněného posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
41. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle nějž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář